tištěná kniha e-kniha
T. G. Masaryk a jeho c.k. protivníci

T. G. Masaryk a jeho c.k. protivníci

Kubů, Eduard Šouša, Jiří

témata: historie, historie – 20. století, biografie a paměti

vázaná, 1. vydání
vydáno: červen 2015
ISBN: 978-80-246-3082-3
doporučená cena: 260 Kč

E-shop

Anotace

Masarykova zahraniční akce, její švýcarský počátek, není jen dokladem velkého diplomaticko-organizačního díla a umu několika málo intelektuálně neobyčejně zdatných jednotlivců se značnou dávkou předvídavosti a porozumění světovému válečnému konfliktu, ale i reálně napínavým komplikovaným souborem příběhů. Onen velký viditelný příběh politický, legitimizující vytvoření samostatného českého/československého státu na mezinárodní scéně, provázely příběhy další, méně nápadné, bez nichž by Masarykův úspěch nebyl myslitelný. Do velké konfrontační hry zahraničního odboje s rakousko-uherskou byrokracií vstupují krajanské spolky a zahraniční emigrace vůbec, zpravodajské služby, policie, cenzura, propaganda, justice a také jednotliví lidé – politikové, žurnalisté a v neposlední řadě dnes již fakticky bezejmenní vlastenci, kteří nasazovali svou osobní bezpečnost jako kurýři či členové domácího odboje udržující spojení se zahraničím a následně pak ti, kteří dávali všanc své životy na frontě v legiích. Autoři v předkládané knize vedle sebe kladou příběhy rakouské/rakousko-uherské profesionality s příběhy těch, kteří museli zvládnout diplomaticko-zpravodajské a politické řemeslo v průběhu boje.
Kniha vychází u příležitosti stého výročí vystoupení T. G. Masaryka v sále Reformace v Ženevě dne 6. července 1915.

Recenze

Autoři se ve svém díle soustředili na zakladatelské období československého zahraničního odboje za doby první světové války v letech 1915-1916. Svůj zájem koncentrují na Švýcarsko jako pole komunikace a konfrontace znepřátelených stran. Sledované období personifikují odchodem, či spíše rozhodnutím zůstat v zahraničním exilu, stěžejní postavy československého zahraničního odboje T. G. Masaryka. Za symbolický konec této éry považuji jaro 1916. kdy je z neutrálního Švýcarska vypovězen redaktor Československé samostatnosti, je konstituován vrcholný orgán zahraničního odboje československá národní rada (ČSNR) a propagandistický zápas za prosazení myšlenky samostatného československého státu se dostává na kvalitativně novou úroveň. Předkládají tezi, že zpravodajská složka odboje ustupuje oblasti otevřené propagandy a budováni budoucích mocenských struktur. Tato teze je do značné míry plausibilní: i když až do konce války se zahraniční odboj pokoušel o získávání informací pomoci zpravodajských metod, tak rozbiti vazeb mezi domácích a zahraničním odbojem, především kvůli notoricky známé knoflíkové aféře, přesunulo špionážní aktivity do jiných oblastí a omezilo je.
Své téma autoři vykládají zprvu ze zdánlivě osvědčených pozic: z roviny účastníků zahraničního odboje, tedy skupiny politiků a intelektuálů, kteří odešli do exilu, a krajanských komunit. Je to oblast, kde bylo již mnohé napsáno (autoři ostatně přinášejí důkladný rozbor pramenů a literatury), přesto i zde jejich přístup vyniká uceleným a detailním pohledem na toto období se soustředěním na oblast komunikačně vyjednávači a špionážní. Smysl pro historický detail (důležité upozornění na postavu Svatkovského) dávají do rámce předválečného vývoje české společnosti a politické scény i ambic válčících států. Není opomenut ani důležitý kontext švýcarský. Klíčovou postavou, či průvodcem příběhu se stal T. G. Masaryk, jehož akce i motivace v počátku války, jsou zde přehledně popsány. Dokumentována je i tvořící se platforma domácího odboje, specifické vazby mezi čelními představiteli zahraničního odboje -Masarykem. Benešem. Dürichem, Štefánikem i ostatními zahraničními podporovateli "československé akce", ať již z řad krajanů, tak dohodových politiků a intelektuálu. Autoři připomínají nejednoduchou cestu k jednotnému pojetí programu nezávislého československého státu a k dosažení konsensu i mezi příznivci tohoto programu. Právě období "iniciační" či "konstitutivní"' ukázalo na peripetie (finanční, politické, mediální, propagandistické) československého odboje a jakým způsobem byly či nebyly zvládány. Nejednoduchost a nesamozřejmost akce podtrhuje úsilí (i samotným aktérům někdy přišlo marné) a vyzdvihuje práci malé skupiny politiku posléze soustředěných kolem ČSNR. Zvláštní pozornost je věnována špionáži ve prospěch dohodových státu, která byla viděna jako jeden z důležitých přesvědčovacích nástrojů o loajalitě odboje k cílům Dohody, a tak i k získání její přízně. Jsou popsány klíčové postavy české komunity, které se zapojily do získávání takovýchto informací (Plesinger-Božinov, Lavička. Kopecký, Voska atd.) i specifická forma předáváni zpráv pomoci kurýrů, či jinými způsoby (inzeráty v tisku apod.)
Za klíčovou část knihy považuji část III. která se týká rakousko-uherského státního aparátu a jeho konfrontaci s Masarykovou akcí. kterou autoři vykládají jako rovinu státu hájícího svou integritu. V jejich analýze spatřuji důležitý hisloriograíický přínos: detailním pohledem protivníka, tedy Rakouska-Uherska se dosud nikdo takto nezabýval. Přínosné jsou i přehledy organizace ministerstva zahraničních věcí. diplomatických zastoupení, fungování vojenské rozvědky i vojenského soudnictví. Dynamicky je napsána podkapitola o policejních orgánech a jejich aktivitách vúči odboji. Zde se právě ukazuje, jak je stále obtížné pracovat s informacemi o agentech a konfidentech (Pavlík, Chum). autoři se však dokázali s materiály kriticky vyrovnat. V neposlední řadě jsou zajímavé kapitoly o cenzuře, její organizaci a dopadech.
Autoři namalovali fresku komplikovaných vazeb a konfrontací loajality a zrady. Přitom provedli solidní heuristický výzkum v domácích i zahraničních archivech (využili kupř. britské, švýcarské, rakouské i srbské zdroje, ale i nové fondy v českých archivech) a knihovnách; fakticky se dá konstatovat, že se jedná o dosud nejucelenčjší výzkum pro toto téma. Kníha je psána s erudici, přehledně a čtivě, přináší nové pohledy a nová fakta v pohledu rakouských autorit na československý odboj.

Z recenzního posudku: PhDr. Dagmar Hájková, Ph.D.

Co předcházelo vybudování samostatného československého státu? Jaká důsledná, promyšlená a tváří v tvář rakouské cenzuře, tajné policii a všudypřítomným konfidentům nebezpečná práce za tím stála? A jak její aktéři ustáli perzekuci doma a jak v zahraničí? O tom všem vypovídá kniha Eduarda Kubů a Jiřího Souši: T. G. Masaryk a jeho c. k. protivníci (Karolinum, 2015) s podtitulem Československá zahraniční akce ženevského období v zápase s rakousko-uherskou diplomacií, zpravodajskými službami a propagandou (1915-1916).

Knihu lze číst dvěma způsoby zároveň: jako napínavý špionážní thriller i jako historický dokument. Prvně jmenovaný způsob ocení zvláště čtenář-nehistorik, pro kterého bude vcelku snadné do textu "vklouznout" a nechat se jím vést. Čtivá forma, bohatý obrazový materiál i podrobný poznámkový aparát jej spolehlivě přenesou do krátkého, zato nesmírně plodného období Masarykovy zahraniční akce (leden 1915 - počátek jara 1916), a místy mu dokonce dovolí cítit se jako jeden z jejích protagonistů. Ti, kteří dají přednost druhému způsobu, jistě nepřehlédnou informaci, že kniha vznikla v rámci vědeckovýzkumného grantu "Vídeňští soupeři Maffie a československého zahraničního odboje v letech 1914-1918", který v roce 2011 vypsalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR prostřednictvím své vnitřní grantové agentury. Pro čtenáře-nehistorika je však nutno vysvětlit pojem "Maffie": jak uvádí Wikipedie, jednalo se o hlavní orgán českého domácího odboje v době první světové války, který řídil zpravodajskou a konspirační činnost a udržoval spojení se zahraniční sekcí. Jeho činnosti se účastnilo více než 200 osob a název byl zvolen podle sicilské organizace známé jako mafie (sic!), neboť někteří účastníci odboje ji údajně obdivovali.

Jak vytočit Vídeň
"Nemůžeme-li se Rakousku postavit doma, musíme to učinit za hranicemi. Tam bude hlavním úkolem získávat pro nás a náš národní program sympatie, navázat styky s politiky, státníky a vládami spojeneckých států organizovat jednotný postup všech našich kolonií a hlavně zorganizovat ze zajatců vojsko." To jsou slova T. G. Masaryka z počátku války; už tehdy v něm vyklíčilo rozhodnutí organizovat protirakouský odpor s cílem přispět k porážce R-U a Německa a uvolnit si tím ruce k vytvoření samostatného státu. Přípravy podnikal z Prahy: uskutečnil řadu cest po Evropě, kde obnovoval své staré kontakty (Velká Británie) a budoval si kontakty nové (Rusko, Francie, Srbsko). Tyto země vedly s R-U mocnářstvím válku, a tak bylo jen otázkou času, kdy se TGM ocitne v hledáčku policie. Zprávy o jeho aktivitách na cestách poslušně hlásili do Vídně rakousko-uherští diplomaté. Když v prosinci 1914 odjel do Itálie a Švýcarska pod záminkou, že doprovází svou nemocnou dceru Olgu, tušil už, že se možná nebude moci vrátit. A tušil správně; v lednu 1915 mu posílá Edvard Beneš telegram, v němž naléhá, aby se nevracel, neboť mu hrozí zatčení, soud a snad i trest smrti. Beneš nakonec ve strachu, že by telegram mohl Masaryka minout, za ním přijíždí i osobně. Setkávají se v Curychu a Masaryk jej s důvěrou pověřuje budováním zpravodajské činnosti v českých zemích. A tehdy se formuje ona Maffie, v níž jsou zastoupeni i představitelé českých politických stran, kteří mají udržovat styk s politickou reprezentací v zahraničí.
Od července 1915 se Masaryk ocitá po svých veřejných přednáškách na půdě krajanských spolků v Curychu a Ženevě pod zvýšeným dohledem rakouských konfidentů. Inu, nebylo divu, vždyť v nich nepřímo vyzýval k revoltě: "Za české reformace i český stát se osamostatnil. Doufejme, že tato veliká světová válka také povede náš národ k svobodě, a že podle programu všech českých stran dožijeme se české samostatnosti, - podle slov Palackého, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm, a bude-li třeba - a bude třeba - bez něho." Anebo: "Každý Čech znalý dějin svého národa se musí rozhodnout buď pro reformaci, nebo pro protireformaci, pro ideu českou - nebo pro ideu Rakouska, orgánu evropské protireformace a reakce." Vídeň ostře protestovala a upozornila na činnost krajanských spolků švýcarské úřady; ty musely zareagovat, neboť propaganda za osamostatnění českých zemí se neslučovala s neutrálním postavením Švýcarska ve válečném konfliktu. Vyrozuměly funkcionáře spolků, že budou-li ve své činnosti pokračovat, budou potrestáni vypovězením ze země, a na důkaz, že to úřady myslí vážně, byla ve spolkových místnostech v Curychu provedena policejní razie. Podobně přitvrdily i úřady v Praze: je zatčen Alois Rašín, Karel Kramář a další členové Maffie, a v srpnu 1915 je zahájeno stíhání TGM "pro zločin velezrady, vyzvědačství a zločin proti válečné moci státu." Těžký kalibr, viďte? Vlivem těchto událostí už nebylo možné pokračovat v otevřeném boji s R-U z neutrálního Švýcarska; jak zdůrazňují Kubů a Šouša, česká odborná literatura tuto diplomatickou ofenzivu ve svých reflexích nedoceňovala a připouštěla, aby byla zastíněna pozdějšími Masarykovými úspěchy v Londýně a Paříži, kam byl nucen zahraniční odboj přenést.

Bez peněz a tiskovin to nejde
K zajímavým pasážím knihy patří ty, které umožňují nahlédnout do zákulisí financování odboje a jím vydávaných časopisů. Masaryk velmi záhy pochopil, že je potřeba pro podporu úsilí o samostatný stát získat v cizině krajanské spolky. V březnu 1915 je obeslal oběžníkem, v němž je například nabádal, aby pomáhaly průniku periodik z krajanských kolonií do Čech, aby udržovaly kontakt s domovem prostřednictvím politicky zralých osob či aby neztrácely čas mluvením, které nevede k činům. Důležitou součástí této podpory měl být i pravidelný přísun peněz, z nichž bylo potřeba platit nejen propagaci (redaktory, tisk) a získávání důležitých informací, ale také reprezentaci. Za pobytu v Ženevě bydlel TGM v třípokojovém apartmánu hotelu Richemond, kde měl pracovnu a kde přijímal vlivné návštěvy; za pobytu v Londýně se s dcerou Olgou usadil taktéž v bytě o třech místnostech. To také něco stálo. Nejvíce peněz teklo z USA a američtí krajané chtěli pochopitelně vědět, kam a na co jimi poskytnuté prostředky jdou. Podrobné vyúčtování však nebylo u konspirační činnosti možné a Masaryk kvůli tomu měl u dárců řadu nepříjemností. Nakonec se mu přece jen podařilo vysvětlit jim, že "revoluce se nedělá s bubnem na vrabce a vyúčtovat prostě nelze." Jak s notnou dávkou pikanterie poznamenávají Kubů a Šouša, dokonalý přehled o hospodaření Masarykova odboje měla na rozdíl od dárcovských spolků rakouská policie. TGM však doufal, že nějaké finance potečou i z domova. Spoléhal na příslib náčelníka Sokola Josefa Scheinera, ale sokolská obec peníze neuvolnila. Menší obnos nakonec poskytla Maffie. S obdivem je na tomto místě třeba zmínit E. Beneše, který nejen na odbojovou činnost přispíval ze svého, ale v zahraničí žil na vlastní útraty a nikoliv na útraty Masarykovy akce.
Důležitou součástí odboje bylo vydávání periodik, neboť TGM si byl dobře vědom významu žurnalistické práce. Už za ženevského (a později i za pařížského) období začala ve francouzštině vycházet La Nation Tchèque a souběžně s ní v češtině Československá samostatnost, čtrnáctideník s podtitulem Orgán politické emigrace, jenž byl jakousi nervovou tkání, která spojovala české a slovenské krajanské spolky ve všech částech světa, a zároveň byl i oficiálním mluvčím odboje. Masarykovi velmi záleželo na tom, „aby nepovolaní nemluvili ve jménu národa, a aby rozčilení nenahrazovalo promyšlený program". A opět - podrobně zmapována měla všechna čísla Vídeň, která si nechávala Československou samostatnost překládat do němčiny, a jejíž zpravodajské orgány patřily k nejpilnějším čtenářům. Inu, jakpak by ne, když TGM si nedovedl odpustit jedovaté výpady právě na adresu rakouské byrokracie a vídeňského dvora. List pod jeho vlivem informoval např. o zastavení Masarykova platu na pražské univerzitě či o snahách rakousko-uherského konzulátu v Ženevě přimět jej ke svědectví v procesu proti Kramářovi, tiskl seriál o degeneraci členů rakouského panovnického domu, ironické básně, karikatury apod. Netřeba jistě připomínat, že na vydávání obou listů odboj sice finančně tratil, leč přínosem bylo něco jiného: jejich prostřednictvím, zejména však díky Československé samostatnosti ovládl TGM intelektuálně krajanské kolonie a učinil je součástí zahraniční rezistence. „Prosazení českého časopisu v cizině tak zaslouží vysoké ocenění. Jednalo se o téměř státnický čin, jenž otevíral cestu dalším úspěchům," dodávají Kubů se Soušou.

Filla, Bezruč a ti druzí
Čtenáře literárního časopisu bude jistě zajímat, zda vůbec a jak se v tomto kontextu profilovali spisovatelé, potažmo umělci. Začněme Emilem Fillou, který se nečekaně objevil na scéně ve chvíli, kdy odboji kolem TGM zkolabovala kurýrní služba mezi Švýcarskem a Prahou v důsledku amatérského selhání některých členů Maffie. Filla si v amsterodamském Telegraafu přečetl manifest Českého komitétu zahraničního ze 14.11.1915, vlastenecky se nadchl a přihlásil se Masarykovi do zahraniční akce. Krátce nato se u něj objevil Masarykův posel, kterým nebyl nikdo jiný než E. Beneš: vysvětlil mu situaci a požádal jej, aby zajistil kurýrní spojení přes Holandsko. Tamní česká kolonie však byla velmi slabá a nebylo možné se o ni opřít. A tak do Prahy nakonec odjela s důležitými vzkazy Fillova žena Hana. Její výjezd ukázal, jak nejisté a zdlouhavé je cestovat přes Německo, neboť jeho diplomaté odmítali poskytovat rakouským příslušníkům víza. A tak se Hana Fillová vrátila z cesty nastoupené v lednu 1916 až koncem května...
Rakouská represivní mašinérie vtáhla do svého soukolí i básníka Petra Bezruče. Stačila k tomu neověřená domněnka o jeho autorství dvou básní, podepsaných iniciálami P. B. a otištěných v listu L'Indépendance Tchèque, který náhodně nalezla rakouská policie. Bezruč pracoval v té době v Brně jako c. k. poštovní úředník; policie ho vyhledala, vyslechla, provedla domovní prohlídku a transportovala jej do posádkové věznice na Hernalsergürtlu, jíž se přezdívalo Věž smrti či Vídeňská Bastila. Byl obviněn z velezrady (sic!), přičemž přitěžujícími důkazy byly i jeho Slezské písně a soukromá korespondence. Přestože byl Bezruč nakonec pro nedostatek důkazů propuštěn, byl postaven mimo službu a předčasné penzionován. Celou plejádu slavných literátů si však R-U mocnářství v letech 1914-18 „ochočilo" a donutilo psát ve svůj prospěch. K tomu sloužil Válečný tiskový stan (VTS), v němž pracovalo na 500 žurnalistů, spisovatelů, sochařů a malířů. Ti všichni byli „najmutí", aby vytvářeli „obraz války tak, jak měl být zachován v myslích lidí mimo frontu, a to jak současníků, tak příštích generací. [...] Literáti měli z krátkých střízlivých biografických portrétů dodaných vojáky .vyčesat' válečné hrdiny." A kdože z mistrů pera se na tom podílel? Nechce se tomu věřit, ale psavci dosti slovutní: R. M. Rilke, R. Musil, R Werfel či S. Zweig. Ne, to není kádrování, jen připomínka, že život je dlouhý a málokdy se odvíjí podle jasně nalinkované přímky... Posledně jmenovaný ve svých vzpomínkách napsal, že se mu „jevilo lepší dělat právě tohle, než vrážet bajonet do střev ruského rolníka". Podobně vnímal své působení ve VTS i Werfel - jako cenu, kterou musel zaplatit za odvolání z fronty. Ve VTS pracoval až do října 1918 i „zuřivý reportér" E. E. Kisch. Ten si při svém hodnocení produkce, jež vycházela z VTS, servítky nebral. Pro něj to byly jednoznačně „lži podstrkované obyvatelstvu po čtyři léta v podobě oficiálních sdělení, soukromých informací a telegramů zpravodajů", R-U mocnářství pak „žurnalistice cizí, literatuře nepřátelská, umění vzdálená vojenská diktatura objímající veškerý duchovní život monarchie" a samotný VTS „nejkorupčnější ze všech korupcí prolezlých úřadů Rakouska".

Svatava Antošová, tvar 14/2016, str. 18

Eduard Kubů (1951), profesor, působí v Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Pracoval jako odborný archivář v Archivu ministerstva zahraničních věcí a poté jako odborný asistent na Katedře československých dějin FF UK.

Jiří Šouša (1952), docent na FF UK v Praze a na katedře právních dějin Právnické fakulty ZČU v Plzni.
Společně se podíleli ještě na knihách Finanční elity v českých zemích (Československu) 19. a 20. století (Dokořán, 2009), Češi a Slovinci v moderní době (Nová tiskárna Pelhřimov, 2010), Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848-1948 (Dokořán, 2014) a Fenomén hospodářské krize v českých zemích 19. až 21. století (Nová tiskárna Pelhřimov, 2015).










Akce k titulu