Němci v Praze 1861–1914

Americký historik stopuje politické, sociální a kulturní dějiny pražských Němců od roku 1861 (Češi získali majoritu v městské radě) do první světové války. Popisuje jak se pražští Němci ve svém všedním životě vyrovnávali se ztrátou postavení a moci. V centru autorovy pozornosti je především vznik liberální společnosti v Praze v první polovině 19. století a následné rozdělení zemských vlastenců Království českého na národnostní Čechy a Němce. Velkou pozornost věnuje i obvykle přehlíženým nižším sociálním vrstvám německé společnosti. Celá práce končí analýzou porážky liberálního politického proudu pražských Němců v předvečer velké války.

Od zemských vlastenců Království českého k Čechům a Němcům
Zrození německé společnosti, 1861–1879
Demografické skutečnosti
Obrana liberální společnosti
Nižší vrstvy německé společnosti 1883–1897
Rozklad liberální společnosti 1897–1914
Etnická identita, skupinová solidarita a historická změna

Cohenova kniha, vydaná roku 1981 v Princetonu, stala se za dvě desetiletí do vydání českého překladu již mezinárodním standardem, a to jak po stránce faktografické, tak co se metodických přístupů týče. Schorskeho a Havránkův žák je dnes předním americkým znalcem středoevropských sociálních, vzdělanostních, kulturních i politických dějin s bohatou publikační produkcí. Jeho knižní prvotina prošla zkouškou času vítězně: jakékoliv další bádání se o ní opírá a musí se s ní vyrovnávat. "Tato studie chce stopovat sociální dějiny pražských Němců v době jejich úpadku v mezidobí od roku 1861 do první světové války. Abychom porozuměli reakcím Němců na ztrátu jejich nadvlády ve městě, musíme zkoumat nejen vývoj jejich kolektivních hodnot a cílů, nýbrž také vývoj jejich skupinové identity, společenské hranice mezi Němci a Cechy a kritéria účasti v německých skupinových vztazích." Tak definuje sám autor v úvodu cíle knihy.
Výklad je členěn do šesti kapitol. Cohen stručně líčí přechod od zemského vlastenectví k modernímu nacionalismu Cechů a Němců, zrození pražské německé společnosti v šedesátých a sedmdesátých letech, proměny demografického zázemí pražské německé menšiny, ve čtvrté kapitole pak politické boje německého liberalismu od osmdesátých let. Pátá kapitola je zasvěcena nižším vrstvám německé společnosti v osmdesátých a devadesátých letech, šestá rozkladu liberální společnosti na počátku 20. století. Jako závěr autor připojil krátký esej o etnické identitě, skupinové solidaritě a historických změnách v Praze. Formou dodatků Cohen publikoval jednak informaci o metodách jeho sociálně populačních výzkumů, především však celou řadu velmi instruktivních tabulek a soupisů, doplňujících již tak bohatou tabelární výbavu jednotlivých kapitol. Vedle bohatého poznámkového aparátu má kniha záslužný rozsáhlý seznam pramenů a zejména literatury, který Jan Havránek ve spolupráci s autorem ak1ualizoval na úroveň bádání závěru století.
I když - přes heroické lektorské úsilí Marie Štemberkové - zůstal překlad, provedený Janou Mandlerovou, značně kostrbatý, ten, koho zajímá příběh pražské německé a židovské menšiny, bude neúprosně zatažen do děje: Cohen svou - evropsky významnou - látku zpracoval na základě neobyčejně rozsáhlých pramenných výzkumů, vstřebal gigantickou evropskou i americkou literaturu, psal metodicky inspirativně a vypravěčsky vděčně.
Jiří Pešek (Dějiny a současnost 1/2001)

Devatenáct let po americkém vydání -vychází nyní základní dílo Garyho Cohena The Politics oj Ethnic Survival: Germans in Prague, 1861-1914 (Princeton University Press, 1981) česky v překladu Jany Mandlerové. Současně se objevilo na knižním trhu i dílo Cohenova učitele Carla Schorského Vídeň na přelomu století (Brno 2000, 354 s.). Cohenova kniha, jejíž původní vydání je v Praze jen v několika málo exemplářích, byla až dosud české vědecké obci jen málo známa. A přece k tolik diskutované problematice německé a židovské pražské komunity před sto lety a jejího přínosu evropské kultuře přináší právě to, co v článcích o ní často chybí -prověřená, "tvrdá" sociální, demografická fakta.
Kniha vznikala v Praze při studijních pobytech autorových. První z nich začal v době studiu této problematiky jen málo příznivé, v roce 1972. Nicméně i tehdy nalezl Gary Cohen v Praze několik opěrných bodů, Archivu Univerzity Karlovy patřilo mezi nimi místo neposlední.
Čtenáře snad nejvíce udiví hloubka pramenného záběru zahraničního badatele, který musel překonávat paleografické i jazykové problémy. Cohen velkým úsilím zdolal překážky a studoval do hloubky primární prameny, zejména sčítací operáty pražských cenzův letech 1880-1910, spolkovou agendu v městském archivu pražském, archivu českého místodržitelství i v archivech centrálních úřadů ve Vídni. Prošel 75 kartonů z pozůstalosti Německého Kasina a materiály dalších pražských německých spolků stejně jako zápisy z jednání rady Židovské náboženské obce. Přitom se seznámil třebas i s literaturou k problematice, kterou jsme my, čeští historici podcenili, a zjistil, v kterých pražských kostelech se němčina užívala při bohoslužbách (s. 168).
Nalezl spolehlivé odpovědi na otázku, jaká část pražského obyvatelstva se pokládala ze Němce. V roce 1857 to byla jedna třetina, v roce 1910 již jen pouhých 7 procent mezi pětinásobně početnější městskou populací. Do detailů jsou tu rozebrány demografické a profesní struktury tří farností, kde žilo relativně nejvíce těch, kdo se hlásili ke svému němectví -farnosti sv. Havla na Starém a sv. Jindřicha a Petra na Novém Městě. Tento výzkum otištěný ve 3. kapitole objasnil životní postavení vysokých a vyšších vrstev německé společnosti, zatímco 5. kapitola se věnuje nižším vrstvám pražské německé společnosti a jejich podílu na spolkovém životě Němců v Řemeslnickém spolku a ve spolcích tělovýchovných.
Stranou nemohly zůstat pražské německé vysoké školy, jejich studentstvo, jeho vlastní spolkový život i podíl na činnosti jiných, třeba tělovýchovných organizací. Vzorný poznámkový aparát ukazuje, že to byla především důsledně uplatňovaná prosopografická metoda, která Cohenovi umožnila vidět pod statistickými daty i složité individuální osudy a tak ve světle dobře uchovávaných dokumentů a bohatých svědectví o pražském životě vytvořit metodický model pro studium podobných procesů, které se odehrávaly na jiných místech v Evropě i ve světě v 19. a 20. století. Proto se kniha těší velké pozornosti v americké i západoevropské historické vědě.
Jan Havránek (AUC Historia Universitatis Carolinae Pragensis, 2000, 1–2)

Ačkoliv byla tato kniha vydána v americkém Princetonu již před dvaceti lety, přesto si zaslouží nejvyšší pozornost. Dodnes totiž představuje jedinou práci, jež se nevěnuje výhradně politickým vztahům mezi Čechy a Němci v 19. a 20. století. V centru jejího zájmu naopak stojí vnitřní život německého etnika. Je svým způsobem příznačné, že ji nenapsal ani český, ani německý historik. Na obou stranách je totiž veškeré nacionální soužití vnímáno jako konfliktní, přičemž kvůli odlišným životným zkušenostem jedna část historiků akcentuje především nacistickou okupaci, zatímco část druhá připojení sudetských oblastí k Československu po první světové válce nebo poválečný odsun. V českém i německém prostředí totiž nad historiografií dominuje kolektivní paměť (ve skutečnosti téměř výhradně subjektivní). Jedinou cestu, jak nacionální předpojatost překonat, patrně představuje mladá generace historiků, kteří budou česko-německé dějiny na českém a moravském teritoriu studovat sine ira et studio. Příkladem možné změny nasměrování výzkumů je nyní i česky vydaná práce Volkera Zimmermanna Sudetští Němci v nacistickém státě 1938-1945. Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské. Jakkoli i v ní hraje politika důležitou úlohu, přesto si její autor v prvé řadě všímá nálad sudetských Němců, různých poloh vztahu k Třetí říši a svým způsobem jejich válečného každodenního života. Zimmermann patrně nevědomky navázal právě na knihy Geryho B. Cohena, jenž si jako objekt svého historického a v řadě případů i sociologického zkoumání vybral komunitu pražských Němců z let 1861-1914. Cohen vyšel z demografických údajů a ze sčítání obyvatelstva, jež zcela jednoznačně ukazují, že z mnoha různých důvodů počet Němců v Praze klesal a že se měnila i jejich sociální a profesní skladba. S postupem občanské společnosti, vedené politickým liberalismem, pak zákonitě klesal i původně dominantní politický význam Němců v pražské samosprávě, a ve svém důsledku pak vedl k úplné ztrátě kontroly nad Prahou. Cohen se v základní rovině pokusil zachytit jejich skupinové, nacionálně podbarvené reakce na ztrátu původní pozice, hledání nové národní identity a její přerod v politicky dosti nevybíravý boj, jenž výrazně ovlivňoval i soužití Čechů a Němců obecně jak v posledních desetiletích monarchie, tak i během celé první republiky. Jedním z velkých kladů Cohenovy práce je skutečnost, že do svých úvah zařazuje nejen movité německé měšťanstvo, nýbrž i nižší vrstvy, jež byly ještě v 80. letech politicky pasivní, a tudíž i nacionálně neangažované (to samozřejmě neznamená, že by si neuvědomovaly svoji etnickou příslušnost a odlišnost). Cohenova kniha si však zaslouží naši pozornost i díky mnohokráte opakované tezi, jež staví do poněkud negativního světla českou "obrozenskou" společnost. Podle autora totiž iniciátorem mohutných konfliktů konce 19. století byli čeští nacionalisté, kteří přišli již ve 40. letech s modelem politiky, jež byla vůči Němcům nesmířlivá a nacionálně agresivní. Teprve tlak z české strany podle Cohena vyvolal nové uvědomění si zvláštních skupinových zájmů, jež se ještě zdůraznily po přerození městské správy v jednoznačně pročeskou. Němci na stupňující se tlak reagovali stejným způsobem a pod vlivem české netolerance se i jejich nacionalismus stává agresivnějším. I když Cohen poněkud opomíjí zdůraznit skutečnost, že čeští nacionálové vycházeli ve svých názorech ze zkušeností německého politického "obrození" přelomu 18. a 19. století a že pravděpodobně neexistovala jiná cesta, jak si v rámci zemské i pražské správy získat odpovídající mocenské pozice, než cesta agresivního nacionálního tlaku, využívajícího demografické převahy, přesto by se většina českých historiků měla nad interpretacemi a někdy i dosti spornými tezemi zamyslet a brát je v dalších výzkumech vážně v potaz.
Martin Nodl (Souvislosti 3–4/2001)