Lidová výchova na přelomu 19. a 20. století

Publikace Jiřího Pokorného se věnuje mimoškolní lidové výchově v českých zemích v posledních desetiletích 19. století a v prvních desetiletích 20. století. Hlavní pozornost je věnována jednotlivým institucím starajícím se o lidovou výchovu, vývoji veřejných knihoven, různým vzdělávacím spolkům a vlastnímu obsahu osvětových přednášek. V úvodní kapitole se autor zabývá i osvětovým hnutím v Evropě a USA. Závěrečná kapitola popisuje počátky využívání filmu pro osvětovou činnost.

Přesvědčení, že síla státu, národa, společnosti, popřípadě stavu či třídy spočívá ve vzdělanosti jejich příslušníků byla pevně zakotvena v mentalitě evropského optimistického 19. století. Heslo Vědění je moc mohlo být chápáno až se zkratkovitou bezprostředností, například v rozšířeném bonmotu, že vítězem u Sadové byl pruský učitel - tedy vzdělání jako předpoklad mocenského postavení státu a síly jeho armády. Ale na druhé straně třeba také jako předpoklad účinné opozice proti stávajícímu společenskému uspořádání. Karel Li-ebknecht shledával sílu sociální demokracie v tom. že je to strana vzdělání(Partei der Bildung) a vzdělávání nepokládal za náhradu třídního boje, ale za nejlepší zbraň v třídním boji.
V českém politickém myšlení pak byl často přikládán vzdělání, vzdělávání, osvětě prvořadý význam - například Masaryk v České otázce píše osvětném charakteru našeho obrození, vytyčuje zásadnu ne násilím, ale osvětou, vzděláním, věděním.
Nicméně dějinám osvěty, vzdělávání dospělých, mimoškolní vzdělávání, výchovy lidu - prostě vzdělávání mimo rámec školního vyučování dosud nebyla věnována českou historiografii, na rozdíl od dějin pedagogiky, prakticky žádná pozornost. Proto lze jen uvítat práci Jiřího Pokorného, kterou by bylo možné pojmenovat, odhlédneme-li od exkurzů a přesahů, dějiny české osvětové práce v letech 1890-1914. Opírá se o širokou základnu pramenů a literatury a podává především spolehlivý přehled členité organizační historie osvětové práce.
Kapitola Podněty ze zahraničí sehrává roli úvodu k vlastnímu jádru práce, jednotlivé podkapitoly jsou věnovány osvětě ve Velké Británii a USA, Dánsku, Německu a Rakousku. Jedna podkapitola se tématicky odlišuje tím, že je věnována nikoliv vzdělávání dospělých ve státě, ale osvětě v politické straně-Německé sociální demokracie. To je odůvodněno čelným místem, který hrála osvěta v činnosti této mohutné strany - říšsko-německé sociální demokracie (německá literatura používá pro vzdělávání ve straně termín poli-tische Bildung, což ovšem zužuje význam pojmu).
Vlastní dějiny české osvětové činnosti zahajuje kapitola Osvětová činnost českého Sokola. Vzhledem k tomu, že sokolské jednoty vydávaly pečlivě zpracované zprávy o své činnosti, může autor podávat podrobný výčet přednášek a jejich témat, údaje o práci knihoven a počtu výpůjček, počet vzdělávacích vycházek, oslavy výročí. Podle témat a počtu přednášek lze usoudit, že sokolská osvěta měla daleko více mravné národní než praktickovzdělávací charakter -převažovaly přednášky o národních velikánech. Autor končí tutc kapitolu konstatováním, že sokolská výchovně vzdělávací činnost se nemohla neprojevit v do bě první světové války. Tomu lze jen přisvědčit. Sokolská výchova se zcela zřetelně projevila zejme na v legiích.
Podstatná část kapitoly o osvětové činnosti učitelstva, stavu, který obvykle má největší podíl na pěstování lidové osvěty, autor speciálně věnuje dílu a činnost významného pedagogického teoretika Josefa Černého. Po kud jde o angažovanost učitelstva, dochází autor na základě soudobé statistiky k závěru, že do kulturní činnosti se zapojila třetina až polovina všech učitelů.
Čtvrtá a pátá kapitola jsou věnovány vzniku a činnosti ústředních lidovýchovných institucí jako byly v národním či měšťanském (nesocialistickém), táboře, Ústřední vzdělávací sbor, Osvětový svaz, univerzitní extenze. Líčení překračuje rok 1914 a uzavírá jej až přijetí lidovýchov-ných zákonů v československém státě roku 1919. Připojen je stručný přehled osvětové činnosti českých Němců.
U sociálních demokratů pak ústřední organizací rozvíjející vzdělávání byla Dělnická akademie. Autor ukazuje jak velkou roli hráli realisté (Masaryk) a pokro-káři při vzniku Dělnické akademie a jak se na její činnosti, především přednáškové, podíleli dokonce i staročeši a mladočeši. Požadavek vytvoření dělnické protikultury (Gegenkultur), tj. vědomého uzavření a odmítnutí kultury oficiální, se v českém prostředí nijak důrazně neprosazoval. Autor uvádí z projevu Františka Soukupa na ustavujícím valném sjezdu Dělnické akademie tvrzení, že vytvoření Dělnické akademie představovalo spojení dělníků a inteligence a doklad pochopení dělnictva pro národní požadavky.
Samostatná kapitola je věnována veřejným knihovnám v Anglii, USA, Německu a v Čechách, zvláštní exkurz pak filmu ve službách osvěty v prvním desetiletí československého státu.
Jan GALANDAUER, Dějiny a současnost 4/2004, str. 63

Nenápadná studie Jiřího Pokorného analyzuje doposud velmi málo zkoumaný fenomén lidové výchovy čili osvětové činnosti. Práce se soustřeďuje na české osvětové úsilí zhruba od 90. let 19. století do první světové války. Autor neopomíjí uvést české snahy do světového kontextu a v krátkých úvodních kapitolách přibližuje lidovou výchovu ve Velké Británii, Spojených státech, Německu, Rakousku a také Dánsku, kde existoval velmi úspěšný model "selské univerzity" (hojskole).
Pokorný rozlišuje dva základní proudy české lidové výchovy, tedy mimoškolního vzdělávání širokých mas zaměřeného především na nižší a střední vrstvy městského obyvatelstva: směr měšťanský, který reprezentovala osvětová činnost Sokola, učitelů a dalších spolků, které se v roce 1905 sloučily do Osvětového svazu, a směr sociálně demokratický, který od 1895 ztělesňovala Dělnická akademie.Oba proudy české lidové výchovy se nicméně shodovaly v pokrokářství, národovectví a více či méně zjevném protikatolictví. Česká lidová výchova - přes svoji deklarovanou apolitičnost - byla samozřejmě součástí národního soupeření s Němci, kteří s organizováním podobné činnosti začali v českých zemích jako první.
Velmi zajímavé jsou také kapitoly, v nichž Pokorný popisuje zakládání veřejných knihoven, které bylo u nás stejně jako v Německu inspirováno anglosaským konceptem public libraries.V této činnosti byli naši předci, řídící se heslem "Osvětou k svobodě", tak úspěšní, že v první polovině dvacátého století u nás existovala jedna ze světově nejhustších sítí veřejných knihoven.
Poslední kapitola Pokorného knihy čtenáře zavádí již převážně do let první republiky. Autor v ní sleduje především nepříliš úspěšné pokusy využít k osvětě tehdy nového a nesmírně populárního média - filmu.

Petr Zídek, Lidové noviny, 08. 11. 2003