tištěná kniha
Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře

Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře

Pynsent, Robert B.

témata: bohemistika, literární věda
edice: Zahraniční bohemistika

brožovaná, 644 str., 1. vydání
překlad: Pospíšil, Jan
vydáno: červen 2008
ISBN: 978-80-246-1363-5
doporučená cena: 440 Kč

E-shop

Anotace

Výbor z esejů a studií Roberta B. Pynsenta, jedné z nejvýraznějších osobností zahraniční bohemistiky (od roku 1991 je profesorem na School of Slavonic and European Studies v Londýně), zahrnuje zhruba třetinu jeho článků o české a slovenské literatuře, z nichž některé byly přeloženy z anglických originálů a některé jsou knižně publikovány vůbec poprvé. Tematicky zasahují široké spektrum české a slovenské literatury od středověku po současnost. K hlavním Pynsentovým zájmům patří literatura 14. století, raně novověká próza, dekadence, nacionalismus a antisemitismus v literatuře a "ženské psaní". Svůj nekonvenční, fascinovaný i nesmlouvavý pohled zaměřuje jak na tradiční ikony české kultury (Masaryk, Mácha, Čapek), tak na okrajové autory a jejich "trochu neobvyklé knihy". Pynsent se i v tomto autorském výboru drží hesla, že úkolem literárního kritika je především bavit čtenáře; v hutném doslovu se k závěrům svých starších studií vrací a koriguje je nebo obohacuje z jiné originální perspektivy.

Obsah

Britské kočky a jejich barbarští imperialističtí páni: dva aspekty britskosti viděné očima české literatury

Amazonská víla a její příbuzné

Smrad ďáblův a živá voda: studie o démonech a cizoložství v česky psané středověké a raněnovověké literatuře

Barokní kontinuum v české literatuře

Slávy Herder

Charakterizace v Máchově Máji

Západno-východné zovretie - dve východiska: Ludevít Štúr a Štěpán Launer

Pokus o ňadra (Od ňadrománie k ňadrofobii se zmínkou o feministickém ňadromilství)

Národ, nic a láska (Pokus o Masaryka)

Masaryk a dekadence

Masarykova Cesta demokracie aneb demokratický národněsocialistický ideál

Literární reprezentace T. G. Masaryka od osmdesátých let 19. století do padesátých let 20. století

K morfologii české dekadence (Interstatualita)

Touha, frustrace a trocha uspokojení: komentář k Hlaváčkově Mstivé kantiléně

Nacionalistický naturalismus: Brno Josefa Merhauta

Dekadentní sliznice

Krafft-Ebing, dekadence a Sezimova Passiflora

Dekadentní národ: politické názory Arnošta Procházky a Jiřího Karáska ze Lvovic

Čapkova Evropa a Durychova Evropa

Tolerance a mýtus o Karlu Čapkovi

První dílo Franze Baermanna Steinera Die Planeten ve svém českém literárním kontextu

Český ženský antisemitismus v první polovici dvacátého století

Sentiment, sarkasmus a silná žena: úvod k českému dílu Olgy Barényiové

České umění a český národ: dva ženské portréty Josefa Mánesa ze druhé světové války

České spisovatelky v přechodném období

Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! (K dílu Jarmily Glazarové)

Krapet chlupatosti. Češi, židé a prózy Ireny Douskové

Doslov

Bibliografie Roberta B. Pynsenta
Ediční poznámka
Jmenný rejstřík

Recenze

Profesor Robert B. Pynsent je britský literární badatel, který se zabývá dějinami české literatury. Odborníci ho znají nejen z jeho českých publikací a článků přinášejících podnětné a často provokativní názory na české písemnictví, nýbrž i z řady příspěvků na literárních konferencích pořádaných v Česku, kde jimi občas vyvolával dojem jakéhosi "enfant terrible" nalézajícího potěšení v rozrušování ustálených předsudků a pověr panujících v daném oboru. Ani jeho nejnovější obsáhlý výbor úvah o české literatuře Ďáblové, ženy a národ se této charakteristice nevymyká. Zahrnuje totiž tema"ta pokrývající vlastně celou českou literaturu od středověku až po současnost. Najdeme tu práce zabývající se démony a cizoložstvím v česky psané středověké a raně novověké literatuře i analýzu názorů Tomáše Garrigua Masaryka, stejně jako komentář k Hlaváčkově sbírce Mstivá kantiléna či studii o českých Židech v prózách současné české autorky Ireny Douškové. Po této stránce Pynsentova kniha nejen dokládá maximální rozpětí jeho zájmů schopných obsáhnout problematiku českého písemnictví v úctyhodném rozsahu, nýbrž zároveň výběrem témat naznačuje, že k poznání literatury lze dospívat různými cestami, které se mohou výrazně lišit od představ, jaké má veřejnost o akademické vědě (profesor Pynsent vyučuje českou a slovenskou literaturu na londýnské School of Slavonic and European Studies).
[…]
Co říci závěrem o této neobyčejně obsáhlé knize? Je to jakási souhrnná bilance, která podobně jako autorova předchozí díla podává plastický portrét významného zahraničního bohemisty, který svou neúnavnou činností přispívá k oživení literárněvědného myšlení i psaní u nás, neboť nabízí jak v oboru literární historie, tak v oblasti literární teorie podněty k souhlasným i polemickým odezvám a reakcím naší domácí bohemistiky.
Aleš Haman (Tvar 14/2008)

Ďáblové, ženy a národ (Karolinum, 2008) je po Pátrání po identitě (H+H, 1996) druhou česky vydanou knihou Roberta Burtona Pynsenta, přičemž v angličtině byly od konce sedmdesátých let vydány další čtyři jeho monografie a jeho ediční péčí vyšlo také v angličtině - počítám-li dobře - sedm sborníků o české či slovenské literatuře, popřípadě o kultuře střední Evropy. Úctyhodná bilance, kterou se zdaleka nemohou chlubit mnozí domácí odborníci srovnatelného věku a délky odborného působení; autor v samém závěru recenzované knihy zmiňuje svůj těsně předpenzijní věk i čtyři desítky let strávených s českou literaturou. Pynsent je přitom bohemistou velmi kompetentním: úcty a obdivu je hodná především jeho zcela mimořádně široká sečtělost, a to nejen v klasické množině kanonických textů, ale také v krajinách literatury populární a triviální, mnohdy dokonce i zcela obskurní, z nichž velmi rád vytahuje zdánlivě okrajové jevy, které ale získávají obecnější výpovědní hodnotu, zejména jsou-li postaveny do sousedství klíčových autorů jako Mácha nebo Čapek. V myšlení našeho Angličana tedy nenajdeme ostrá rozhraní mezi různými typy textů, existuje tu zato široký proud literatury s pozoruhodnou vnitřní dynamikou. Jeho poslední kniha (sám v doslovu i leckde v textu některé z kapitol s mírnou dávkou celkem půvabné koketérie naznačuje čtenáři vlastní pozici na sklonku odborné kariéry) je tak nejen bilančním svazkem (obsahuje soubor studií vzniklých od počátku devadesátých let takřka po dnešek), ale především mimořádně kompetentním a pečlivého pozoru hodným hlasem zvenčí, hlasem nezatíženým tuzemskými stereotypy školské výchovy ani badatelské praxe. Právě posledně zmíněná nota je Pynsentovi velmi blízká; dráždí jej kanonizované autority a kolem nich nakupené mýty: s evidentní libostí tak ohrne nos nad konvenčními rysy díla Karla Čapka, proti kterému postaví uměleckost Durychovu, nebo s gustem a velmi kriticky analyzuje literární projevy masarykovského mýtu, nešetře ani samotného "tatíčka".
Dalibor Tureček (Tvar 14/2008)

Českým nacionalistům, sentimentalistům a nostalgikům se Pynsentovy studie budou do značné míry protivit. Budou konvenovat pouze těm, kteří věří v možnost národ, nacionalitu, zakonzervovat, případně jej obohatit o koncept evropský či kosmopolitní. Názorně i provokativně to zazní např. v rámci Pynsentova srovnání Karla Čapka a Jaroslava Durycha. Ačkoli autor přihlíží k celku jejich díla, postačí mu ke komparaci tzv. cestopisné črty zmíněných spisovatelů. Čapkův příklon k objektivismu drobnokresby shledává Pynsent jako bezúčelný nebo samoúčelný, demonstrující autorovu vnitřní nejistotu vůči širému světu. Durych je pro něho zajímavější, ačkoli jeho záznamy z cest nepopisují detaily, minucióznosti, ale symbiózu navštívených míst s jeho nebarokním duchem a myslí. Čapek zde vyznívá jako povahopisný detailista, zatímco Durych se světem komunikuje, pře se s ním, je jím fascinován nebo z něj rozčarován a pohybuje se po něm víc jako Komenského poutník než jako člen mírotvorného poselstva, připomínajícího spanilé nájezdy krále Jiřího z Poděbrad.
Z Karáskova účtování s minulostí i s přítomností, jímž je sbírka Písně tulákovy o životě a smrti (1930), cituje Pynsent ve studii Dekadentní národ slova postihující deziluzi všech, kteří podlehli českému národnímu mýtu a ztratili se v něm: "V kraj otčiny se vrátím nehostinný, / kde jako exul žiji neznám všem." Robert B. Pynsent ví, že exulantství jako obecný jev moderních a postmoderních epoch postihuje především malá etnika, do sebe zavinutá společenství. Národ bohužel nemůže být vnímán jako sídlo, dům, kraj, kde žijeme, ale spíš jako adresa, znak herderovsky uměle stvořený. Takový umělý výtvor pak obtížně splývá s přirozeností i s holým faktem lidské existence.
Jan Suk (Portál české literatury)

Pynsentovy teze mohou být prověřovány hned několika vědami. Historiografie by se mohla zaměřit na roli madarofobie E. Beneše v jeho meziválečné politice, psychologie na touhu českých žen typu J. Glazarové po splynutí s kolektivem v totalitárním režimu, literární věda na vliv koncepce R. von Krafft-Ebinga na český naturalismus atd.
Pečlivě připravený výbor přináší mnohem více otázek než odpovědí a také to je důvodem, proč by měl být čten.
Lukáš Borovička (A2 KULTURNÍ TÝDENÍK 17/2008)

[I] v poslední "úvaze" výboru nalézají své místo konstanty Pynsentova rukopisu, konstanty tolik svůdné i riskantní: chuť stavět (neobvyklé) řady - s výraznou složkou pohybu v nekanonických (antikvariátních) sférách literární produkce ("někdy cituji trochu neobvyklé knihy"; s. 617), na straně druhé specifcky citlivá, angažovaná interpretační aktivita, ústící nejednou v slastnou detailní odbočku (nález), hypotetický trs, řetězec, přepis. Je to rukopis, který nestojí o odbornickou shovívavost a toleranci, o útrpnost (v jejíž řeči se může jevit jako exotická kuriozita), naopak - znovu a znovu zve a nutí ke korekcím, konfrontacím, a - snad vzápětí - k paralelně dychtivým, zvídavým průzkumům, k samostatným sondám (četbám).
Michal Topor (Česká literatura 1/2009)

Robert B. Pynsent, dlouholetý profesor School of Slavonic and East European Studies na londýnské univerzitě, má už léta zaslouženou pověst enfant terrible mezi zahraničními bohemisty. Boří mýty a provokuje. Tak tomu bylo už v osmdesátých letech minulého století, když vyjádřil přesvědčení (ojedinělé v západním světě), že česká exilová a nezávislá literatura je přeceňována a že produkty ofciálně vydávané literatury jsou podceňovány. Nedávno na konferenci v České Skalici, uspořádané u příležitosti stopadesátého výročí vydání Babičky, vyvolal údiv ctitelů Boženy Němcové, když neváhal srovnat její dílo s Hitlerovou rasisticko - memoárovou knihou Mein Kampf - pramen obou děl našel ve spise Deutsches Volkstum německého nacionalisty a cvičitele F. L. Jahna. Nonkonformismem, ale také entuziasmem, jímž dokáže oslovit své posluchače a studenty, právě jako zevrubnou znalostí známých i neznámých děl české a slovenské literatury si Pynsent získal pozornost, autoritu i kritiku. Po Pátrání po identitě (1996) se nedávno objevila jeho druhá samostatná česká kniha (anglicky vydal kromě řady studií monografi o Zeyerovi a dekadenci a drobnější knížku o Páralovi), rozsáhlý soubor studií Ďáblové, ženy a národ, který vydalo pražské univerzitní nakladatelství Karolinum. Tato kniha má všechny náležitosti publikací bilancujících a reprezentativních. Je opatřena rozsáhlým autorovým doslovem, ediční poznámkou pořadatele a překladatele většiny studií Jana Pospíšila i rejstříkem. Tematicky zahrnuje českou literaturu od středověku po současnost a několik studií je věnováno literatuře slovenské. Objevují se oblíbená autorova témata: české a slovenské národní obrození, T. G. Masaryk, dekadence, antisemitismus v literatuře, Karel Čapek, motivy erotiky a sexu, žena v literatuře jako téma i jako autorka. Robert Pynsent rozhodně není typem nezaujatého literárního historika, který s odstupem a s minimální mírou osobního angažmá hodnotí literárněhistorická fakta. Má mnohem blíž k pozici programového kritika, který bez milosti soudí. Tomu ostatně odpovídá i esejistická poloha většiny studií. Proto bychom neměli brát smrtelně vážně výroky typu: "Žádný literární kritik dnes nemůže pochybovat o tom, že Engels měl alespoň potenciální vlastnosti dekadenta" (s. 197), Masarykův "kratičký projev k nacionalistickému romanopisci Aloisu Jiráskovi v roce 1918 předznamenává vyjádření šéfů kulturní sekce ÚV KSČ po druhé světové válce" (s. 227) nebo "román [Olgy Barényiové] vlastně vyjadřuje jen optimistický sociální pesimismus, jenž obsahuje představu možného začlenění se do společnosti - politiku zastávanou marxismem - leninismem, fašismem a nejnověji New Labour (blairovštinou)" (s. 433). Považujme je za vtipné a provokativní bonmoty, jimiž autor zpestřuje svůj výklad, za pokračování anglosaské tradice psaní, při kterém se nenudíme.
Jiří Holý (Česká literatura 1/2009)

Zahraniční filologie je, ať chce nebo nechce, odrazem filologie domácí. To platí i pro Roberta B. Pynsenta ve vztahu k české bohemistice. Nikoliv však v tom smyslu, že bychom na jeho příkladě mohli sledovat, jakým způsobem se zahraničí vyrovnává s impulsy naší bohemistiky a jak je případně přehodnocuje a obohacuje, nýbrž v tom smyslu, že jeho leckdy problematické zacházení s českou (starší) literaturou ukazuje, jak zásadní prázdná místa zejí v některých oblastech naší literární historiografie. Způsob, kterým jsou u Pynsenta tematizovány skladby jako Dalimilova kronika, Tristram nebo třeba staročeská Meluzína, je vysvětlitelný jen tím, že je Pynsent jedním z mála, kdo o nich v poslední době vůbec psal. To, že se o těchto staročeských textech takovým způsobem píše zrovna v nakladatelství Karolinum, pak navíc svědčí o tom, jaké povědomí o starší české literatuře a o literární medievistice panuje i ve vyšších patrech naší kulturní obce. Mají-li být Pynsentovy úvahy provokativní, ať nás tedy provokují především k tomu, že si náležitě začneme všímat památek, které příliš dlouho ležely ladem.
Jan Hon (Revue Souvislosti 3/2010)

Nejnovější tituly v edici