tištěná kniha
Frankofilství a česká identita  (1848–1914)

Frankofilství a česká identita (1848–1914)

Reznikow, Stéphane

témata: historie – 19. století, historie – 20. století
edice: Zahraniční bohemistika

brožovaná, 562 str., 1. vydání
překlad: Lhotová, Alena - Lhotová, Alena
vydáno: duben 2008
ISBN: 978-80-246-1437-3
doporučená cena: 440 Kč

E-shop

Anotace

V dobách habsburské monarchie se Francie začala Čechům jevit jako potenciální spojenec, politický model hodný následovaní, kulturní vzor a kromě toho i jako prostředník začleňování se do západní Evropy. Frankofilství se široce prolnulo s českým vlastenectvím, což byl v Evropě druhé poloviny 19. století zvláštní úkaz, a proto nebylo pouhým projevem společenského snobismu. Češi svým frankofilstvím čelili poněmčování, vyjadřovali jím pasivní rezistenci k Vídni, využívali ho v politických zápasech mezi stranami a za účelem sebekritiky jím nastavovali sami sobě zrcadlo. Tím vším frankofilství přispívalo k budování národní identity. Zároveň pokládalo základy francouzsko-českého přátelství a podílelo se na přípravě vyhlášení nezávislosti. Dílo historika Stéphana Reznikowa věnované úloze frankofilství při vytváření moderní evropské kultury je doposud nejpodrobnějším průvodcem dějinami vztahu českého národa k Francii v uvedeném období.

Obsah

Předmluva k českému vydání

Úvod

I. POLITICKÉ A KULTURNÍ SMĚŘOVÁNÍ NA ZÁPAD NENĚMECKOU CESTOU (1848-1879)

Kapitola 1
Malý podíl Francie na národním obrození do roku 1848
1. Dědictví francouzské Evropy 18. století Frankofonní šlechta
Osvícenci
2. Přerušené vztahy, období Francouzské revoluce a napoleonských válek (1789-1815)
3. Útlum (od roku 1815 do polovina 40. let 19. století) Oslabení proudu kulturních vlivů z Francie Francouzské naděje českých radikálů
Úzký prostor pro Francii v zahraničních snahách Čechů

Kapitola 2
Rok 1848, zrod českého frankofilství
1. Objev francouzského politického modelu Rekapitulace pražských událostí
Přímý vliv Francie na běh událostí nebyl velký Francouzský odkaz Francie, ukazatel nadějí
2. Potenciální spojenec
3. Kulturní příklad

Kapitola 3
Šedesátá léta ve znamení nadějí
1. Tažení do Itálie a vzkříšení revolučního obrazu Francie Magenta, Solferino a pád rakouského absolutismu
Počátky české propagandy ve Francii
2. Povstání v Polsku roku 1863 a počátky frankofilského hnutí
Ohlas polského povstání
Frankofilství a polonofilství
První frankofilské hnutí, rok 1864
Rozmach francouzsko-českých vztahů
3. Strmý růst překladů
4. Riegrovy zklamané naděje (1867-1870)
Mohutný zahraniční a domácí tlak
Propagace ve Francii, předmět konsensu
Riegrova francouzská politika
Negativní dopady Riegrovy francouzské politiky

Kapitola 4
Ohlas válečných událostí roku 1870
1. Česká želízka v ohni
Profrancouzská nálada ve společnosti
Postoje vůdců
Pokus o vyslání dobrovolníků
Potřeba politické akce
2. Slavný protest českých poslanců
Francouzská iniciativa
Protest z 8. prosince 1870
3. Další vývoj francouzsko-českých vztahů
4. Velmi dobrý obraz Francie
Hlavní potenciální spojenec
Politický vzor
Kulturní vzor

II. FRANKOFILSTVÍ JAKO POLITICKÝ NÁSTROJ (1879-1902)

Kapitola 1
Frankofilství ve službách mladočeské strany (1879-1897)
1. Volební zbraň mladočeské strany
Negativní důsledky rakousko-německého spojenectví
Rozkol mezi mladočechy a staročechy
2. Předvolební kampaň a francouzsko-české akce (1889-1891)
Rozmach mladočeské strany
Mladočeši v čele frankofílského hnutí
Výprava sokolů do Paříže
Studentské protesty
Návštěva francouzských gymnastů v Praze
3. Klady a zápory frankofilské orientace
Umírněnost oficiální linie
Pokračování frankofilského agitace
Příznivá odezva ve Francii
Zájem francouzské veřejnosti/Zájem Quai ďOrsay/Spekulace Alberta Lefaivra
Pobouřená reakce v Německu
Závěr: Otevření francouzského konzulátu v Praze (1897)

Kapitola 2
Pronikání Čechů do Francie (1897-1902)
1. Co Češi od Francie očekávali
Přízrak pangermanismu a vměšování ze strany Německa
Výzva do Francie
2. Zahájení propagandy ve Francii
Přímá i hlubší motivace
Přípravy na Všeobecnou výstavu v Paříži v roce 1900
Úrodná půda ve Francii
Růst germanofobie/Strach z pangermanismu na Quai ďOrsay/Pošramocený obraz Rakouska
Organizátoři francouzsko-české propagandy
Prostředníci ve Francii/Prostředníci v Čechách
3. Velké francouzsko-české akce (1900-1902) "Pakt" mezi českými a francouzskými nacionalisty Triumfální přijetí pařížské radnice v Praze (1901)
Oslavy 100. výročí narození Victora Huga a zahájení činnosti Correspondance tcheque (1902)
4. Smíšená bilance
Nepřátelské postoje Valoise a Reverseauxe
Quai ďOrsay pod tlakem čechofílů
Zakotvení zásady nevměšování do "české doktríny" francouzské zahraniční politiky
Závěr: Vznik frankofílské lobby

III. BEZMOCNOST FRANCOUZSKÉ LOBBY

Kapitola 1
Pasivita francouzské diplomacie, její přízeň i nepřízeň
1. Ohrožení existence konzulátu (1902-1905)
Silná protičeská reakce
Návrh na zrušení francouzského konzulátu v Praze
Ztráta legitimity frankofílské lobby
2. Oteplování (1906-1908)
Ohlas francouzsko-německé krize (1905)
Pichonova a Clemenceauova úloha
Konec sporu o "nacionalistický pakt" z roku 1900
3- Období velmi pasivní přízné (1909-1914)
Rakousko, francouzské dilema
Relativně slabý vliv veřejného mínění ve Francii
4. Politika pasivní přízně v praxi a její důsledky
Rychlé střídání konzulů
Byl Paul Claudel "příkladným" konzulem?
"Neurazit Prahu"
Ztroskotání pokusů o politické sblížení

Kapitola 2
Nedostatek podnětů ze strany českých politiků
1. Malý podíl Francie v plánech českých politiků
Zahraničněpolitická situace obecně
Nezájem Národní rady české o vztahy s Francií
Jen symbolická přítomnost Francie v Praze/Neúspěch společných
francouzsko-českých plánů /Neoslavismus a jeho dopad
Francii neprospělo, že se s válkou nepočítalo
Kramář v Paříži
2. Důsledky rakouského politického uspořádání
Bezmocnost v zahraniční politice
Austropositivismus paralyzuje iniciativu v zahraničí
Úpadek mladočeské strany a jeho následky
3. Francouzská "dekadence"
Ohlas Dreyfusovy aféry
Republikánský obraz Francie částečně obnoven
Mylná představa o bojeschopnosti Francie
Případ Masarykův

Kapitola 3
Byla francouzská lobby skutečně odkázána sama na sebe?
1. Ambice pražské radnice
Vnitropolitické ambice
Zahraniční ambice
Obrat ve francouzsko-českých vztazích
Úpadek frankofilské lobby
2. Obecný nedostatek vzájemných vztahů
Obchodní a finanční styky
Francouzský vývoz do českých zemí/Vývoz z českých zemí do Francie/ /Důvody zaostávání vzájemného obchodu/Slabé finanční styky
Malá francouzská kolonie v Čechách
Malá česká kolonie ve Francii
Studenti
3. Frankofilská lobby spoléhá na několik osobností
Hladík aneb ofenzivní frankofilství
Jelínek, první český "kulturní atašé" v Paříži?
Méně důležitá úloha Louise Schmidta-Beaucheze?
Hantich aneb oddanost sama
Závěr: Bilance Dohody Paříž-Praha v roce 1914

IV. ZÁJEM O FRANCOUZSKOU CIVILIZACI

Kapitola 1
Znalost francouzštiny základem
1. Příčiny rostoucího zájmu o francouzštinu v Čechách
2. Rostoucí nabídka ve školách
Příčiny vzestupu obliby francouzštiny a jeho jednotlivé etapy
Úpadek zájmu o francouzštinu v období do roku 1848/Zlepšení situace ve výuce francouzštiny (1848-1869)/Povinná francouzština na reálkách (1869-1874)/ Pronikání francouzštiny do dalších typů škol/Podpora českých učitelů
Rozšiřování počtu studentů francouzštiny
Údaje o nepovinné francouzštině na gymnáziích
3. Úskalí výuky francouzštiny
Vzdělání učitelů
Kvalita výuky francouzštiny na středních školách
Výuka navzdory překážkám frankofilská

Kapitola 2
Poptávka po kultuře
1. Překlady, odraz dovozu kultury
2. Poptávka po francouzském divadle Čísla
Francouzské divadlo, nástroj odněmčení
Přednosti francouzského repertoáru
Divácká poptávka
3. Zájem o francouzskou literaturu
Revoluční přínos Vrchlického, hledání Evropy a nových forem
Sílení vlivu v osmdesátých letech 19. století
Mohutné vzplanutí v devadesátých letech

Kapitola 3
Spolky českých frankofilů
1. Pražská Alliance frančaise a její depolitizace
Francouzsko-české začátky
Vlastenecký spolek
Kulturní činnost
2. Další sdružení a kroužky: "užívání francouzštiny povinné"
Přehled spolků a sdružení
Cíle: především jazykové
Bylo frankofilství skutečně odpolitizované?

Závěr

Seznam zkratek

Bibliografie

Jmenný rejstřík

Recenze

Být frankofilem znamenalo daleko více způsob, jak být Čechem, než jak být Francouzem či Galem" Uvedený výrok Stefana Reznikowa vystihuje ústřední myšlenku této knihy pozoruhodné jak svým objemem, tak svou novátorskou tématikou. Jedná se o shrnutí výsledku práce na disertaci obhájené v roce 1999, které je představeno ve čtyřech oddílech (částech), z nichž tři na sebe chronologicky navazují: "Negermánský vliv ze západu 1848-1879", "Hledání politických nástrojů 1879-1902", "Neschopnost frankofilské lobby 1902-1914", "Zájem o francouzskou vzdělanost".
Francouzsko-české vztahy z tohoto období byly až dosud předmětem pouze několika velice záslužných prací, naneštěstí však prací pouze částečných a nesourodých. Autorova velká zásluha spočívá v tom, že je vyčerpávajícím způsobem soustředil, systematicky znovu prošel - a dokonce objevil - velkou část zdrojů, které byly k dispozici. Z tohoto hlediska je jeho přínos pozoruhodný. Ale bylo také třeba, aby vytvořil své vlastní sbírky a statistické soubory na základě obdivuhodného množství dokumentů, a vlastně vypracoval nové metodické nástroje.
V průběhu uvedeného chronologického rozdělení jsou nastíněna tři témata, která by se, kdyby mohla být oddělena, navzájem prolínala a vzájemně obohacovala. To první se zabývá historií francouzské politiky ve vztahu k Čechům, jedná se o část, jejíž obsah je více obecný a ukazuje opatrnost, s níž francouzská diplomacie řídila své vztahy k Rakousku-Uhersku před rokem 1914. Umožňuje také pozorovat váhu jednotlivých diplomatických osobností té doby. Tím dochází k vytváření odstupu mezi odbornými kruhy a asociacemi, jež byly rozvoji francouzsko-českých vztahů velice nakloněny, a Quai d'Orsay (fr. ministerstvo zahraničí -pozn. překladatele), které ve skutečnosti Čechy v jejich volání po samostatnosti nikdy nepovzbuzovalo.
Ve druhé části - jedná se o nejobjemnější část tohoto díla - autor ukazuje, jak se díky frankofilství Češi semkli a zorganizovali a začali se odlišovat od německého prostředí, které je obklopovalo. Tehdejší frankofilství mělo zřídkakdy formu zbožného obdivu: naopak, projevovalo se na politickém poli a na poli kulturním, neboť oblast obchodních vztahů a hospodářských investic přes několik pokusů prosazovaných zejména francouzským konsulem v Praze, Paulem Claudelem, téměř neexistovala. Autor velice detailně analyzuje nejrůznější složky tohoto frankofilství: vzdělávací systém, v němž se francouzština stále více rozvíjela a vytvářela tak husté frankofonní podhoubí, úroveň editorské práce, která francouzské kultuře (hlavně literatuře a divadlu) zajišťovala dominantní postavení a konečně život frankofilských asociací, který byl málo běžný v zemi hovořící nerománským jazykem. Toto vše bylo naroubováno do světa, v němž kultura hrála roli o to významnější, že byla náhražkou atrofovaného politického světa. Kulturní život byl tedy přepolitizovaný a francouzská přítomnost byla něčím, co předcházelo vytvoření Československého státu v roce 1918.
A konečně, toto dílo svým studiem frankofilského jevu otevírá ještě třetí historické staveniště. Kromě určitých aspektů, které jsou již považovány za klasické - vývoj obrazu Francie v 19. století - pokládá Štefan Reznikow základy fřankofilské typologie, jejích vztahů k frankofonii, jejích úloh a jejího vztahu k elitě. Toto dílo přináší řadu témat k zamyšlení a to v době, kdy si řada lidí klade otázku ohledně úlohy Francie ve světě, jejího úpadku a budoucnosti francouzštiny v určitých oblastech. Krátce řečeno, jedná se o poutavé dílo, dobře napsané, které ukazuje, co všechno může přinést pečlivý universitní přístup. Doufejme, že se svou kvalitou stane inspirací i pro ostatní.

Z recenzního posudku: Antoine Marés

V prestižní edici Honoré Champion Histoire Culturelle de l'Europe vyšla v Paříži doktorandská práce francouzského bohemisty Stéphana Reznikowa, v níž se zaměřil na vztah frankofilství a formování české národní identity v rozmezí let 1848-1914. Autor v ní shrnul své poznatky z mnohaletého bádání v českých i zahraničních archivech a v rámci daného tématu se pokusil svou pozornost soustředit rovnoměrné na několik základních aspektů česko-francouzských vztahů v rovině politického dění, sociálního vývo-je a recipročních kulturních vlivů. Jeho práce se tak stává doposud nejpodrobnějším průvodcem dějinami vztahu českého národa k Francii za uvedené období.
Stephane Reznikow odkryl ve své práci několik chronologických etap formování českého vztahu k francouzskému prostředí, čemuž podřídil i strukturu své knihy. Ta je rozdělena na čtyři části: 1) Une inscription occidentale non allemande, politique et culturelle (Německé politické a kulturní přihlášení se k Západu); 2) L'instrumentalisation politique /1879-1902/ (Politická instrumentalizace /1879-1902/); 5) L'impuissance du lobby francophile /1902-1914/ (Nemohoucnost frankofilní lobby /1902-1914/); 4) Une demande de civilisation francaise (Poptávka po francouzské kultuře). V závěru se pak autor pokouší nastínit svou celkovou tezi sledovaného problému.
V prvotním období 1848-1879 se pro český národ stává hlavní motivací k "objevení" francouzské kultury potřeba nalezení politického a kulturního spojence v západní Evropě, který by dokázal odrazit či alespoň neutralizovat ve středoevropském prostoru převládající německý vliv. Vytvoření základu sympatií k francouzskému národu bylo podmíněno třemi prvky: možností identifikace se českého národa s politickým modelem dané země, protiněmecký potenciál tohoto útvaru a v neposlední řadě také kulturní vyspělost, zdroj možné inspirace a vedení. Francie tomuto obrazu bezesporu odpovídala.
Po nepříliš příznivých výrocích o Češích z úst ve Francii velmi obdivovaného Mickiewicze však nebyl obraz Čechů v této zemi v daném období nikterak příznivý. Celkový dojem pak umocňoval fakt existence českého národa v lůně habsburské monarchie, což byl podle všeobecného mínění francouzské společnosti německý stát, který obývali kromě německy hovořícího obyvatelstva především Maďaři. Vznik České besedy v Paříži je např. nutno chápat především jako reakci na zdrcující článek v Journal des Débats v únoru 1861, odmítající přiznat Čechům právo na existenci jako svébytného národa. Historické právo českého národa v něm jeho autor nazval "anthropohagie paléolontologique". Debata, která se kolem tohoto článku posléze rozproudila, poukazuje na vyhraněný názor francouzské společnosti na dění ve střední Evropě. Hlavním východiskem pro pochopení situace českého národa se stal i do budoucna strach z panslavismu a z ruské říše, stejně jako obavy ze vzrůstajícího velmocenského potenciálu Pruska.
Nejdůležitějším faktorem, jenž rozhodoval o budoucnosti česko-francouzských a francouzsko-českých vztahů, byla evropská politická situace a její proměny. Není tedy náhodou, že z české strany se začal projevovat zvýšený zájem upozornit na sebe v zahraničí těsně po bitvě u Solferina, kdy Rieger vyzval Gablera k šíření zpráv o českém národě ve Francii. Z francouzské strany docházelo ke změně pohledu na Čechy teprve v kontextu vyhrocení středoevropské politické situace před prusko-rakouskou válkou a definitivní zlom ve vnímání českého národa ve Francii pak přinesla rakouská prohra v bitvě u Sadové. Rozmezí let 1859-1866 vymezené Solferinem a Sadovou tedy tvořilo období vzájemného hledání se a seznamování se, neboť Francie v té době věru o Češích neměla valného ponětí.
Reznikow ve svém textu vymezuje hlavní období položení základů českého frankofilství lety 1859-1871. Toto období vyvrcholilo Riegrovou audiencí u Napoleona III. dne 2. července 1869. Reznikow poukazuje, že zvláště kuriózní je v tomto kontextu interpretace průběhu této audience: Podle Kalouska a Kazbundy Napoleon prohlásil: "Slibuji, že pro Vás udělám to, co pro Maďary", podle vzpomínek Antala Staška zněl tento výrok: "Co jsem vykonal pro Maďary, nemohu udělat pro Čechy", zatímco podle Reznikowa je pravdě zřejmě nejblíže verze A. Chéradama: "Kdybych mohl pro Vás udělat to, co jsem udělal pro Maďary." Nutno dodat, že v interpretaci česko-francouzských vztahů doposud chyběl exkurs tohoto charakteru. Reznikow tak znovu otevřel problém českých zahraničně-politických vztahů ve druhé polovině 19. století a jejich interpretace.
V dalším období vymezeném léty 1879-1902 došlo podle Reznikowa k politické "instrumentalizaci" česko-francouzských vztahů, a to zejména pod vlivem mladočechů a jejich politiky, která vyvrcholila v letech 1900-1902.
Od roku 1885 se frankofilní diskurs stal významnou zbraní při vnitřních sporech mezi staročechy a mladočechy. Staročeši podporovali rakouské spojenectví Německem, zatímco mladočeši viděli budoucnost Rakouska v jeho alianci s Francií a Ruskem. O tom, že staročeská politika byla diktována politickým realismem a nikoli protifrancouzským zaměřením, svědčí i Riegrovo přeřeknutí se při rozpočtové debatě, při níž konstatoval, že nemá nic proti "spojenectví s Francií, pardon, spojenectví s Německem" (s. 208). K vyhrocení postojů mladočeské a staročeské politiky došlo později při schvalování české účasti na pařížské výstavě roku 1889.
Otevření francouzského konzulátu v Praze roku 1897 se stalo jasnou proklamací úspěšné politické instrumentalizace českého frankofilství v praktické politice. Období konce 19. století tak tvořilo hlavní těžiště česko-francouzských vztahů a jejich politického potenciálu. Pozvání pražské delegace do Paříže roku 1900, stejně jako účast Čechů na oslavách nedožitých stých narozenin Victora Huga představovaly vyvrcholení francouzsko-českých vztahů, avšak zároveň i nepříjemné vyhrocení (ať již faktických či pouze latentně předpokládaných) důsledků aktivit české profrancouzské lobby na poli mezinárodní politiky. Množství archivních pramenů, které Reznikow uvádí, poukazuje na nelibost oficiálních francouzských míst při hodnocení dopadu obdobných akcí na francouzsko-rakouské vztahy. Roku 1902 tak de Valois formuloval v rámci rozboru francouzské oficiální zahraniční politiky k Čechům tzv. "českou doktrínu" (s. 323) tj. doktrínu francouzského nevměšování se do českých záležitostí. Francouzská analýza soudobého Ra-kouska-Uherska totiž zdůraznila faktickou nemožnost české politiky jakkoli změnit své dosavadní postavení. V tomto kontextu by bylo bezesporu zajímavé sledovat, zda se ona "česká doktrína týkala pouze českého národa, či zda je možno ji na počátku 20. poletí vztáhnout i na další národy habsburské monarchie. Obdobnému exkursu se však Reznikow vyhýbá, čímž práci ochuzuje o komparační perspektivu.
Konec 19. století se tak pod vlivem neúměrného nárůstu česko-francouzských demonstrací přátelství, o jejichž politickém podtextu nemohlo být pochyb, stal i koncem vstřícných francouzských kroků k českým profrancouzským demonstracím. Protiněmecké a protirakouské zaměření české politiky již nemohlo být základním kamenem česko-francouzského přátelství, neboť v evropském kontextu příliš ohrožovalo možnost vzestupu francouzské zahraniční politiky. Česká politika podle francouzského názoru nedokázala zvrátit vývoj v habsburské monarchu a vynutit si její federalizaci, stejně jako nedokázala účinně vzdorovat tlaku německé velmocenské politiky. Oba tyto faktory představovaly hlavní důvod, proč se Francie nakonec odvrátila od svého příliš slabého spojence. Výsledkem této etapy tedy bylo vytvoření faktické frankofonní lobby, která vznikla na průsečíku mladočeské reprezentace a zástupců pražské radnice. Z francouzské strany tvořilo centrum čechofilní lobby pravicové sdružení Ligue de la Patrie francaise a reprezentace pařížské radnice. Poslední období je charakterizováno poklesem francouzského zájmu o český národ. Diplomatické depeše věnované Čechám z období let 1901-1904 tvoří 67 % z celku zpráv francouzské diplomatické mise v habsburské monarchii, v období let 1905-1907 je o již jen 10 %, v předvečer války 1908-1914 pak jen 4 %. "čechofilství se zřejmě pod vlivem "české doktríny změnilo na francouzských politických postech v čechofobii, jejíž kampaň byla roku 1903 rozpoutána i ve francouzském tisku. Důvodem byla především proměna politické situace v Evropě, stejně jako i proměny ve vnitřní francouzské politice. Také priority na české straně se změnily: cílem zahraniční propagandy již nebyla pouze Francie, ale také Velká Británie, Rusko a cizina obecně. Úzký rámec profrancouzského zaměření tak posloužil jako odrazový můstek pro další akce, přestože ty již nikdy nedosáhly obdobného ohlasu. Definitivním koncem frankofilní lobby etablované na konci 19. století se stalo jednání o francouzské finanční půjčce pražskému městskému zastupitelstvu na pražské vodovodní potrubí roku 1908. Mladočeská snaha ustavit tuto bankovní transakci jako další výraz triumfálního frankofilství českého národa narazila na odpor staročechů, kteří upřednostňovali český kapitál. Povolební oslabení mladočechů vedlo k vítězství staročeského návrhu a peníze byly zapůjčeny u Zemské banky. Podle propočtů, které Reznikow v tomto ohledu uskutečnil, činila ztráta způsobená tímto "bankovním nacionalismem" asi dva miliony franků. České frankofilství tak představovalo ve druhé polovině 19. století nezanedbatelný politický potenciál. Francouzský vliv na českou kulturu byl však také obrovský. Svědčí o tom počet překladů beletrie či divadelních her uskutečněný v průběhu 19. století. Nárůst frankofilních spolků a proměna jejich členství však sledují stejné schéma jako proměna česko-francouzských vztahů. V tomto ohledu je však třeba vyzdvihnout i další důležité faktory, které se vztahují přímo k české společnosti. V prvé řadě je to sociální aspekt českého frankofilství. Francouzština byla totiž považována za jazyk vyšších sociálních vrstev. To ji v očích dosud nepříliš jasně stratifikované české společnosti činilo o to přitažlivější, že obdobnou funkci plnila v českém prostředí němčina. Avšak zatímco počet překladů z francouzštiny před první světovou válkou stoupal (v letech 1804-1860 bylo z francouzštiny přeloženo 105 knih, 110 knih v letech 1864-1870, zatímco jen za rok 1908 to bylo již 106 publikací), členství ve frankofonních spolcích stagnovalo, začínalo se depolitizovat a nastupoval trend jeho postupné feminizace.
Reznikow tak v poslední velké kapitole své práce zachytil a detailně popsal fenomén proměn struktury těchto spolků, stejně jako se mu i povedlo velmi detailně zmapovat oblast českých překladů francouzských děl. Nejpřínosnější částí se však v kontextu jeho knihy jeví rozbor českých konverzačních příruček francouzského jazyka. Přestože tato část nedosahuje skvělé úrovně výborné práce francouzské historicky Anne-Marie Thiesseové, Ils apprennaient la France, která se věnovala rozboru francouzských učebnic dějin a zeměpisu a jejich vlivu na francouzský nacionalismus, podařilo se zde Reznikowovi velmi přesně postihnout faktický vztah české frankofonie a české frankofilie, jejich vzájemnou závislost a podmíněnost. Základ úspěchu však tkvěl podle Reznikowa jinde: na pozadí faktické nemohoucnosti těchto frankofonních spolků ovlivnit širší veřejnost se snaží vysvětlit jejich početní nárůst poptávkou po francouzské kultuře, která snad jako jediná byla schopna vytvořit plnohodnotnou alternativu kultuře německé. Ostrá kontrapozice, do které Reznikow tato fakta staví, by však přece jen potřebovala detailnější rozbor pramenné základny.
České frankofilství se ve druhé polovině 19. století stalo integrální součástí rozvíjejícího se českého nacionalismu a jeho největší rozmach je možno pozorovat v obdobích vypjatých politických bojů českého národa. Takováto dynamika byla důsledkem českého hledání alternativy ke germanizačnímu tlaku, který byl ospravedlňován "kulturní misí" německé kultury, česká společnost ve francouzské kultuře hledala alternativu vyvažující tento tlak, ve francouzské politice potom po roce 1871 spojence pro svou protiněmeckou politiku. S postupnou emancipací francouzské zahraniční politiky v Evropě v posledním desetiletí 19. století a na počátku století dvacátého však francouzský zájem o Čechy klesal a v předvečer první světové války upadal úplně. Zdá se tedy, že stejně jako česká frankofilie sloužila k emancipaci českého národa, stejně tak sloužila v omezené míře i francouzská "čechofilie" k emancipaci postavení Francie po porážce v prusko-rakouské válce 1871. Koncept navazování vztahů i se slabým spojencem vycházející z premisy "naším přítelem je nepřítel našich nepřátel" byl posléze opuštěn ve prospěch ustavení mezinárodních aliancí.
Přestože Reznikowova práce začíná chronologicky rokem 1848, vřadil autor do své práce i stručný nástin česko-francouzských vztahů od 18. století do roku 1848. Podařilo se mu tak nepřímo poukázat na základní problém české historiografie 20. století, neboť důkladný rozbor kulturních i politických vztahů českých zemí se zahraničím pro toto období zatím chybí. Většina autorů se doposud zabývala spíše onou druhou polovinou 19. století.
Celkový dojem z textu a z jeho skladby zůstává u čtenáře pozitivní, místy je však narušen autorovým častým používáním slov: "balcanisation" (balkanizace) a "albanisation" (albanizace). Balkanizace je používána ve spojitosti s českým politickým životem, albanizace potom v kontextu kulturním. Čtenář se tak musí ptát, proč je pojmu balkanizace užíváno pouze v kontextu české politické scény, zatímco např. v případě popisu roztříštěnosti (čemuž pojem balkanizace zřejmé odpovídá) francouzské pravicové scény je používáno popisných slov méně "východního" rázu.
Chronologická osa badatelského přístupu k dějinám je v poslední době zejména pod vlivem nových trendů v historickém výzkumu často nahrazována tematickou interpretací daného problému s důrazem na jeho sociokulturní či antropologickou explikaci. Reznikow ve své knize dokázal, že pro mnohé badatele zůstává tento postup pro řádné uchopení daného problému možným východiskem. Použití jiného přístupu při explikaci takového jevu, jako byl vývoj frankofilství českého národa, jehož použití bylo samozřejmě také možné, by vzhledem k množství použitého materiálu vedlo k rozmělnění daného tématu.
Reznikowova kniha se nadlouho stane základní literaturou k česko-francouzským vztahům v období 1848-1914.

Doubravka Olšáková, ČČH č. 101, 4/2003, str. 940-944

Francie, sladká Francie

Z čeho vyrůstá dědičná česká láska k zemi galského kohouta

V době vrcholícího stalinismu básník Jaroslav Seifert v jedné pražské vinárně prohlásil: "Raději Francouze, který blije, než Rusa, který tančí." K východním "bratrům" možná Čechy táhlo pokrevní slovanství i jazyková blízkost, oblibu Francie těmito atributy ovšem vysvětlit nelze. A přece tato kulturně i lingvisticky značně odlišná země měla zcela klíčový význam ideálu v době formování první české inteligence, pro kterou se stala vzorem při budování národní identity. Je proto na místě ptát se, kdy a proč se vlastně Francie pro Čechy proměnila v tak uhrančivě přitažlivý magnet.
Častou odpovědí bývá odkaz na první světovou válku. Díky versailleskému míru svět přece potvrdil existenci Československa, které už předtím jako první uznala Francie.
Kořeny českého frankofilství jsou však daleko hlubší, říká historik Stéphane Reznikov v právě vydané knize Frankofilství a česká identita 1848-1914. Jak ukazují letopočty, duchovní i jazykové přilnutí Čechů k Francii začalo už v dobách habsburské monarchie a netýkalo se zdaleka pouze české šlechty. Národním obrozencům frankofilství posloužilo jako účinný nástroj proti poněmčování i v důsledněji praktikované deslavizaci.
Obrozenci skrze francouzštinu i myšlenky francouzských osvícenců a revoluce rovněž profilovali svoji pasivní rezistenci vůči Vídni. Jinými slovy, frankofilství se vhodně prolnulo s českým vlastenectvím, což podle autora nesmírně zajímavé knihy o pojmutí cizí kultury jakožto důležitého instrumentu k získání státní suverenity představovalo v Evropě druhé poloviny 19. století mimořádný jev.

Kuchaři a guvernantky
Frankofilství neboli láska k Francii, jejímu jazyku, Francouzům a všemu, co s nimi souvisí, do někdejších zemí Koruny české přinesla domácí šlechta. A to nejen skrze své pokrevní vazby na francouzskou aristokracii, ale i očividnou snahou napodobovat mravy a způsob života francouzského dvora, jejž česká šlechta znala z cest za zábavou nebo z diplomatických misí. Navíc francouzský jazyk se svým bohatstvím výrazových prostředků, staletími vybroušený do dokonalé formy, nepředstavoval jen symbol elítářství, prestiže a určitého snobismu, nýbrž i vzdělanosti, což si později velmi rychle osvojila i místní buržoazie.
Do české aristokratické společností proto přicházeli francouzští vzdělanci, učitelé, guvernantky či kuchaři. Na zámcích vznikaly velké knihovny. v Opočně vybudoval Josef Colorado-Mansfeld "pařížskou bibliotéku" čítající přes 4000 knih. V tomto směru není zanedbatelný ani vliv emigrantské vlny francouzské šlechty po revolučních událostech roku 1789 i po revoluci v roce 1830, kdy na Pražském hradě tři a půl roku pobýval se svým dvorem panovník Karel X.
Do styku s francouzskou kulturou se však dostal i český "třetí stav", a to nejen služebnictvo. Budoucí národní buditelé u aristokracie často působili jako vychovatelé jejich dětí a ke svému duchovnímu růstu využívali bohatství knihoven i přímých styků s Francouzi. Například František Palacký díky zaměstnání v rodině Szerdahalyů četl Montesquieua, Voltaira, Rousseaua či Diderota.
Byl rovněž učitelem němčiny hraběte z Chambordu, uchazeče o francouzský trůn. Jako většina tehdejších intelektuálů českého původu však revoluční události spojené s dobytím Baštily dlouho nechápal a kritizoval. Češi první poloviny 19. století zkrátka ještě nebyli mentálně připraveni na život bez vlády monarchie.

Rovnost, svoboda, bratrství
Republikánské myšlenky o rovnosti, svobodě a bratrství se začaly prosazovat teprve díky zostřenému rakouskému absolutismu po roce 1848. Pozitivně působily dokonce i na jinak zapřísáhlé rusofilské intelektuály a napomáhaly pozvolna měnit jejich orientaci z despotického Východu k liberálnímu Západu. Reznikov to ve své knize dokládá na příkladu F. L. Čelakovského. Někdejší přední zastánce pojetí národní svobody prostřednictvím slovanství v čele s Ruskem ke konci ži vota píše: "Jest naděje, že pochodní vytčenou Francouzi temnoty otroctví všeho způsobu se rozplaší. Svět začíná měnit podobu, národy otevřely mozky, které již žádné okovy nemohou si podrobiti."
Nejsilněji však francouzský vliv pronikal k nejradikálnějším českým vlastencům z tajného spolku Český repeal. Průkopníkům zdejšího socialismu, jejichž vášnivé sny o svobodné a spravedlivé společnosti roznítila četba Proudhona, Cabeta či Blanquia. Byli to právě oni, kdo se podstatně podepsal na březnovém povstání v roce 1848. Tento letopočet je významný i z jiného důvodu.
Francie zmítaná další revolucí tehdy v českých očích definitivně nabyla obrazu pozitivní velmoci, jejž si pošramotila válkami po roce 1789 i napoleonským dobýváním Evropy. Odezvu období, kdy Francouz ztělesňoval smrtelné nebezpečí jak pro civilní populaci, tak pro české a moravské rekruty v císařské armádě, Reznikov pozoruhodně dedukuje z obsahu lidových písní.
Definitivní přijetí francouzského vzoru charakterizují slova K. H. Borovského: "Není tedy jiné bezpečné naděje pro nás než hleděti na Francouzsko(...). Jestli ve Francouzích se utuží poctivá a na svrchovanosti národu založená vláda, pak ani u nás svoboda nemůže být zkrácena."
Nastala tak doba obrovského zájmu o myšlenky francouzských politiků i intelektuálů, o jazyk, literaturu, divadlo, výtvarné umění, vědecké objevy i způsob života Francouzů. Například česká Alliance francaise držela světový rekord v počtu domácích členů; od roku 1889 se vzájemně navštěvovaly delegace sportovců i měst; až třetina her, které uváděla přední česká divadla, byla z per francouzských autorů; básník Apollinaire v roce 1902 konstatoval, že s Čechy se v Praze domluvil daleko snadněji mateřštinou než němčinou; roku 1913 vycházel každý třetí den jeden knižní překlad z francouzštiny; na sklonku první světové války se studiu tohoto jazyka věnovali dva ze tří středoškoláků.
Jak solidně zůstalo frankofilství v české společnosti zakořeněno i dnes, dokládá Stéphane Reznikov nedávným výzkumem: sympatie k Francii v něm přiznalo 80% dotazovaných občanů a Francie zaujala na žebříčku oblíbenosti zemí první místo. A to navzdory trpké zkušenosti Mnichova 1938 i událostem po roce 1948, kdy se Československo ve své demokratické orientaci obrátilo o sto osmdesát stupňů a na čtyřicet let radostně vtančilo do tragického sovětského objetí.

Jaroslav Formánek, Respekt 32, 4.-10. 8 2008, str. 48-9

S českou identitou a jejím zkoumáním souvisí i překlad francouzské práce Stéphana Reznikowa Frankofilství a česká identita 1848-1914 (Nakladatelství Karolinum, Praha 2008). V hutném textu se odráží dobrá znalost archivních pramenů, primárních i sekundárních literárních zdrojů. Reznikow svoji práci do značné míry koncipuje jako paralelní českofrancouzské dějiny, sleduje jejich prolínání a vzájemné ovlivňování se. V popředí jeho zájmu přitom nejsou jako již tradičně pouze politika či kulturní styky omezené na pobyty českých umělců ve "sladké Francii", ale v reprezentativní míře jsou sledovány i hospodářské vazby, studentské výměny, problém znalosti francouzštiny v české společnosti, institucionalizované frankofilství v podobě spolků zaměřených na poznávání Francie a francouzské kultury. Na Reznikowově práci je rovněž sympatická skutečnost, že jeho práce není pouhým popisem dějin česko-francouzských vztahů, ale že je naopak založena na aktivním ptaní se, proč se česko-francouzské styky utvářely právě tak a ne jinak, proč přese všechno okouzlení českého světa Francií byl reálný efekt česko-francouzského souznění přece jen relativně malý.

Luboš Velek (lve), KUDĚJ, ČASOPIS PRO KULTURNÍ DĚJINY, 1/2009

Nejnovější tituly v edici