Národní rada pro vzdělávání 1994–2014: Geneze záměru a příčiny jeho neuskutečnění

The article deals with history of National Education Council from the very beginning of the idea to present. It has two main goals. First, it strives to objectively and accurately reconstruct the intricate process of the Council development. Second, it aims at explaining why the Council has not been established even after twenty years. Based on theories and exploratory information search, four basic hypotheses were formulated: intricacy and maturity, veto player, missing actor and policy work practices. These hypotheses have been used for searching for so called diagnostic evidence. The article is based upon methodology of process tracing. It uses period documents (transcripts, press releases, minutes etc.), periodical articles (especially from Učitelské listy and Učitelské noviny) a period newspapers articles stored in Newton Media database. The memories and feedback of direct participants of the process have also been used as a supplementary source of information. The strongest diagnostic evidence has been found in favour of policy work practices and missing actor hypotheses. On the other hand, there is rather little evidence supporting veto player hypothesis. Tato stať se zabývá historií vzniku Národní rady pro vzdělávání, a to od prvotní myšlenky až po současnost. Sleduje přitom dva cíle. Prvním cílem je co nejobjektivněji a nejpřesněji zrekonstruovat složitý vývoj vzniku Rady. Druhým cílem je pak pokusit se vysvětlit, proč Rada nebyla ani po dvaceti letech stále zřízena. Na základě teorie a exploračního sběru dat byly stanoveny čtyři základní hypotézy (složitosti a zrání, blokujícího aktéra, chybějícího nositele a politických praktik), které slouží jako rámec pro vyhledávání tzv. diagnostické evidence. Studie je založena na metodologii process tracing. Využívá dobových dokumentů (stenozáznamy, tiskové zprávy, zápisy z porad atd.), článků v oborových časopisech (zejména z Učitelských listů a Učitelských novin) a dobových novinových článků archivovaných v databázi Newton Media. Jako doplňující zdroj informací pak byly využity vzpomínky přímých účastníků. Nejvíce empirických dokladů nacházíme pro platnost hypotézy politických praktik a chybějícího nositele. Naopak nejméně pro hypotézu blokujícího aktéra.

1. Beach, D., & Pedersen, R. B. (2013). Process-tracing methods: Foundations and guidelines. Ann Arbor (MI): University of Michigan Press.

2. Cairney, P. (2011). Understanding public policy: Theories and issues. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

3. Colebatch, H. K. (Eds.). (2006). The work of policy: An international survey. Lanham; Oxford: Lexington Books.

4. Colebatch, H. K., & Gill, Z. (2006). Busy Little Workers: Policy Workers Own Accounts. In H. K. Colebatch (Ed.), Beyond the policy cycle: the policy process in Australia (s. 240–265). Sydney: Allen and Unwin.

5. Collier, D. (2011). Understanding process tracing. PS: Political Science & Politics, 44(04), 823–830. CrossRef

6. Checkel, J. T. (2006). Tracing causal mechanisms. International Studies Review, 8(2), 362–370. CrossRef

7. Kalous, J. a kol. (1994). Rozvoj vzdělávací politiky. Praha: Akademie J. A. Komenského.

8. Kay, A., & Baker, P. (2015). What Can Causal Process Tracing Offer to Policy Studies? A Review of the Literature. Policy Studies Journal, 43(1), 1–21. CrossRef

9. Kingdon, J. W. (1984). Agendas, Alternatives, and Public Policies. Boston: Little, Brown and Company.

10. Kitzberger, J. (1999). Polemické mínění. Učitelské noviny, 26, 18–19.

11. Kotásek, J. (2006). Jak byla realizována doporučení Bílé Knihy? Učitelské listy, 14(2), 2–4.

12. MŠMT. (2001). Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Bílá kniha. Praha: ÚIV.

13. OECD. (1996). Zprávy o národní politice ve vzdělávání: Česká republika. Praha: ÚIV.

14. Paterson, B. L. (2010). Within-Case Analysis. In A. Mills, G. Durepos, & E. Wiebe (Eds.), Encyclopedia of case study research (s. 971–974). Thousand Oaks, CA: SAGE Publications, Inc. CrossRef

15. Straková, J. (Eds.). (2009). Analýza naplnění cílů Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílé knihy) v oblasti předškolního, základního a středního vzdělávání. Dostupné z http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/skolskareforma/analyza-naplnovani cilu-vzdelavani.

16. Straková J., & Veselý, A. (Eds.). (2013). Návrh východisek a doporučení Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Expertní podkladová studie pro MŠMT. Verze 2, 18. prosince 2013. Interní materiál pro MŠMT.

17. Strategie rozvoje lidských zdrojů v ČR. (2003). Praha: MŠMT. Dostupné z http://www.esfcr.cz/files/clanky/1291/Strategie_RLZ.pdf.

18. Tsebelis, G. (2002). Veto players: How political institutions work. Princeton NJ: Princeton University Press. CrossRef

19. Tupý, J. (2014). Tvorba kurikulárních dokumentů v České republice: historicko-analytický pohled na přípravu kurikulárních dokumentů pro základní vzdělávání v letech 1989–2013. Brno: Masarykova univerzita.

20. Van Evera, S. (1997). Guide to methods for students of political science. Ithaca, NY: Cornell University Press.