e-kniha
Nádoba plná řeči (Člověk, řeč a přirozený svět)

Nádoba plná řeči (Člověk, řeč a přirozený svět)

Vaňková, Irena

témata: lingvistika, filozofie

e-kniha, 1. vydání
vydáno: listopad 2014
ISBN: 978-80-246-2739-7
formáty e-knihy PDF
doporučená cena: 160 Kč

E-shop

Anotace

V centru knihy stojí pojem řeč. Oproti pojmu jazyka - systému, o nějž se opírá strukturalismus, a text, spojeného s komunikačně a pragmaticky zaměřeným lingvistickým zkoumáním, má řeč (langage) akcentovat mnohoaspektovost a povýtce lidský charakter této skutečnosti: sepětí s tělesně-smyslovým ukotvením člověka a jeho prožíváním , s široce chápanou kognitivitou, a také s kulturou, s jazykovým obrazem světa. Kniha vychází z pohledu vlastního fenomenologicko-hermeneutické filosofii (Heidegger, Gadamer, Patočka). V propojení s teorií a metodami kognitivně orientované lingvistiky ukazuje, jak se řeč jeví nejen v kontextu filosofie, lingvistiky a sémiotiky, ale také v českém (naivním) jazykovém obrazu světa, např. ve svých metaforických konceptualizacích (řeč jako vodní tok, jako vlákno apod.), včetně těch přítomných ve folkloru a poezii.

Recenze

Předkládaná práce ve svých teoreticko-metodologických základech vychází jednak z kontextu současné americké kognitivní lingvistiky (G. Lakoff, M. Johnson), jednak (a to zejména) z lingvistiky založené antropologicko-kulturně, tak jak ji reprezentuje současná polská jazykověda, užívající pro její označení zastřešujícího pojmu, jazykový obraz světa" (J. Bartminski, R. Tokarski, A. Pajdzińska).
Tato východiska se zde propojují s novější evropskou fenomenologickou filosofií, akcentující - slovy J. Patočky - "tělo, společenství, jazyk, svět" jako základní souřadnice přirozeného světa, a přirozený svět sám jakožto nejširší kontext a horizont, v němž je člověk svým tělesně, řečově a společensky zasazeným bytím základně ukotven. Důraz na řečovost lidské existence klade také hermeneutická filosofie - srov. Gadamerovy myšlenky o předporozumění (netematizovaném vědění, spočívajícím ve významových strukturách řeči) a o tom, že samo rozumění je vždy zakotveno primárně řečově.
S tím souvisí také důraz na řeč ve smyslu saussurovského pojmu langage. Jde o fenomén, který stojí mimo opozici langue - parole v podobě jejího pozadí a předpokladu a který už Saussure nahlížel jako mnohoaspektový, a tudíž "čistou metodologií" neuchopitelný (proto se mu ve strukturalismu nevěnovala pozornost). Naléhavě se však právě řeč jako langage připomíná v souvislosti s východisky kognitivní lingvistiky (akcent na tělesnost, na propojení řečovosti s kognitivitou) i s fenomenologicko-hermeneutickými náhledy na podstatu řeči. Řeč (jako individuální i druhovou schopnost i jako její realizaci, "dění" řeči) je třeba vidět v propojenosti fyziologického aparátu s psychikou a kognitivními procesy, s nimiž je úzce provázána lidská socialita, včetně schopnosti komunikace a sdílení hodnot, jak jsou uloženy v systémech kulturních, etických, náboženských aj.
V úvodu práce se zdůrazňuje:
1. nutnost reflektovat i v lingvistice a jejím zkoumání primárnost přirozeného světa před (odvozeným) světem teoretickým (to se projevuje např. při studiu významu slov). Zřetel k přirozenému světu se akcentuje právě v kognitivně-kulturním přístupu k jazyku (na rozdíl od některých striktních přístupů strukturních);
2. filosofické pojetí (mateřské) řeči jako domova, "bydlem v řeči" (s východiskem v pozdních Heideggerových statích - Řeč, Věc, Básnicky bydlí člověk aj.);
3. paradox spočívající v sebezapomenutosti řeči, jak o ní mluví Gadamer (ve smyslu její nereflektovanosti v procesu mluvení) a jejím "sebepřipomínáním" (metajazykovostí, jak o ní píše Jakobson, odkrývající se např. v procesu osvojování řeči dítětem, a pak ovšem reflexí "řeči v řeči", jazykového obrazu řeči, jehož podstatě a různým podobám je pak věnována nejpodstatnější část knihy (srov. III. část, Kapitoly o řeči).
Kniha je dále rozdělena do tří částí.
I. část (Řeč a přirozený svěť) je věnována vymezení filosofického kontextu, jímž je zejména Patočkova fenomenologie v kombinaci s východisky kognitivně-kulturního přístupu k jazyku. Zdůrazněn je rozdíl mezi "věděním vědy" a přirozeným světem, akcentuje se základ lidského přístupu ke světu ve sdílené subjektivní zkušenosti; od níž by se měla odvíjet reflexe významu a studium jazykově-významových struktur vůbec (srov. Patočkovo konstatování, že veškeré teoretické přemýšlení vychází od významu slov). V této souvislosti je zcela zásadní čtvernost fenoménů, které ukotvují člověka v jeho bytí (srov. stejnojmenný titul Patočkovy knihy): tělo - společenství - jazyk - svět. Od ní by se mělo odvíjet také jazykovědné zkoumání, "lingvistická fenomenologie", studium "věci" prostřednictvím "slov", resp. jazykového významu, tak jak ho lze uchopit nástroji kognitivně-kulturního přístupu k jazyku. Takový "lingvofenomenologický" přístup je zde ukázán v souvislosti s jazykovým obrazem prstu.
Ve II. části knihy (Oči a brýle) je v několika kapitolách představen kontext kognitivně a kulturně zaměřené lingvistiky. Oproti (v naší lingvistice udomácněnému) přístupu strukturnímu, který uchopuje jazykové výrazy (včetně jejich významů) jako průsečíky systémových vztahů, a komunikačnímu, zdůrazňujícímu pragmatickou dimenzi komunikace, vztahy mezi komunikanty, strategii a cíl jazykového projevu, je v kognitivní lingvistice věnována pozornost vztahům slov ke skutečnosti, vztahům mezi jazykem a světem, realizujícím se složitě prostřednictvím lidské mysli a ukazujícím se v jazyce a kultuře. Povahou zkoumaného jevu i cílem bádání (jazyk ve vztahu k mysli a kultuře, lidské pojetí skutečnosti, jak je uloženo v jazyce) je autorčin přístup nutně transdisciplinární.
V souvislosti s jazykovým obrazem světa se připomíná také otázka univerzálního a relativního (srov. metaforu "očí a brýlí"), a pak ovšem také hledání univerzálu, kotvících v lidské tělesné a smyslové výbavě, i popis přírodně a kulturně podmíněných, "relativních" jazykových obrazů světa.
Kognitivně a kulturně pojatá jazykověda akcentuje v podání autorky studium jazyka (a významu) v kontextu zkušenostního realismu a antropocentrismu. Při tom vychází ze zásadní úlohy tělesnosti a konceptuální metafory: lidský konceptuální systém je totiž podmíněn tělesně a je metaforicky strukturován. Mimořádnou pozornost věnuje kognitivní lingvistika kategorizaci, spojené mj. s hledáním prototypu, resp. stereotypu; v této souvislosti vystupuje \ podobě klíčové otázky význam. Jde tu nejen o vymezování jeho denotační složky (v intencích strukturního přístupu), ale především významových poloh daných zkušenostně, které lze uchopit jako konotace.
Předposlední kapitola II. části se týká kognitivního přístupu k poezii, a to ve dvojím aspektu: jde jednak o samu poezii a její interpretaci, k níž kognitivní východisko skýtá zajímavé možnosti, jednak o hledání různých způsobů, jak se v textech poezie projevují např. kognitivistická konceptuální schémata, jak se zde rekategorizuje, co se v nich děje ve vztahu k základní podobě jazykového obrazu světa.
Poslední kapitola je věnována jazyku v souvislosti s kulturou a výchovou. Irena Vaňková vychází zejména z Bartmińského tezí o nutnosti nového pohledu na jazyk a jazykovědu: jazyk je třeba nazřít v kontextu kultury, s důrazem na zkoumání poznávacích modelů a systémů hodnot, které jsou v něm obsaženy, jím neseny a sdíleny společenstvím; jazyk má funkci kulturní a kulturotvornou, plní úlohu humanizační a socializační, je základem národní svébytnosti. Důležitý je tu pojem kánon jazyka, vyjadřující to, co by mělo zůstat v průběhu změn neproměnné, co by se mělo uchovávat, o co je třeba pečovat, co se má předávat, aby to nové bylo stále daným jazykovým společenstvím sdíleno, aby je integrovalo. To souzní s myšlenkou nutnosti "péče o logos", o níž se hovoří přibližně v tomto smyslu ve filosofii výchovy. Jazyk i kultura se totiž předávají výchovou (nejde o biologické dědictví) a jejich sdílení je v rámci společenství nutným předpokladem existence společného světa.
III. část (Kapitoly o řeči), v kontextu práce klíčová, ukazuje různé polohy reflexe řeči (langage) v českém jazykovém obrazu světa. V kapitole první je pojednáno o pojmu řeč-langage v souvislostech lingvistických, sémiotických a filosofických (s důrazem na Gadamerovu hermeneutickou filosofii), v kapitole druhé je věnován prostor otázkám sebereflexe řeči, její metajazykovosti jako východisku tzv. naivní lingvistiky. V tomto rámci se pak zkoumá na lexikálním a frazeologickém materiálu jazykový obraz řeči v češtině (kapitola třetí). Pojem řeč je uchopen kognitivně lingvistickými nástroji, vychází se tu zejména z teorie konceptuální metafory. Řeč se v tomto kontextu ukazuje nevýrazněji jako "voda, vodní tok" (plyne, může se rozproudit apod.), jako "vlákno, tkanina" (navázat na předřečníka, řeč se odvíjí, hovor se rozprodal zapřádá, dítě rozvazuje) a pak v rámci četných metonymicko-metaforických konceptualizací vycházejících / tělesnosti ("tělesným" souvislostem řeči je věnována kapitola čtvrtá); v centru stojí části těla spjaté s realizací řeči (zejm. jazyk a ústa). Základní, různě variovanou metaforou je tu pojetí člověka jako nádoby, z níž se řeč dostává ústy ven (vytáhli to z něho, vzpříčilo se mu to v hrdle, cedit slova skrz zuby); častá je personifikace jazyka (pustit si jazyk na špacír, držet jazyk na uzdě) nebo pojetí jazyka či úst jako nástroje (klapačka, vyřídilka, mlít/ mlátit hubou, mít nabroušený jazyk, jazyk jako břitva). V souvislosti s řečí je pak ukázán také obraz hlasu v češtině, a konečně je věnována pozornost i místu psaní a písma (resp. psaného textu) v českém obrazu světa.
Kapitola pátá se zabývá základními řečovými akty, tak jak jsou tematizovány a reflektovány v českém jazyce i v českých textech (zejm. v poezii a ve folklóru), zejména jde o díkem a prosbou, pozdravem a dotazem na cestu. Speciální pozornost je věnována otázce a odpovědi jako specifickým modům nastavení ke světu. Performativita řečového je akcentována také v souvislosti se slovem, jménem, nadávkami, řečí lásky a promluvami, kde má řeč atributy magického a/ nebo posvátného působení.
Kapitola šestá ukazuje, že schopnost řeči prezentuje čeština jako dar (mít dar řeči) a jako smysl, resp. jeden ze smyslů kognitivních (tj. podobný zraku a sluchu - srov. slepý, hluchý, němý, hluchoněmý). V diachronní analýze je předestřen obraz smyslovosti v češtině (zejm. vzhledem k reflexi sémantiky slovesa cítit a substantiva smysl), za pomoci dokladů systémových i textových se ukazuje obraz smyslových defektů v češtině, obzvlášť hluchoty a němoty.
Kapitola sedma se věnuje chápání řeči, jak je fixováno ve folklóru; využity jsou zejména písňové sbírky K. J. Erbena a F. Sušila a pohádky B. Němcové a K. J. Erbena. Akcentováno je pojetí řeči jako vrcholné hodnoty spjaté s lidskostí člověka, s jeho základní vlastností vidět svět antropocentricky a (v lidové kultuře a v dětském světě) také antropomorfně. S tím je spjata antropomorfizace zvířat a věcí (která se projevuje řečí a v řeči - oslovování, rozhovory; mluvící zvířata aj.) a vůbec "lidská" komunikace s vesmírem a všemi jeho součástmi.
Kapitola osmá představuje studii o možných konceptualizacích řeči v poezii. Básnické sbírky a eseje M. Topinky představují jeden z vrcholů současného básnictví i v tom ohledu, že se v nich prozkoumávají nové možnosti poznání; tematizace řeči je v nich častá a v mnohém netradiční. Studie ukazuje, jak takové pojetí skutečnosti souvisí s proměnou paradigmat v současné teorii vědy a ve filosofii, a interpretuje Topinkovu poezii v duchu moderního chápání tělesnosti, kognitivity a řeči (jak o nich pojednává tato kniha); zvláštní místo je věnováno konceptualizaci řeči.
Ač jsem se poctivě pokusila zachytit hlavní tématické celky, s nimiž se v knize Ireny Vaňkové setkáváme, nemohla jsem ve svém posudku zprostředkovat ani nepatrný zlomek bohatství, jímž nás autorka obdarovává. Její studie je především klíčem k lidskému domovu v řeči. Ukazuje ho na českém jazykovém materiálu, ale metodicky otevírá tento problém napříč jazykově odlišnými kulturami.Nepřeberné bohatství dokladů nám ozřejmuje řeč, o níž se domníváme, že jejím poukazům ke světu "přirozeně" rozumíme. Opak je pravdou.
Práce Ireny Vaňkové je základní publikací nejen v oboru kognitivní lingvistiky, ale je zároveň významným příspěvkem k hermeneutice řeči ve smyslu dějinného vědomí a vysoce kvalifikovaným textem z oboru fenomenologické filosofie dvacátého století. V neposlední řadě je nutné upozornit, že předložená publikace má podstatný význam i pro obor psychologie a sociologie a pro další humanitní discipliny. Odpovídá totiž na otázku po specificky lidském způsobu zakoušení světa a naší orientace v kontextech, do nichž jsme se co tělesné bytosti narodili. Dává šanci překročit úzce přírodovědné pojetí procesu poznání stejně jako hlouběji nezaloženou představu o "společenské podmíněnosti" individuálních aktů, která se znovu a znovu objevuje napříč vědeckými teoriemi i filosofickými systémy.
Z hlediska své odbornosti mohu vyjádřit jen jedno: Práce si nesmírně vážím a nemám k ní žádné ( a to ani formální) připomínky. Plně ji doporučuji do tisku . Jde nejen o vědecky a filosoficky fundovaný text, ale o tex mimořádně živý, čtivý a i pro ne-lingvistu a ne-filosofa oslovující.

Z recenzního posudku: prof. PhDr. Jaroslava Pešková, Csc.

Původní monografie Ireny Vaňkové přináší ucelený pohled na zřetelně vymezené téma kognitivní lingvistiky: český jazykový obraz jazyka a řeči. Autorka k němu přistupuje v širokých souvislostech lingvistických. filosofických i obecně kulturních a představuje vlastní filosoficky zakotvenou koncepci. - Kognitivní přístup k jazyku je tu prezentován jako komplementární k přístupu (funkčně) strukturnímu i komunikačně pragmatickému, jako přístup se specifickými tématy i metodami zkoumání.
Práce je rozdělena do čtyř částí. První dvě části (Úvod a oddíl I.) zasazují zkoumané téma do širšího filosofického kontextu, druhý oddíl do kontextu kognitivní lingvistiky a v oddíle posledním (který tvoří více než polo\ inu celé práce) autorka na základě vlastního materiálového výzkumu představuje řeč v obraze světa českých mluvčích.
I. Vaňková teoreticky vychází ze tří zdrojů. Prvním z nich je fenomenologická filosofie, zejména pak práce Jana Patočky a jeho koncept přirozeného světa. Právě ten je základním východiskem autorčina přístupu k jazyku: jazyk je svědectvím o tomto světě, v jazyce se přirozený svět vyjevuje. Čerpá však i z prací Heideggerových. Arendtové, dále z hermeneutiky Gadamerovy, popř. z dalších filosofu. Druhým východiskem je kognitivistická teorie konceptuální metafory Lakoffa a Johnsona. která (ale ze zcela jiného hlediska) také přistupuje k jazyku jako k pramenu informací o naší mysli. našem myšlení i nastavení ke světu. Posledním výrazným zdrojem inspirace je polská kognitivní lingvistika. Především je to teoreticky nosný koncept jazykového obrazu sxěta. rozpracovaný původně lublinskou školou, soustředěnou kolem J. Bartmińského. a rozšířený dnes na řadě polských pracovišť. Důraz se zde klade na antropocentrismus jako hlavní princip jazykového obrazu světa: antropocentrismus v jazyce je reflexí našeho antropocentrického vnímání světa. Stejně podstatný je kulturně-kognitivní přístup k jazyku lingvistů wroclavských: jedinec od dětství vrůstá do společenství, s nímž sdílí nejen jazyk, ale také kulturu.
Autorka velice dobře vystihla (a jasně formulovala), co je pro uvedené výchozí koncepce společné: důraz se v nich klade na autentickou zkušenost člověka, přednost se dává (zjednodušeně řečeno) přirozenému světu před světem vědeckých teorií. "naivnímu" obrazu světa před obrazem vědeckým; zkoumá se. co jazyk o naivním obraze světa vypovídá.
K centrálním pojmům patři lidská tělesnost, u Patočky v širším kontextu základních souřadnic přirozeného světa: tělo - společenství (druhý v jazyce; jiný v jazyce) - jazyk (jazyk a řeč v jazyce) - svět (prostředí v jazyce). Tělesnost v myšlení a v jazyce je téma velmi široké. I. Vaňková ho ilustrovala na jazykovém obrazu prstu a dále se zaměřila především na lidské smysly v naivním obrazu světa; systematicky zkoumá jazykový obraz smyslů v jejich komplexnosti i naivní obraz nejzávažnějších smyslových defektů. Interpretativní metody, zahrnující významové vztahy, konotace v současné i starší češtině, stejně jako slovotvorné a etymologické souvislosti vybraných českých pojmenování spojených se smysly ji přivádějí k zásadnímu postulátu: v naivním obrazu světa se řeč chápe jako další smysl.
Těžištěm monografie je oddíl III. Kapitoly o řeči s výstižným podtitulem Řeč v jazykovém obraze světa. Autorka zde systematicky, z různých hledisek propracovává obraz řeči v češtině; jako materiálu využila především taková pojmenování a takové texty, v nichž je starší stav jazyka konzervován; ty nejen uchovávají kontinuitu jazyka, ale také umožňují rekonstruovat jazykový obraz světa v základních principech. Zkoumaným jazykovým materiálem je proto především frazeologie, zeměpisná jména, folklorní texty, zejména lidové písně a pořekadla. Z poněkud jiných důvodů autorka analyzuje i jazyk poezie (viz níže).
Specifickou pozornost věnuje Saussurovu pojmu langage (řeč), resp. klade důraz na souvislost tohoto pojmu, s kognitivním přístupem k jazyku. Langage (řeč) je v lingvistice spíše opomíjen; obvykle se chápe jako schopnost řeči. autorka však ukazuje, že jde o pojem obsahově bohatší. Uvádí zde podrobnou kognitivní analýzu slov s lidskou řečí sémanticky spjatých. zejména řeč, slovo, jazyk. ústa. hlas, hrdlo, jméno i vybraných sloves mluvení; využívá při tom dokladů ze současné i starší češtiny, včetně dialektů, i poznatků etymologických.
Za velmi přínosné je třeba považovat originální analýzy jazyka poezie. Autorka na konkrétních příkladech ukazuje, že umělecký text, zejména poezie odkrývá další, nečekané možnosti, jaké jazyk nabízí (potence jazyka). Tato myšlenka prostupuje téměř celým textem práce: básnickými texty (zejména J. Skácela a V. Holana, ale i dalších básníků) dokládá I. Vaňková analýzy některých slov sémanticky spjatých s řečí; Kapitoly o řeči pak vrcholí podrobnou kognitivní analýzou jazyka poezie M. Topinky, které je věnován kapitola poslední.
Přes nevelký rozsah je posuzovaná monografie obsahově velmi bohatá. Je to dáno především tím, že autorka vidí vše v souvislostech a předkládá čtenáři kontexty leckdy nečekané a objevné. Zčásti v textu, zčásti v obsáhlém poznámkovém aparátu se pojednává i o řadě dalších témat, která s tématem ústředním (českým jazykovým obrazem řeči) blíže nebo vzdáleněji souvisejí. Rozhodně to nejsou nejsou témata okrajová např. universální a relativní v jazyce, specifická funkce mateřštiny, mlčení (které je tématem jiné autorčiny monografie), magická funkce řeči, psaná forma jazyka, blízký vztah mluvené řeči a tělesnosti, lidová lingvistika. Je přitom zřejmé, že i tato témata a jejich souvislosti s tématem ústředním jsou dobře promyšlené. Najdeme zde i velké množství postřehů drobnějších i odkazů na literaturu nelingvistickou, v níž se k jazyku přistupuje způsobem pro kognitivisty inspirativním.
Monografie je doplněna českým a anglickým résumé, obsáhlou biblografií a jmenným rejstříkem.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Iva Nebeská. CSc.