Vytváření nepřítele

Kniha zkoumá mezilidské vztahy a vzorce chování v letech 1937 až 1938 v Sovětském svazu, tedy v období velkého teroru. Na osudech jednotlivých zaměstnanců tří velkých moskevských továren autorka ukazuje, jak masové operace (zatýkání určitých skupin obyvatel) a výzvy vedoucích představitelů komunistické strany k odhalování „skrytých nepřátel“ uvedly do pohybu dynamiku teroru, před jehož destruktivní silou nakonec nebyl nikdo v bezpečí.
Záplavy udání a štvanice na „maskované záškodníky“ vytvořily z běžného pracovního prostředí past, do které se mohl chytit kdokoliv. Bez ohledu na důkazy či loajalitu vůči straně. Obvinění na základě společenských vazeb pak rozšiřovala počet postižených o rodinné příslušníky, spolupracovníky a známé.
Autorka sice nezpochybňuje zodpovědnost politických elit v čele s J. V. Stalinem, zároveň ale ukazuje, že „obyčejní lidé“ nebyli pouze oběťmi teroru. Řevnivost mezi jednotlivými pracovníky, osobní konflikty i obranné strategie, jako např. preventivní udávání, naopak pomáhaly roztáčet kola teroru a po jistou dobu znemožňovaly z něj nalézt jakékoliv východisko. Goldmanová tak prostřednictvím příběhů konkrétních lidí přesvědčivě polemizuje s totalitaristickým pojetím – v českém prostředí stále populárním – rozdělujícím společnost stalinské (či obecně komunistické) diktatury na aktivní ovládající a pasivní ovládané.

Překlad knihy Wendy Goldmanové zpřístupňuje českému čtenáři aktuální práci k dějinám Sovětského svazu. Jde o čtivou a přesvědčivou monografii, která může být spolu s doslovem Michala Pullmanna, který rekapituluje dosavadní přístupy k výzkumu stalinismu, i příspěvkem k českým debatám o povaze komunistické diktatury. Je však třeba mít na paměti, že jde o analýzu relativně krátké etapy teroru, ne jiných období, vyznačujících se větší stabilitou. Autorka tento teror sleduje očima obyčejných lidí, kteří byli nejen oběťmi, ale často se z rozličných důvodů na jeho rozdmýchávání podíleli. Ať již věřili v demokratizaci, chtěli se zbavit zkorumpovaných úředníků, osobních nepřátel, nebo měli strach o vlastní život. Hledá příčiny i uvnitř společnosti a obraz, který tak vytváří, je oproti tomu klasicky totalitnímu mnohem lidštější, a tím i hrůzostrašnější a bohužel aktuálnější.
Jakub Vrba (Dějiny a současnost 4/2016, str. 47)

Má kniha Wendy Goldmanové nějakou platnost i pro dnešek? Může se zdát, že velký teror patří nenávratně minulosti a že se objeví nanejvýš ve slovníku zastydlých antikomunistů, kteří s jeho pomocí horlí proti „levicovému nebezpečí“. Nenechme se však mýlit. Sama Goldmanová v jednom rozhovoru upozorňuje, že téma její knihy je mimořádně aktuální – ovšem ne kvůli recidivě stalinismu. K destrukci občanských práv totiž dnes dochází hlavně v důsledku rostoucí xenofobie a opětovného strachu z „teroristů“. Jde o panickou hrůzu z muslimů, migrantů či jiných „podvratných živlů“ a lidé často sami žádají omezování svobod v domnění, že tak zvýší vlastní bezpečí. A jak známo, ve Spojených státech, v Rusku a mnoha dalších zemích v různé míře k potlačování práv dochází. Nabízí se proto otázka: nepovede xenofobie k novým formám autoritářství? Opravdu dnes máme jistotu, že se – v odlišných podmínkách a s jinými aktéry – podobně krutá doba nezopakuje?
Jaroslav Fiala (A2larm, 23. 10. 2015, text vyšel v A2 č. 21/2015)