Sociální fotografie

Fotografie, které neustále pořizujeme a sdílíme, utvářejí naše sociální vazby, reflektují a proměňují společenské hierarchie i to, kým jsme, jak sami sebe vnímáme, po čem toužíme a na co chceme vzpomínat. Nathan Jurgenson se přes analýzu fenoménu selfie nebo oblibu vintage filtrů a fungování sociálních médií jako novodobých archivů dostává k tomu, co lze nazvat nevědomými habity uživatelů kyberprostoru: ty uspokojují potřebu sledované, ale především kontrolované sebeprezentace, byť stále mají formát touhy po zachycení toho nejkrásnějšího okamžiku.

Pro autora ztělesňuje sociální fotografie komunikační praxi. Zatímco umělecká fotografie se soustředí na objekt a jeho zachycení, ta sociální na sdílení zážitků. Čímž se vizualizuje náš každodenní jazyk: sociální fotografie je svým způsobem vyprávěním o tom, kým zrovna jsem a co prožívám, je spíše tokem času/života než jeho zastavením. A zatímco zejména předdigitální fotografie v sobě odrážely nostalgii po uplynulém, archivovaly a dokumentovaly významné okamžiky, a snažily se tak vzepřít smrti, sociální fotografie (a média) nejsou jen dokumentem, ale také procesem – je v nich napětí mezi pomíjivostí a trvalostí (leckteré z nich vidíme jen krátce, s/mažeme je, zmizí pod nánosem dalších dat).
Jurgenson se také zamýšlí nad vztahem sociální fotografie a poznání či zachycení světa. Přestože s počítačovou fotografií přišla zásadní technologická změna, jak upravovat výsledek, zdůrazňuje, že součástí fotografie byla vždy nějaká míra manipulace. A připomíná slova americké esejistky teoreticky fotografie Susan Sontagové o tom, že fotografie v sobě snoubí přístup písaře (dokumentace) a básníka (fikce). I když sociální fotografie podle Jurgensona upřednostňuje výraz před informací, nezbavila se zdaleka své poznávací funkce. Jeden či několik snímků určité události jde snadno zmanipulovat, ale nikoliv jejich velký počet pocházející od různých lidí.
Často se lze v souvislosti se sociálními médii setkat s úvahami o smrti soukromí. Jurgenson s tím nesouhlasí, protože vztah mezi publicitou a soukromím podle něj není takový, že buď vítězí jedno, nebo druhé. Vzájemně se doplňují. Sociální fotografie chápe jako tanec s vějíři při burlesce – odhalí vždy jen něco, vždy je tedy něco skryto, což skýtá prostor pro domýšlení, spekulaci...
Radovan Plášek (Sedmá generace 1/2023)