Rozhovor: František Šmahel
Při příležitosti přípravy třetího, přepracovaného a doplněného vydání Husitské revoluce uznávaného medievisty Františka Šmahela položila redaktorka knihy Dita Křišťanová autorovi několik otázek ohledně jeho celoživotního bádání.
František Šmahel na veletrhu Svět knihy Praha 2017
Kdy a proč jste se rozhodl zasvětit své bádání husitům a jejich době?
Již na chrudimském gymnáziu mne zaujala italská renesance, tehdy zejména její výtvarné umění. Při přijímacím řízení do Historického ústavu tehdejší Československé akademie věd na podzim roku 1964 mi jeho ředitel, akademik Josef Macek, vcelku upřímně sdělil, že se sám míní italskou renesancí zabývat a že se mnou počítá pro výzkum husitství. Tušil jsem to, protože krátce předtím publikoval dvě studie o římském tribunovi Colovi di Rienzo a jeho vztazích s básníkem Petrarkou. S výměnou témat jsem bez mrknutí oka souhlasil. Nic jiného mi sice nezbývalo, na druhou stranu jsem jako výzkumný úkol dostal 15. století, v němž české země hluboce zasáhly do obecných dějin Evropy.
Vaše kniha se jmenuje Husitská revoluce. Nazývali husité sami své počínání revolucí?
Nikoli, neboť samo slovo „revoluce“, pokud se nemýlím, bylo použito až ve spojitosti s převratnými událostmi v Anglii roku 1688. Vedle toho řada historiků upírala a stále upírá přiznat husitství revoluční povahu. Současníci označovali události v Čechách v 15. století, jak doložil Petr Čornej, vzbúřenie, búře, búřka, tj. výrazy, které připomínaly více atmosférické než společenské jevy.
Můžeme o husitské revoluci hovořit jako o protoreformaci, která o sto let předstihla Martina Luthera?
Katolická církev procházela ve svém vývoji řadou reformních fází, sama sebe pod tlaky měnící se doby také reformovala, současně však střežila základní články svého učení a podstatné rysy své organizační struktury. Husitství usilovalo reformovat církev zevnitř a přitom zůstat její součástí. Pouze Jednota bratrská se od všeobecné církve dokázala odpoutat a předešla tím evropské reformace, především luterství.
Pokud porovnáme husitské bojovníky s jinými evropskými povstáními a revolucemi té doby, bylo husitství v něčem jiné?
Ve stručnosti lze uvést, že husitství zasáhlo nejen české země, ale i jejich bezprostřední okolí. Délkou svého trvání, společným programem čtyř artikulů a vítěznými bitvami s křižáky donutilo představitele katolické církve jednat s jejich delegacemi na koncilu v Basileji jako rovný s rovnými.
Husité prosluli jako vynikající bojovníci. V čem byl jejich boj jiný? Nebo mohli mít i štěstí? Pomohly jim vojenské zkušenosti Jana Žižky?
Zvláště v počátcích hnutí posilovalo bojovníky pod korouhví kalicha přesvědčení, že mohou počítat s pomocí shora a že v případě smrti je čeká v nebi věčný život po boku Husa, Jeronýma a padlých bratří i sester. Hejtman Žižka z nezbytí přizpůsobil výzbroj a způsob boje svým lidovým bojovníkům, kteří svoji malou početnost nahrazovali vnitřním zanícením.
Husité založili město Tábor. Z počátku zde uplatňovali, dalo by se říct, křesťanský komunismus. Jak to probíhalo? Proč se tento systém neosvědčil?
Období kádí, do nichž příchozí husité na Táboře a v Písku odevzdávali potraviny a součástky výstroje či výzbroje, bylo krátkou přechodnou etapou na počátku mobilizace venkovských bratří a sester. Prvotní komunismus vzal záhy za své, když se stal nezbytnou součástí bytí tzv. pikartů a adamitů, kteří byli jako kacíři zatlačeni do lesů a postupně pobiti nebo upáleni na hranicích. Rovnostářské vztahy se nemohly uplatnit ani v komunální sféře, ani ve vojenských jednotkách. Starší společenské rozvrstvení se začalo brzy znovu prosazovat, i když s jistými retušemi. V husitsko-kališnických oblastech ztratilo své privilegované postavení duchovenstvo, naopak měšťané usilovali o vyčlenění z obecného lidu jako samostatný stav.
Jak moc byli husité úspěšní na Moravě? Šířilo se i tam jejich učení? Válčilo se tam vůbec? Odehrály se tam nějaké výrazné bitvy, jako je například bitva na Vítkově nebo u Domažlic?
Na Moravě husitství nezískalo základny ve velkých královských městech s převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Naopak velkou oporu zprvu získalo ve šlechtě, jak tak dokládají její protestní listy do Kostnice. Avšak tím, že moravská šlechta holdovala Zikmundovi Lucemburskému jako markraběti, si do značné míry sama svázala ruce. Přesto husitství i Tábor nalezly na Moravě početné stoupence a v době husitských svazů byly celé oblasti pod jejich přímou správou.
Napsal jste knihu o Janu Husovi i o Jeronýmovi Pražském. Proč se zrovna mistr Jan stal vůdčí osobností celého dění? Byl schopnější politik?
Hus své stoupence získával jednak jako učitel na pražské univerzitě, jednak, a to především, jako český kazatel v prostorné Betlémské kapli. Přesvědčivost a osobní zaujetí mu nechyběly, neméně však přispěla k jeho věhlasu statečnost, kterou čelil postupně arcibiskupovi, králi a posléze kostnickému koncilu. Od hranice, na které na břehu Bodamského jezera pro své učení skonal, přeskočila jiskra zpátky do Čech, jež obrazně řečeno podnítila nejprve k protestním listům české a moravské šlechty a později k širšímu reformnímu hnutí, které na počátku dvacátých let 15. století přerostlo v dlouhodobý válečný konflikt.
Která z husitských skupin je Vám osobně blízká?
Jako začínajícího historika mne zaujal mistr Jeroným Pražský, v němž jsem viděl nejen průkopníka humanistických studií, ale i vůdce studenstva, které se v šedesátých letech 20. století znovu dočasně stalo jedním z aktérů obrodného procesu. Táboru jsem se věnoval později, když jsem po pěti letech služby jako řidič tramvaje získal možnost pracovat v tamějším muzeu. Snad jsem postupně dospěl k poznání prvořadé role Tábora v některých fázích husitské revoluce. Pokud tomu tak skutečně bylo a je, stalo se tak chladnou hlavou, nikoli osobním zaujetím. Ve skutečných revolucích, jakou husitství podle mého názoru bylo, stíny nedopřávají světlu mnoho místa.
Svou kariéru jste věnoval středověku, patříte k nejvýznamnějším evropským medievistům. Nelákalo by Vás napsat paměti o turbulentním 20. a 21. století?
Před lety jsem již vystoupil v obšírné anketě, která se obracela na čtyři historiky žijící před i za tzv. železnou oponou. Soubor vyšel anglicky, české vydání se již delší dobu chystá vydat nakladatelství Academia pod názvem Časy otřesů.
František Šmahel (* 1934)
je respektovaným medievistou, jeho texty o dějinách Univerzity Karlovy či husitství byly přeloženy do řady jazyků. Z díla lze uvést: Cesta Karla IV. do Francie 1377–1378 (2006), Jan Hus. Život a dílo (2013), Alma mater Pragensis (2016), Nahlédnutí do středověku (2017), Tábor I. Do roku 1452 (2020) a Uprostřed Evropy (2022). František Šmahel se stal členem Učené společnosti ČR, členem korespondentem Britské akademie i Královské historické společnosti, čestným členem Americké asociace historiků a nositelem vyznamenání včetně medaile Za zásluhy I. stupně a Národní ceny ČR. V roce 1998 založil Centrum medievistických studií při Akademii věd ČR.
