Vera mundi lumina

Vera mundi lumina

Výbor dominikánských barokních kázání

Maroszová, Jana (ed.)

témata: náboženství, literární věda, bohemistika

e-kniha, 1. vydání
vydáno: srpen 2016
ISBN: 978-80-246-3167-7
formáty e-knihy PDF
doporučená cena: 290 Kč

E-shop

Anotace

Německá barokní kázání vzniklá v českých zemích představují dosud jednu z méně probádaných oblastí filologie i dějin teologie. Tato edice bohemikálních tisků, dominikánských duchovních promluv z let 1715–1761, přibližuje téma prostřednictvím několika konkrétních ukázek.
Kniha obsahuje komentovaná vydání čtyř německých a čtyř českých textů svátečních a příležitostných kázání z fondu historické knihovny řádu bratří kazatelů v konventu sv. Jiljí v Praze. Německé promluvy jsou opatřeny zrcadlovými překlady a edici doplňuje rozsáhlá úvodní studie.
Kniha je určena jak odborníkům, tak laickým zájemcům o barokní homiletiku.

Recenze

Kniha Jany Maroszové představuje zajímavý příspěvek k problematice barokní homiletiky, která přes některé výstupy - ať už z posledních desetiletí nebo z doby starší - zůstává spíše na okraji zájmu české historiografie. Autorka vychází z detailního studia pramenů, jimiž pro ni byly tisky s kázáními, které jsou součástí knihovny dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze. Tato tištěná kázání pochází z období od konce 16. století až do počátku století devatenáctého, největší množství z nich však vzniklo v 17. a 18. století. Lze proto oprávněně hovořit, že jako pramenná základna posloužila pozoruhodná sbírka barokních homilií spojená různým způsobem s dominikánským řádem v českých zemích, která doposud zůstala mimo odborný zájem. V tomto směru je její práce velmi přínosná, neboť ani problematikou českého dominikánského kazatelství barokní éry se dosud systematicky nikdo nezabýval.
Kniha Jany Maroszové je vlastně kombinací edice vybrané skupiny kázání s odborným zpracováním tématiky barokní, resp. dominikánské homiletiky. Ediční pravidla jsou stanovena korektně s ohledem na prezentovaný historický materiál, jsou dobře metodicky podepřena a v podstatě odpovídají stanoveným zásadám pro vydávání novověkých historických pramenů. Samotná edice textů je - pokud mohu soudit z daného výstupu - velmi dobrou ukázkou pečlivé ediční práce. Edici homilií doplňuje též překlad editovaných textů německých kázání, případně jejich latinsky psaných částí do češtiny, což ulehčuje přístup k těmto zajímavým pramenům i běžným čtenářům bez znalostí zmíněných jazyků. Součástí knihy je i komentář k jednotlivým editovaným textům a jejich jazykovědný rozbor, nechybí nezbytný rejstřík a přehled použitých zdrojů, ať už archivních pramenů nebo odborné literatury.

Z recenzního posudku: PhDr. Mgr. Tomáš Černušák, Ph.D.

Barokní kazatelství patří — přes veškeré badatelské úsilí literárních historiků 20. a 21. století — k těm méně probádaným literárním žánrům. Přitom, jak nedávno výstižně zdůraznil Miloš Sládek, byl to právě tento literární útvar, který — společně s písní a modlitbou — zprostředkovával většině věřících všech sociálních vrstev Boží pravdy a pro většinu populace představoval jediný pravidelný kontakt se slovem Božím a potažmo s literaturou. Naše znalosti toho, co slýchali věřící z kazatelny, ale také jak kázání slýchali, jsou stále jen částečné a rámcové. Kniha Jany Maroszové navazuje na dosavadní literárněhistorická bádání zejména o svátečních a příležitostných barokních kázáních a eminentní zájem o jejich edice a dosavadní domácí impulzy dále rozvíjí hned v několika směrech.
Především kniha obsahuje velmi cennou a pečlivě připravenou edici sedmi promluv v osmi textech, jež navzájem spojuje vazba na dominikánský řád a také způsob, jímž byly pro autorku, a tím také pro vědecký svět jako kompaktní soubor objeveny. Jana Maroszová je nalezla v konventní knihovně dominikánského kláštera sv. Jiljí v Praze, jejíž dějiny a způsob dochování příležitostných kázání mimo konvoluty, pouze seřazené v osmnácti kartonech, tvoří vstupní kontext, do nějž autorka sledovaná kázání zařazuje. Rada otázek, jež si zde klade, směřuje do široké a v současné době velmi aktuální oblasti konzumace literárních děl — způsobů jejich uchovávání, shromažďování, pořádání, opětovného čtení, jejich komentování formou čtenářských poznámek a podobně. Podle autorky si dominikáni tímto způsobem vytvářeli soubor kázání, jež je z různých důvodů (s ohledem na téma, na místo proslovení) zajímala, a korpus zahrnuje kázání z majetku jednotlivých bratří. Bylo by zajímavé srovnat tento jedinečný případ s dějinami dalších klášterních knihoven a v širším komparativním rámci posoudit, do jaké míry odpovídá tento způsob uchovávání drobných tisků příležitostných kázání dobovým konvencím, nebo je odrazem specifické místní situace a jejich potřeb.
Dále, zvolená kázání pocházejí z let 1715 až 1761 a soustředí se tak nejen na éru konceptuálního kazatelství, badatelsky tradičně nejznámější a čtenářsky lákavou i s ohledem na rétorický půvab těchto proslovů. Kniha je proto mimo jiné pramennou ukázkou proměny rétorického úzu směrem ke klasicistní uměřenosti po opuštění dynamizujících barokních forem.
A nakonec, výběr osmi kázání se neomezuje na texty jazykově české, ale editovaný soubor je rovnovážně rozdělen mezi češtinu a němčinu. Zájem o bohemikální cizojazyčnou literaturu představuje v posledních deseti letech do značné míry novum domácího výzkumu literatury 17. a 18. století. Skutečnost, že německý jazyk představoval v českém prostoru vždy důležitý komunikační nástroj, že v době 17. a 18. století jej mnohé sociální vrstvy ve svých četných jazykových a literárních projevech preferovaly a že pro řadu komunikačních situací se v této době stal dokonce výhradním prostředkem sdělování, nebyla po desetiletí patřičně zohledňována. Teprve nedávné práce zejména Jana Kvapila a Václava Petrboka naznačují obrat k této jazykové vrstvě domácích literárních aktivit. Kniha Jany Maroszové, v níž jsou ve formě náročné zrcadlové edice edičně zpřístupněna čtyři česká a čtyři německá kázání, je významným příspěvkem k poznávání literatury, vzniklé ve stejném čase a prostoru, nehledě na to, jaký jazyk její autoři z různých důvodů použili. Jana Maroszová navíc spravedlivým výběrem textů českých i německých, a to je třeba zdůraznit, implicitně upozorňuje na to, jak je užitečné výzkumy českých a cizojazyčných bohemikálních textů studovat nikoli izolovaně, ale v jejich původně přirozeném blízkém sousedství.
Z tohoto hlediska je nesmírně zajímavé kázání dominikána Vavřince proslovené v Chrasti 6. listopadu 1740 u tří příležitostí — uvedení nového biskupa, setkání růžencového bratrstva a výroční slavnosti posvěcení chrasteckého kostela. Kázání vyšlo jak německy, tak česky, autorka je obě zrcadlově edituje a velmi pádně se ptá na mnoho zajímavých okolností ohledně rétorické situace, v níž kázání zaznělo, a proměny obsahu kázání v procesu jeho textualizace do podoby tištěného dvoujazyčného média. Zvažuje různé okolnosti — jazykové kompetence místních obyvatel, skutečnost, že zde došlo ke kumulaci několika důvodů konání slavnosti, které nutně ovlivnily skladbu publika, mezi nímž byli teologicky, ale také jazykově jinak vybavení posluchači z doprovodu královehradeckého biskupa. Správně poukazuje na fakt, že dvojjazyčné vydání textu svědčí o dobové potřebě publikovat text pro všechny společenské skupiny, jež se v kostele sešly a jež preferovaly a používaly odlišný jazyk. Přínosné pro další bádání o jazykových mutacích totožných raněnovověkých textů v českém prostředí, jež je na svém počátku, je pečlivé srovnání obou verzí a výstižný popis změn mezi oběma variantami, přičemž nepřekvapí, že v české variantě došlo k redukci latinských citátů a lehkému zkrácení, aniž by byly vypuštěny hlavní myšlenky.
Jana Maroszová dává na mnoha místech knihy — v její koncepci, v označení sebe sama jako editorky a také v pojmenování úvodní rozsáhlé studie slovem předmluva — najevo, že smysl a cíl knihy spatřuje v edičním zpřístupnění kazatelských promluv, zatímco vlastní autorský text považuje za doplněk.
Domnívám se, že tato autorská skromnost není na místě. Úvodní kapitoly, v nichž se editované texty snaží zasadit do různých kontextů, totiž skrývají nemalou badatelskou hodnotu a obsahují celou řadu velmi podnětných otázek a značný potenciál. Autorka je přitom povětšinou rozkročena mezi dvěma rozsáhlými oblastmi.
Tou první je literárněhistorický a historiografický kontext. Stručné pojednání o dějinách výzkumu barokní homiletiky v rakouské, německé a domácí historiografii, dějiny kazatelství v 17. a 18. století a také výklad o rétorice a homiletice v období baroka přinášejí základní přehledy, zejména na základě domácí a německé sekundární literatury. Výtečné jsou ty pasáže, v nichž Jana Maroszová aplikuje obecné teze na svůj materiál a demonstruje je přímo pomocí editovaných textů — například v kapitole o rétorice a homiletice řečnické figury nebo v kapitole o konceptuálním kazatelství princip konceptu.
Tou druhou jsou všechny pasáže, v nichž se snaží velmi pečlivě rekonstruovat komunikační situaci, v níž tyto proslovy zazněly: podobu kostela a kazatelny, na níž dominikánský kazatel stál, příležitost, u níž byla promluva proslovena, charakter a skladbu publika, jež si mohlo kázání vyslechnout, osobnost kazatele, jeho věk, vzdělání nebo dobový kazatelský věhlas. Rovněž obrazová příloha naznačuje zájem autorky o kázání jako komunikační akt, když obsahuje i fotografie kazatelen a jejich ikonografické výzdoby, z nichž autoři promluv hovořili a na něž se upíraly zraky posluchačů. Škoda, že nebylo možno obrázky zařadit přímo k textu, k němuž se vztahují, a poskytnout jim tak vážnost pramenného zdroje v rámci rekonstrukce rétorické situace.
V několika případech, jak už jsem upozornila, se Jana Maroszová zamýšlí také nad procesem textualizace promluvy, zvažuje otázku případných čtenářů, jimž kázání mělo být k dispozici, případně dedikační postup autora (v tomto ohledu je velmi zajímavý poukaz na dedikování kázání teprve třináctiletému členu rodu Thun-Hohensteinů), méně již další okolnosti recepce tisků. Přestože vrstva informací směřující k pochopení rétorické situace tvoří důležitou rovinu autorčina výkladu, je jim dle mého názoru, názoru zdůrazňuji historicky stojící mimo literárněvědný diskurz, věnována stále spíše menší, jaksi doprovodná pozornost bez vědomé snahy využít kázání mimo jiné jako stopy události a s jejich pomocí ji rekonstruovat. Právě tento postup se zdá být dnes při výzkumu staršího kazatelství velmi užitečný a podnětný, neboť pomáhá opustit užší jazykově-literární kontext a vrátit texty kázání do jejich sociokultumích souvislostí, jež mohou pomoci vyložit a osvětlit.
Některé detailní informace se zdají být pro téma nadbytečné, souvisejí jen volně nebo vůbec a rozbíjejí jinak velmi jasnou a logickou koncepci. Příkladem za všechny je rozsáhlejší popis životních osudů již zmíněného Leopolda Thun-Hohensteina, jemuž bylo v dětském věku věnováno jedno z kázání (s. 97-98). Životopisná črta se soustředí na jeho duchovní kariéru spojenou s postem pasovského knížecího biskupa, jeho osudy po zrušení pasovského knížectví a popis jeho náhrobku na Malostranském hřbitově. Sice zajímavá, ale neústrojná odbočka nevypovídá nic o kázání, nepřispívá ani k analýze například dedikační praxe autorů a zbytečně obrací perspektivu výkladu směrem k okrajovému tématu.
Výtvarně a redakčně na první pohled neokázalá kniha Jany Maroszové jako by kopírovala skromný rozsah a nenáročnou výtvarnou podobu příležitostných kázání i způsob dochování tištěných kazatelských promluv v klášterní knihovně u sv. Jiljí v prostých kartonech. A analogie je možné najít i ohledně obsahu: také její kniha přináší čtenářům, stejně jako kdysi kazatelské promluvy jejich posluchačům, potěšení a moudré poučení, za nímž je patrný osobní hluboký vnitřní vztah k tématu a pečlivá práce, a v neposlední řadě množství podnětů pro bádání o homiletice v 18. století. Jana Maroszová věnovala svou knihu o dominikánských barokních kázáních sympaticky všem, kteří znají „nejen cenu slova, ale rovněž cenu ticha“. Mluvení a mlčení patří, nejpozději od prací Petera Burkeho, k důležitým tématům raněnovověkých kulturněhistorických výzkumů a lze si jen přát, aby výzkumy barokní homiletiky nadále a možná ještě výrazněji vykračovaly z oborových hranic směrem k sociokulturním kontextům jejich recepce.

Radmila Prchal Pavlíčková, ČESKÁ LITERATURA 4/2017, str. 605-608

Obsáhle komentovaný výbor z barokní homiletiky, který připravila Jana Maroszová, je mimořádný z mnoha pohledů. Autorka se zaměřila na spiritualitu jednoho z nejvýznamnějších řádů v pobělohorských Čechách, kterému byla - na rozdíl od jezuitů nebo třeba i františkánů - věnována dosud poměrně malá pozornost. Vybírá ovšem nejen promluvy dominikánských kazatelů, ale věnuje též pozornost kázáním o dominikánech a o dominikánských světcích a zároveň připravila k vydání i duchovní řeči určené mj. dominikánům. Její výběr textů nezůstal zaměřený jen na promluvy jazykově české, zhruba ve stejné míře se zaměřila i na česká kázání jazykově německá. Zejména problematika německých bohemikálních textů z 18. století náleží k nejméně známým místům v českých kulturních dějinách, autorčiny edice i komentáře tak představují vedle prací Jana Kvapila a Václava Petrboka v mnoha ohledech nesmírně závažné a v mnohém průkopnické odborné počiny jak z hlediska germanistického, tak z pohledu dějin české literatury. Oceňuji, že Jana Maroszová nezůstala jen u jazykového a literárního rozboru textů, ale že se pokouší otevřít i širší kontext vydávaných promluv z pohledu uměleckohistorického (mobiliář chrámů, kde kázání zazněla) a širšího kulturněhistorického (např. dějiny řádového školství). Čtenář tak získává fascinující možnost společně s autorkou putovat po barokních Čechách se zastávkami povětšinou v chrámech u dominikánských chrámů a klášterů, ale dostane se i do farního chrámu malého východočeského města. Samotný výběr promluv považuji za promyšlený jak z pohledu odborného, tak čtenářského. Propojení svátečních promluv s jednou řečí v podstatě nedělní a s jednou příležitostnou (pohřební kázání), jaké připravila autorka, dává čtenáři pocit tematické pestrosti i umožňuje lépe srovnávat jednotlivé kazatelské přístupy. Výběr jazykově českých a německých textů zároveň umožňuje J. Maroszové představit duchovní svět dominikánů v pomyslném průzoru okolního světa, vždyť promluvy ve vernakulárních jazycích byly prioritně určené laikům.

Předností práce je bezesporu též autorčin široký přehled v sekundární literatuře k danému tématu; vedle nečetných prací českých vychází zejména ze studií německých, které s přehledem dokáže okomentovat, zhodnotit a vybrat z nich nej podstatnější závěry. Naprosto mimořádné jsou autorčiny znalosti rétorické teorie, kapitola nazvaná v podtitulu Rétorický rychlokurz je psána nejen s přehledem v současných Čechách nevídaným, ale zároveň s obrovskou chutí a erudicí. Hluboký zájem a osobní vztah jsou (pochopitelně vedle mimořádných znalostí) zřetelné též z prvních odstavců úvodu věnovaných pražské dominikánské knihovně. Soubor studií doprovázejících edice tak můžeme označit jako nesmírně podnětný a zajímavý jak z pohledu germanisty, bohemisty nebo teologa, tak pro zájemce o raně novověkou literaturu z řad studentů, středoškolských učitelů, etnografů, historiků umění aj.
Domnívám se, že práce Jany Maroszové je naprosto mimořádná a že v mnoha ohledech autorka výrazně posunuje hranice našeho poznání dané problematiky.

Z recenzního posudku: PhDr. Miloš Sládek, Ph.D.