Ukázka z knihy vzpomínek historika Miroslava Hrocha
V knize vzpomínek Jak jsem to tenkrát viděl rekapituluje jeden z nejvýznamnějších českých historiků Miroslav Hroch svou profesní dráhu, zejména působení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Kromě badatelské činnosti se ale zamýšlí i nad svým osobním životem v kontextu soudobých politických událostí a reflektuje, jak je tehdy vnímal. Každou kapitolu vzpomínek uzavírají otázky, které autorovi položil o dvě generace mladší kolega Zdeněk Nebřenský.
Norská epizoda (ukázka z knihy)
Jednoho jarního dne roku 1946 si mne a mého spolužáka Karla pozval pan ředitel. Poslala nás tam naše třídní profesorka a při tom mimochodem utrousila, že je to kvůli jakési cestě na prázdniny. Pan ředitel si nás před sebe postavil a oznámil svým zvučným barytonem: „Čep je dobře živený, pojede Hroch.“ Tím bylo rozhodnuto o epizodě, která, jak se mnohem později ukázalo, významně ovlivnila můj život, nejen soukromý, ale především ten pracovní. O co šlo? To mohu dnes rekonstruovat jen v hrubých rysech a zčásti možná nepřesně. Norský Červený kříž se brzy po válce rozhodl pomáhat dětem postiženým válkou. Proto se obrátil na československé úřady (a zajisté nejen na ně) s návrhem, aby vyslaly do Norska na prázdninový pobyt válečné sirotky, případně nemocné a podvyživené děti. Počátkem roku 1946 pak zdravotní odbor pražského magistrátu vyzval ředitele pražských gymnázií, aby pro tento pobyt doporučili po jednom či dvou žácích z nižších tříd. Paní profesorka třídní navrhla z naší tercie hned dva a pan ředitel pak rozhodl. Od návrhu k vytvoření definitivního seznamu uběhl ještě nějaký čas, mezitím docházelo asi k nějakým korekcím. To soudím proto, že moje maminka, která se chodila dívat na magistrát, zda jsem vybrán, jednou zjistila, že na seznamu jsem, pak zase že nejsem, pak zase, že jsem. A také tušila nějaké křivárny podle toho, že na seznamu byl jiný spolužák z mé třídy, jenž na škole nebyl vybrán, ale zato pocházel z lékařské rodiny. Říkala, že si na magistrátě někoho „podala“, nevím, co si řekli, ale oni zřejmě uznali, že došlo k nedopatření a zase mne do seznamu vrátili. A tak mne hned po skončení školního roku rodiče doprovodili na Smíchovské nádraží, kde nás posadili do vlaku složeného z vagonů třetí třídy, tedy žádný komfort, v každém oddíle nás bylo nejméně šest. Ve dne bylo na dřevěných lavicích místa dost, v noci se spalo na lavicích, na kufrech, které jsme si srovnali do prostoru mezi oběma sedadly a na horních policích, kde ty kufry byly uloženy během dne. Jednou se mi podařilo z té horní police spadnout. Nevzpomínám si, že bychom byli měli příležitost se cestou umýt: zřejmě nám to až tak nechybělo.
Cesta do Norska nevedla tehdy směrem severním, ale nejprve směrem západním: přes Cheb a Norimberk, teprve pak se stočila k severu. Samozřejmě jsme netušili, že tak objíždíme sovětskou okupační zónu. Na nádraží v Chebu jsme chvíli pomalým tempem míjeli vlak, který na otevřených nákladních vagonech odvážel odsunované Němce, většinou ženy a děti. Dodnes cítím tu atmosféru beznaděje a apatie a také dodnes vidím před sebou nenávistnou tvář muže, jenž prudce vyskočil, divoce gestikuloval, hrozil pěstí a křičel na nás: „Wir kommen wieder.“ Věta srozumitelná asi každému z nás. Z průjezdu Německem mi zůstalo v paměti jen pár obrázků: především děsivé ruiny a hromady kamení na místě někdejších nádraží i měst, lidé sedící na rancích na nástupištích, ale také třeba hamburský výpravčí, který poníženě děkoval za cigaretu, kterou mu k nohám hodil někdo z našich vedoucích. Zcela jiné dojmy jsou spojeny se vzpomínkou na cestu Dánskem, žádné ruiny, útěšný žírný kraj, zelené měděné střechy staré Kodaně a obrovský dojem z pohoštění, které nám Dánové (asi opět Červený kříž) připravili. Zvyklý na protektorátní stravu, jsem žasl nad tím, že dánské mléko je tak tučné, že jeho zbytky nelze vypláchnout z lahví, ze kterých jsme je pili. Dokonce jsme se mohli na opačné, švédské straně Sundu vyhřívat na pláži a opláchnout v moři cestovní špínu. Mračno zahraničních dětí samozřejmě vyvolalo pozornost místních, pokoušeli se s námi komunikovat a já vzpomínám především na elegantně oděnou dámu, která nám – hovor se vedl německy – řekla, že „my Švédové“ nemůžeme být nijak hrdí na roli, kterou jsme sehráli za války. Tušil jsem, že to nějak souvisí s neutralitou Švédska, která mi připadala bezproblémová, ale později, když už jsem byl schopen komunikovat se svými norskými hostiteli, jsem si plně uvědomil, že šlo o složitý problém. Nikdo neměl Švédy rád a zdálo se mi, že někteří Norové je skoro nenáviděli, ale spíš to asi bylo opovržení. Naše československé vagony s dřevěnými lavicemi zůstaly v Kodani a my po plavbě trajektem nasedli do švédského či norského vlaku s čistými okny, s měkkými sedadly potaženými textilií a karafami vody na chodbičce. Právě ta pitná voda na nás udělala snad nejsilnější dojem. A pak také divoké skalní útesy, jimiž se místy trať prodírala. Blížili jsme se prvé zastávce, která pro nás Pražáky byla zároveň výstupní stanicí.
V norském městě Fredrikstad, pár desítek kilometrů za švédskou hranicí, odpojili od vlaku naše dva vagony a nás převedli do jakési velké haly. Stáli jsme uprostřed a kolem nás korzovaly norské dámy, jen některé doprovázel manžel, a vybíraly si vlastně jen podle našeho vzhledu, tedy podle dojmu, jaký jsme dělali. Bylo to trochu jako ve filmech, kde si zaměstnavatel vybírá dělníky. Tak si jedna dáma vybrala i mne a já putoval za město s paní Martinsenovou, manželkou kvalifikovaného dělníka, který se před válkou plavil na moři jako „strojmistr“ obchodní lodi, ale po válce pracoval v nedaleké továrně. Do práce jezdil na kole. Ona uměla jen norsky, pro první hodiny a dny to byl problém, ale brzy jsme se již dorozuměli. Naštěstí vládl pan Martinsen trochu němčinou. A budoucí léta ukázala, jaká to byla pro mne výhoda: musil jsem si osvojit základy norštiny. V cizím prostředí se mladý člověk naučí místní jazyk rychle, aspoň jeho mluvenou podobu. Když už jsme si jakž tak rozuměli, řekli mi moji hostitelé, že se domnívali, že přijíždějí čeští váleční sirotci, které budou, sami bezdětní, případně moci adoptovat. Ten omyl si vynahradili tím, že se pasovali na mé alternativní „norské rodiče“. Jejich péče o mou tělesnou stránku tomu odpovídala. Vycházel jsem s nimi dobře, měli mne rádi a já měl rád je, a když měsíc vyměřený našemu pobytu uplynul, rozhodli se, stejně jako několik dalších rodin ve Fredrikstadu a okolí, že mne příští rok pozvou znovu.
A vskutku, následujícího roku pražský magistrát znovu vypravil nikoli vlak, ale jeden vagon pro ty, kteří byli do Norska pozváni znovu. Nevím, kdo druhou cestu financoval, nevzpomínám si, že by to byli rodiče. Zase to byla cesta na tvrdých lavicích třetí třídy, opětovně jsme si každý vezl proviant na dvoudenní cestu, a zase ta zřícená německá města a kvetoucí Dánsko. Tentokrát jsem se již norsky dorozuměl a také patřičně nabral rozumu, takže jsem mohl vnímat i norskou společnost a v náznaku také politiku. Díky tomu jsem byl přijat do širší rodiny Martinsenových a zúčastňoval se bohatého (aspoň ve srovnání s českými poměry) společenského života. Všiml jsem si, že obyčejní Norové toho vědí o Československu poměrně mnoho, rozhodně víc, než se u nás vědělo o Norsku. Nejednou jsem vyslechl obdivná či aspoň uznalá slova o prezidentu Benešovi, často se mluvilo o tom, jak se rozhodne o místě naší republiky v Evropě, zejména když se právě jednalo o tom, zda přijme Marshallův plán. I obyčejní Norové věděli líp než já, jak je to důležité a divili se, proč polovina parlamentu pomoc nechce přijmout (tak se věc prezentovala v norském tisku). Moji norští pěstouni usoudili, že už jsem nabral dostatek rozumu k tomu, abych si užil cestu do Osla. Bylo to při příležitosti králových narozenin a já dokonce stál v davu pod balkonem radnice a viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši krále Haakona VII. I když už jsem byl zběhlý v norštině, králi jsem špatně rozuměl a zeptal se, čím to je. Odpověděli mi, že král hovoří „královskou norštinou“. Později jsem to pochopil – to když jsem se dočetl, že král, kterého povolali na trůn po vyhlášení nezávislosti, byl princem z dánského královského rodu. Měsíc skončil a já se loučil se samozřejmým „na shledanou příští rok“.
Nikdo z nás netušil, že po únoru 1948 žádné takové shledání v Norsku nebude. Paní Martinsenovou moji rodiče pozvali na pár dnů v době všesokolského sletu, ale pak už jsme třicet let jen korespondovali, vlastně až do její smrti. Nikdy nezapomněla na mé narozeniny a posílala drobné dárky k Vánocům, kvůli kterým bylo někdy nutno vést složité dialogy s celníky. Když se dověděli, že začnu studovat historii, poslali mi dvousvazkové dějiny Norska, žádnou popularizaci, ale vědeckou syntézu, dodnes ceněnou, která byla tehdy reprezentativním dílem norské historické vědy. I když se již do Norska nedalo jezdit, vytvořila se živelně jakási malá komunita těch, kdo se oněch prázdninových cest zúčastnili. Mimochodem, patřil k ní i pozdější významný klasický archeolog Jan Bouzek. Byla to neformální pospolitost „přátel Norska“, několikrát jsme se setkali, ale hlavní pro mne bylo, že jsem spolu s řadou z nich navštěvoval ještě během svých gymnaziálních studií kurzy norštiny. Tam teprve jsem získal znalost gramatiky a vlastně i pravopisu. Moje oddanost Norsku a norštině zašla tak daleko, že jsem v septimě začal překládat norské povídky a sestavovat norsko-český slovník. Tenhle výlet do lingvistiky jsem vlastně pozapomněl a nově „objevil“ až nyní, kdy jsem na konci života začal pořádat své staré papíry. Mnohem závažnější bylo, že mi znalost norštiny otevřela bránu k dánštině i švédštině (kurzy švédštiny jsem ostatně asi dva roky během studia na filozofické fakultě navštěvoval) a já pak mohl během univerzitních studií číst odbornou literaturu v severských jazycích a dorozumět se s kolegy z těchto zemí. Moje norština se ovšem prolínala se švédštinou a později i s dánštinou, takže mi jednou švédští kolegové žertem řekli, že mluvím „obecnou skandinávštinou“.
Norská společnost konce čtyřicátých let ani zdaleka netušila, jaký zvrat nastane s objevem ropných polí v norských vodách. Norové dosahovali tehdy asi poněkud vyšší životní úrovně než Češi, ale nevzpomínám si, že by rozdíl byl nějak výrazný. Norové, aspoň ti, které jsem poznal, žili jednoduše, těšili se z prostých drobných nenákladných radovánek, ale byli hrdí na svůj národ i na svoje dějiny. Byli hrdí i na své vikingy, které naše učebnice dějepisu označovaly spíše za lupiče. Když jsem jim to řekl, upřímně se urazili. Tu národní hrdost jsem ostatně zaznamenal i při svých návštěvách Norska o padesát let později. Připomínal jsem si ten rozdíl, když jsem četl pamflety českých publicistů i objevy vědců „dekonstrujících“ či spíše dehonestujících české národní dějiny.
Miroslav Hroch přednášel v letech 1956–2011 evropské dějiny novověku na Filozofické fakultě a Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V roce 1994 založil na FF UK Seminář obecných a komparativních dějin. Soustředil se na problematiku vztahu obchodu a politiky, na dějiny revolucí, výklad utváření moderních evropských národů, úlohu historického vědomí. Publikoval řadu knižních monografií a syntéz, z nichž sedm bylo vydáno v zahraničí. Jeho odborné stati byly publikovány ve většině evropských zemí. Obdržel čestné doktoráty tří evropských univerzit. K jeho nejvýznamnějším publikacím patří: Buržoazní revoluce v Evropě (1981), Metody historikovy práce (1983), Social Preconditions of National Revival in Europe (1985), Evropská národní hnutí v 19. století (1986), Na prahu národní existence (1999), Pohledy na národ a nacionalismus (2003), Comparative Studies in Modern European History (2007) a Národy nejsou dílem náhody (německy 2005, česky 2009, anglicky 2015).
