Proč tak snadno...

Sociologický esej, psaný v dějinotvorných měsících roků 1989 a 1990, vychází po dvaatřiceti letech od svého vzniku ve čtvrtém vydání. Vypráví příběh o tom, jak despotický socialistický stát v padesátých letech nejprve vyvlastnil rodinu, tedy soukromou sféru života, aby se nakonec dočkal toho, že rodina kolonizovala stát. Přenáší nás do myšlení přelomové doby svého vzniku a přináší stále platná vysvětlení nejníže položených příčin pádu starého režimu, tedy soukromých aspirací a vynucených strategií velmi různých skupin bezejmenných sociálních aktérů starého režimu, těch dole i těch nahoře, které vedly nakonec k tomu, že tu nezbyl téměř nikdo, kdo by měl zájem na jeho dalším udržení.

„Ze socialismu jsme vyklouzli tak snadno, protože kapitalismus pro nás byl připraven už v něm. Do kapitalismu se vpravujeme tak těžko, protože ten náš byl už v něm připraven“ komentoval autor další vývoj v druhém vydání v rozsáhlé předmluvě „Co jsme před deseti lety nevěděli“. Pro třetí vydání v roce 2009 pak napsal kratší předmluvu, která vztahuje jeho text k aktuální situaci národní paměti: Víme po dvaceti letech víc? Nezapomněli jsme i to, co jsme před dvaceti lety věděli?

Jádrem knihy Proč tak snadno je (slovy Zdeňka Nešpora) teze o tom, že „sociální podmínky listopadového převratu vytvořily rodinné zájmy komunistických aparátčíků i standardní populace, jejichž potřebám přestal represivní režim vyhovovat“. Respektive paradox, že komunistický režim, který aspiroval na dokonalost, „byl přemožen občany, kteří využívání jeho nedokonalostí přivedli téměř k dokonalosti, a tím ho nakonec zdolali“.

I kvůli politickému pronásledování se Možný za normalizace živil ne jako akademický vědec, nýbrž coby manželský poradce. A právě rodina se stala důležitým tématem jeho analýzy. V knize totiž dle Nešpora „vypráví příběh o tom, jak despotický socialistický stát v padesátých letech nejprve vyvlastnil rodinu, tedy soukromou sféru života, aby se nakonec dočkal toho, že rodina kolonizovala stát“.

Možný v knize navazoval na vlivné teze sociologa Pierrea Bourdieua, k jehož antropologické i sociologické pověsti položil základy výzkum již zmíněných Kabylů. Bourdieu tvrdil, že sociální postavení se u Kabylů nezakládá ani na kompetenci, jak by tomu mělo být v moderní společnosti, ani ne přímo na majetku, ale na rozsahu jejich klientely a na jejich ritualizované prestiži – tedy na jejich „sociálním a symbolickém kapitálu“ (což jsou pojmy, jimiž Bourdieu obohatil humanitní vědy). A podobně tomu podle Možného bylo i v komunistickém Československu: záleželo na postavení v komunistické hierarchii a na systému osobních konexí.
Jan Lukavec (iLiteratura.cz)