O chalupách a lidech

S chalupařením se přímo či zprostředkovaně setkala většina české populace. Trávení volného času v objektech tzv. druhého bydlení je považováno za přirozenou součást životního stylu především městského obyvatelstva. Kniha Petry Schindler-Wisten přibližuje vývoj tohoto fenoménu v antropologicko-historické perspektivě, snaží se ozřejmit jeho vliv na každodenní život občanů v Československu před rokem 1989 a jeho proměnu v následujících dekádách. Autorka zkoumá, jaké vnější podmínky a vnitřní příčiny stály u zrodu a rozšíření chalupářství a proč se zrovna Češi titulují „národem chatařů a chalupářů“, když je kultura druhého bydlení běžná i v jiných částech světa.

Poděkování

Úvod – národ chalupářů

Druhé bydlení v České republice

Druhé bydlení v zahraničí
Dřevní éra: od počátků rekreace v 19. století do konce 2. světové války
Cesta z města jako důsledek industrializace a urbanizace

„Moderní“ éra: od konce čtyřicátých let do začátku tzv. normalizace
Odsun Němců
Proměny vesnice
První chalupáři

Rozmach chalupaření v období tzv. normalizace
Společenské a politické změny po roce 1968
(Ne)možnost cestovat do zahraničí
Rušné město – můj dům, můj hrad
Popularita chat a chalup
Volná sobota – chalupářův sen
Životní úroveň
Rozvoj automobilismu
Zákonná opatření a vlastnictví chat a chalup
Chalupáři versus komunistický režim

Velký návrat – znovuobjevení chat a chalup v posledních 25 letech
Nové možnosti po roce 1989
Transformace venkova
Znovuobjevení chalupářské přitažlivosti
První nebo druhé bydlení?
Nové typy druhého bydlení
Chalupaření včera a dnes
Budoucnost chalupaření

Motivace a důvody chalupaření
Únik
Cesta z města
Přijela jsem na chalupu...
Seberealizace
Chalupa jako investice
Rekreace s dětmi
Zážitek venkova ve vzpomínkách z dětství
Nemožnost cestovat
Jiné motivace
Chalupářství po roce 1989

Volný čas – chalupaření jako životní styl
V pátek na chalupu!
Chalupa jako místo přechodného bydliště
Trávení volného času na chalupě
Samozásobitelství a kutilství

Rekonstrukce chalup: staré plus nové nerovná se nutně „pravé ořechové“
Průběh rekonstrukcí
Shánění materiálu a svépomoc

Sousedovic Toníček nemá žádný koníček
Lufťáci a „domorodci“
Sousedské vztahy mezi chalupáři a místními
Vzájemné vztahy mezi chalupáři

Závěr
Přílohy
Obrazová příloha
Bibliografie a použité prameny
Summary
Resümee

Meritem autorčina zájmu je normalizační období, ale svůj výklad začíná už v období 19. století a první republiky, kdy možnost trávit volný čas v přírodě ve vlastním obydlí byla výsadou jen vyšších vrstev. „Jedinečná“ příležitost k získání chalupy v krásném venkovském prostředí se českému obyvatelstvu naskytla po druhé světové válce po vysídlení německého obyvatelstva. Osiřelé chalupy v malebné krajině našich příhraničních hor už bezprostředně po roce 1946 měnily majitele a často se nejednalo o stálé obyvatele, ale o ty, kteří zde trávili jen čas určený k oddechu, resp. některé objekty přejímaly podniky pro rekreaci svých zaměstnanců. Tehdy docházelo i k četným excesům, chalupy získávali tzv. národní správci a další noví draví majitelé zadarmo nebo za symbolický peníz.
Později vnímáme vlastnictví původních chalup jako něco více ceněné než pouhé majetnictví nově zbudovaných chat. Tak to alespoň vyplývá z autorčina výzkumu. Chalupy se také stávaly s postupem doby nákladnějším artiklem. Boom chatařství nastal v šedesátých letech 20. století a pokračoval za normalizace. Ještě větší zájem o rekreaci mimo město pak přišel po zavedení volných sobot. Vlastnění objektu „druhého bydlení“ vyžadovalo velké nasazení, vedle finančních prostředků pochopitelně i zapojení vlastních fyzických sil. Nebyl potřebný stavební materiál, řemeslníci z komunálů a státních podniků dělali při tzv. melouchách drahoty. Ostatně dobře lze tyto poměry zhlédnout třeba i ve filmu Na samotě u lesa, kterému autorka věnuje, byť jen stručnou, pozornost (analogicky jako jiným filmovým, resp. televizním příběhům). Po těžké práci si pak lidé chodili do zaměstnání odpočinout.
(...)
Ocenění si zaslouží i autorčino upozornění, že chatařství a chalupářství rozhodně není spjaté jen s minulým režimem, ale že se jeho obliba v polistopadovém období nezmenšila, ba naopak. Kniha Petry Schindler-Wisten si jistě najde čtenáře i mimo odborné kruhy, dost možná právě u zkoumané referenční skupiny chatařů. A těch rozhodně není málo. Jak autorka uvádí v tabulce přejaté z díla Ivana Bičíka a kol. (s. 186), v roce 2001 byla naše republika co do vlastnictví rekreačního objektu na pátém místě v Evropě.
Alžběta Kratinová (Marginalia historica 1/2018)