Critically Historical Philosophy of Sport and Routinists: A Metaphilosophical Dilemma

Critically Historical Philosophy of Sport and Routinists: A Metaphilosophical Dilemma This study presents some metaphilosophical notes about the use of concepts in philosophical reflection. In the first part of the paper, the concept of movement is exposed to the following dilemma. Is the concept, in its ideal form, a grasping of some true essence; or is it a more or less useful tool for our thinking and acting? The overwhelming majority of our philosophical tradition tends to choose the first possibility. If this is correct, we should be able to depict in an exact way the procedure for grasping the concept, and thus dispel our doubts. In the second part of the paper, I shall attempt to show how and why this depiction is not persuasive in both of the most frequently used versions in sport philosophy – the phenomenological and the analytical traditions. The reason is that both of them share the same traditional background picture, i.e. the picture of “the True World”. I will try to show how this picture is the source of many problems in philosophical sport discourse. The last part of the paper will suggest a new way of using the phenomenological and the analytical equipment, stressing the historicity of meanings and practices – a way in which we use concepts and analyses of them as tools for our thinking and acting. This helps us not to insert our prejudices or presuppositions into things, events and relations, and thus to solve (in Deweyan wording) problem situations intelligently. Kriticky historická filozofie sportu a rutinisté: metafilozofické dilema Příspěvek se zamýšlí nad metodologickými přístupy typickými pro současnou filozofii sportu – především v ČR – přístupy analytickými a fenomenologickými. Činí tak zpočátku na příkladu pojmu „pohyb“. U obou z přístupů (především v české filozofii sportu, respektive ve „filosofické kinantropologii“) nachází obstarožní výbavu, typickou pro oba filozofické směry v 70. letech. Autor dále ukazuje na jejich absolutistické tendence, které současné filozofy sportu nutí „omílat“ dávno vyčpělá klišé, a promítat tak do současného pojetí sportu a pohybu předsudky typické pro moderní ideologii sportu. To je důvod, proč nám současná česká filozofie sportu nepomáhá pochopit přiměřeněji tento fenomén. Jako protiváhu ke zmíněným dvěma přístupům autor navrhuje přístup kriticky historické filozofie. Ta je založena na přesvědčení, že musíme vždy pečlivě zkoumat historický a sociální kontext pojmů a praxí s nimi spojených, abychom měli v rukou kritické nástroje. Využívajíce je jako „komparativních objektů“, jsme schopni odhalit naše slepé skvrny, jež jsou utvářeny soudobými ideologiemi a které jsme – často nevědomě – internalizovali.