Mozeček – od J. E. Purkyně po dnešek

The cerebellum – from J. E. Purkyně to the present day The name of Jan Evangelista Purkyně and the cerebellum belong inseparably together. He was the first who saw and described the largest nerve cells in the brain, de facto in the cerebellum. The most distinguished researchers of the nervous system then showed him the highest recognition by naming these neurons as Purkinje cells. Through experiments by J. E. Purkyně and his followers properly functionally was attributed to the cerebellum share in precision of motor skills. Despite ongoing and fruitful research, after a relatively long time, especially in the last two decades, scientists had to constantly replenish and re-evaluate the traditional conception of the cerebellum and formulate a new one. It started in the early 1990s, when it was found that cerebellar cortex contains more neurons than the cerebral cortex. Shortly thereafter it was gradually revealed that such enormous numbers of neural cells are not without an impact on brain functions and that the cerebellum, except its traditional role in the motor skills, also participates in higher nervous activity. These new findings were obtained thanks to the introduction of modern methods of examination into the clinical praxis, and experimental procedures in neuroscience research using animal models of cerebellar disorders described in this work. Mozeček – od J. E. Purkyně po dnešek Jméno Jana Evangelisty Purkyněho a mozeček patří neoddělitelně k sobě. On to byl, kdo první uviděl a popsal největší nervové buňky v mozku, de facto v mozečku. Nejvýznamnější badatelé v problematice mozku posléze, jako projev nejvyššího uznání, rozhodli pojmenovat tyto neurony jeho jménem, tedy Purkyňovými buňkami. Jak na základě pokusů J. E. Purkyně, tak jeho následovníků byla mozečku následně přiznána účast v řízení a precizaci motoriky. Navzdory těmto významným objevům, za relativně dlouhou dobu, přesněji v uplynulých dvou dekádách, museli vědci zcela přehodnotit tradiční koncepci mozečku, a zformulovat postupně novou. To započalo počátkem 90. let minulého století, kdy bylo zjištěno, že mozečková kůra obsahuje více neuronů, než kortex velkého mozku. Krátce nato přicházely nové nálezy svědčící o tom, že tak enormní množství cerebelárních neuronů není samoúčelné, ale že má dopad na ostatní funkce celého mozku. Ukázalo se totiž, že vedle jeho tradiční role ve zpřesňování a kontrole motorických dovedností se mozeček podílí na vyšších nervových funkcích, včetně kognitivních. Tyto nové poznatky byly získány díky zavedení moderních vyšetřovacích metod do klinické praxe, ale také novými experimentálními postupy v neurovědním výzkumu za využití animálních modelů mozečkových dysfunkcí popsaných v této práci.