tištěná kniha
Ženská próza v italské moderní literatuře

Ženská próza v italské moderní literatuře

Obstová, Zora

témata: literární věda

brožovaná, 132 str., 1. vydání
vydáno: duben 2008
ISBN: 978-80-246-1458-8
doporučená cena: 125 Kč

E-shop

Anotace

Autorka ve své knize zachycuje vývoj tvorby italských prozaiček od druhé poloviny 19. století, kdy se ženy začaly odvažovat prvních nesmělých krůčků na poli literatury, jež byla po dlouhá staletí téměř výhradní doménou mužů, až po dnešní dobu, kdy se poměr mezi spisovateli a spisovatelkami víceméně vyrovnal a mnohé autorky co do počtu prodaných výtisků předstihují mužské autory. Zároveň hledá odpověď na otázku, zda mezi tvorbou jednotlivých autorek existuje vnitřní souvislost, zda existují styčné body mezi jednotlivými díly, zda má moderní ženská literatura v Itálii privilegovaný styl, privilegovaná témata či žánry. Zvláštní pozornost je věnována nejvýraznějším představitelkám italské ženské prózy, jako byly Matilde Seraová, Grazia Deleddová, Natalia Ginzburgová, Anna Maria Ortesová či Elsa Morantová.

Obsah

Předmluva

I. Obecný úvod
Existuje ženská literatura?
Existuje ženský literární styl?
Feministické čtení a gynokritika
Vliv vnějších podmínek na tvorbu žen aneb kdyby měl Shakespeare sestru
Velmi stručný nástin vývoje ženské otázky a feminismu v dějinách

II. Vývoj moderní italské ženské prózy
Krátký exkurz do starší italské literatury
Pokus o chronologickou klasifikaci moderní ženské literatury v Itálii
1. období: od sjednocení Itálie do 1. světové války
Vývoj lidových žánrů: "fejeton", psychologicko-sentimentální román a "růžový" román
Subtilní ironie Marchesy Colombi: Svatba na venkově
Příběh staré panny: Neeřina Teresa
Antifeminismus spisovatelek přelomu století
První feministický román: Žena Sibilly Aleramové
Vliv dannunziovských mýtů
Hořkost ženského údělu: další autorky 1. období
Dvě vize italského jihu: Neapol Matildy Seraové a Sardinie Grazie Deleddové
Intermezzo:futurismus a fašismus
2. období: od roku 1945 do současnosti
Věčné prokletí ženy v domácnosti: Zrození a smrt hospodyně Paoly Masinové
Tři ženy, tři různé světy: Gianna Manziniová, Anna Bantiová, Fausta Cialentová
Démonická moc deníku: Zakázaný sešit Alby de Cespedes
"Velké matky" italské literatury
Oživené vzpomínky Lally Romanové
Znovu nalezený čas Natálie Ginzburgové
Největším divem světa je nevinnost: Anna Maria Ortesová
Ztracený ráj Elsy Morantové
Feministická próza 70. let
Tanec na rozhraní světla a stínu: Matka a dcera Francesky Sanvitalové
Ženská próza v 80. a 90. letech
Luisa Adornová, Sandra Petrignaniová, Clara Sereniová
Poznámka k fenoménu Susanny Tamarové

III. Závěr

Bibliografie
Primární literatura
Sekundární literatura
Bibliografie českých (a slovenských) překladů:

Recenze

Zora Obstová se ve své prácí soustředila na podíl žen v italské próze 19. a 20. století. literaturu 19. stol. sleduje přitom počínaje sjednocením Itálie, tedy od roku 1961. V krátké kapitolce se tedy zprvu zabývá lidovými romány na pokračování, oblíbenými zejména u ženského publika: v této souvislosti probírá především díla Caroliny Invenriziové, v níž je dnes spatřována také zakladatelka románu detektivního, ale do stejné souvislosti vřazuje i romány autorky píšící pod pseudonymem Liala ve 30. letech XX. století. Ještě před koncem XIX. století vyšla však i díla Marchesy Colombi a spisovatelky publikující pod pseudonymem Neera, v nichž Obstová shledává už prvky výrazněji moderní a které se také dočkaly ocenění až v pozdější době. Jako první feministický román označuje autobiografický román Sibilly Aleramové z roku 1906. Krátkou kapitolku věnuje vlivu "danunziovských mýtů", z nichž je odvozen dvojí románový typ ženy jako "ďábelské svůdkyně" nebo "anděla domácího krbu" (tady je zmíněno zejména jméno Comtessy Lary). Za nejvýznamnější spisovatelky přelomu století a prvních desetiletí století dvacátého označuje Matildu Seraovou a Grazii Deleddovou (druhé z nich byla udělena traké Nobelova cena), obě podávající určitý obraz italského Jihu. Za nepříliš šťastné intermezzo pokládá období italského fašismu, kdy se prosazuje i vliv futurismu, který vytváří "mýtus superženy, vymykající se běžnému ženskému osudu" a útočí na rodinné struktury. Obstová konstatuje, že i významné autorky, které vstoupily do literatury ve 30. letech, se významněji prosadily teprve po druhé světové válce: věnuje jim tedy pozornost v rámci období od roku 1945 do současnosti: jsou to především Gianna Manziniová, Paola Masinová, Alba de Cespodes, Anna Bantiová, Maria Bellonciová a Fausta Cialentová. Jako "velké matky" italské literatury pak probírá čtyři autorky, v nichž vidí spisovatelky světového formátu: Lallu Romanovou, Natalii Goinzburgovou, Elsu Morantovou a Annu Marii Ortesovou. Krátkou kapitolu věnuje i feministické próze 70. let; odděleně přitom probírá dflo Francesky Sanvitalové, která sice začala publikovat právě v 70. letech, ale od feministického proudu se odlišuje. V rámci literatury 80. a 90. let zmiňuje sice ještě Luisi Adomovou, která věkem patří ještě k spisovatelkám probíraným dříve, ale obrací pak pozornost na příslušnice mladší generace Sandru Petrignaniovou a daru Sereniovou; za zvláštní fenomén pokládá dílo Susanny Tamarové, u níž značná čtenářská popularita kontrastuje s negativním hodnocením literárních kritiků.
Bylo nutno alespoň letmo nastínit obsah práce, aby byl patrný její široký záběr pravé v analýzách jednotlivých rozbíraných děl je přitom její hlavní přínos. Obstová sice klade i otázky týkající se specificky ženského vidění světa, ale jak v závěru konstatuje, ty musí zůstat do jisté mhy nezodpovězené, zejména proto, že je nutné vyvarovat se směšování "sociologických a biologických faktorů", tedy toho, aby "určité vlastnosti a postoje vynucené společností" byly považovány za "vrozené a příznačné pro mužské či ženské pohlaví". Tato obezřetnost je tím spíše na místě, že velké rozdíly jsou i v situaci žen v různých sociálních prostředích - některé názory Virginie Woolfové o odlišné situaci mužů ve vztahu k literatuře, jak jsou v úvodní částí zmiňovány, jsou v dost výrazném protikladu k situaci, v jaké vzniká současná literární tvorba (připomeňme třeba jen našeho Hrabala). I pokud jde o "typicky ženská témata", jak o nich Obstová hovoří v souvislosti s knihou Ellen Moersové - "metafora něčeho malého, malého oříšku, kamínku či ptáčka, jehož lze sevřít v dlani" -, bylo by asi na místě uvážit i roli, jakou hrají podle Gastona Bachelarda v snění obecně, bez ohledu na pohlaví srnčího. Stejně by bylo třeba zvážit v širších literárních souvislostech třeba i konstatování, že "spisovatelky čas zobrazují spíš cyklicky než historicky": také tady by se možná ukázalo, že jde o postoje, jejichž rozdílnost by bylo možné sledovat i v literatuře psané muži. Pokud jde o žánrové preference, Obstová dochází k závěru, že italské spisovatelky ve větší míře než muži inklinují k autobiografii, deníkovým žánrům a podobně - neklade ovšem otázku, jestli jde o rys specifický právě pro italskou literaturu, a jestli je tomu tak i v literaturách jiných.
Ve všech těchto souvislostech lze právě kladně hodnotit obezřetnost, s jakou autorka práce prezentuje své postřehy: sama konstatuje, že jednoznačná odpověď na otázku, zda a jak se ženská literatura liší od mužské, by vyžadovala i v případě italské literatury konfrontaci děl psaných ženami a muži v různých obdobích, a že něco takového rozsah její práce nedovoloval.
Vcelku si práce podle mého soudu zaslouží naprosto kladné hodnocení a jsem přesvědčen, že je vhodným podkladem pro údělem doktorského titulu.

Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Jiří Pechar

Je vůbec možné literaturu zkoumat z hlediska genderu, dá se mluvit o specifickém ženském stylu, žánrech? Co ženskou literaturu determinuje, co je pro ni specifické? Autorka nabízí dvojí předurřenost: biologickou - archetypální a společenskou, která ženám vymezuje prostor a definuje jejich role. V italské společnosti, jež byla až do druhé poloviny 20. století patriarchální, jde o nepominutelné mimoliterární faktory. Moderní ženská literatura v Itálii se dělí do dvou období: první, žalující fáze (1861-1914) napodobuje mužské psaní, vyrovnává se s tradičními romantickými klišé o ženách; druhá, autonomní (od konce druhé světové války dodnes), již sebevědomě vychází z ženských zkušeností jakožto pramene autentického umění. Rané období se projevovalo pasivní útrpností hrdinek, nedovolenými vášněmi, které nakonec musely ustoupit manželství a rodině. Pozornost je věnována zvláště autorkám, které se ze stereotypních vzorců vymanily (Aleramová, Seraová, DeLeddová) a svrhly mýtus romantické ženy. Druhé období představuje svobodnou prózu a její emancipační tendence, zastoupené v českém prostředí málo známými spisovatelkami, z nichž vybočují Lalla Romanová, Natalie Ginzburgová, Anna Marie Ortesová a Elsa Morantová. Z bezpočtu brilantních analýz vystupují směrodatné charakteristické rysy italského ženského psaní. Z knihy se navíc ledacos dozvídáme o italské společnosti.
Klára Lowensteinová, kulturní týdeník A2, ročník IV., 12.11.2008, str. 29

PhDr. Zora Obstová, PhD., má už za sebou různorodou odbornou aktivitu: publikovala recenze na knihy z oblasti italské beletrie a vydala řadu překladů (z francouzštiny a italštiny), mezi nimiž měly pro rozvoj disciplíny speciální význam překlad Ecova Hledání dokonalého jazyka, Dubyho Věku katedrál a Montanariho Hladu a stravování v Evropě. Na mimořádné kvalitě překladů těchto náročných děl byla se podepsaly zejména tři faktory, jež lze konstatovat i u její disertace Ženská próza v moderní italské literatuře: široká erudice, výborné filologické zázemí (vedle francouzštiny a italštiny ovládá i angličtinu, němčinu a španělštinu) a neběžná jazyková a stylistická kultura.
Ve své monografii si Zora Obstová zvolila kontroverzní téma "ženské" literatury, jež zpracovala na materiálu italské (zejména novodobé) prózy. Podle mého soudu svou prací plně možnost tohoto pohledu obhájila. Podařilo se jí to zejména proto, že si nad studiem textů velice racionálně zformulovala metodologická východiska. Stručně o nich hovoří v obecném úvodu a přesvědčivě je pak aplikuje v závěru. Odmítla apriorně ideologická feministická hlediska a opřela se o historicko-sociologickou analýzu konkrétních textů. Po přehledovém exkursu do starší literatury našla vydatný materiál v dílech autorek z přelomu století (Marchesa Colombi, Neera, Sibilla Aleramová, M. Seraová), v němž objevila překvapivě kontroverzní pozice. Za výtečnou pokládám kapitolu o Deleddové, jejíž interpretace je zcela originální a značně nezávislá na tradičních výkladech této autorky (a také zcela přesvědčivá). Mezi literátkami druhé poloviny 20. století právem věnovala zvláštní pozornost Else Morantové a Anně Marii Ortesově, dvěma mimořádným zjevům, jež se zřetelně rozcházejí s dobovými vzory "mužského psaní".
Vyústěním analýz je závěr. Tentokrát to rozhodně není pouze odpověď na požadavky kompozice, ale neobyčejně cenná syntéza, v níž jsou jasné zformulovány teze, k nimž autorka dospěla: podvojná determinace ženské literatury (biologická a sociální), pozvolná emancipace od "mužské" literatury, provázená odvratem od negativní kritiky (protest proti diskriminaci ženy) k pozitivnímu programu (důraz na archetypální hodnoty ženského světa), sklon k deníkovým postupům (a neochota ke skupinovým poetikám) apod. Přesvědčivost těchto závěrů plyne zejména z toho, že autorka má své analýzy neustále pod kontrolou a průběžně si klade otázku, zda vytipované odlišnosti nejsou jen okamžitou sugescí a nevyskytují-li se rovněž v "mužském" psaní.
Práci pokládám za zralou, faktograficky i interpretačně mimořádně solidní a ve vysoké míře původní. Přináší skutečně nový pohled na tzv. "ženskou" literaturu - a to je nesporně hlavní důvod, proč ji doporučit k vydání. Tím, že si hledá metodologickou cestu mimo konjunkturální feministická schémata a důsledně setrvává na půdě literární historie, nadto může plodně zapůsobit jako alternativní model pro analýzy, jež se zaměřují na analogický materiál.
V práci je zpracován široký soubor textů, který je i v samotné Itálii prozkoumán jen dílčím způsobem a značně nesoustavně. Publikační zpřístupnění práce tak může nejen bezprostředně posloužit při výuce italské literatury, ale zároveň inspirovat další výzkum.
V neposlední řadě je třeba ocenit bezpečné zvládnutí výkladového stylu a vůbec vysokou stylistická úroveň práce.
Ze všech těchto důvodu doporučuji monografii Zory Obstové Ženská próza v moderní italské literatuře k publikaci.

Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Jiří Pelán