Designing the ‘Umvolkung’. Nazi Social Anthropology (Sozialanthropologie) – Karl Valentin Müller and His concept of Ethnic Re-Engineering, 1940–1945

Karl Valentin Müller (1896–1963), an amateur researcher, published his first papers on the synthesis of ‘social’ and ‘racial’ issues in the tradition of German Sozialanthropologie around 1930. A decade later, the former member of the German Social Democratic Party had already become a prominent expert on Nazi population policy and Umvolkung. In 1941 he was appointed professor at the newly established Institute of Social Anthropology and Volk Biology (Institut für Sozialanthropologie und Volksbiologie) at the Faculty of Philosophy of the German University in Prague. His professional advancement was strongly supported by high SD and SS officials. In Prague he presented his programme of Umvolkung, or ethnic re-engineering, which was based on the idea of reorganising the national composition of the population in Central and South Eastern Europe. The programme was grounded in Müller’s own theories of Umvolkung with special focus on Bohemia and Moravia. After the Second World War, he became head of the Institute for Research on Intellectual Giftedness (Institut für Begabtenforschung) in Hannover. Later, Müller was appointed professor of empirical sociology at the University of Economic and Social Sciences in Nuremberg and became an active representative of Sozialanthropologie in the early Federal Republic of Germany. Müller never abandoned his basic assumptions, which were rooted in his convictions regarding heredity and racial biology and supported by an eclectic methodological mix. He had never been a creative or innovative scientist but he exerted significant influence on the field of applied policy in three German political systems – the Weimar Republic, the ‘Third Reich’, and post-war Western Germany. Plánování „Umvolkung“. Nacistická sociální antropologie (Sozialanthropologie) – Karl Valentin Müller a jeho koncept „přenárodnění“, 1940–1945 Karl V. Müller byl prominentním představitelem oboru tzv. sociální antropologie (Sozialanthropologie), jež se v Německu vyvíjela od poloviny 19. století a jejímž cílem bylo aplikovat tehdejší rasově hygienické teorie v sociální sféře. Müller byl jejím oddaným příznivcem a od 30. let sám sebe považoval za experta na tzv. problematiku přenárodnění (Umvolkung). Pomáhal rozvíjet a etablovat tzv. sociální antropologii nejen v období třetí říše, ale i ve vznikající Spolkové republice Německo. O pravdivosti svého základního badatelského zaměření i hypotéz, které rozvíjel ve 20. letech, zůstal přesvědčený až do své smrti. Zdá se, že Müller nikdy nepochyboval o vědeckosti svých požadavků a metod. Ve 30. a 40. letech 20. století obohatil zásadní elementy „své“ vědy některými základními nacistickými názory a byl pevně přesvědčen o jejich výsledku. Ačkoli se jeho přístup k problematice dědičnosti a tzv. dědičné biologie setkal s kritikou a jeho koncept nadání byl považován za petitio principia, používal obojího coby teoretické báze svých studií o nadání i v 50. letech. Jeho obecný vliv na vývoj sociologického poznání byl omezen, avšak jeho koncept tzv. manželského indexu byl široce znám. Müllerovo „pražské období“ let 1940–1945 představovalo základní bod zvratu v jeho akademické kariéře, který byl charakterizován úzkou spoluprací s klíčovými politickými představiteli okupačního režimu v protektorátu Čechy a Morava. Jeho aktivity se soustřeďovaly na studium a přípravu strategií Umvolkung, do nichž zahrnul své dílčí hypotézy. Přinejmenším od roku 1940 se přitom tyto hypotézy staly součástí dlouhodobého nacistického plánovaného tzv. řešení českého problému (Lösung des Tschechenproblems). Především v tomto kontextu ho lze považovat za jednoho z předních představitelů německých akademických kruhů, který se v úzké spolupráci s ostatními nacistickými institucemi podílel na formulování opatření, která vedla k rasově definované genocidě. K. V. Müller se v přímé návaznosti na své aktivity v Praze soustředil na politiku, a to zejména v oblasti vzdělání, rovněž během své poválečné kariéry. Ačkoli byl v 50. letech demaskován jako přívrženec rasové teorie, byl – ostatně jako mnoho jiných nacistických vědců – schopen pokračovat ve své akademické kariéře. V poválečném období se tak stal prominentním členem četných mezinárodních vědeckých organizací včetně Mezinárodního ústavu pro sociologii (International Institute of Sociology) se sídlem v Římě či Německé společnosti pro sociologii (Deutsche Gesellschaft für Soziologie). Byl zakládajícím členem Historické komise Sudet (Historische Kommission der Sudetenländer) a Německé společnosti pro nauku o populaci (Deutsche Gesellschaft für Bevölkerungswissenschaft).