tištěná kniha
Pražské univerzitní národy do roku 1409

Pražské univerzitní národy do roku 1409

Stočes, Jiří

brožovaná, 310 str., 1. vydání
vydáno: září 2010
ISBN: 978-80-246-1627-8
doporučená cena: 325 Kč

E-shop

Anotace

S univerzitními národy se na moderních univerzitách dávno nesetkáváme, ovšem ve středověku představovaly jeden z pilířů univerzitní samosprávy. Kniha se nejprve zabývá jejich vznikem v Boloni a Paříži. Oba tyto vzory působily i v Praze, v otázce národů však převládl model pařížský. Za klíčový moment v dalším vývoji lze označit odtržení právnické univerzity v roce 1372, kdy dochází i ? rozdělení národů. Proto jsou následně analyzovány na obou pražských univerzitách zvlášť, a to z hlediska jejich funkce, početnosti, majetku, sociálního zázemí, vzájemných konfliktů či ikonografie. V závěru je připojen exkurz s průběžnými výsledky prosopografického výzkumu saského národa pražské juristické univerzity.

Recenze

Stočes vychází ze znalosti univerzitních národů na obou rozhodujících univerzitách (v Boloni a Paříži), které vytvořily "modelové" vzory, které byly napodobovány na většině obecných učení středověku. Centrem jeho pozornosti jsou však univerzitní národy na pražské univerzitě, jež sehrály stěžejní úlohu ve vývoji univerzity v Praze.
Pozice univerzitních národů v Praze je naprosto jedinečná již tím, že vytvořily "rámec a institucionální předpoklad" událostí okolo Dekretu kutnohorského (1409), které změnily podobu nejen pražské, ale i většiny středoevropských univerzit. Jejich působení nemělo jen obvykle uváděný pozitivní "rozměr", spočívající ve správní, institucionální a sociální rovině, ale působily i zcela opačným směrem: urychlovaly rozpad původní podoby (autonomie) středověkých univerzit. Nakonec naznačuje to i sám autor, když skicuje vývoj pražských univerzitních národů od sporů o obsazování míst v kolejích až po zásadní spor o podobu pražské univerzitní struktury.
Stočes věnuje pozornost nejen institucionálním formám pražských univerzitních národů a jejich významu při řízení obou univerzit, ale doposud jen okrajově zkoumaným problémům pečetí, erbů a úředních knih, které pro středověkého člověka představovaly onu "viditelnou část" univerzitní autonomie.
Jako pověstná "červená nit" se táhne celou prací otázka, jakou úlohu sehrály univerzitní národy na obou pražských univerzitách, nebo jinými slovy, zda pražští právníci sdíleli s třífakultní většinou institucionální, ale i "obsahové" zaměření univerzitních národů. Jednu z klíčových otázek nejstarších dějin pražské univerzity rozhodl Stočes příklonem k Morawovu názoru, že v Praze i univerzitní národy respektovaly "institucionální půdorys" dvou samostatných univerzitních korporací v rámci jednoho obecného učení. Svůj názor opírá o detailní prosopografický rozbor zlomku matriky saského univerzitního národa (k plnému přijetí tohoto názoru bude nutný stejně detailní rozbor všech historických konsekvencí oné "dichotomie" před velkou pražskou secesí r. 1409).
Kvalita Stočesovy práce spočívá podle mého názoru v jejím rozšíření dvěma směry. Jednak rozšířením tematického záběru na všechny čtyři pražské univerzitní národy a na obě pražské univerzity středověku (právnickou a tzv. třífakultní). Bez významu není ani časový rámec práce, která se neomezuje pouze na události okolo Dekretu kutnohorského, ale zabývá se celou "počáteční" fází pražské univerzity, od jejího vzniku až do počátků husitství. Tematické vymezení umožnilo i časté komparativní pasáže. Do rozsáhlého exkurzu o saském univerzitním národu pražské juristického univerzity uložil autor nejen výsledky své disertační práce, ale především metodologické postupy, založené na pramenech univerzitní i neuniverzitní provenience, které mu umožnily komplexní pohled na středověkou pražskou univerzitu.
Největší přínos Stočesovy práce však spočívá v detailním přiblížení k realitě pražské středověké univerzity. Mám na mysli existenci dvou pražských univerzitních korporací v letech 1372 až 1418/19, které i po letech soustavného výzkumu se nestala součástí širšího historického povědomí. Stočesovy analýzy prokazují jednoznačně, že výjimečnost pražské univerzity nespočívala pouze v její historické prioritě ve střední Evropě, ale i v její struktuře, která nenašla obdobu v zaalpských zemích.

Z recenzního posudku: PhDr. Michal Svatoš, CSc.

Jiří Stočes předně každý stavební kámen vzal - obrazně řečeno - do ruky a prozkoumal ho ze všech stran. Přitom nejednou přišel na nesrovnalosti, které buď hned opravil anebo alespoň na ně upozornil. Několik příkladů tohoto druhu uvedu později. Dříve bych rád upozornil na některá přínosná, ne-li objevná místa posuzované monografie. Vedle výkladu o konservátorech, s nímž autor již seznámil odbornou veřejnost, považuji za zvlášť přínosný pasus o vzrůstajícím počtu studentů v rámci saského národa (s. 121), upřesnění nejen počtu gradů podle příslušnosti k univerzitním národům (s. 124-125), ale i seznamu rektorů právnické univerzity (s. 128-129). Další bádání se bude rovněž muset vyrovnat se Stočesovým metodickým poukazem na mechanismy, které doložil na juristické univerzitě a které se mohly obdobně projevovat i na univerzitě třífakultní (s. 126). Zaujaly mne i vývody týkající se počtu českých regentů na právech, pokusu o založení polské (či přesněji slezské) koleje nebo zájmové aktivity saského národa. Pozoruhodné jsou i závěry, k nimž autor dospěl při studiu ikonografických pramenů vážících se k pražským univerzitním národům.

Z recenzního posudku: František Šmahel