tištěná kniha
Grafy, mapy, stromy

Grafy, mapy, stromy

Moretti, Franco

témata: média a komunikace, literární věda
edice: Studia nových médií

brožovaná, 122 str., 1. vydání
překlad: Čaplyginová, Olga
vydáno: leden 2015
ISBN: 978-80-246-2609-3
doporučená cena: 160 Kč

E-shop

Anotace

Tato kniha si klade za cíl přiblížit literární historii ostatním humanitním vědám pomocí nástrojů vyvinutých původně pro jiné oblasti výzkumu: kvantitativních grafů, zeměpisných map a vývojových stromů evoluční biologie. Názorným příkladem je nová interpretace vývoje moderní prózy v první kapitole: teprve při zkoumání nejen několika málo kanonických textů, jak bývá zvykem, ale samotného systému románových žánrů jako celku, vystoupí na povrch existence „literárních cyklů“, na jejichž základě lze stanovit novou periodizaci dějin románu a její význam. Podobné experimenty předkládá i druhá kapitola, kde geografické mapy odhalují hlubokou souvztažnost mezi narativní formou idylického románu a vnímáním prostoru tradičního venkova, a kapitola třetí, kde vývojové stromy neznázorňují dějiny literatury jako lineární přímku, ale naopak jako proces neustálého větvení a rozbíhání zahrnující všemožné literární formy.
Grafy, mapy a stromy tak pohlížejí na literaturu nikoli jako na kánon vybraných děl, ale spíše jako na systém a na velkém množství materiálu nám představují mnohem překvapivější a bohatší literární dějiny, jež stírají hranice mezi vysokým a nízkým, mezi mistrovskými a zapomenutými díly, mezi dnešní klasikou a někdejšími bestsellery. Neméně invenční je i doslov Alberta Piazzy, který kromě souhrnu Morettiho podnětů a úvah vybízí k užšímu dialogu mezi literární historií a genetikou.

Recenze

Michal Topor píše o knize Franca Morettiho v Echu Institutu pro studium literatury.

(13. 5. 2015)

Koncem loňského roku představilo nakladatelství Karolinum prvním svazkem ediční řadu nazvanou Studia nových médií (řídí ji Josef Šlerka). Knihy této edice – jak stojí na vnitřní straně přebalu – mají prostředkovat „aktuální kritickou reflexi proměny společnosti související s všudypřítomnou expanzí informačních technologií“. Jako pilotní počin byl českým čtenářům nabídnut překlad knihy italského literárního historika Franca Morettiho Graphs, maps, trees: Abstract models for a literary history (2007; it. La letteratura vista da lontano, 2005), jejímž základem byla trojice přednášek uskutečněná zjara 2002 na univerzitě v Berkeley. Součástí svazku Grafy, mapy, stromy. Abstraktní modely literární historie (přel. Olga Čaplyginová) jsou nadto dva doprovodné texty – komentář biologa Alberta Piazzy (součást originálu) a doslov Josefa Šlerky. Piazza ve zkusmých korelacích s Morettiho nápady a v souladu s jeho touhou po navázání dialogu s exaktními obory načrtává základy pojmosloví molekulární biologie. Šlerka užitečně upozorňuje na diskuzi, již útlý spisek o grafech, mapách a stromech jako možných nástrojích literárněhistorického poznání dokázal vyvolat – především v podobě knihy Reading Graphs, Maps, Trees. Critical Responses, zahrnující též Morettiho odpovědi (ed. Jonathan Goodwin a John Holbo, Anderson – South Carolina, ParlorPress 2011); závěr doslovu, vyzdvihující význam „digital humanities“ v dalším směřování humanitních věd (s dovětkem: „Zdá se, že přicházejí zajímavé časy“, s. 114), lze potom číst i jako záštitu nové řady.

Východiska svého přístupu Moretti deklaruje obnaženě hned v úvodu (s. 7–9). Jako fátum konstatuje pozvolný ústup zájmu o „studium literatury“ a své teze a příkladné sondy předkládá jako pokus o „záchranu“ disciplíny, cestu k jejímu „novému smyslu a uplatnění“. Již odstavce předmluvy přitom naznačují rozpory a meze v autorově počínání. Moretti radí zaujmout takovou vzdálenost, jež umožní sice pominout „jednotlivé detaily“, „zato však“ odhalit „jejich širší propojení, jejich vztahy, vzorce a formy“ (jako by to zároveň bylo možné), dovolává se jako inspirace „oborů, s nimiž literární historie jako taková neměla dosud takřka nic společného“ (kvantitativní historie, geografie a evoluční teorie), dále přírodních věd a marxismem podloženého uvažování italského filozofa Galvana Della Volpe, jen o několik řádek dříve nicméně píše o „respektu ke konkrétnímu textu“.

Moretti polemizuje s tradicí důrazu na kanonické texty („jak nepatrným zlomkem literárního pole se kritik obvykle zabývá“, s. 11). Když však poté pole románu jako žánru-formy, resp. jeho dějiny, zkouší postihnout pomocí grafů, pracujících prostě s počty výskytu toho kterého románového subžánru v čase, a následně dílčí inklinace vysvětlovat, je zřejmé, že právě na cestě vysvětlení mu nezbývá než se vracet k pojmům čtenářského očekávání, generace, potažmo k vnějším dějinně-politickým okolnostem, zkrátka ke kontextům, na jejichž důležitost již dávno bylo poukázáno. K výkladu v kapitole o grafech se úzce váže to, co Moretti navrhuje ob kapitolu dále: zaznamenání dějin žánrových forem pomocí schematického evolučního „stromu“, dialektika přežití a smrti. Přitom v této kapitole Moretti de facto zpětně pojmenovává slabiny grafu jako nástroje uvažování o dějinách literatury: „Smyslem všech těchto stromů však není vysledovat verdikt literárního trhu a zdůraznit tak zapomnění potvrzené čtenáři konce 19. století, ale naopak tyto ‚vyhynulé‘ formy reintegrovat zpět do literární historie a umožnit nám je znovu spatřit [...] vidíme, že zatímco grafy ruší veškerou kvalitativní odlišnost mezi uváděnými daty, stromy se naopak snaží tuto diferenci postihnout“ (s. 78; zvýraznil F. M.). I strom jako schéma divergenčních a konvergenčních momentů v dějinách literárních forem (podstatnou část této pasáže Moretti věnuje tzv. volnému nepřímému stylu v prozaických textech) je však pouze modelem, závislým na předběžné „koncepční matici, která dokáže vnést řád mezi zkoumaný materiál“ (s. 81). To platí ostatně i pro střední partii Morettiho triptychu, byť metoda abstrahující z konkrétních textů (románů a románových sérií) „mapy“ prostorů, těmito texty zobrazených, toho, kdo by chtěl podstoupit podobnou cestu, přece jen povede především k pozorné četbě (k onomu opuštěnému close reading), bez níž lze určující tematické kóty jen těžko stanovit.

Rozvrhovaná pásma „nové“ viditelnosti, jež Moretti svůdně představuje jako výsledky racionalizace literárněhistorické práce, skýtají jisté útočiště a mohou se stát terénem a podnětem mnoha her, ba nadnárodně, komparativně rozkročených výzkumných projektů. Je otázkou, zda schopnost prchat od jedinečného do sfér kvalit uplatnitelných v abstraktních modelech je tím, co bychom měli vítat jako důležitý podnět obrody smyslu „studia literatury“.

Grafy, mapy, stromy jsou prvním přeloženou prací Franka Morettiho. Kniha má ambice stát se jakýmsi úvodem do Morettiho díla, zhuštěný výklad se totiž dotýká vícera oblastí jeho odborného zájmu (Moretti upozorňuje na své starší práce k příslušným tématům) a zároveň nechce oslovit jen literární vědce, nýbrž i zaujaté badatele příbuzných oborů. Koneckonců sám Moretti se opakovaně odkazuje na svá interdisciplinární teoretická východiska, ať už na historiky Luciena Febvra a Fernanda Braudela, či na kulturní antropology. Tou nejpozoruhodnější mezioborovou inspirací jsou však přírodovědecké modely a evoluční biologie. Morettiho texty jsou v mnohém přelomové, zároveň však i poměrně kontroverzní a podrobované ostré kritice. Josef Šlerka v doslovu připomíná argument kritiků zdůrazňujících nebezpečí komputačních metod, jejichž
počitatelné výsledky až příliš snadno vyvolávají dojem objektivity.
V kapitole "Grafy" využívá Moretti kvantitativní modely k postižení cyklických struktur v dějinách románu od poloviny 18. století zhruba do roku 1900. Změnou měřítka a "distančním čtením" (v opozici k "uzavřenému čtení" jednotlivých děl) je schopen ukázat vývoj románu, střídání jednotlivých románových subžánrů, jejich dočasnou trvanlivost, čtenářskou oblibu i případné návraty. Moretti se tak vyhýbá konstrukci literárních dějin na základě několika výjimečných děl -jeho metoda mu umožňuje poukázat na širší čtenářské a nakladatelské trendy zahrnující i ty romány, které by jindy literární vědec odložil jako nevýznamné. V této analýze je patrná inspirace braudelovským krátkým a dlouhým trváním. Krátké trvání některých subžánrů úzce souvisí s aktuální politickou situací, jež se zároveň projevuje i v žánrové struktuře. Například jakobínský či antijakobínský román v době francouzské revoluce svou formou odpovídal potřebě rychlé reakce a snaze o zachycení dramatického okamžiku.
Dalším modelem Morettiho přístupu jsou "Mapy", které odhalují lineární a kruhové struktury ve vyprávění, související s kulturně-společenskými fenomény. Zatímco vyprávění o idealizovaném mikrokosmu tradičního venkova se odehrává v koncentrovaném kruhu, postupný přesun k prostorové linearitě a vzdalování od jádra vyjadřuje celou proměnu společnosti způsobenou industrializací hospodářství (nová továrna narušuje sociální vztahy) nebo konfliktem lokální identity s identitou národní, do níž je násilně vřazována. Struktura románu je zanesena do mapy a společně s využitím geometrie zde Moretti ukazuje místa jako diagramy či "matice vztahů". Prostorové vztahy mají mnohem větší význam než místa sama o sobě. Moretti však především odhaluje síly, které na sebe vzájemně působí: dostředivá síla vesnické kultury udržuje strukturu vyprávění v kruhu, vnější síly však tuto strukturu pomalu rozbíjejí. Vzájemně se střetávají síly lokální a národní identity.
Konečně "Stromy" reprezentují genealogickou strukturu dějin literatury v čase i prostoru. Moretti ukazuje, jakým způsobem evolučně úspěšná literární forma ovlivňuje nakladatelský trh i čtenářská očekávání. Inspirován teorií přírodního výběru tvrdí, že "přežít" v literatuře může jen ten, kdo aktivně reflektuje vývojové trendy v psaní románu. Své teze prezentuje především skrze analýzu struktury detektivních příběhů, respektive proměn autorské práce s indiciemi a jejich funkcemi ve vyprávění. Darwinův evoluční strom života je však nahrazen Kroeberovým stromem kulturním. Ten lépe demonstruje vývoj kultury (a literatury), která se větví a znovu propojuje, jednotlivé fenomény nejsou oddělenými větvemi či jejich částmi. Větve stromu života se naproti tomu k sobě mohou přiblížit, nemohou se však znovu spojit. Moretti nechce v dějinách literatury hledat logiku, tu naopak vylučuje stejně jako teorii binárních opozicí. Alberto Piazza v doslovu mluví o Morettiho záměru jako o ambicích vyprávět "příběh" literárních struktur.
Dějiny literatury Franka Morettiho jsou projevem snahy o komplexní pohled na texty v jejich kontextu společenském, kulturním, literárním a krátkodobě i politickém. Rozmanitost kontextů umožňuje, aby se dějiny románu časoprostorově vyvíjely, a tudíž umožňuje formulovat vývojové teorie. Moretti chce přitom poukazovat na problémy bez ohledu na jejich řešení: Jsme zvyklí pokládat si otázky, na něž známe odpovědi předem, a tak nejsme nuceni prozkoumávat hranice či mezery svých znalostí.

Vojtěch Bažant, Dějiny a současnost, 10-2015, str. 47

Literární dějiny jako darwinovský boj o přežití
Franco Moretti: Grafy, mapy, stromy: abstraktní modely literární historie. Přel. Olga Čaplyginová, Karolinum, Praha, 2014, 121 s

Je možné dějiny literatury vysvětlovat pomocí kvantitativních grafů, zeměpisných map a vývojových stromů evoluční biologie? Italský literární vědec Franco Moretti (1950) ve své první do češtiny přeložené knize názorně ukazuje, že ano.

Publikace s názvem Grafy, mapy, stromy: abstraktní modely literární historie obsahuje tři hlavní kapitoly (a dva texty doprovodné). V první kapitole autor zkoumá nejen několika málo kanonických textů, ale „samotný systém románových žánrů jako celku“, díky čemuž vystoupí na povrch existence „literárních cyklů“, na jejichž základě lze stanovit novou periodizaci dějin románu a její význam. Podle anotace „podobné experimenty předkládá i druhá kapitola, kde geografické mapy odhalují hlubokou souvztažnost mezi narativní formou idylického románu a vnímáním prostoru tradičního venkova, a kapitola třetí, kde vývojové stromy neznázorňují dějiny literatury jako lineární přímku, ale naopak jako proces neustálého větvení a rozbíhání zahrnující všemožné literární formy“.

Autor popisuje oblast literatury jako prostor, v němž platí tytéž zákony jako v přírodě, podle něj tedy především principy darwinovské evoluce. Na základě toho popisuje mechanismy určující, jak některé literární žánry mizí a vymírají. Na příkladu detektivního žánru poutavě líčí, jak se v jisté době pisatelé snažili najít nejrůznější způsoby, jak se prosadit, hledali „spásný, geniální nápad, který jim zaručí úspěch“; hledali však „zoufale náhodně, slepě, přesně tak, jak to žádá princip nahodilosti“. Moretti naštěstí připouští, že analogie nefunguje stoprocentně. Cituje antropologa A. Kroebera, podle něhož se „kultura v průběhu vývoje větví, ale i slučuje a propojuje. Život se jen rozbíhá, občasné konvergence se jen zdánlivě podobají spojení nebo opětovnému vstřebávání. Větev na stromu života se může přiblížit k jiné větvi, ale nemůže s ní splynout.“ Upozornit by se dalo i na další rozdíl. Pokud vymře nějaký živočišný či rostlinný druh, je tomu tak navždy (pokud se ho tedy vědcům nepodaří naklonovat z dochované tkáně příslušného živočicha, což se děje nejen ve filmech jako Jurský park, ale i ve skutečnosti). Naopak o žádném literárním druhu nemůžeme nikdy definitivně prohlásit, že „vyhynul“, protože ho může kdokoli i po stovkách let – samozřejmě v novém kontextu a nutně s velkou mírou interpretačního posunu – „oživit“.

Přeložená kniha je celkem krátká a představuje jen výsek z autorova rozsáhlejšího díla. Není v ní tedy podrobněji vysvětleno, jak máme chápat třeba to, že žánr „pohádky pro děti“ vzkvétal jen v letech 1876–1906 a „válečný román“ v období 1871–1914, jako by se později už podobné knihy nepsaly. Autor sice připouští, že některé žánry pak „zažívají krátké, ale intenzivní návraty i déle po svém vrcholu“, ale jeho poznámka, že na vysvětlení podobných „zmrtvýchvstání“ si budeme muset ještě počkat, není plně uspokojivá. Je také otázka, nakolik bude produktivní psát například o „zmutování“ či „křížení“ různých žánrů, což se ovšem běžně děje už nyní, ale málokdo má přitom na mysli původní biologický význam oněch pojmů.

Autor tvrdí, že chce „vyhynulé formy“ reintegrovat zpět do literární historie. To ale skutečně není žádné novum, protože o totéž se pokoušejí literární vědci či sociologové literatury nejrůznějšího zaměření, u nás už strukturalisté a před nimi ruští formalisté. Svoji návaznost na Viktora Šklovského si přitom autor dobře uvědomuje, protože ho opakovaně cituje. Ale podobně můžeme poukázat na příbuznost jeho konceptů se strukturalistickými koncepty „imanentního vývoje literární struktury“ nebo „náhody v zákonitém vývoji“. V českém kontextu tedy Morettiho kniha vyzývá v tomto směru ke srovnávání a domýšlení.

Jak už bylo předznamenáno, knihu doprovázejí dva doslovy. Původcem prvního je italský genetik Alberto Piazza, který v něm mimo jiné upozorňuje na analogie mezi přepisem DNA a opakovanou recepcí psaného či tištěného textu: ten je „pamětí minulosti a zároveň předzvěstí budoucích proměn svého kontextu“. (Zde můžeme doplnit, že trochu podobné úvahy u nás rozvíjí především filozof Zdeněk Neubauer. Ten dlouhodobě mluví o tom, že literatura i přírodní zákony mají jen jeden základ: pořadí písmen – text, což dokumentuje nejen na genetice, ale hlavně na kabale a kybernetice.) Závěrečný text pochází od estetika a odborníka na analýzu dat ze sociálních sítí Josefa Šlerky. Ten v něm připomíná obdobné československé pokusy o zavedení kvantitativních metod v humanitních vědách, například při analýze textu (které se zřejmě v dějinách literární vědy také cyklicky vracejí). A dále Šlerka předpovídá, že druhá polovina dvacátého století přinesla silný vliv humanitních věd ve vědách přírodních, a podle všeho se v první polovině století současného „dočkáme obráceného pohybu“. K tomu má zřejmě přispívat i edice Studia nových médií, kterou Šlerka řídí a v jejímž rámci Grafy, mapy, stromy vyšly jako její první svazek. Jejím cílem je „představit českému čtenáři nejen kanonická díla oboru, ale i texty z příbuzných oblastí, jako například games studies či digital humanities“. Edice má seznámit „s aktuální kritickou reflexí proměny společnosti související s všudypřítomnou expanzí informačních technologií“. Založení takové edice je nutné jednoznačně přivítat, protože českých knih s touto tematikou u nás zatím opravdu nevychází mnoho. Co se ale týká přímo Franca Morettiho, ta podle mínění recenzenta není tak inovativní, jak tvrdí její česká anotace. A mírně pochybovat lze i o tom, že bourá staré paradigma a že se autorovy teorie stanou „základem nové stavby“, kteroužto možnost naznačuje Šlerka. Jistě ale jde o knihu přinášející nové podněty.

Stromy literárního poznání

Morettiho formální metody v kontextu literární vědy
Kniha Franca Morettiho Grafy, mapy, stromy. Abstraktní modely literární historie se věnuje problematice literárního vývoje z netradičního úhlu pohledu. Nebývá zcela obvyklé, aby literární věda využívala formální analytické metody, na kterých by následně založila argumentaci. Franco Moretti se právě o tohle pokouší; namísto standardních literárněvědných postupů nabízí metodu distant reading (distančního čtení). Její doménou je formální makroanalýza zaměřená na rozsáhlejší komplexy literárního systému, například žánry, na rozdíl od (mikro)analýzy dílčích literárních jevů, jež souvisí s konkrétními texty.
V první kapitole Moretti přesvědčivě ukazuje, jak kvantifikace - jedná se o analýzy literárních druhů a žánrů v širokých časových perspektivách dokáže reflektovat literární jevy komplexně. Teprve z formální analýzy velkého objemu dat vyplynou některé dosud jen tušené zákonitosti literárních dějin, mezi které náleží například proměny románu v různých zemích nebo vzestup či úpadek vybraných žánrů. Taková analýza knižní produkce ukazuje, jak se jednotlivé žánry nejen překrývají, ale jak každý prochází fázemi vzestupu a úpadku. Ačkoli uvedené skutečnosti konstatovali již formalisté, teprve Moretti poskytuje relativně přesné zachycení těchto proměn.
Pro Morettiho přístupy, ať se již jedná o kvantifikaci, mapováni nebo vývojové diagramy, je typická jedna důležitá společná vlastnost. Formální analytické metody nedokážou samy o sobě nahradit interpretaci a jistý typ interpretace i předpokládají. Proměny žánrového spektra Moretti vykládá jako projev společenských sil, které se zcela specificky odrážejí v literárním poli.
Podobně je nahlíženo i mapování literárního prostoru, kterému se Moretti věnuje ve druhém oddíle. Na příkladu anglické venkovské prózy, románové pentalogie Our Village (1824-1832) Mary Mitfordové, Moretti ukazuje, jak se proměna společenských struktur odráží ve způsobu, jakým je konfigurován literární prostor, konkrétně jak jsou vnímány vzdálenosti a vztahy mezi centrálními a periferními topografiemi Akčního světa. Moretti sice uvažuje v rámci širokých historicko-společenských funkčních vztahů, jež determinují povahu literaturou evokovaného prostorového schématu, avšak stále si je vědom toho, že se jedná nikoli o přímou nápodobu dobové skutečnosti, ale o umělecký "projekt" Vztahům mezi reálnou a fikční topografii se Moretti detailněji věnoval již v minulosti, konkrétně v knize Atlas of the European Novel 1800-1900, která poprvé vyšla italsky v roce 1997. Zde představil široké možnosti využití kartografických a topografických metod v literárněvědném bádání, například pro zaznačení fikční topografie tvořené místy i pohybem literárních postav, pro prostorové mapování distribuce literárních druhů nebo pro reflexi vývoje překladů v závislosti na čase a prostoru.
V poslední kapitole se Moretti věnuje vývojovým stromům. Na stromových diagramech jsou demonstrovány hybné vývojové síly působící v rámci literárních útvarů. Konkrétně Moretti pojednává funkční proměnu nepřímé řeči, jinak též nepřímého volného stylu ve fikčním narativu, kterou vysvětluje analogicky s evolučními procesy živých organismů. Důležité je potom zjištění, že změny spojené s vývojem literatury jsou primárně spojeny s dílčími prvky (v tomto případě narativní výstavby), jež jsou následně schopny determinovat vyšší (komplexní) celky, tedy texty a především žánry.
Morettiho výzkumy nabízejí inspirativní podněty, které jsou schopny posunout literárněvědné bádání k exaktnější rovině právě díky originálnímu způsobu využití primárně fyzikalistických metod analýzy. Na druhé straně je třeba mít vždy na paměti, že formální analýza nemůže existovat izolovaně bez komplementární a adekvátní interpretace.

Richard Změlík, Host 9/2015, str. 94

Nejnovější tituly v edici