Variability of Czech Alveolar Plosives: A Locus Equation Perspective

Locus equations are linear regressions of (F2-at-vowel-midpoint, F2-at-consonant-release) pairs, derived from CV sequences with one C (usually an obstruent stop) and a range of V’s. This article uses them primarily to assess the synchronic variability of Czech /d/ × /t/ as an indicator of possible sound change in the case of /d/, but also as a means for a preliminary evaluation of their speaker-distinguishing potential, on the premise that changing sounds may yield better results than stable ones. While evidence for the variability of /d/ has been found in the reduced linearity (r²) of its characteristic LE, conclusive proof of its usefulness for FSI, especially as compared with /t/, still remains to be adduced. The articulatory dimensions of the variation of Czech /d/ (alveolar × dental, apical × laminal) are also discussed. Variabilita českých alveolárních explozív z pohledu lokusových rovnic Lokusové rovnice představují způsob, jak úsporně charakterizovat soubor sekvencí CV, kde C je jeden daný konsonant (většinou explozíva) a V náleží do řady vokálů napříč vokalickým prostorem. Každá realizace je reprezentována bodem, jehož x-ovou souřadnicí je F2 uprostřed vokálu a y-ovou souřadnicí 31 je F2 konsonantického lokusu. Lokusovou rovnici na základě bodů vyvodíme lineární regresí s polynomem prvního stupně. Takováto data totiž obvykle vykazují vysoký stupeň linearity, a dají se proto zjednodušeně popsat přímkou, resp. jejími koeficienty (směrnicí a úsekem na ose y). Interpretace těchto koeficientů se různí (viz článek). Stupeň linearity je možno kvantifikovat pomocí determinačního koeficientu (r²), a pokud je v rámci srovnatelných dat u vzorku některého konsonantu nižší než u ostatních, je snaha vysvětlit takový rozdíl tím, že je zdrojová sada nehomogenní. Např. u velárních sad se nižší linearita vysvětluje tím, že vykazují výraznou alofonickou variaci v závislosti na vokalickém okolí (přední × zadní V). Na základě našich dat se zdá, že sady s českým /d/ se od /t/ liší právě sníženou linearitou, což ukazuje na zvýšenou synchronní variabilitu místa artikulace /d/, neboť platí, že F2 je v koronální oblasti citlivý na změnu místa. Z toho plynou dvě hypotézy, jež je třeba dále ověřovat: a) je možné, že u českého /d/ dochází k posouvání hlásky; b) pokud platí a), pak má /d/ potenciál být ukazatelem, který může přispět k efektivnímu rozlišení mluvčích na základě akustických parametrů. Zároveň naše akustická měření potvrzují čerstvá elektropalatografická data o rozdílu v místě artikulace českého /d/ (primárně alveolární/ postalveolární) a /t/ (addentální). Ve světle akustických a artikulačních poznatků z jiných jazyků se navíc zdá, že F2 v této oblasti interaguje i s nastavením jazyka (apikální × laminální).