Kolektivní paměť

Během posledních tří desetiletí jsme svědky toho, že se problematika paměti stává jedním z dominantních témat sociálních a humanitních věd. Někteří autoři dokonce v této souvislosti hovoří o novém paradigmatu. Teoretických koncepcí, které se vážou na téma paměti, je dnes relativně mnoho, vzájemně se proplétají a ovlivňují ve svém vývoji. Vzniká tak situace, která není úplně přehledná, ba dokonce připomíná jakýsi koncepční labyrint. Předložená kniha si klade za cíl seznámit českého čtenáře se základními přístupy k dané tematice, a tím cestu oním pomyslným labyrintem zpřehlednit. Zároveň se snaží nastínit některé nové přístupy a možnosti, které se mohou stát podnětem a inspirací pro danou badatelskou oblast. Předpokládáme, že tato kolektivní monografie bude sloužit nejen odborníkům a studentům, ale i širšímu okruhu zájemců.

Úvodem (Nicolas Maslowski, Jiří Šubrt)

I. Obecné teorie kolektivní paměti

Maurice Halbwachs, koncept rámců paměti a kolektivní paměti
(Jiří Šubrt, Nicolas Maslowski, Štěpánka Lehmann)

Soudobé teorie sociální paměti
(Jiří Šubrt, Nicolas Maslowski, Štěpánka Lehmann)

Paměť a historické vědomí očima historika
(Miroslav Hroch)

II. Od národa ke kolektivní paměti

Politika paměti jako nástroj manipulace a morálky
(Nicolas Maslowski)

Kolektivní paměť a národní identita
(Zuzana Kubišová)

III. Instituce a média kolektivní paměti

Paměť jako objekt teoretické analýzy či jako objekt manipulace
(Jan Horský, Jan Tuček)

Památná místa: Místa paměti ve vlastním (tj. topografickém) smyslu slova
(Eduard Maur)

Vzpomínáme na vzpomínku: Kultura vzpomínání jako překlad a trvání
(Václav Smyčka)

Přepisování paměti
(Tomáš Dvořák)

IV. Kolektivní paměť jako sociální a kulturní trauma

Různá nahlížení na kolektivní paměť; koncept sociálního traumatu jako jeden z aktuálních přístupů
(Marcel Tomášek)

Vynalezená a nalezená minulost: nástin sociologie kulturního traumatu
(Csaba Szaló, Eleonóra Hamar)

V. Narativita a identita
Paměť a narativita
(Jakub Mlynář)

Auto/biografie, sociologie a kolektivní paměť
(Olga Šmídová-Matoušová)

Vztah paměti a identity v soudobé sociologii
(Jakub Mlynář)

Závěrem
(Jiří Šubrt, Nicolas Maslowski)

Literatura
Autoři

Konečně se v teorii českých paměťových studií definitivně uchytila teoretická reflexe a kritická aplikace „klasiků" (Maurice Halbwachs, Jan Assmann) namísto suchého epigonství. A konečně máme na stole vskutku kolektivní monografii hodnou tohoto označení, nebo na ně aspoň směle aspirující, namísto do jednoho svazku sebraných statí. Téma shromážděných příspěvků patří k forma-tivním přístupům ovlivňujícím historickou vědu od osmdesátých let. Obvykle se nazývá „paměťová studia", ovšem jak ukazuje v samotné publikaci jeden z klíčových příspěvků (Václav Smyčka), již samotná aplikace (překlad) tohoto pojmu je specifickým výrazem kultury v širším slova smyslu. V českém prostředí se po roce 1989 začal postupně prosazovat pojem „paměť" či „kolektivní paměť" a s odkazem na výše zmíněné autority se důraz zvolna přesouval z pole dějin jako minulé
skutečnosti na jejich reprezentaci a tradování. Bohužel se nezřídka bez hlubší reflexe dospělo k pouhému nahrazení staršího slovníku novými pojmy.
Recenzovaná kniha sice v první části nabízí další tradiční shrnutí již mnohokrát popsané role M. Halbwachse v procesu utváření evropských paměťových studií, jistá netradičnost svazku ale začne prosvítat, jakmile se objevují jména Paula Ricceura, Georgese Minka nebo Valérie Rosoux, která u nás nebývají na denním pořádku. Jak je dále jasně ukázáno v příspěvcích J. Horského či V. Smyčky, paměťová studia prošla v posledních dvou dekádách tak dynamickým vývojem, že pro produktivní využití v rámci historických věd nevystačíme pouze s otci zakladateli nebo s přejímáním pojmů do jinak nezměněných metodologických rámců klasické historiografie. Například otázky médií a mediality, případně institucionálního rozměru vzpomínání, obnažují stále vyšší potřebu teoretické reflexe používaných termínů. Nestačí již jen zkoumat, co je v paměti tradováno, ale také jak.
Dalším důležitým prvkem knihy je aktualizace veškerého bádání ve směru politické praxe přítomnosti. Reprezentace minulosti a její utilitarizace není záležitostí pouze historických věd a odborníků. Platforma aktérů v této oblasti se značně proměnila - vedle neziskových organizací a sdružení (Člověk v tísni, Post Bellum) se programově realizuje i stát (Ustav pro studium totalitních režimů). Není možné oddělovat „vědecké" zájmy od „nevědeckých". Obě sféry se protínají. Politici zákonem zřizují badatelská pracoviště, zatímco historici v televizních pořadech vyprávějí o minulosti národa.
Z hlediska dílčích témat knihy lze zmínit problém „alternativních kolektivních pamětí" a „traumatu". První fenomén sice není ničím novým, u nás však nepatří mezi příliš frekventované. O kolektivní paměti národů (Češi, Němci, Francouzi) se toho napsalo mnoho, ale dělnická paměť nebo paměť obyvatel určité městské čtvrti stále zůstávají stranou zájmu. Problém „traumatu", jak mu rozumí část současných sociologů, umožňuje překlenout tradiční schémata a spojovat doposud nespojitelné, protože badatele odvádí od konkrétních obsahů jednotlivých pamětí směrem k otázce narativity a tropiky jejich artikulace. Je na čase hledat další takové produktivní pojmy.
Druhou velkou předností knihy je její formát. Zatímco mnohé výtvory v žánru kolektivní monografie nenaplňují jeho znaky a konci u společného vydání textů v jednom výtisku, kniha Kolektivní paměť. K teoretickým otázkám má skutečně ambici držet společnou ideu a záměr. Touto ideou je teoretická reflexe možnosti využití konceptu paměti v historiografii a v historické sociologii. Různé pohledy jednotlivých autorů sjednocuje právě snaha najít aktuální analytický aparát paměťových studií a ohledat jeho limity. Nešvarem většiny kolektivních počinů, jemuž se bohužel nevyhnula ani tato kniha, je repetice některých tezí - jde zvláště o opakování ustálených fakt o významu Maurice Halbwachse či Pierra Nory.
Dalším důležitým znakem dobré kolektivní monografie je úvod a závěr. Zatímco úvod zde pouze shrnuje obsah následujících stránek, v závěru se editoři snaží rozvrhnout základní segmenty současných paměťových studií. Za nejzajímavější zjištění považuji fakt, že mnohé diskuse o paměti se často vedou na škále mezi dílčími extrémy (kolektivní - individuální, ukládání - vymazávání, spojující - dělící), přičemž to nejzajímavější vzniká na pomezích a zlomech, kde jednorozměrné škály přestávají platit. Závěr knihy tak doplňuje kvalitní příspěvky a produktivním způsobem otevírá další možné směry úvahy. Domnívám se, že zmíněné momenty by se mohly stát orientačními body v současné produkci paměťových studií, v jejichž rámci tento titul vskutku vyniká.
Marek FAPŠO (Dějiny a současnost 9/2015, str. 48)