Soukromá válka Huga Vavrečky

Jméno Huga Vavrečky (1880–1952), novináře, diplomata, ředitele firmy Baťa, ministra propagandy a dědečka bratrů Havlových, zaznívá v české historiografii spíše okrajově. Jemu samotnému byla pozornost věnována doposud jen sporadicky, přímo posledním letům jeho života pak vůbec. Právě ona přitom patří k těm, která kladou nejvíce otázek a přinášejí nejméně očekávatelné odpovědi.
Tato kniha proto čtenáři nejprve nabízí stručné představení Vavrečkova života do roku 1945, shrnuje hlavní oblasti jeho působení a ukazuje jeho životní priority a postoje, které se naplno projevily v hlavním zkoumaném období 1945–52, kdy se Vavrečka musel – stejně jako další členové bývalé prvorepublikové a zčásti i protektorátní elity – vyrovnávat s problémy, které z jeho před/válečné činnosti plynuly. Autorka detailně sleduje Vavrečkovu adaptaci na měnící se společenské podmínky i jeho postavení v nich a předestírá až detektivní pátrání po různorodých strategiích jednání i vyjednávání, které volil tehdy, čelil-li například nařčením z kolaborace. Hledá také odpovědi na otázky, co si Vavrečka o světě kolem sebe myslel a jak si představoval (nejen svou) budoucnost.

Soukromá válka má velmi jasnou argumentaci a od úvodu až po závěr je látka koherentně prezentována. Autorka v zásadě vychází ze současného nejnovějšího stavu poznání a metodologický design je nejen příhodně prezentován, ale je také patrný z celé publikace. Kniha v tomto směru nepochybně může sloužit jako vzor mikrohistorické studie nejen ve svém oboru, ale inspirací by mohla být i kupříkladu pro právní historiky.
[...]
Předložená publikace disponuje potencí přinést též méně známá fakta do oblasti právních dějin, kdy nelze přehlížet značně svérázný přístup orgánů činných v trestním řízení v retribuční věci Huga Vavrečky a osobitou reakci (kanceláře) prezidenta republiky na žádost o milost. Autorka tak (byť možná nechtěně) nastavuje zrcadlo politicky deformované československé justici, jíž by nesporně také slušel podobný precizní a vyčerpávající rozbor, jako je recenzovaná publikace.
Není pak nadsázkou, že recenzovaná kniha je znamenitá, a to nejen v perspektivě mikrohistorie, ale také prismatem baťovského tematického pole, ve kterém příhodně doplňuje mozaiku poválečného vývoje, a koneckonců i v případě Vavrečkova vlivu na své vnuky, k nimž patřil i pozdější prezident Václav Havel.
David Kolumber (Dějiny – teorie – kritika 1/2023)

Recenzovanou knihu lze označit za velmi zdařilý příspěvek do knihovny české mikrohistorie, a to jak po stránce metodologické a teoretické, tak i po stránce obsahové. Práce poskytuje barvitý pohled do atmosféry období na přelomu čtyřicátých a padesátých let, přičemž představuje život jedince a jeho rodiny ve velmi obtížné historické situaci. Analyzuje myšlenky, chování a nabízí vlastní interpretace. Kromě odborného přínosu musím zdůraznit, že se kniha velmi dobře čte.
Filip Jiroušek (Marginalia Historica 1/2022)

Na rozdíl od jiných českých autorů či autorek vědeckých biografií Jana Wohlmuth Markupová nevnímá svého „hrdinu“ primárně skrze jeho profesní činnost nebo dílo, ale soustředí se především na jeho psychologické rysy a na osobní životní strategie. [...] Výsledkem je opravdu mimořádně zajímavý vhled do života špičkového příslušníka meziválečné společenské elity, který se na sklonku života musel vyrovnat se zásadními a hlubokými změnami prakticky ve všech oblastech života společnosti. Výsledný obraz působí ale až překvapivě diferencovaně a mimo jiné ukazuje, že ani rok 1948 nemusel znamenat úplné zhroucení neformální sítě kontaktů, které si vlivné osoby, jako byl Vavrečka, dlouhodobě vytvářely, a které dokonce mohly zabránit nejhorší katastrofě (v tomto případě nástupu do vězení).
Martin Franc (Soudobé dějiny 2/2023)