Ohlédnutí za padesáti lety ve službě českému dějepisectví

Stručná autobiografie jednoho z nejvýznamnějších poválečných historiků představuje první český pokus o tzv. „ego-histoire“. Autor popisuje organizaci a průběh studia v kritických letech 1938/39, své působení na FF UK a publikační činnost po druhé světové válce a obtíže české historiografie v období normalizace. Publikaci doplňují drobné Kavkovy odborné studie a přehled autorových děl.

Úvodem

Biografie
I. Volba povolání
II. Opožděné studium (1939–1947)
III. Vysoká škola politických a hospodářských věd (1948–1953)
IV. Učitelem na filozofické fakultě (1953–1970)
V. Státní židovské muzeum (1971–1980)
VI. Na odpočinku? (od 1981–2000)
VII. Závěrečná zamyšlení
VIII. Životopisná data

Bibliografie
I. Knihy a jiné samostatné publikace
II. Knižní tituly ve spol. práci s dalšími autory
III. Odborná pojednání, studie a články
IV. Recenze a nekrology v odborných časopisech

Příloha
Z drobných historických prací
1] Karel IV. a jeho doba, Dějiny a současnost V/11–12, 1963, s. 5–12
2] Jižní Čechy pozdně gotické. Historická skica. Katalog k „Jihočeské pozdní gotice 1450–1530“, Alšova Jihočeská galerie, Hluboká 1965, s. 19–43
3] Mistři-regenti na artistické fakultě pražské university v letech 1367–1420. Statistická studie. Z českých dějin – Sborník prací in memoriam prof. Dr. Václava Husy, Universita Karlova 1966, s. 77–95 + 2 grafy
4] Nové perspektivy Čsl. historické společnosti, Dějiny a současnost IX/1, 1967, s. 1–2
5] Královská doména Karla IV. v Čechách a její osudy, Numismatické listy XXXIII., 1978, s. 129–148
6] Památce historika Samuela Steinherze, Židovská ročenka 1982–5743–1983, Rada židovských náboženských obcí, 1983, s. 64–67
7] Hrady a jejich význam v skladbě české předhusitské šlechty (1300–1419). Situace na středním Povltaví a dolním Posázaví, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 26, 1985, s. 139–162
8] Obložení Plzně r. 1433/34, pražská kompaktáta a Zikmund, Minulostí Západočeského kraje, XX., 1984, s. 125–130
9] Zikmundova politika let 1429–1434 a husitství, Husitský Tábor 8, 1985, s. 89–104
10] Místo Prahy v politicko-hospodářském konceptu vlády Karla IV., Numismatické listy XLI., 1986, s. 129–144
11] Vznik krajského zřízení na území středočeského regionu (pol. 13. století–1419). Nástin vývoje I. (Obecné rysy, Čáslavsko a Kouřimsko), II. (Pražsko, Mělnicko, Boleslavsko, Slánsko, Rakovnicko, Podbrdsko a Vltavsko), Památky středních Čech 4, 1989, s. 26–45, 5, 1990, s. 9–31
12] Správci financí Karla IV. (Příspěvek k dějinám české královské komory), Numismatické listy XLVI., 1991, s. 138–149
13] Burchard, purkrabí magdeburský a hrabě z Hardeggu a Retzu – hofmistr Karla IV. (1352–1368), Historia docet – Sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc., Historický ústav AV ČR Praha 1992, s. 145–154
14] Česká šlechta doby Karla IV. a Praha ve světle domovního majetku, In memoriam Josefa Macka (1922–1991), Historický ústav AV ČR Praha 1996, s. 65–75

Jmenný rejstřík
Seznam zkratek

Zní to až neuvěřitelně, ale nejstarší český medievalista je v posledním desetiletí i medievalistou nejplodnějším. Od roku 1989 totiž vydal jak svoji velkou práci o císařské politice Karla IV., tak popularizační životopis tohoto panovníka, který jen o pár let později kvalitativně ještě převýšila první česká biografie o Zikmundu Lucemburském. Spíše pro širší čtenářskou obec pak loni sepsal útlou knihu o manželkách Karla IV. Na počátku 50. let se ale Kavka zaobíral zcela jinými tématy (národní „pokrokové“ tradice a sociální dějiny měst) a především v jejich první polovině patřil k historikům, kteří formovali marxistickou historiografii a kteří svými knihami legitimizovali komunistický režim. Ve svých pamětech především rekapituluje vlastní vědeckou práci. Naopak osobní vztahy ke svým kolegům příliš nerozplétá, stejně tak se jen výjimečně zamýšlí nad obecnějšími metodologickými problémy. Největší pozornost si přitom zaslouží kapitola, v níž se věnuje právě 50. letům a kde hodnotí své tehdejší velké práce: Husitská revoluční tradice (1953) a Přehled dějin Československa v epoše feudalismu (1955–1956). Je svým způsobem odvážné, že se od nich dnes neodvrací, že nepopírá jejich ukotvení v marxismu. Stejně tak má i právo se domnívat, že ve své době byly skutečným přínosem a v mnoha aspektech hrály dokonce průkopnickou úlohu. Dějiny českého dějepisectví k nim naopak budou patrně mnohem kritičtější, neboť ve skutečnosti se příliš nevymykaly oficiálnímu, „pravověrnému“ proudu. Na konci 60. let se pak Kavka dle vlastního názoru od marxismu odvrátil a stal se klasickým pozitivistou, jenž se věnuje především dějinám politickým. Svým způsobem to pro něho byla i cesta k možnému vědeckému přežití, neboť i on, stejně jako celá řada dalších historiků jeho generace, byl z univerzity odstraněn a pracoval v podřadné pozici v Židovském muzeu. Škoda jen, že tato vůbec první „ego-histoire“ českého historika je až příliš stručná. Tři čtvrtiny navenek dosti obsáhlé knihy totiž tvoří autorova bibliografie a především výbor ze starších textů, publikovaných za normalizace povětšinou v regionálních časopisech.
historie.
Lidové noviny, 12. 10. 2002