Posmrtný život dat

Kniha otevírá otázku, co se děje s našimi digitálními stopami po smrti a jak technologie proměňují samotné chápání konečnosti. Sociální sítě, archivy zpráv i algoritmicky oživované vzpomínky udržují zemřelé v komunikačním prostoru živých a vytvářejí nový stav „posmrtelnosti“. Digitální identity a nástroje umělé inteligence dokonce umožňují simulovat přítomnost těch, kdo již mezi námi nejsou, čímž se stírá tradiční hranice mezi životem a smrtí. Komu patří „digitální ostatky“ a kdo má právo rozhodovat o jejich dalším osudu? Kniha vybízí k veřejné debatě o odpovědnosti platforem i uživatelů za kolektivní digitální dědictví, které po sobě zanecháváme.

Na Facebooku může počet mrtvých převýšit počet živých už kolem roku 2070. Komu tato data patří a kdo má právo je spravovat? Jaké zásady bychom měli dodržovat při jejich uchovávání? A jak by se měl celý tento proces řídit? I na to hledá nesnadné odpovědi výborná kniha Posmrtný život dat s podtitulem Proč by nás mělo zajímat, co se stane s našimi daty, až zemřeme. I když v současnosti vychází o digitálních technologiích a AI množství titulů, které se někdy i tematicky překrývají, tato publikace ukazuje, že stále existují témata, o kterých se dá v tomto kontextu psát nově a neotřele. Kniha má hluboký kulturně historický přesah a současně se zasvěceně vyjadřuje k těm nejpalčivějším problémům současnosti.
Jan Lukavec (Reflex.cz)

Zpět k Öhmanově knize. Když píše o posmrtelnosti, nemůže vynechat technologie zpřítomňující zesnulého v podobě avatara/chatbota, jenž s vámi konverzuje, je kdykoliv k mání, vyslechne, pohovoří, potěší. Tato možnost bude stále dostupnější a vzniká v souvislosti s ní celý průmysl, v němž zpočátku měly firmy, jež na tyto služby vsadily, vysokou ekonomickou úmrtnost, ale to byly porodní bolesti. „Komercionalizace digitálních ostatků není správná, a nejen proto, že truchlící může uvěznit v jakémsi stavu trvalého žalu (pokud něco takového skutečně existuje), ale také proto, že nebere v potaz lidskost zemřelých,“ podotýká Öhman, který kapitolu o tomto fenoménu uvozuje připomínkou epizody Přijdu hned z druhé sezóny TV seriálu Černé zrcadlo.
[…]
Tuzemský teoretik médií Tomáš Dvořák v doslovu k českému vydání chvályhodně nepřevypráví, co jsme právě dočetli (a to je pro změnu častá vlastnost doslovů), nýbrž v několikastránkovém hutném textu formuluje hrst poznámek na okraj Öhmanova spisu a otevírá okno do dalších úvah o digitální přítomnosti mrtvých mezi živými. „Zemřít již neznamená jednoduše vypadnout ze sdíleného světa, znamená to stát se jiným typem uzlu v jeho infrastruktuře,“ poznamenává Dvořák například. „V tomto smyslu není posmrtelnost příslibem nesmrtelnosti, ale formou zapletenosti. Jsme zapleteni do infrastruktur, která nás uchovávají a zpracovávají. Do stop mrtvých, jež nás obklopují. Do budoucností, které zdědí náš digitální sediment.“
Josef Chuchma (ČT Art)