Nejspanilejší ze všech bohů. Eseje

Jsme plně svobodní, částečně, anebo je naše svoboda jenom zdánlivá, zatímco každý náš čin je okem řetězu příčin a důsledků? Otázka svobodné vůle zaměstnává teology, filozofy, psychology i právníky tisíce let. Není to pouhá hra s pojmy; z řešení problému svobodné vůle vyplývá právní a morální odpovědnost.
Co je láska? Existuje jediná láska, existují dva nebo devět druhů lásky?
Jsou všichni lidé na světě v podstatě stejní, nebo se lidé z dalekého Východu mohou hluboce lišit od lidí ze západního kulturního okruhu?
Mnozí rozlišují rozměr bytí, kterému říkáme hloubka nebo přesah. Nacházejí ho v poezii, ve filozofii, v matematice, hudbě, v přírodě stejně jako v náboženské víře či meditaci. Co je hloubka neboli transcendence?
A to nejtěžší nakonec: Co je čas? Liší se čas lidský od fyzikálního?
Otázky, které se ještě před nedávnem zdály být nepřístupné vědeckému zkoumání a řešení. Vývoj sociální, kognitivní a afektivní neurovědy dokázal, že takto uchopitelné jsou.
V jaké míře? Kam dospělo a kam směřuje současné poznání?

"Druhým, nejspanilejším ze všech bohů" je míněn na základě Hesioda Eros. Autor velmi obeznale rozlišuje řecké významy eros, agapé, filia. Eros, který dává název celému Koukolíkovu dílu, není, jak autor ví, u Hesioda, stejně jako později u Platona míněn jen ve smyslu erotickém. Je to láska, která se povznáší, která tvoří, která neresignuje. Tím se do určité míry přes všechnu odlišnost v něčem blíží Pavlově agapé. Text Pavla z Tarsu v I. Kor. 13. "a lásky kdybych neměl, nic nejsem", k mé veliké radosti, vnímá autor v jeho plné hloubce a geniální jedinečnosti jako text platný pro všechny věky, který ničím jiným nemůže být překonán.
Ploužím se tímto světem znavený a smutný s jednou otázkou, často mi ji klade moje vzácná, ač názorově odlišná žena: "Tak jakou vy filosofové máte odpověď na tu miserii světa, kterou analyzujete?". Klíčí ve mně odpověď: Dokud filosofie nenajde odvahu tématizovat to, k čemu odkazuje ono zdánlivě banální a zprofanované slovo láska, dokud bude mít ostych před tímto pojmem - víc! před jeho významem - nemůže říci nic, co by mělo skutečně význam. Podtrhuji, že to říkám jako přísně kritický racionalista, který má zalíbení v díle Hanse Alberta, v jeho kritické racionalitě i v jeho kritice teologie z pozice ateisticky koncipované kritické racionality. A tu jsem u Františka Koukolíka, který též patří k ateistickému proudu filosofování, opřeného o evoluční biologii, v jeho novém rukopise našel tyto věty, které považuji za vrchol celého díla a za memento, k němž filosofující přírodovědec volá člověka dnes:
"Přesto mám pocit, že největší lidskou hloubkou je láska, šťastný ten, komu se dostane, šťastnější ten, kdo ji pochopí, nej šťastnější ten, komu se jí dostane, pochopí a roste s ním. To všechno je z hloubek lidství a lidské kultury. Existuje však nezměrný svět mimo lidskou kulturu". Pane, doktore Koukolíku, děkuji Vám.

Z recenzního posudku: O. A. Funda