Z tábořiště do archivu. Rozhovor s Tomášem Jelínkem
Tomáš Jelínek se dlouhodobě zabývá historií skautingu. V roce 2025 vydalo Nakladatelství Karolinum jeho knihu Počátky skautingu v českých zemích. Redaktorka Dita Křišťanová si s ním povídala o tom, jak jeho samotného formovaly skautské myšlenky a život v oddíle nebo co ho vedlo k založení skautského archivu.
Jak se dlouholetý archivář dostane k výzkumu skautingu?
Když mi bylo třináct, přišel rok 1968 a právě byl obnoven skaut. Já se přihlásil do oddílu číslo osm na Spořilově. Tam jsem prožil nejdůležitější skautské roky. Ale v roce 1970 přišel konec. Ještě jsme zažili poslední tábor, kdy jsme byli tři neděle ve stanech u rybníka u Jahodnice poblíž hradu Pecka. Základ toho oddílu však pokračoval – v roce 1971 jsme založili trampskou osadu s názvem Táborová osada Praha Osma. Později už jsme netábořili na jednom místě, ale chodili jsme. Pamatuju si první léto, kdy s námi byli ještě bývalí skautští vůdci. Prošli jsme jižní Čechy, Novohradské hory, podívali jsme se na bývalé tábořiště. Další roky jsme jezdili na Slovensko, šli jsme třeba z Moravskoslezských Beskyd přes Jablunkovský průsmyk na Šíravu. Nesli jsme si vybavení, vždycky někde přespali v lese a zase šli dál. Takhle jsme prošli i Malou a Velkou Fatru.
Jezdili jste někam i během školního roku?
O víkendech jsme chodili po Čechách, navštívili jsme třeba Kokořínsko nebo Jizerky.
Nebáli se vás rodiče pustit?
Většina rodičů se nebála. Byli zvyklí už od skautu. Bylo nás osm kluků, bývalý základ spořilovského skautského oddílu.
Jezdili jste jen kluci?
Až na poslední vandr se přidaly nějaké dívky, které byly příbuzné některých kluků. Když jsem pak končil studium na gymnázium, zjistil jsem, že náš bývalý skautský vedoucí založil oddíl. Měl totiž dvě dcery a chtěl, aby to také prožily. Stal jsem se pak vedoucím tohoto oddílu.
To tehdy bylo možné?
To bylo tak – jako studenti gymnázia jsme brigádničili během železných nedělí. Nakládali jsme šrot, který lidé dávali před domy, a jezdili na korbách náklaďáků, které to odvážely na nádraží. Jednou takhle při nakládání vidím, jak si to ulicí šine ve dvojstupu oddíl. Vpředu praporečník s oddílovou vlajkou a za ním děcka s tornami. Byl to šok. Úplně jsem viděl nás, když jsme skautovali. A v čele náš skautský vůdce. Tak jsem se k němu hned přihlásil. Slovo dalo slovo, začal jsem pomáhat s oddílem a ostatní z původního skautského oddílu se přidali. Aby náš vedoucí, jako bývalý skautský vůdce, neměl politické problémy, tak se vedení oddílu přepsalo na mě. Při té příležitosti jsme diskutovali, co dál. Nakonec jsme se rozhodli nabrat i menší děti od deseti let. Znamenalo to víc práce a větší riziko, ale vychovával se tak dorost.
Jak se o vás děti dozvěděly?
Ve škole na starém Spořilově jsme udělali nábor a přibrali děti od šesté do deváté třídy. Hlavně ty mladší. Tak vznikl stálý oddíl, do kterého se již časem hlásily děti samy – oddíl se tak stále omlazoval a zároveň si vychovával zkušené táborníky. Časem se vyvinula praxe, že každý nováček dostal svého patrona ze starších členů oddílu, který mu pomáhal. Oddíl byl od samého počátku koedukovaný. Jezdili jsme na tábory, jak jsme to znali ze skautu. Mimo jiné to znamenalo, že jsme přijeli na holou louku a z holé louky jsme odjížděli. Tak to byl začátek našeho turistického působení. Ve stejné sestavě jsme pak v roce 1990 znovu zakládali spořilovskou skautskou osmičku.
Do té doby jste oddíl pořád vedl?
Ne, dva roky jsem byl na vojně a oddíl mezitím převzali mladší, navíc jsem v té době začal dálkově studovat. Proto jsem tam už jen vypomáhal. Pak jsem začal pracovat v archivu, kde jsem pořádal podnikový tábor. Podílel jsem se na přípravě programu, dělal etapové hry, vymýšlel jídelníček. Ale to už se konalo v rekreačním středisku a ty děti se neznaly. Po roce 1990 o to magistrát přestal mít zájem a my začali obnovovat náš původní skautský oddíl. Toho se aktivně účastnilo staré jádro, co jsme se znali z oddílu z roku 1968 až 1970. A vychovali jsme další generaci.
Kdy jste se začal zabývat otázkou skautského archivu?
V roce 1996 jsem už měl nějaký ten rok a vést oddíl vyžaduje hodně času a energie. Člověk buď připravuje schůzky a různé materiály nebo běhá po úřadech. Ve skautu už navíc byli vychovaní nástupci, proto jsem šel do historické komise Junáka, kde jsem pomáhal se skautským archivem. Když pak v roce 2004 vyšel nový archivní zákon, bylo jasné, že skautský archiv takto nemůže existovat. V té době jsem také navštívil Vídeňský skautský institut, který mě zcela uchvátil. Navrhl jsem udělat u nás něco podobného, a tak jsem pomáhal založit Skautský institut A. B. Svojsíka. Ten měl čtyři sekce – historickou, která se měla zabývat historií Junáka, muzejní, archivní a knihovní. Současný Skautský institut je pokračovatelem toho původního.
Jak vznikla kniha Počátky skautingu v českých zemích?
V roce 2004 jsem nastoupil na doktorské studium na FTVS UK a začal jsem zkoumat německý skauting v Čechách. To v té době byla černá díra. O tom se nevědělo vůbec nic. Měl jsem přístup k materiálům Archivu hlavního města Prahy, kde je spolkový katastr. V Praze také sídlily všechny zastřešující organizace, proto byla moje volba jasná. Několikrát jsem byl také v archivu ve Vídni. Dizertaci jsem pak rozšířil, a tak vznikla knížka Počátky skautingu v českých zemích. Věnuju se tam ale jak českému a německému skautingu, tak řadě dalších menšin, jako byla židovská, ruská, polská nebo ukrajinská.
Ale všechny německé prameny nejsou dochované, že?
Problém je, že u spolků, podniků či sportovních oddílů nebyla do roku 1954 povinnost nic archivovat. Tu povinnost měly jenom státní a obecní instituce. A samozřejmě si je vedli také šlechtici, pro ně to byla prestiž. Takže pokud ty archivy vůbec existovaly, nevíme, co se s nimi dělo. Mohly být zničeny nebo odvezeny. Teoreticky by se mohlo něco nacházet v německých archivech. V Německu navíc existuje speciální archiv, který uchovává materiály mládežnických organizací. Je to také památník, německá vláda jim totiž věnovala v roce 1923 hrad Ludwigstein v Hesensku. Dostali ho za odměnu, protože se osvědčili v první světové válce.
Kdo začal tedy v Čechách se skautingem první, Češi, nebo Němci?
To je složitá otázka. Záleží na úhlu pohledu, ale v zásadě to bylo asi nastejno. Základní moment je rok 1908, protože do toho roku byl přísný zákaz spolkového sdružování mládeže. Když člověk prochází školní věstníky od roku 1890, skoro v každém ročníku je opakovaný zákaz sdružování v jakýchkoli spolcích, ať sportovních, nebo kulturních, školní mládeže. Jediná výjimka byla, když to byl školní spolek, který vedl učitel, a zaměřoval se na doučování nebo čtení.
Co dalo impuls k uvolnění zákazu?
Skauting vznikl nejdřív v Americe, pak v Anglii. Pod vlivem toho začala i rakousko-uherská vláda měnit přístup. A. B. Svojsík dokonce jel do Anglie, aby viděl, jak fungují tamní skauti. Vrátil se nadšený a začal překládat Baden-Powellovu knihu Scouting for boys. Není zcela jisté, kdo ho pověřil cestou, ale při cestě do Anglie se ještě stavil v Dánsku a Švédsku a potom udělal pokusný tábor.
Jak to vypadalo v Německu a Rakousku?
V německých zemích organizace podobná skautingu vznikla zdola, tam první oddíly vznikají již kolem roku 1895, ale nejsou to skauti, je to počátek hnutí Wandervogel. To se pak po roce 1908 rozšířilo i do Rakouska. V německých oblastech to původně nemělo žádné ukotvení, sebrala se parta kluků a jeli. Putovali dost často i po zemích, kde žily německé menšiny, a šířili německou kulturu. Ve 30. letech 20. století mnozí wandervogelové přešli do Hitlerjugend. Ve Vídni pak vzniká Pfadfinder, což byl rakouský skaut, který vedl papa Teuber. U nás byl do světové války oddíl Pfadfinder pouze jeden, a sice v Liberci. Němci tu ale měli silné zastoupení v Deutscher Turnverband, což byl tělovýchovný spolek, obdoba českého Sokola. Na něj pak navázali wandervogelové, kteří připravovali mladé muže i na život v armádě. Řada jich pak za první světové války bojovala a padla. Ovšem ti, kteří se potom vrátili, měli obrovskou prestiž.
Proč se stalo táboření v přírodě tak populární?
Skauting byla v podstatě výchovná metoda, která vycházela z tehdy velice módní reformní pedagogiky, kterou propagovali filozofové Dilthey nebo Bergson. Ti tvrdili, že člověk musí v přírodě něco prožít, aby ji pochopil. Pro německé prostředí byla důležitá i bojová zdatnost a obrana národa. Němci trochu nelibě nesli, že se český národ za padesát let natolik etabloval, že měl vlastní školy, vysokoškoláky, řemeslnickou vrstvu, rodí se průmysl, spolky… Zajímavé je, že české družiny obvykle vedli učitelé, v německém prostředí to byli bývalí vojáci.
Souvisí skauting s dnes oblíbenou ideou přírodní školy?
Určitě je mezi nimi nějaká podobnost. Dalo by se tomu říct zážitková pedagogika nebo eubiotika. Eduard Štorch založil už v roce 1926 na Libeňském ostrově školu, kterou nazval Dětská farma.
Dlouho mu nevydržela, je to tak?
Na části pozemku vybudoval školu v přírodě, část pozemku půjčil skautům, kteří tam vybudovali jednu z nejstarších skautských kluboven. Bohužel neměl šanci to finančně utáhnout, a jeho škola zanikla. V německém prostředí založil podobnou školu Karl Metzner.
Zážitkové kurzy v přírodě jsou nyní také v kurzu.
Ano. Klasickou organizací je u nás Prázdninová škola Lipnice, která má tradici přes čtyřicet let. A pak samozřejmě další subjekty, které nabízejí kurzy přežití v přírodě.
Skauting byl spíše záležitostí obyvatel měst, že?
Ano, obyvatelé venkova byli v přírodě pořád, do lesa chodili na houby, na borůvky. Tam to hnutí moc neuspělo, občas se stalo, že se někdo do nějaké organizace přihlásil a se skauty si dopisoval. Také to byla spíš záležitost gymnazistů, případně studentů obchodních akademií. Učňové na to neměli čas, i když později zakládají tzv. učňovské besídky. Činnost těchto dělnických oddílů se pak mnohdy propojovala s různými ideologiemi. Po první světové válce vznikají také dělnické skautské oddíly, protože děti z těchto rodin měly v normálním skautingu problém. Ne že by je skauti nechtěli k sobě brát, ale obvykle neměly peníze na to, aby platily poplatky, mohli si pořídit kroj nebo vybavení do přírody. Ono se to pak různě propojovalo s různými ideologiemi.
Jak to bylo v Československu po roce 1948?
Pokud neřešili právní krytí, tak existovali dál, to na ně komunisti nemohli, protože oni se prostě sebrali a někam odjeli do lesa. To je jedna věc. A druhá věc je, že existovala řada organizací, která byla schopná poskytnout právní krytí, jako byly například turistické oddíly. Ty tu byly i za války. Spousta skautských oddílů se stala součástí turistických oddílů, případně sportovních a dalších. To byl také osud Foglarovy Dvojky, jež pokračovala pod různými organizacemi. Období po roce 1945 obecně není moc prozkoumané a čeká na výzkum.
Tehdy také začínaly pionýrské oddíly. V čem se nejvíc odlišovaly?
Pionýři se organizovali na školách, zatímco Junák fungoval mimo školy. Určitě na něj v něčem navazovali, ale za pionýrem stála idea masové organizace. Tyto oddíly vznikaly od roku 1946, 1947 a přebíraly vzory ze Sovětského svazu. Jedna třída tvořila jeden oddíl. Také už neměly tábor, který se postaví na zelené louce a po skončení zase zboří, ale jezdily do rekreačních zařízení, v podstatě to byla taková dovolená pro děti. Ty neměly program, ale měly odpočívat v přírodě na čerstvém vzduchu a jíst kvalitní stravu. Byla to také reakce na sociální poměry po druhé světové válce, kdy děti byly podvyživené a rodiče na ně neměli čas, protože chodili na schůze. Ve druhé půlce 50. let začínají do pionýra pronikat určité prvky spojené s pobytem v přírodě.
Byly ve skautu na počátku nějaké ženy?
Popelka Biliánová byla s družinou dívek na prázdninovém pobytu, kde se snažila nějaké skautské prvky propagovat. Byla však přesvědčená, že táboření pod stanem pro dívky není vhodné. Ono to také nebylo běžné, aby dívky z vyšších vrstev společnosti pobíhaly po lesích se sekerou. V počátcích byly chlapecké a dívčí oddíly oddělené. Ale už od 20. let se o tom vedla debata. U woodcrafterů (vyznávají život v lese, kde si vše obstarají sami, pozn. red.) to bylo jiné, tam mnohdy jezdily celé rodiny.
Je vám sympatičtější pojetí Roberta Badena-Powela, nebo Ernesta Thompsona Setona?
Na každém je něco. Ale uvedu příklad. Když mám družinu osmi chlapců a jedu s nimi na výlet, preferoval bych koncept woodcraftu, protože Seton tomu dal určitou mystiku. Když dostanu na starost čtyřicet dětí, potřebuji řád, jak ho propagoval Baden-Powel. Svojsík ale do Junáka zakomponoval hodně ze Setonových myšlenek, čímž se český skaut liší od německého.
Jak vidíte budoucnost skautingu v 21. století?
Skauting bude pokračovat dál, samozřejmě s nějakými obměnami. Dnes je o něj hlavně ve městech velký zájem. Na místa v oddílech jsou čekací listiny, protože jim chybí vedoucí. Ale věřím, že se to může zlepšit.
Tomáš Jelínek (nar. 1955 v Praze) vystudoval v letech 1978–1984 na FF UK obor archivnictví – pomocné vědy historické. Od roku 1975 do roku 2025 pracoval v Archivu hl. m. Prahy. Pořádal, inventarizoval a katalogizoval fondy městské správy, soudů, školských zařízení a spolků. Zabýval se hospodářskou a sociální politikou v 16.–18. století a školstvím a spolky v 19.–20. století. Doktorskou práci na téma „Výchova v přírodě“ a německé mládežnické organizace skautského typu v českých zemích obhájil na FTVS UK. Člen Historické komise při Ústřední radě Junáka, ve volném čase pořádá archivy jednotlivých skautských oddílů. V Nakladatelství Karolinum vydal knihu Počátky skautingu v českých zemích. Dále publikoval řadu článků, převážně v časopise Documenta Pragensia.
