tištěná kniha e-kniha
Kolektivní paměť. K teoretickým otázkám

Kolektivní paměť. K teoretickým otázkám

Maslowski, NicolasŠubrt, Jiří a kol.

témata: historie, sociologie

brožovaná, 320 str., 1. vydání
vydáno: leden 2015
ISBN: 978-80-246-2689-5
doporučená cena: 350 Kč

E-shop

Anotace

Během posledních tří desetiletí jsme svědky toho, že se problematika paměti stává jedním z dominantních témat sociálních a humanitních věd. Někteří autoři dokonce v této souvislosti hovoří o novém paradigmatu. Teoretických koncepcí, které se vážou na téma paměti, je dnes relativně mnoho, vzájemně se proplétají a ovlivňují ve svém vývoji. Vzniká tak situace, která není úplně přehledná, ba dokonce připomíná jakýsi koncepční labyrint. Předložená kniha si klade za cíl seznámit českého čtenáře se základními přístupy k dané tematice, a tím cestu oním pomyslným labyrintem zpřehlednit. Zároveň se snaží nastínit některé nové přístupy a možnosti, které se mohou stát podnětem a inspirací pro danou badatelskou oblast. Předpokládáme, že tato kolektivní monografie bude sloužit nejen odborníkům a studentům, ale i širšímu okruhu zájemců.

Obsah

Úvodem (Nicolas Maslowski, Jiří Šubrt)

I. Obecné teorie kolektivní paměti

Maurice Halbwachs, koncept rámců paměti a kolektivní paměti
(Jiří Šubrt, Nicolas Maslowski, Štěpánka Lehmann)

Soudobé teorie sociální paměti
(Jiří Šubrt, Nicolas Maslowski, Štěpánka Lehmann)

Paměť a historické vědomí očima historika
(Miroslav Hroch)

II. Od národa ke kolektivní paměti

Politika paměti jako nástroj manipulace a morálky
(Nicolas Maslowski)

Kolektivní paměť a národní identita
(Zuzana Kubišová)

III. Instituce a média kolektivní paměti

Paměť jako objekt teoretické analýzy či jako objekt manipulace
(Jan Horský, Jan Tuček)

Památná místa: Místa paměti ve vlastním (tj. topografickém) smyslu slova
(Eduard Maur)

Vzpomínáme na vzpomínku: Kultura vzpomínání jako překlad a trvání
(Václav Smyčka)

Přepisování paměti
(Tomáš Dvořák)

IV. Kolektivní paměť jako sociální a kulturní trauma

Různá nahlížení na kolektivní paměť; koncept sociálního traumatu jako jeden z aktuálních přístupů
(Marcel Tomášek)

Vynalezená a nalezená minulost: nástin sociologie kulturního traumatu
(Csaba Szaló, Eleonóra Hamar)

V. Narativita a identita
Paměť a narativita
(Jakub Mlynář)

Auto/biografie, sociologie a kolektivní paměť
(Olga Šmídová-Matoušová)

Vztah paměti a identity v soudobé sociologii
(Jakub Mlynář)

Závěrem
(Jiří Šubrt, Nicolas Maslowski)

Literatura
Autoři

Recenze

Posuzovaná kolektivní monografie je výsledkem týmové práce, jejímž cílem je vyložit problematiku kolektivní paměti v různorodých perspektivách soudobých teoretických koncepcí paměti. Z toho důvodu je kniha rozdělena na pět částí, které pokrývají široké spektrum přístupů k otázce kolektivní paměti: obecné teorie kolektivní paměti, souvislost mezi problematikou paměti, národů a nacionalismu, instituce kolektivní paměti, paměť v kontextu společenského a kulturního traumatu a přístupy spojené s analýzou vztahu mezi identitou a narativitou.
První část knihy s názvem Obecné teorie kolektivní paměti obsahuje tři kapitoly. První kapitola Maurice Halbwachs, koncept rámců paměti a kolektivní paměti autorů Jiřího Šubrta, Nicolase Maslowského a Štěpánky Pfeiferové je věnována dílu Maurice Halbwachse a roli, kterou sehrálo v dalším vývoji úvah o paměti. Autoři přehledně vykládají základní principy Halbwachsova díla a ukazují, které teoretické koncepce měly na Halbwachsovo dílo vliv (Bergson, Dürkheim), čímž ho vhodně vřazují do "historické paměti" sociálních a historických věd. Pozornost věnují klíčovým konceptům M. Halbwachse (sociální rámce paměti, obrazy vzpomínek, kolektivní paměť).
Touto kapitolou o zakladateli "paradigmatu paměti" si autoři vytvořili vhodný rámec pro kapitolu druhou (Soudobé teorie sociální paměti), ve které se zabývají vlivem M. Halbwachse na soudobé teorie kolektivní paměti. Pozornost je věnována vztahu mezi historií a pamětí v pojetí Pierra Nory, který řeší problematiku vztahu mezi historií a pamětí pomocí konceptu "místa paměti", která vznikají v okamžiku, kdy je paměť pod vlivem rychlé sociální změny ohrožena zánikem. K rozvoji teorií kolektivní paměti přispěl i Paul Ricceur, který se podobně jako P. Nora zabývá vztahem mezi historií a pamětí, přičemž mluví o vzájemné propojenosti a vyváženosti historie a paměti. Třetím soudobým teoretickým přístupem, který autoři připomínají, je pojetí sociální paměti Jana Assmanna. Tento teoretický přístup je vyložen velmi stručně, detailnější výklad by si zasloužila především tab. 1. Čtvrtá soudobá teorie kolektivní paměti, které autoři věnují pozornost, je systémová teorie sociální paměti, ve které vhodně a názorně uplatnili jednak pojetí systému N. Luhmanna (v souvislosti s nezbytností zapomínání), jednak systémovou teorii T. Parsonse (kolektivní paměť jako systém). Konec kapitoly patří naznačení problematiky paměti v mezinárodní perspektivě. V závěru kapitoly by podle mého soudu stálo za to věnovat pozornost srovnání jednotlivých teoretických přístupů, o kterých je v kapitole referováno.
Vzhledem k vazbám mezi kolektivní pamětí a historií je více než vhodné zařazení třetí kapitoly Paměť a historické vědomí očima historika autora Miroslava Hrocha. Autor v ní z pozice historického materialismu posuzuje relevantnost užívání konceptů kolektivní paměť a místa paměti při studiu vztahu mezi současností a minulostí. Poukazuje na důležitost konceptu historické vědomí a povědomí, neboť bez něj není myslitelná kolektivní paměť, kterou autor chápe jako aktualizaci některých složek historického vědomí. Jedná se o přínosný pohled na roli historických věd i na možné vzájemné obohacování sociologie a historie.
Druhá část knihy s názvem Od národa ke kolektivní paměti je věnována spojení kolektivní paměti s problematikou národa a nacionalismu. Obsahuje dvě kapitoly. Politika paměti jako nástroj manipulace a morálky Nicolase Maslowského je zaměřena na analýzu dvou odlišných pojetí politiky paměti: politika paměti jako nástroj kontroly společnosti (regulace vzpomínek), kolektivní paměť jako morální povinnost, jako součást vnímání a interpretování světa, jako strážce hodnot (udržování vzpomínek). Zuzana Kubišová se v kapitole Kolektivní paměť a národní identito zabývá vazbami mezi kolektivní pamětí a národní identitou. Považuji za přínosné, že věnuje pečlivou pozornost jak vymezení tří typů kolektivní paměti, tak pojmů kolektivní, etnická a národní identita.
Třetí část knihy nese název Instituce o média kolektivní paměti, je zaměřena na obecně praktikované, schvalované a předávané způsoby jednání a vztahy a skládá se ze čtyř kapitol. Kapitola Paměť jako objekt teoretické analýzy či jako objekt manipulace autorů Jana Horského a Jana Tučka je zaměřena jednak na kritickou analýzu pojmu kulturní paměť v pojetí Jana Assmanna (paměť jako objekt teoretické analýzy), jednak na "politiku paměti" (paměť jako nástroj manipulace). Celá kapitola má sice složitou vnitřní strukturu a velké množství (dle mého soudu však z velké části nezbytných) poznámek pod čarou, přináší však řadu inspirací jak pro teoretickou analýzu, tak pro zkoumání kulturní paměti a jejího vztahu k pojmu kultura. Neméně inspirativní je také teoreticko-analytické zkoumání vztahu mezi kulturní pamětí a politikou paměti na příkladu francouzské debaty o politice paměti.
Druhá kapitola Eduarda Maura Památná místa: Místa paměti ve vlastním (tj. topografickém) slova smyslu je zaměřena na místa paměti a jejich symbolický význam. Na této kapitole oceňuji množství příkladů z dějin českých i evropských, které čtenáři vhodně přibližují pojem místa paměti a jeho vztah ke kolektivní (i politické) paměti.
Václav Smyčka se v kapitole Vzpomínáme na vzpomínku: Kultura vzpomínání jako překlad a trvání rozhodl věnovat tomu, jak kultura vzpomínání řeší probiém přetrvávání minulého v přítomnosti, tedy jak to, že nějaká vzpomínka ve společnosti trvá. Odpověď (trvá skrze kulturu) nepovažuje za dostatečnou, neboť se ihned vynořuje další otázka, totiž, jak trvá kultura. Autor nabízí řešení prostřednictvím metafory překladu, přičemž v závěru poukazuje na limity tohoto přístupu.
Autor poslední kapitoly třetí části knihy Tomáš Dvořák (Přepisování paměti) na předchozí kapitolu vhodně navazuje, neboť se zaměřil na poměr a vazbu mezi vzpomínáním a zapomínáním a na historický vývoj a přepisování médií paměti. Nová média paměti mění tradiční archivy, které plnily statickou (ustalující) funkci, v dynamické pole, ve kterém paměť podléhá neustálé transformaci a maže rozdíl mezi minulostí a přítomností.
Čtvrtá část knihy je věnována kolektivní paměti jako sociálnímu a kulturnímu traumatu. Editoři do této části zařadili dvě zajímavé kapitoly. V první z nich s názvem Různá nahlížení na kolektivní paměť; koncept sociálního traumatu jako jeden z aktuálních přístupů se Marcel Tomášek pokusil utřídit různé aplikace pojmu kolektivní paměť do schématu, aby tak ukázal místo, kde se nachází aktuální přístup ke kolektivní paměti, totiž koncept kulturního traumatu. V závěru kapitoly se věnuje konceptu kulturního traumatu ve vztahu ke kulturní sociologii J. Alexandra.
Také z toho důvodu je zařazení kapitoly Vynalezená a nalezená minulost: nástin sociologie kulturního traumatu, jejímiž autory jsou Csaba Szaló a Eleonora Hamar, velmi přínosné. Autoři totiž čtenáře vhodně uvádějí do problematiky kulturní sociologie, aby mohli vyložit kulturně-sociologickou teorii sociální konstrukce kulturního traumatu. Pro hlubší pochopení problematiky je velmi přínosná jak interpretace Baumanovy knihy Modernita a holocaust, tak intepretace Alexandrova naznačení vlivu norimberského procesu s nacistickými vůdci na veřejnou interpretaci traumatizující události.
Poslední část knihy Identita o narotivita se skládá ze tří kapitol. První z nich, Paměť a narativita, slibuje svým názvem, že bude pojednávat o vztahu mezi pamětí a narativitou, respektive o tom, jak může být sociologické poznání kolektivní paměti obohaceno analýzou vyprávění, ovšem tomuto problému se její autor Jakub Mlynář věnuje pouze okrajově. Hlavní těžiště kapitoly je zaměřeno na narativitu, naratologické bádání a na identitu. Kapitola se mi líbí, ovšem příliš nezapadá do koncepce celé knihy. Přimlouvala bych se za to, aby autor více posílil vazbu narativity na problematiku kolektivní paměti.
Olga Šmídová-Matoušová se v kapitole Auto/biografie, sociologie a kolektivní paměť nejprve zaměřuje na výklad biografického přístupu ke zkoumání společnosti a na roli autobiografie při vytváření identity. Značnou pozornost však (oprávněně) věnuje vztahu mezi individuálními vzpomínkami a kolektivní pamětí i vymezení vztahu mezi pamětí pamětníků ("živou pamětí") a tzv. velkou historií. Právě poukaz na prolínání malé a velké historie je důležitý z hlediska pojetí kolektivní paměti.
Jakub Mlynář se ve své druhé kapitole v této knize (Vztah paměti a identity v soudobé sociologii) zaměřuje na to, zda a jak je vztah paměti a identity pojímán soudobou (klasickou) sociologií. Věnuje se nejprve výkladu pojmu identita, posléze vztahu paměti a osobní identity, aby se v poslední třetině kapitoly zaměřil na vztah mezi kolektivní identitou a pamětí. Kapitola tak vhodným způsobem uzavírá zajímavou diskusi o neméně zajímavém problému kolektivní paměti vedenou v této monografii.
Editorům (a samozřejmě autorům) se podařilo vytvořit skutečnou monografii, která je zaměřena na výklad jednoho konceptu v různorodých teoretických perspektivách.

Z recenzního posudku: PhDr. Helena Kubátová, Ph.D.

Konečně se v teorii českých paměťových studií definitivně uchytila teoretická reflexe a kritická aplikace „klasiků" (Maurice Halbwachs, Jan Assmann) namísto suchého epigonství. A konečně máme na stole vskutku kolektivní monografii hodnou tohoto označení, nebo na ně aspoň směle aspirující, namísto do jednoho svazku sebraných statí. Téma shromážděných příspěvků patří k forma-tivním přístupům ovlivňujícím historickou vědu od osmdesátých let. Obvykle se nazývá „paměťová studia", ovšem jak ukazuje v samotné publikaci jeden z klíčových příspěvků (Václav Smyčka), již samotná aplikace (překlad) tohoto pojmu je specifickým výrazem kultury v širším slova smyslu. V českém prostředí se po roce 1989 začal postupně prosazovat pojem „paměť" či „kolektivní paměť" a s odkazem na výše zmíněné autority se důraz zvolna přesouval z pole dějin jako minulé
skutečnosti na jejich reprezentaci a tradování. Bohužel se nezřídka bez hlubší reflexe dospělo k pouhému nahrazení staršího slovníku novými pojmy.
Recenzovaná kniha sice v první části nabízí další tradiční shrnutí již mnohokrát popsané role M. Halbwachse v procesu utváření evropských paměťových studií, jistá netradičnost svazku ale začne prosvítat, jakmile se objevují jména Paula Ricceura, Georgese Minka nebo Valérie Rosoux, která u nás nebývají na denním pořádku. Jak je dále jasně ukázáno v příspěvcích J. Horského či V. Smyčky, paměťová studia prošla v posledních dvou dekádách tak dynamickým vývojem, že pro produktivní využití v rámci historických věd nevystačíme pouze s otci zakladateli nebo s přejímáním pojmů do jinak nezměněných metodologických rámců klasické historiografie. Například otázky médií a mediality, případně institucionálního rozměru vzpomínání, obnažují stále vyšší potřebu teoretické reflexe používaných termínů. Nestačí již jen zkoumat, co je v paměti tradováno, ale také jak.
Dalším důležitým prvkem knihy je aktualizace veškerého bádání ve směru politické praxe přítomnosti. Reprezentace minulosti a její utilitarizace není záležitostí pouze historických věd a odborníků. Platforma aktérů v této oblasti se značně proměnila - vedle neziskových organizací a sdružení (Člověk v tísni, Post Bellum) se programově realizuje i stát (Ustav pro studium totalitních režimů). Není možné oddělovat „vědecké" zájmy od „nevědeckých". Obě sféry se protínají. Politici zákonem zřizují badatelská pracoviště, zatímco historici v televizních pořadech vyprávějí o minulosti národa.
Z hlediska dílčích témat knihy lze zmínit problém „alternativních kolektivních pamětí" a „traumatu". První fenomén sice není ničím novým, u nás však nepatří mezi příliš frekventované. O kolektivní paměti národů (Češi, Němci, Francouzi) se toho napsalo mnoho, ale dělnická paměť nebo paměť obyvatel určité městské čtvrti stále zůstávají stranou zájmu. Problém „traumatu", jak mu rozumí část současných sociologů, umožňuje překlenout tradiční schémata a spojovat doposud nespojitelné, protože badatele odvádí od konkrétních obsahů jednotlivých pamětí směrem k otázce narativity a tropiky jejich artikulace. Je na čase hledat další takové produktivní pojmy.
Druhou velkou předností knihy je její formát. Zatímco mnohé výtvory v žánru kolektivní monografie nenaplňují jeho znaky a konci u společného vydání textů v jednom výtisku, kniha Kolektivní paměť. K teoretickým otázkám má skutečně ambici držet společnou ideu a záměr. Touto ideou je teoretická reflexe možnosti využití konceptu paměti v historiografii a v historické sociologii. Různé pohledy jednotlivých autorů sjednocuje právě snaha najít aktuální analytický aparát paměťových studií a ohledat jeho limity. Nešvarem většiny kolektivních počinů, jemuž se bohužel nevyhnula ani tato kniha, je repetice některých tezí - jde zvláště o opakování ustálených fakt o významu Maurice Halbwachse či Pierra Nory.
Dalším důležitým znakem dobré kolektivní monografie je úvod a závěr. Zatímco úvod zde pouze shrnuje obsah následujících stránek, v závěru se editoři snaží rozvrhnout základní segmenty současných paměťových studií. Za nejzajímavější zjištění považuji fakt, že mnohé diskuse o paměti se často vedou na škále mezi dílčími extrémy (kolektivní - individuální, ukládání - vymazávání, spojující - dělící), přičemž to nejzajímavější vzniká na pomezích a zlomech, kde jednorozměrné škály přestávají platit. Závěr knihy tak doplňuje kvalitní příspěvky a produktivním způsobem otevírá další možné směry úvahy. Domnívám se, že zmíněné momenty by se mohly stát orientačními body v současné produkci paměťových studií, v jejichž rámci tento titul vskutku vyniká.

Marek FAPŠO, Dějiny a současnost 9/2015, str. 48