Prožité dějiny, dvacáté století očima německého fyzika

Paměti německého fyzika Wernera Holzmüllera (1912), profesora univerzity v Lipsku. V krátkých kapitolách autor vzpomíná na život Němce ve stínu obou velkých totalitních režimů 20. století. Před čtenářem se tak otevírají Holzmüllerovy vzpomínky na Výmarskou republiku, období nacismu a druhé světové války, později pak i na transport německých vědců do SSSR, život v poválečné NDR a opětovné sjednocení Německa.

O autorovi a jeho knize
1) Předmluva: K čemu nám slouží historie
2) Co mne jakožto přírodovědce přimělo k tomu, sepsat tyto úvahy?
3) Konec první světové války a počátek mé školní docházky
4) Příčiny a důsledky první světové války
5) Kappův puč
6) Inflace
7) Vzpomínky na Výmarskou republiku
8) Adolf Hitler a fašismus
9) Hitlerovo rasové šílenství
10) Přípravy války v r. 1939 a první vítězství
11) Stalin a Rusko
12) Válka proti Sovětskému svazu
13) Válka v Evropě do r. 1945
14) Moje zážitky z bombardování v Berlíně, Cáchách a Lipsku
15) Válečná bilance
16) Evakuace do Schildau u Torgau
17) Opět v Berlíně
18) Odjezd do Sovětského svazu
19) Dojmy z Ruska
20) Konec pobytu v Rusku
21) Život v NDR po r. 1952
22) Historicky významné události do r. 1968
23) Studená válka
24) Státní bezpečnost (?Stasi")
25) Konec sovětského impéria v Evropě
26) U berlínské zdi ve dnech převratu
27) Roky výstavby a konec studené války
28) Světová politika v novém tisíciletí
29) Čemu nás učí historie
Poznámky
Knižní publikace W. Holzmüllera

20. století očima německého fyzika

Vzpomínky německého fyzika Wernera Holzmüllera by neměly uniknout pozornosti nikoho, koho zajímá německá reflexe vlastní minulosti. Autor se narodil v roce 1912 v Lipsku a ve třicátých letech se stal žákem nositelů Nobelovy ceny, profesorů Deby a Heisenberga. Za války se mu podařilo získat statut nepostradatelného odborníka, a tím se vyhnout nasazení v armádě. V letech1946-1952 byl deportován do SSSR. Po návratu pokračoval v odborné kariéře na univerzitě v Lipsku a stal se jedním z čelných odborníků v oblasti fyziky makromolekulárních látek. Po roce 1968 byl v tehdejší NDR jako politicky nevyhovující zproštěn vedoucích funkcí.
Holzmüller se zamýšlí nad dějinnými událostmi, které se dotkly jeho života. Nejde o tradiční memoáry ani historickou stať. Už v úvodu autor naznačuje, že jeho zamyšlení nebude pro tento žánr úplně typické: "Ve všech oborech se soustředíme na to, co je dané otázce nejblíže, a omezujeme to, co je vzdálené nebo nedůležité. Při historických výkladech se však často začíná dávno minulým a dnes nedůležitým, takže pak nezbývá čas ani možnost kriticky zhodnotit nedávné, pro současnost důležité události."
Deportace s klavírem
Holzmüller někdy provokuje jiskrným zjednodušením, jako by šlo jen o přírodní děje, jindy okouzlí nečekanými detaily. To například když líčí, jak jej v říjnu 1946 v noci probudil ruský úředník v doprovodu vojáků a sdělil mu, že v rámci válečných reparací bude i s rodinou okamžitě deportován do Ruska. Vojáci mu pomohli sbalit nábytek do přistaveného nákladního vagonu a jeho manželka ještě stihla koupit klavír, aby utratila zbylé peníze. Ten den se vlaky s profesory i s jejich klavíry rozjely do Ruska - odjelo celkem tři tisíce vzdělaných techniků z celého Německa. V Gorkém pak Holzmüller pracoval na sovětských výzkumných úkolech; přiznává, že se tam měl "materiálně i lidsky" lépe, než kdyby zůstal v Německu. Po několika letech jej poslali zpátky do Německa; jenomže v Brestu jej z vlaku vytáhli a vrátili do Gorkého, tentokrát už bez rodiny i klavíru. Na definitivní návrat si musel počkat ještě rok.
Nepřekvapí nás, že na pozadí všech popisovaných událostí je trauma z nacistické etapy německých dějin, ale i sovětské poroby, do které byli na několik desítek let uvrženi obyvatelé "východního" Německa. S napětím se ponoříme do kapitoly, v níž autor srovnává Hitlera a Stalina a v níž nachází pro Stalina omluvy, které ovšem nemá pro Hitlera. V logice obnažování souvislostí dochází až k závěru, že především díky válečným gulagům a bezohledné krutosti, s níž vedl Stalin válku, bylo Německo ušetřeno úplné likvidace, ke které by vedl pravděpodobný pozdější útok Spojenců atomovými bombami. V takovém hodnocení Stalina mu nebrání ani to, že sám je osobním přesvědčením pacifista a idealistický humanista.
Kniha byla napsaná na sklonku devadesátých let a představuje ojedinělý zlomek z historie a mentality dvou národů - německého i ruského, jejichž imperiální sklony ovlivnily i naše politické cítění. Přes všechny prožité životní peripetie a zaznamenané křivdy zůstává autorův pohled obdivuhodně objektivní, nedogmatický, a to i při snaze o maximální zobecnění. To si čtenář uvědomí například v kapitole, kde Holzmüller popisuje ruskou národní povahu jako mírumilovnou, přátelskou a přirozeně toužící po poznání, zatímco za základní rys svého národa považuje domýšlivost.

Jan Vaculík, Lidové noviny , 3. března 2007

Nepovinná četba: ...DNES NÁM PATŘÍ NĚMECKO A ZÍTRA CELÝ SVĚT
Dvacáté století očima německého fyzika - tenhle podtitul knihy PROŽITÉ DĚJINY od Wernera Holzmüllera mě zaujal. Holzmüller se narodil v roce 1912 - ve stejném roce jako moje matka -, ale v Lipsku, nikoliv v Čechách.
"Vyrůstal jsem v osvícené intelektuálské rodině otevřené světu, pacifisticky naladěné," píše. První světovou válku prožíval jako dítě, až po jejím skončení začal rozum brát. Nicméně z hovorů dospělých si dělal první závěry. "Atentát v Sarajevě pouze spustil dávno připravovaný a vytoužený konflikt. Můj otec říkal: Vinu na válce nesou všechny zúčastněné státy, přičemž ovšem Německo se provinilo vpádem do Belgie (neutrálního státu - poznámka KP) a ponorkovou válkou zvláště těžce."
Dvacátá léta byla obtížná. "Stoupající nezaměstnanost Němců zvyšovala počet příznivců radikálních stanic a podporovala tendenci dát přednost jiné vládě." To bylo podhoubí pro nástup Adolfa Hitlera k moci, který lidem nasliboval všechno, po čem toužili. Autor tvrdí: "Náš národ je od přírody lehkověrný a dá se snadno svést." Myslím, že to neplatí jenom pro Němce, ale i pro jiné národy včetně nás Čechů. Proč by u nás v roce 1946 volilo tolik lidí komunisty, proč jsou dnes pro mnohé důležité "sociální výdobytky"?
"Obyvatelstvo se málo zajímalo o zahraničněpolitické události. Až do roku 1941 by se díky nespornému ekonomickému růstu vyslovila ve svobodných volbách většina německého národa pro Hitlera."
Když se Hitler chopil moci, jenom málo fyziků uvěřilo nacionálnímu socialismu. "Současně však bylo málo těch, kteří proti nacismu vážně bojovali. Fyzici, které jsem znal, chtěli zůstat apolitičtí a skláněli se před zlem v naději, že tak budou moci nerušeně pokračovat ve vědecké práci."
Holzmüller odmítl vstoupit do Hitlerovy NSDAP, a proto začal mít v zaměstnání potíže. Nedostal stipendium, nemohl být povýšen. Nepřipomíná vám to nic?
Hitlerovo Německo se radostně chystalo na válku. Padlo Rakousko, Československo, Polsko, Francie, Belgie, Holandsko, Dánsko... Zdálo se, že německá armáda není k zastavení. "V rozhlase se neustále ozývaly zvláštní zprávy o dosažených vítězstvích. S nadšením zaznívala píseň Budeme pochodovat dál, až všechno obrátíme v trosky, neboť dnes nám patří Německo a zítra celý svět."
Když padla výsada "nepostradatelnosti" mladých vědeckých pracovníků, oblékl i dr. Holzmüller uniformu a narukoval k vojenské meteorologické službě. Tím se vyhnul útrapám na frontě.
Proč Němci bojovali až do trpkého konce, kdy spojenecké armády z východu a západu obsazovaly německá území a kdy anglo-americké bombardéry všechno ničily? Cožpak neviděli, že se blíží tragédie?
Holzmüller uvádí čtyři důvody: 1. "V Německu po staletí panující přísná poslušnost vrchnosti, kterou lze považovat jako ,poslušnost až za hrob?." 2. Víra v zázračné zbraně, které živilo Goebbelsovo ministerstvo propagandy. 3. "V Německu neexistovala vhodná vedoucí vrstva, která by se nepodílela na zločinech nacistů." 4. "Strach před gestapem. Lidé se báli i poslouchat cizí rozhlas." Nepochybně pravdivé důvody, ale dost hrozné - ukazují, kam může zavést slepá poslušnost živená dobře stravitelnou propagandou i strachem.
Když obsadili Rusové město Schildau, kde Holzmüller s rodinou přechodně žil, udělali z něho Rusové radistu. Po návratu do Berlína začal vést laboratoř pro výzkum umělých hmot. A jako důležitého specialistu ho Sověti 22. října 1946 vyzvedli i s rodinou a poslali do města Gorkij (dnes opět Nižnyj Novgorod). Sověti si tyhle zlaté mozky odváželi se vším, co si Němci nadiktovali. Paní Holzmüllerová koupila z posledních peněz klavír, který ji tam také odvezli.
Žili tam dobře, měli vyšší platy než jejich ruští partneři, spoustu zboží posílali příbuzným do východního Německa, kde byla bída. Nicméně tamní systém se mu nelíbil. Všechno dopředu nalinkováno, naplánováno, životní úroveň nízká, lidé měli strach z tajné policie - jako v nacistickém Německu. "Téměř z každé rodiny byl někdo odsouzen."
V Sovětském svazu pracovalo na 3000 německých odborníků. "Později byly výkony německých specialistů ve vývoji atomové bomby a raketové techniky přeceňovány. I sami Rusové měli velmi schopné a tvůrčí inženýry a výzkumníky. Chyběla jim však vlastní iniciativa, která se předpokládá na Západě."
Hodnocení odpovídá skutečnosti. Avšak Rusové měli tvůrčí lidi schopné iniciativy - jenže tu podvazovala byrokracie a buranský způsob řízení komunistickou stranou. To zřejmě Holzmüller nepochopil.
Když Sověti německé odborníky vysáli, začali je vracet. Holzmüller měl smůlu - pustili ho víc než rok po tom, co odjela jeho rodina, až v květnu 1952. Po pádu komunismu se dověděl patrný důvod - ve spisech NKVD měl napsáno, že je světoobčanem, který se nikdy nestane komunistou.
Na rozdíl od mnoha svých kolegů neodešel na Západ. Důvody nám bohužel Holzmüller nevysvětlil, i když ho "tísnilo omezení svobody myšlení". Zůstal ve východním Německu, tedy v NDR, i když se jako nestraník opět potýkal s potížemi - stejnými jako za nacismu. Vstup do strany odmítl už v roce 1953, později se odmítl bavit s důstojníkem tajné policie Stasi.
Sovětský svaz později navštívil mnohokrát - služebně i soukromě na dovolené. Ke svému úžasu tam "pozoroval postupný odklon od původního marxismu k imperialismu a vlastenectví". A dodává: "Přitom byl tento pseudokomunismus překryt kultem osobnosti, pro západní poměry nepředstavitelným."
Škoda, že nám neříká, kdy tyhle imperiální sklony Moskvy poprvé pocítil, jestli už v padesátých letech, nebo později. Zřejmě dost dlouho žil s klapkami na očích - vždyť snahu pohltit Západ proklamoval už Stalin, který zemřel v březnu 1953. Ale je třeba připustit, že mnoho lidí ho nebralo vážně. Podle Holzmüllerova názoru se počítalo s celosvětovou konfrontací až po roce 1960, což je omyl.
Východoněmecká vláda si inteligenci předcházela do doby, než postavila berlínskou zeď. Pak už utíkat nemohli, proto jim postupně mnohá privilegia odřezávala.
Pád berlínské zdi a sjednocení Německa prožíval profesor Holzmüller už jako penzista. "Pro většinu Němců to bylo zcela překvapivé. Byli už zvyklí na oddělený život a po staletí trvající společný osud byl zapomenut."
Holzmüllerův příběh je ukázkou osudů řadového německého intelektuála, který se jenom málo liší od toho, co prožívali jeho přátelé v Československu. Ovšem mám dojem, že byl příliš úzkostlivý, aby si nezadal, a proto i mlčenlivý, kritizoval jenom potichu. Možná, že mu křivdím, že v NDR se kvůli vševidoucí Stasi nemohl vůbec ozvat.
Když jsem dospěl k písni, která říká ...dnes nám patří Německo a zítra celý svět, trochu jsem se vyděsil. Nezačínají se opakovat dějiny? Nechce Německo, tentokrát spolu se svým věčným rivalem Ruskem, znovu ovládnout Evropu? Někteří moji kamarádi z Ameriky, kteří prožili druhou světovou válku a později působili v americké zpravodajské službě, mne už dřív na to několikrát upozorňovali.
Prožité dějiny nejsou čtením na dobrou noc, ale připomenutím pro intelektuály. Zaplaťpánů, že takové knihy někdo vydává - v tomto případě nakladatelství Karolinum.
Karel Pacner, 10.6.2007