Václav Chaloupecký

Copak je ta Gollova historická škola? Jak lze v Palackém objevit kořeny československých dějin? Proč československý úředník těžko nachází řeč s maďarským, ačkoli se oba domluví německy? Vyhnali by TGM ze Slovenska, kdyby uvažoval nahlas? Zrodilo se husitství z intelektuální konstrukce univerzitních mistrů? Proč Chaloupecký nedokončil přepracování Laichtrových Českých dějin? Jak se změní život badatele, když z domácnosti zmizí služka? A patří lovestory do dějin historiografie?
Takové otázky si klade Milan Ducháček (*1978) v knize o českém historikovi Václavu Chaloupeckém, žáku Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, jenž se po zrodu Československé republiky stal profesorem československých dějin Univerzity Komenského v Bratislavě. Po Pekařově smrti pak přijal prestižní nástupnictví na Karlově univerzitě.
Václav Chaloupecký má pro své názory na česko-slovenský poměr na Slovensku dodnes „zlé meno“ a v českém prostředí zůstává ve stínu svých učitelů. I proto se autor rozhodl znovu rozpohybovat zdánlivě dobře známý příběh zrodu a rozkladu první ČSR a na pozadí životní dráhy opomíjeného historika se pokusil zachytit jak vnitrooborové klima českého, respektive československého dějepisectví první poloviny 20. století, tak v širším kontextu i proměny vztahu Čechů a Slováků v daném období.
Stranou přitom nezůstává ani tematika Chaloupeckého historických prací, z nichž mnohé (povětšinou negativně) ovlivnily rodící se kulturní klima společného státu. Historikovy texty tak namnoze určují linii výkladu. Vedle osobností umělecké bohémy konce dlouhého století a prvorepublikových intelektuálních elit zde defilují přední osobnosti lucemburské epochy, jsou promýšleny otázky zrodu husitství a proměny interpretace kulturního dědictví Velké Moravy, je probírána údajná Žižkova cesta do Uher i stále neukončený spor o Kristiána a dataci nejstarších českých legend.
Životní příběh rodáka z Dětenic na Jičínsku, anarchistického básníka, lobkovického knížecího archiváře, univerzitního historika, zuřivého polemika a vášnivého pěstitele jabloní se uzavírá náhlou smrtí roku 1951. Právě včas, chtělo by se říci...

Práce je až překvapivě zralou monografií tohoto význačného a v řadě kontextů i kontroverzního historika.
Prof. Ivan Hlaváček


Zdálo by se, že osobnostní složitosti jsou pro životopisce vítanou látkou. Ve skutečnosti od něj žádají mimořádně znalý, citlivý a stylisticky prokomponovaný přístup. Jen tak může vzniknout taková biografie, jakou osobnost Chaloupeckého osudu vyžaduje a potřebuje. Obdivuji, jak ji M. Ducháček zvládl.
Prof. Kvačka

Práce obdržela Cenu Česko-slovenské komise historiků za rok 2013.

Předmluva

I. Z anarchisty knížecím archivářem
Dětenické milieu
Mezi buřiči, maltézskými rytíři a cukrovou řepou
Gollovým žákem a knížecím lokajem

II. Kde žije bratr můj...
„Maximum, kterého bylo možno dosáhnout.“
Centralizace slovenského archivnictví a archivní rozluka s Maďarskem
Spiritus agens historického semináře Univerzity Komenského
„Slováci budú prinútení žiadať dôrazným spôsobom, aby slovenská mládež bola zbavená takéhoto učiteľa.“
Staré Slovensko a československé dějiny

III. Má láska patří středověku a gotickému Janu z Dražic
Středověcí osvícenci. Husitství v díle Václava Chaloupeckého
V pavučině syntéz a legendistiky
Rektorem v čase soumraku československé demokracie

IV. Boj o Pekařovu stolici
Vladyka Dětenický z Dědic
Vytržení z kořenů
Dětenická coda

V. Závěr

VI. Outro
Václav Chaloupecký: osobnostní monografie jako problém a výzva
Pramenná základna
Sekundární literatura

Seznam zkratek
Ediční poznámka
Seznam pramenů a literatury
Prameny nevydané
Prameny vydané
Autobiografie, memoáry, deníky
Beletrie
Elektronické zdroje
Rozhovory s pamětníky
Excerpovaná periodika
Sekundární literatura

Bibliografie prací Václava Chaloupeckého
Monografie
Pasáže v kolektivních dílech
Články
Edice Poezie
Překlady poezie

Seznam obrazových příloh
Resumé
Jmenný rejstřík

Ducháčkova monografie je v současné české historiografii bezesporu příkladem mimořádně pečlivé, nevšedně erudované, příjemně čtivé a především neobyčejně zralé práce mladého historika, který se tímto svým dílem zařadil k nejnadějnějším talentům, znamenajícím pro budoucnost oboru dějin českého dějepisectví cenný příslib. Jako recenzent jsem se ocitl v paradoxně poněkud obtížné situaci, neboť Ducháčkově knize nelze, s výjimkou několika drobných formálních nedostatků, v podstatě nic zásadnějšího vytknout. Jelikož se však jedná o dílo, jehož hlavní výkladovou linii tvoří nikoli jen prostý dějový popis, nýbrž téměř souvislé pásmo autorových bystrých úvah, někdy diskutabilních interpretací a originálních myšlenek, poskytuje recenzovaný text zároveň dostatečné množství námětů k věcné debatě. Ducháčkovi se totiž podařilo, vedle bohatého množství odpovědí na dosud nevyjasněné okolnosti spojené s Chaloupeckého životem a působením, nabídnout také – a snad především – obsáhlý kolorit mnohdy ještě zajímavějších otázek, které se nejenom tváří v tvář Chaloupeckému vyjevují jako podněcující výzva k dalšímu bádání.
Stabilita Ducháčkem prezentovaných tezí nachází svou oporu především v dokonalém heuristickém zvládnutí látky. Šíře pramenné základny a zejména sekundární literatury (včetně nepublikovaných, např. diplomových a dizertačních prací atp.) vypovídá o značné badatelské zodpovědnosti a široké kontextuální poučenosti autora. Nabíledni je zde ovšem nejenom Ducháčkova výborná orientace v dějinách historiografie jako takových a pochopitelně i ve faktograficky maximálně vytěženém Chaloupeckého životaběhu, ale rovněž autorův široký rozhled i po marginálních tématech, jimž musel v souvislosti s Chaloupeckým věnovat určitou, byť třeba jen dílčí pozornost. Jde zejména o autorovy kompetentní průniky do oblastí dějin literatury (v souvislosti s Chaloupeckého mladickými múzami), ale také urbanistiky, etnografie, regionalistiky, architektury atd. Jednou z největších předností knihy se tudíž stává autorův smysl pro polykontextualitu minulého dění, s jejíž pomocí jsou dílčí dějinné aspekty zasazovány do jejich vzájemné souvislosti a organické jednoty. […] Souhrnně řečeno, platí-li stále Pekařovo krédo „kde není solidní heuristiky a pečlivé kritiky, nemůže býti vědy“, splňuje Ducháčkova kniha tento, byť nikoli jediný předpoklad vědeckosti vskutku par excellence.
Nejviditelnější pečeť originality vtiskuje Ducháčkově knize bezesporu autorův netradiční, snad v některých momentech kontroverzní, přesto však vysoce kultivovaný styl. Nelze popřít, že Ducháček se svým monografickým debutem představil českému dějepisectví nejenom jako výtečný znalec určité problematiky, ale rovněž jako nadaný stylista s evidentním literárním talentem, díky němuž je „konzumace“ knihy nejenom noetickým obohacením, ale také příjemným čtenářským zážitkem. Autorova pestrá slovní zásoba, vyprávěcí dar i občasná poetičnost jsou dostatečným znakem „dějepisného umělce“, tedy historika, který – opět slovy Chaloupeckého učitele Josefa Pekaře – dokáže „umělecky oživiti vědecky probádanou minulost“. Domnívám se proto, že kniha je i přes svou vysokou vědeckou hodnotu do značné míry přístupna i laickému čtenáři, který ji může číst jako zajímavý, zápletek plný a často dramatický příběh jedné z „VIP“ osobností české meziválečné vědy. Stručně řečeno, Ducháčkův Chaloupecký je příkladem nadmíru zdařilé symbiózy noetické a delektorní funkce historického textu.
[…]
Celkově považuji – ve shodě s Petrem Čornejem – Ducháčkovu knihu o Václavu Chaloupeckém za jednu z nejpodstatnějších a zároveň nejzdařilejších historiografických událostí českého roku 2014. Mladý autor se zde představil se všemi kvalitami současného dějepisce, heuristickou pečlivostí počínaje, literárním talentem a věcnou erudicí pokračuje a metodologickou gramotností konče. K celkově vynikajícímu dojmu z knihy konečně přispívá také vůbec první pokus o bibliografický soupis Chaloupeckého prací, stejně jako vydařený obrazový doprovod, který čtenáři nabízí množství vesměs málo známých ilustrací, jež jsou navíc doprovázeny autorovými zpravidla oduševnělými a důvtipnými komentáři.
Roman Pazderský (Časopis Střed/Centre, Masarykův ústav a AV ČR, 1/2015, str. 174–182)