tištěná kniha
Václav Chaloupecký

Václav Chaloupecký

Ducháček, Milan

témata: biografie a paměti, historie – 19. století, historie – 20. století

brožovaná, 516 str., 1. vydání
vydáno: říjen 2014
ISBN: 978-80-246-2482-2
doporučená cena: 420 Kč

E-shop

Anotace

Copak je ta Gollova historická škola? Jak lze v Palackém objevit kořeny československých dějin? Proč československý úředník těžko nachází řeč s maďarským, ačkoli se oba domluví německy? Vyhnali by TGM ze Slovenska, kdyby uvažoval nahlas? Zrodilo se husitství z intelektuální konstrukce univerzitních mistrů? Proč Chaloupecký nedokončil přepracování Laichtrových Českých dějin? Jak se změní život badatele, když z domácnosti zmizí služka? A patří lovestory do dějin historiografie?
Takové otázky si klade Milan Ducháček (*1978) v knize o českém historikovi Václavu Chaloupeckém, žáku Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, jenž se po zrodu Československé republiky stal profesorem československých dějin Univerzity Komenského v Bratislavě. Po Pekařově smrti pak přijal prestižní nástupnictví na Karlově univerzitě.
Václav Chaloupecký má pro své názory na česko-slovenský poměr na Slovensku dodnes „zlé meno“ a v českém prostředí zůstává ve stínu svých učitelů. I proto se autor rozhodl znovu rozpohybovat zdánlivě dobře známý příběh zrodu a rozkladu první ČSR a na pozadí životní dráhy opomíjeného historika se pokusil zachytit jak vnitrooborové klima českého, respektive československého dějepisectví první poloviny 20. století, tak v širším kontextu i proměny vztahu Čechů a Slováků v daném období.
Stranou přitom nezůstává ani tematika Chaloupeckého historických prací, z nichž mnohé (povětšinou negativně) ovlivnily rodící se kulturní klima společného státu. Historikovy texty tak namnoze určují linii výkladu. Vedle osobností umělecké bohémy konce dlouhého století a prvorepublikových intelektuálních elit zde defilují přední osobnosti lucemburské epochy, jsou promýšleny otázky zrodu husitství a proměny interpretace kulturního dědictví Velké Moravy, je probírána údajná Žižkova cesta do Uher i stále neukončený spor o Kristiána a dataci nejstarších českých legend.
Životní příběh rodáka z Dětenic na Jičínsku, anarchistického básníka, lobkovického knížecího archiváře, univerzitního historika, zuřivého polemika a vášnivého pěstitele jabloní se uzavírá náhlou smrtí roku 1951. Právě včas, chtělo by se říci...



(...) práce je až překvapivě zralou monografií tohoto význačného a v řadě kontextů i kontroverzního historika.
z posudku prof. Ivana Hlaváčka

Vynikající stylistické schopnosti činí z četby díla, navzdory jeho vysoké vědecké hodnotě, literární zážitek, umocněný navíc Ducháčkovým až empatickým a zároveň kritickým vhledem do řeči pramenů, z jejichž důkladného studia strhující příběh vyrůstá. (…) Jsem přesvědčen, že se brilantně napsaná kniha stane vědeckou událostí nejen u nás, ale též na Slovensku (…).
z posudku prof. Petra Čorneje

"Zdálo by se, že osobnostní složitosti jsou pro životopisce vítanou látkou. Ve skutečnosti od něj žádají mimořádně znalý, citlivý a stylisticky prokomponovaný přístup. Jen tak může vzniknout taková biografie, jakou osobnost Chaloupeckého osudu vyžaduje a potřebuje. Obdivuji, jak ji M. Ducháček zvládl."

z posudku prof. Kvačka

Práce byla poctěna Cenou Česko-slovenské komise historiků za rok 2013.

Obsah

Předmluva

I. Z anarchisty knížecím archivářem
Dětenické milieu
Mezi buřiči, maltézskými rytíři a cukrovou řepou
Gollovým žákem a knížecím lokajem

II. Kde žije bratr můj...
"Maximum, kterého bylo možno dosáhnout."
Centralizace slovenského archivnictví a archivní rozluka s Maďarskem
Spiritus agens historického semináře Univerzity Komenského
"Slováci budú prinútení žiadať dôrazným spôsobom, aby slovenská mládež bola zbavená takéhoto učiteľa."
Staré Slovensko a československé dejiny

III. Má láska patří středověku a gotickému Janu z Dražie
Středověcí osvícenci. Husitství v díle Václava Chaloupeckého
V pavučině syntéz a legendistiky
Rektorem v čase soumraku československé demokracie

IV. Boj o Pekařovu stolici
Vladyka Dětenický z Dědic
Vytržení z kořenů
Dětenická coda

V.
Závěr
Závěr

VI. Outro
Václav Chaloupecký: osobnostní monografie jako problém a výzva
Pramenná základna
Sekundární literatura

Seznam zkratek
Ediční poznámka
Seznam pramenů a literatury
Prameny nevydané
Prameny vydané
Autobiografie, memoáry, deníky
Beletrie
Elektronické zdroje
Rozhovory s pamětníky
Excerpovaná periodika
Sekundární literatura

Bibliografie prací Václava Chaloupeckého
Monografie
Pasáže v kolektivních dílech
Články
Edice Poezie
Překlady poezie

Seznam obrazových příloh
Resumé
Jmenný rejstřík

Recenze

Název rozsáhlé monografie nadějného a publikačně zdatného badatele „paradoxně více skrývá, než slibuje. Každý, kdo od práce očekává střízlivé pojednání o životě a díle dnes poněkud zapomenutého historika, žáka Gollova i Pekařova, bude příjemně překvapen. I když Ducháček vybudoval svůj text na biografickém půdorysu, tedy v zásadě chronologicky s nezbytnými tematicky laděnými exkursy, nezaměřil se pouze na Chaloupeckého osudy a jeho vědeckou i pedagogickou činnost, nýbrž prostřednictvím životopisu svérázné osobnosti postihl i celkový ráz a stěžejní problémy doby, v níž se protagonista práce pohyboval a kterou spoluutvářel. Tento v zásadě diltheyovský princip naplnil autor vskutku příkladně. V nemalé míře k tomu přispěly jeho vynikající stylistické schopnosti, které činí z četby díla, navzdory jeho vysoké vědecké hodnotě, literární zážitek, umocněný navíc Ducháčkovým až empatickým a zároveň kritickým vhledem do řeči pramenů, z jejichž důkladného studia strhující příběh vyrůstá.
Čím hlouběji jsem se lektorovaným textem zabýval, tím více jsem se upevňoval v přesvědčení, že nenabízí pouze objevný pohled na život a tvorbu pozoruhodného dějepisce, nýbrž představuje též zásadní příspěvek k dějinám české i slovenské historiografie, k dějinám česko - slovenských vztahů a vlastně také k dějinám české a slovenské duchovní kultury v první polovině 20. století. Drama Chaloupeckého života je rámováno dvěma daty. Na počátku stojí pozvolna odcházející belle époque, jejíž omamné kouzlo formovalo jinochovu individualitu, v závěru pak komunistická totalita, jejíž nástup osobitý historik přežil jen o tři roky.
Proti neskrývaným autorovým literárním ambicím, programově manifestovaným v záhlaví jednotlivých kapitol, nic nenamítám, naopak je vítám, byť místy působí poněkud přemrštěně. Po celý svůj život zastávám názor, že opravdu dobrá historiografická práce se vyznačuje vysokou úrovní literárního ztvárnění, usnadňujícího porozumění sdělovaným poznatkům. Tím ale nikterak nehoruji pro nezávazné a pramenně i teoreticky nezakotvené vyprávění. To v Ducháčkově případě ani nehrozí, protože právě práce s prameny a teoretické myšlení jsou jeho silnou stránkou, názorně ilustrovanou až udivujícím rozhledem po domácí a zvláště zahraniční produkci, včetně u nás přehlížené produkce slovenské.
Problémy, jimiž se autor v souvislosti s Chaloupeckým zabývá, vyžadují široké, v pravém slova smyslu interdisciplinární znalosti i bezpečné zvládnutí slovenských reálií. V tomto směru Ducháček plně obstál, a to z několika důvodů. Předně vychází z bohaté pramenné základny, neomezující se pouze na archivní materiály, dobovou publicistiku, texty čelných historiků i politiků, ale těžící i ze vzorně uplatněné metody oral history a z osobního poznání lokalit, v nichž se odvíjel Chaloupeckého život. Důležité však je, že se autor už dvanáct let systematicky zabývá česko - slovenskými vztahy v první půlce 20. století, brilantně se seznámil s tehdejšími poměry na Univerzitě Komenského a udržuje intenzivní kontakty se slovenskou vědeckou i kulturní obcí. I proto obdržel několik grantů, které mu umožnily dlouhodobější pobyty na Slovensku a studium v tamních archivech. Přidáme-li k tomu imponující seznam vědecké literatury, nedá se Ducháčkově heuristice téměř nic vytknout.
Posuzovaná práce má vzornou strukturu. Téměř ve shodě s teorií amerického historika a narativisty Haydena Whitea se opírá o čtyři nosné sloupy, čímž myslím čtyři rozsáhlé kapitoly. První (Z anarchisty knížecím archivářem) mapuje Chaloupeckého dětenické dětství, středoškolská i vysokoškolská studia (s objevnými průhledy do kulturního prostředí, v němž se protagonista stylizoval jako básník i anarchista) a především působení v lobkovickém archivu v Roudnici, stěžejní pro zrání mladého vědce. Pro další vývoj nadějného badatele a zvláště pro jeho pojímání česko - slovenské problematiky mělo určující význam jeho (až romanticky zbarvené) seznámení s manželkou, pocházející ze slovenské strany Bílých Karpat. Ducháček si zde vtipnou, ale přitom citlivou, hermeneuticky pojatou analýzou vytvořil bezpečný základ pro sledování a interpretaci budoucích Chaloupeckého postojů i aktivit.
Druhá kapitola (s příznačným názvem Kde žije bratr můj) je badatelsky neméně objevná a představuje základní příspěvek i k historii českého a slovenského archivnictví a k dějinám bratislavského vysokého školství, především k procesu zrodu a budování historického semináře na Univerzitě Komenského. Přináší však i kulturně historické postřehy z každodennosti soudobé Bratislavy a života jejích kulturních elit. Slovenského čtenáře ale asi nejvíce zaujmou Chaloupeckého (ze slovenského hlediska kontroverzní, ba nepřijatelné) názory na československou jednotu a na nejstarší slovenské dějiny, jimž se soustavně věnoval, četné publicistické polemiky a zejména dramatická proměna vztahu k Danielu Rapantovi, který se z vyvoleného žáka stal jeho hlavním slovenským vědeckým oponentem. Bohatství pramenného a dostatečně atraktivního materiálu nedokázal Ducháček odolat a předkládá je čtenářům v maximální možné šíři, i když méně by zde asi znamenalo více.
Smutný konec bratislavského účinkovaní, dlouhé čekání na přiznání postu po zesnulém Josefu Pekařovi, s nímž se, jak Ducháček zřetelně ukazuje, Chaloupecký neustále vyrovnával a poměřoval, a zřízení Protektorátu Čechy a Morava, tvoří v knize výrazný předěl. Těžiště autorovy pozornosti se v třetí kapitole přesouvá k Chaloupeckého vědecké práci. Husitologa musí velice těšit, jak si Ducháček poradil s Chaloupeckého (někdy dosti osobitými) příspěvky k dějinám husitství, zvláště s dosud otevřenými či nedostatečně vyřešenými otázkami (Žižkova slepota, rozšíření a ohlas husitství v Uhrách). Díky historikovým potomkům se autor dokonce dostal k nepublikovanému a nezredigovanému Chaloupeckého rukopisu Žižka a husité na Slovensku. Také na jeho základě demonstruje, jak se Chaloupecký často rozhodoval pro sporný vědecký postup, v němž přání bylo otcem myšlenky a zpravidla anticipovalo výsledek. To se týkalo nejen údajného Žižkova tažení do Uher, ale také nejstarších českých legend, včetně stále diskutované legendy takzvaného Kristiána. Soustřeďuje se přitom i na nezanedbatelnou roli Chaloupeckého asistenta a zdatného medievisty Rudolfa Holinky, jenž se taktně, leč často marně snažil svého nadřízeného krotit a přimět k vědecké sebekázni. Teprve Ducháčkovou zásluhou vychází na světlo podíl, který Holínkoví náleží při přípravě edic Pramenů X. století a Středověkých listů ze Slovenska. Přiznávám, že jsem se strachoval, jak se autor vyrovná se složitým tématem české legendistiky a sporů o Kristiána. Ducháček, navzdory mým obavám, netoliko obstál, ale navíc ještě rekonstruoval cestu, kterou se Jaroslav Ludvíkovský dostal k nápadu použít pro zkoumání Kristiánovy pravosti rytmické klauzule.
Čtvrtá a poslední kapitola se věnuje Chaloupeckého osudům po odchodu z Bratislavy, tedy protektorátnímu období, až překotné a těkavé činnosti v letech 1945 - 1948 a na závěr nelehkému životu v komunistickém Československu. Z mravního hlediska Chaloupecký v těchto smutných a těžkých dobách obstál, ačkoliv se musel vyrovnat s až tragickými momenty (odsouzení syna k trestu smrti, od něhož posléze nacistický soud ustoupil a zmírnil trest „pouze“ na doživotí; poúnorový zábor dětenického domu). Vděčil za to i své bojovné povaze a přímočarosti, která mu přinášela více nepřátel než přátel.
Jsem přesvědčen, že se brilantně napsaná kniha stane vědeckou událostí nejen u nás, ale též na Slovensku, a obohatí českou dějepiseckou produkci. Její nesporný vědecký přínos spočívá jak v detailní charakteristice života a díla Václava Chaloupeckého, tak ve způsobu zachycení významné kapitoly česko - slovenských vztahů a v širokém kulturním záběru.

Z recenzního posudku: prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.

I při pouze zběžném pohledu na aktuální monografickou produkci současné české historiografie lze v posledních měsících pozorovat doslova erupci biografických zpracování významných postav dějin moderního českého dějepisectví. Řada důležitých osobností naší historické vědy 19. a 20. století se tak, často po dlouhých letech obrazného "čekání", konečně dočkala jednotlivých a vesměs zdařilých satisfakcí. Po monumentu Jiřího Křesťana o Zdeňku Nejedlém vyšla v dubnu roku 2013 objemná práce Hany Kábové o J. V Šimákovi a dále například knihy Naděždy Morávkové o Františku Grausovi, Jaroslavy Hoffmannové o Václavu Novotném, Jakuba Zouhara o Františku Pubičkovi či Josefa Blümla o Čeňku Zíbrtovi. Jen málo v tuto chvíli zbývá také do vydání monografie Bohumila Jirouška o Karlu Stloukalovi nebo již delší čas očekávané knihy Jiřího Lacha o Josefu Šustovi. Všechny uvedené monografie je podle různých kritérií možno rozdělit do několika skupin. První z nich prezentuje rané počiny mladých talentovaných historiků dějepisectví (např. H. Kábová, J. Zouhar atd.), druhá pak souborné výsledky často vskutku celoživotního badatelského zájmu již ostřílených autorů (z výše zmíněných jde zvláště o knihy J. Hoffmannové, J. Křesťana a J. Blümla). Minimálně dva odlišné postupy lze diferencovat i v samotném způsobu zpracování daných děl. Forma těchto monografií má totiž buďto klasickou "konzervativní" podobu systematického nástinu života a díla vybrané osobnosti, nebo se naopak vyznačuje autorovým pokusem o určitou formální inovaci způsobu "psaní dějin" v oboru dějin historiografie. Exemplární ukázku této nesporné kompoziční, stylové a umělecko-tvůrčí inovace můžeme asi nejzřetelněji spatřovat jednak na příkladu již vzpomenuté Křesťanovy publikace o Zdeňku Nejedlém, zároveň ovšem také v díle, které jsem v dosavadních výčtech prozatím záměrně opomíjel a jemuž se chci ve své recenzi věnovat podrobněji: v (budiž řečeno již nyní) velice zdařilé knize Milana Ducháčka o Václavu Chaloupeckém.
Ducháčkova monografie je v současné české historiografii bezesporu příkladem mimořádně pečlivé, nevšedně erudované, příjemně čtivé a především neobyčejně zralé práce mladého historika, který se tímto svým dílem zařadil k nejnadějnějším talentům, znamenajícím pro budoucnost oboru dějin českého dějepisectví cenný příslib. Jako recenzent jsem se ocitl v paradoxně poněkud obtížné situaci, neboť Ducháčkově knize nelze, s výjimkou několika drobných formálních nedostatků, v podstatě nic zásadnějšího vytknout. Jelikož se však jedná o dílo, jehož hlavní výkladovou linii tvoří nikoli jen prostý dějový popis, nýbrž téměř souvislé pásmo autorových bystrých úvah, někdy diskutabilních interpretací a originálních myšlenek, poskytuje recenzovaný text zároveň dostatečné množství námětů k věcné debatě. Ducháčkovi se totiž podařilo, vedle bohatého množství odpovědí na dosud nevyjasněné okolnosti spojené s Chaloupeckého životem a působením, nabídnout také - a snad především - obsáhlý kolorit mnohdy ještě zajímavějších otázek, které se nejenom tváří v tvář Chaloupeckému vyjevují jako podněcující výzva k dalšímu bádání.
Stabilita Ducháčkem prezentovaných tezí nachází svou oporu především v dokonalém heuristickém zvládnutí látky. Šíře pramenné základny a zejména sekundární literatury (včetně nepublikovaných, např. diplomových a dizertačních prací atp.) vypovídá o značné badatelské zodpovědnosti a široké kontextuální poučenosti autora. Nabíledni je zde ovšem nejenom Ducháčkova výborná orientace v dějinách historiografie jako takových a pochopitelně i ve faktograficky maximálně vytěženém Chaloupeckého životaběhu, ale rovněž autorův široký rozhled i po marginálních tématech, jimž musel v souvislosti s Chaloupeckým věnovat určitou, byť třeba jen dílčí pozornost. Jde zejména o autorovy kompetentní průniky do oblastí dějin literatury (v souvislosti s Chaloupeckého mladickými múzami), ale také urbanistiky, etnografie, regionalistiky, architektury atd. Jednou z největších předností knihy se tudíž stává autorův smysl pro polykontextualitu minulého dění, s jejíž pomocí jsou dílčí dějinné aspekty zasazovány do jejich vzájemné souvislosti a organické jednoty. Pro příklad uveďme třeba pasáž, v níž je Chaloupeckého počínající zájem o Slovensko a slovenským prostředím odchovaného Palackého dáván do souvislosti s dobovými pohyby Chaloupeckého osobního života, jejichž leitmotivem byl sňatek se slovenskou protestantkou z Holíče (s. 70 an.). Podobně plasticky je vylíčen také Chaloupeckého bezmála dvacetiletý pobyt v Bratislavě, jehož výklad autor ukotvuje do celkových souvislostí spojených jak s obecným fenoménem tzv. "kufříkových profesorů" dojíždějících na Slovensko z české části republiky (K. Chotek, M. Weingart, J. Borovička, A. Pražák atd.), tak např. s urbanistickou proměnou dříve uherského Prešpurku, coby střediska zábav maďarské šlechty, v novou, čechoslovakismem tvarovanou Bratislavu (s. 175). Ocenění si zaslouží rovněž Ducháčkovy kontextuální exkurzy do vývoje mapování problematiky těch dějinných témat, jimiž se Chaloupecký zabýval, tedy zejména do konkrétních otázek medievistických (např. do raně středověké legendistiky), slovakistických a regionalistických (v souvislosti s Chaloupeckého zájmem o dějiny Podřipska). Souhrnně řečeno, platí-li stále Pekařovo krédo "kde není solidní heuristiky a pečlivé kritiky, nemůže býti vědy", splňuje Ducháčkova kniha tento, byť nikoli jediný předpoklad vědeckosti vskutku par excellence.
Nejviditelnější pečeť originality vtiskuje Ducháčkově knize bezesporu autorův netradiční, snad v některých momentech kontroverzní, přesto však vysoce kultivovaný styl. Nelze popřít, že Ducháček se svým monografickým debutem představil českému dějepisectví nejenom jako výtečný znalec určité problematiky, ale rovněž jako nadaný stylista s evidentním literárním talentem, díky němuž je "konzumace" knihy nejenom noetickým obohacením, ale také příjemným čtenářským zážitkem. Autorova pestrá slovní zásoba, vyprávěcí dar i občasná poetičnost jsou dostatečným znakem "dějepisného umělce", tedy historika, který - opět slovy Chaloupeckého učitele Josefa Pekaře - dokáže "umělecky oživiti vědecky probádanou minulost". Domnívám se proto, že kniha je i přes svou vysokou vědeckou hodnotu do značné míry přístupna i laickému čtenáři, který ji může číst jako zajímavý, zápletek plný a často dramatický příběh jedné z "VIP" osobností české meziválečné vědy. Stručně řečeno, Ducháčkův Chaloupecký je příkladem nadmíru zdařilé symbiózy noetické a delektorní funkce historického textu. Poněkud nonkonformně mohou přitom v rámci zažitých konvencí působit jakási úvodní "motivační vodítka" (autorovými slovy "úvodní itineráře" či "guidelines"), jimiž se autor s počátkem každé nové kapitoly snaží v čtenáři vzbudit zájem o další výklad. Ačkoli tyto "guidelines" evokují svým vyzněním (nepochybně záměrně) mnohdy takřka bulvární dikci (např. Copak je ta Gollova historická škola?, Vyhnali by TGM ze Slovenska, kdyby uvažoval nahlas?, Byl Chaloupeckého Žižka v Uhrách? A byl opravdu slepý?, Způsobil Chaloupeckého smrt cursus velox?), následující výklad vždy dokládá opodstatněnost těchto vstupních otázek. Důkazem je například již zmíněná Ducháčkova teze o souvislosti událostí Chaloupeckého osobního života s jeho zájmem o Slovensko, která dosvědčuje oprávněnost vstupní otázky, zda patří i "lovestory" do dějin historiografie (s. 32). Čtenáře krom toho jistě zaujmou také básnické a převážně metaforické nadpisy jednotlivých kapitol, které v mnohém připomínají styl Jiřího Křesťana v jeho nedávno vydané knize o Zdeňku Nejedlém, což je zajímavé mimo jiné i proto, že obě uvedené knihy spojuje osobnost jejich společného "patrona", kterým je Petr Čornej.
Svým způsobem stereotypně může v rámci Ducháčkovy stylistiky působit snad jen pravidelně se opakující topos časového určení, který uvozuje téměř všechny kapitoly knihy, jež začínají zpravidla ve stylu: "V červnu roku 1925 požádal Václav Chaloupecký své přátele, aby mu poštu zasílali na novou adresu: (...) ", nebo "Začátkem října 1927 otevřel Václav Chaloupecký psaní od šéfredaktora ČČH", podobně "Začátkem listopadu 1929 byl Václav Chaloupecký požádán redakcí Lidových novin o příspěvek do ankety o nejoblíbenější knihu roku", či "na podzim šestatřicátého roku si brněnský historik František Hrubý postěžoval kolegovi Juliu Glücklichovi: (...) ". Uvedený topos může sice vyvolat zdání jakéhosi autorova stylistického "zlozvyku", na druhé straně však vtiskuje jednotlivým kapitolám explicitní ráz epiky a příběhovosti, čímž je činí čtenářsky přitažlivějšími a atraktivnějšími.
Z koncepčního hlediska se pětisetstránková publikace Milana Ducháčka vyznačuje vnitřní výkladovou integritou, a to i přesto, že některé z kapitol jsou jen mírně upravenými verzemi autorových přípravných studií, samostatně publikovaných již dříve. Navzdory tomu však působí Ducháčkův text velmi sourodě a homogenně, což umocňuje také přehledné členění jednotlivých kapitol a s ním spojená logická struktura knihy. O autorových spisovatelských kvalitách svědčí i celkově poměrně malé množství kapitol, do nichž svůj obsáhlý výklad nakonec soustředil. Narozdíl od některých příbuzných děl se totiž Ducháček rozhodl vykreslit celkový obraz "fenoménu Václav Chaloupecký" velmi komplexně, integrálně a organicky, což jej mimo jiné uchránilo před schematickým (a proto vždy zjednodušujícím) oddělováním životopisné části monografie od "dílologie" a popisu obecných kontextů Chaloupeckého působení. Výsledkem tohoto rozhodnutí je celkem šest kapitol, členěných na nikdy více než maximálně tři podkapitoly. Za hlavní konceptuální vodítko takto strukturovaného výkladu posloužila Ducháčkovi (a v tom je jeho dílo veskrze tradičním) prostá chronologie. První kapitola Z anarchisty knížecím archivářem proto hovoří o Chaloupeckého bouřliváckých počátcích, završených érou jeho knížecího archivářství v Roudnici. Následující kapitola Kde žije bratr můj... se zabývá Chaloupeckého slovenskou anabází, třetí kapitola s názvem Má láska patří středověku a gotickému Janu z Dražic sleduje Chaloupeckého osudy v letech 1938-1947, načež přímo navazuje kapitola čtvrtá s prostým názvem Boj o Pekařovu stolici, mapující závěr nejenom Chaloupeckého kariéry, ale také života, který se uzavřel v listopadu 1951. Autorovi bychom však křivdili, kdybychom jeho dílo redukovali na pouhý, byť výtečný životopis Chaloupeckého. Ducháček sám ke konci své knihy uvádí, že "cílem této práce nebylo napsat životopis historika. Už proto, že takový závazek nutně svádí k soustředění na biografická a bibliografická data a na podstatu historikovy práce - tedy psaní o dějinách - se často nedostane. (...) Měl jsem proto v úmyslu soustředit se především na to, jak se konkrétní zakotvení - a především jeho proměny - promítlo do díla Václava Chaloupeckého a jakým způsobem posléze jeho texty vstupovaly (ve smyslu ,Wirkungsgeschichte') do utváření zdejšího ,diskurzu o dějinách', zejména těch .československých'." (s. 411-412). Tento přístup obohacuje originalitu Ducháčkovy knihy o další podstatnou dimenzi, a sice metodologickou. Autor se totiž zvoleným postupem velmi blíží novým biografickým konceptům současného světového dějepisectví, zejména syntetizujícímu žánru tzv. "kontextuální biografie", což je navíc sám schopen reflektovat (s. 412).
Přestože Milanu Ducháčkovi očividně neschází nadprůměrná metodologická průprava, dokázal se ve své knize vyvarovat samoúčelných metodologických exhibic, které by v rámci této konkrétní kontextuální biografie působily ve vztahu k celkové koncepci díla poněkud redundantně. I přesto však knize neschází autorova odpovídající sebereflexe vlastních metodologických a konceptuálních postupů, koncentrovaná do poslední kapitoly s názvem Outro, resp. Václav Chaloupecký: osobnostní monografie jako problém a výzva. Svým pojetím mi toto autorovo metodologické ohlédnutí, formulované jazykem výzvy k dalšímu bádání, připomíná podobně koncipovaný epilog z knihy Martina Kučery Rakouský občan Josef Pekař, kterou autor završil kapitolou Téma Pekařova občanství jako výzva k hermeneutické interpretaci. Na rozdíl od Kučerova (časem ostatně stále silnějšího) sklonu k jisté metodologické okázalosti odráží však poslední kapitola Ducháčkovy knihy především autorovu upřímnou touhu hledat a namísto jednoznačných odpovědí kultivovat mysl čtenáře spíše generováním nových a nesnadno zodpověditelných otázek. To ovšem zároveň neznamená, že by se Ducháček ve svém díle zdráhal zaujímání pevných stanovisek a vyhýbal se polemikám s autory, představujícími na poli dějin českého dějepisectví významné autority (např. v poznámkách na s. 278 nebo 352). Autor však tyto názorové různice prezentuje vždy věcně a podloženě, což z jeho výtek činí součást korektní vědecké diskuze bez přítomnosti jakýchkoli osobních invektiv.
Z faktického hlediska je možno říci, že v rámci tématu "Václav Chaloupecký" se Milanu Ducháčkovi podařilo v nadprůměrné šíři i hloubce vytěžit v podstatě maximum možného. Samozřejmě, že kvantitu empirických informací souvisejících s Chaloupeckého životem a dílem by bylo možno i nadále rozšiřovat. Podstatné však je, že z důležitých momentů spjatých s Chaloupeckým nezůstal Ducháčkem opomenut žádný. Velmi pečlivou pozornost věnoval autor například létům Chaloupeckého mládí a zrání, které zasadil do souvislosti s "Generací buřičů" a velmi dobře vykreslil také charakter Chaloupeckého historiografického "domova", silně ovlivněného klasickým "gollovským školením". Velmi dobře zdůraznil (a pramenně doložil) fakt, že Chaloupecký v české historiografii představuje v podstatě poslední autentický výhonek "Gollovy školy" nejen ve smyslu institucionálním a "mocenském", ale také metodologicko-metodickém, neboť Chaloupecký v obecném pohledu vlastně nikdy nepřekročil metodologické horizonty domácí empiricko-kritické historiografie (např. s. 401). Dokonce i navzdory propedeutickým proklamacím nejenomJosefa Pekaře, ale už i pozdního Jaroslava Golla, zůstal Chaloupeckého historickému myšlení bytostně vlastní také ryze individualistický přístup k historickému dění, který mohl v první třetině dvacátého století jen těžko nalézt společnou řeč jak se sociologizujícími (Jan Slavík, Historická skupina), tak strukturalistickými (František Kutnar) i "rozumějícími" (Zdeněk Kalista) proudy českého dějepisectví, přestože Ducháček v Chaloupeckého dílech nachází i určité stopy ovlivnění diltheyovskou filozofií, pekařovskou snahou postihnout "ducha doby" (obojí v poznámce na s. 42) atp. Tyto aspekty měly sice evidentní vliv na některá z konkrétních Chaloupeckého děl, nosné kontury jeho historického myšlení však příliš nezasáhly. V rovině pouhých dílčích a v podstatě jen momentálních inspirací je proto třeba nahlížet i na zjevnou podobnost mezi Chaloupeckého Českou rebelií na Podřipsku a Dějinami Řipu s Pekařovou Knihou o Kosti (s. 66-67) nebo některých částí Chaloupeckého Starého Slovenska se Šustovými Dvěma knihami českých dějin (s. 221). Gollovskou provenienci Chaloupeckého výchozích metodologických zásad Ducháček velmi dobře postřehl rovněž na příkladu jeho polemik s Danielem Rapantem, v nichž je dobře patrná Chaloupeckého nedůvěra vůči archeologii (explicitně kodifikovaná v úvodu Novotného Českých dějin), etnografii a podobným disciplínám, a naopak neochvějná víra v prvořadost písemných pramenů (s. 241nn).
Zřejmě nejpřínosnější část knihy (povýšenou nad ostatní také podtitulem monografie Hledání československých dějin) a zároveň její hlavní těžiště reprezentuje Ducháčkův plastický obraz problémů spjatých s Chaloupeckého snahami o historiografické uchopení slovenské otázky. Autorovi se podařilo velmi důkladně proniknout do dosud jen málo zpracované problematiky formování "česko-slovenského" historiografického diskurzu v éře první republiky. Podrobně jsou proto analyzovány nejenom Chaloupeckého střety s Danielem Rapantem, Jozefem Škultétym či Milanem Hodžou o čechoslovakistické pojetí slovenských dějin, ale také mnoho dalších důležitých témat, spojených s meziválečnými pokusy o vytvoření Čechům i Slovákům společné národní identity. Jsem přesvědčen, že právě tato část knihy vtiskuje danému dílu nadnárodní rozměr a činí z něj cenný přínos rovněž pro současnou historiografii slovenskou (zastoupenou v této oblasti rovněž zdařilými pracemi Karola Hollého atp.).
Obratně a znale si autor počíná i při rekonstrukcích a úvahách nad dalšími Chaloupeckého, tentokrát již ryze českými osudy. Pozornost si zajisté zaslouží například působivá "pěstitelská" metafora, podchycující podstatu rozdílu mezi Chaloupeckým a Pekařem (s. 165-266). Ostatně právě v souvislosti s Pekařem se Ducháčkovi po mém soudu podařilo ve zkratce načrtnout velmi výstižný portrét jedné z nejvýraznějších osobností české historiografie, který i navzdory přemíře pekařovské literatury přináší k Pekařovu působení (zejména co se vztahu k jeho žákům týče) nové postřehy (s. 270-272).
Osobně považuji za jeden z myšlenkových vrcholů knihy shodou okolností nejkratší kapitolu s názvem Závěr, která prokazuje autorovu schopnost syntetizovat analýzou zjištěné poznatky do obecných tezí. Pravdou je nicméně i to, že právě v této kapitole se dosti často projevuje Ducháčkova občasná tendence Chaloupeckého v mnohých situacích omlouvat a na základě porozumění motivům jeho jednání jej vyviňovat z leckterých problémových míst jeho života (např. s. 403-404). Podobně apologeticky vyznívá i Ducháčkova nedostatečně doložená interpretace důvodů, jež Chaloupeckého údajně vedly k zamítnutí poválečné habilitace Františka Kutnara (s. 366), stejně jako autorova sveřepá snaha vyvinit Chaloupeckého z nařčení, že jeho František Palacký je v podstatě pouhým kompilátem (ba v některých ohledech dokonce plagiátem) starších Gollových a Pekařových studií (s. 69nn.). Nutno ovšem dodat, že tento autorův sklon nikde nepřekračuje přijatelné meze vědecké objektivity a je do určité míry znakem většiny žánrově příbuzných biografií.
Celkově považuji - ve shodě s Petrem Čornejem - Ducháčkovu knihu o Václavu Chaloupeckém za jednu z nejpodstatnějších a zároveň nejzdařilejších historiografických událostí českého roku 2014. Mladý autor se zde představil se všemi kvalitami současného dějepisce, heuristickou pečlivostí počínaje, literárním talentem a věcnou erudicí pokračuje a metodologickou gramotností konče. K celkově vynikajícímu dojmu z knihy konečně přispívá také vůbec první pokus o bibliografický soupis Chaloupeckého prací, stejně jako vydařený obrazový doprovod, který čtenáři nabízí množství vesměs málo známých ilustrací, jež jsou navíc doprovázeny autorovými zpravidla oduševnělými a důvtipnými komentáři.

Roman Pazderský, časopis Střed/Centre (Masarykův ústav a AV ČR), 1/2015, str. 174-182

Ke stažení