Blog

Zemřel historik Jan Křen

08. 04. 2020 Redakce

Milí čtenáři,

s lítostí Vám oznamujeme, že nás ve věku nedožitých 90 let opustil vzácný člověk, historik a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 prof. Jan Křen. Jeho knihy vycházely v našem nakladatelství od počátku 90. let, loni jsme měli tu čest vydat jeho Čtvrt století střední Evropy, volné pokračování klíčového titulu Dvě století střední Evropy (2005).

V ukázce přinášíme kapitolu z jeho monografie Konfliktní společenství, věnované česko-německým vztahům, která v druhé půlce 80. let vyšla nejprve v samizdatu a pak v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers a stala se jednou z jeho nejreflektovanějších prací.

Masarykova akce

Také Masaryka, druhou hlavu protirakouské skupiny, přivedla válka k definitivnímu rozchodu s monarchií. Politické sondy ve Vídni na počátku války ho utvrdily v přesvědčení, že při vítězství Centrálních mocností je tvrdá nadvláda Němců v Rakousku a v Mitteleuropě neodvratná. Masarykovo jednostranné vidění Němců a Německa, podmíněné i filozoficky jeho „zaujetím proti Kantovi“ se za války stalo ještě jednostrannějším. Jeho sklon k redukci Německa na Prusko a Pruska jen na nositele agresivity a militarismu odrážel ovšem reálnou hrozbu pro střední Evropu a její národy: válečný úspěch nedá v Německu převahu silám demokracie a humanistické kultury, s nimiž sousední národy mohly vyjít. Odtud Masarykovo válečné Carthaginem esse delendam: „Nestačí, aby jen Rakousko padlo“, musí dojít ke „zkrušení Berlína“. Ve válečných poměrech je Masaryk nekompromisně „stranický“: někdejší svou kritiku Palackého teze, že české dějiny nelze zúžit jen na protiněmecký tah, odkládá ad acta: „Naše místo bylo celou duší na straně protiněmecké.“ Tyto postoje ovšem neměly za cíl zničení Německa a Němců (Vernichtungsgedanke), ani u Masaryka ne. „Nemáme nenávisti vůči Němcům ani Maďarům, ale přiznáváme, že nemůžeme milovati svých nepřátel; chceme se prostě snažit býti k nim spravedliví,“ napsal v únoru 1916. Bude-li poválečné Německo omezeno jen na svůj etnický rozsah (Masaryk byl tehdy ochoten akceptovat dokonce i připojení německého Rakouska), získají i ostatní národy šanci k uskutečnění svých státních aspirací.
V protirakouském táboře jej však tato úvaha přivádí na jinou pozici než Kramáře. Odklon od Rakouska přimknutím k Rusku byl pro Masaryka těžko přijatelný, a to nejen proto, že nevěřil ve schopnost carismu přestát válku tak úspěšně, aby mohl ve středovýchodní Evropě rozhodovat. Podle rakouských zpráv byl Masaryk názoru, že invaze ruských vojsk by sice Čechy zbavila Habsburků, ale přinesla by „potíž, jak se pak zbavit osvoboditelů“. V době, kdy se to zdálo možné, a dokud si Petrohrad zachovával silný mezinárodní vliv, činil ovšem Masaryk ruské orientaci značné ústupky: s ohledem na Rusko akceptoval – nerad – pro budoucí český stát monarchickou formu a jednu dobu by byl – stejně nerad – přijal i romanovskou dynastii. Časem se mělo ukázat, že to nebyly jen momentální taktické úvahy. Silné Rusko a blízké vztahy k němu považoval vždy za důležitou podmínku státní existence menších středoevropských národů: „... pak bude Německo a Rakousko slabší,“ psal v září 1917. V představách největšího českého kritika Ruska od Havlíčkových dob bylo Rusko přece jen „příštímu státu z velmocí až do bolševické revoluce nejblíže“ – Masaryk si také přál aspoň společnou hranici. Bylo paradoxní, že vakuum, jež v ruské orientaci Čechů vzniklo mezi zmírajícím konzervativním rusofilstvím a budoucím sovětofilstvím komunistů, překlenula právě jeho autorita. Válka přivedla Masaryka k tomu, že radikálně překročil i tradiční rámec české politiky, jež se dosud pohybovala jen mezi Německem či Rakouskem a Ruskem. Už jeho pojetí války nebylo úzce nacionální a Masaryk se snaží dát válce hlubší demokratický smysl: boj s „pangermánským imperialismem“ považoval za „prodloužení starého a velkého antagonismu římsko-řeckého, Západu a Východu, Evropy a Asie, později Říma a Byzance“, za konflikt absolutistických a militaristických „teokracií“ Centrálních mocností s moderní občanskou demokracií Západu – teorie silná v kritice německé koalice, ale jinak krkolomná a politicky utilitárně vyšroubovaná; účinnosti nabyla teprve později, po pádu carismu a vstupu Ameriky do války. Totéž platí o Masarykově vizi válečného cíle Dohody, kterým měla být přestavba střední Evropy, „centra nacionálních antagonismů“. Tato „zóna nebezpečí“ pro celý kontinent měla být odstraněna naplněním „národnostního principu“. Proti německé Mitteleuropě stavěl program přetvoření pásma zdejších malých národů na základě národní státnosti tak, aby – uspokojeny ve svých aspiracích – nahradily monarchii a staly se ochranným valem proti oběma zdejším mocnostem, proti německému Drang nach Osten i ruskému či bolševickému Drang nach Westen. Jeho předpoklad, že se z těchto malých národů (Völker) obratem ruky stanou konstruktivní a demokratické národy státní (Nationen) byl projekcí české optiky – v agrárních společnosti této části kontinentu, v níž průmysloví a vyvinutí Češi byli spíš výjimkou, to nebylo příliš reálné. Do jisté míry totéž platí o Masarykově představě, která do té doby i u Čechů probleskla jen ojediněle a epizodicky, opřít totiž tuto novou střední Evropu o směrodatnou moc budoucnosti, o vítězný Západ, Francii a hlavně anglosaské mocnosti, jež válka musí v této oblasti zainteresovat. Masaryk tu šel tak daleko, že opouštěl i starý český sen o federalizaci – nezavrhoval ji sice výslovně, ale staral se hlavně, aby se touto cestou nerestaurovali Habsburkové. Vezme-li se v úvahu snaha po vyžití národní státnosti, s níž se muselo u nových státních národů počítat, a přičte-li se k tomu i propast, kterou válka mezi nimi a Němci (a Maďary) vytvoří, byla tato skepse realistická, ale u Masaryka byla hlavním důvodem idealistická vidina nového mezinárodního řádu, ztělesněná později ve Společnosti národů: „Spojenecký program obrozené Evropy,“ psal v únoru 1917, učiní dokonce i federaci malých středoevropských států „zbytečnou“ – z válečných rozhodnutí Masarykových jedno z nejspornějších.
Do tohoto širokého evropského rámce řadil Masaryk i své představy o budoucím českém státu. Třebaže prožíval mučivé chvíle pochyb a nejistot, které v poválečné atmosféře budování státu jen naznačuje, jeho konečné facit bylo optimistické: Češi jsou dost vyspělí, aby byli schopni „spravovat sami sebe“. Masaryk věřil – víra a vůbec subjektivní prvek volby a rizika hraje při rozhodnutích tohoto druhu velkou, ne-li rozhodující roli –, že český stát bude životaschopný, a že dokonce i při zatížení rakouskými dluhy bude s to prosperovat a držet krok se Západem. Toto přesvědčení Masaryk vyznává od počátku války, tedy v době, kdy se nedalo počítat s onou výjimečnou situací, která později nastala, když obě „křídelní velmoci“ střední Evropy Německo a Rusko byly mocensky takřka anulovány. Masaryk doufal – historicky byl tento optimismus produktem vzestupu národa za posledních padesát let, že samostatný český stát se uplatní i mezi velkým Ruskem a velkým Německem, bude-li mu dopřáno aspoň padesát let míru ke konsolidaci „dřív než by se Berlín, jestliže vůbec kdy, mohl opět stát hrozivým“. I jeho vize budoucího státu byla „velkočeská“, ale ne tolik jako u Kramáře: Masaryk také kombinoval historickoprávní a přirozenoprávní doktrínu a počítal, že nový stát vznikne spojením zemí České koruny (v jejím tehdejším stavu) a Slovenska, které však vymezoval víceméně jen etnicky. Třebaže i on se čas od času dává unést a agituje dalšími územními požadavky (Lužice, „koridor“), to, co tvořilo konstantu jeho představ, bylo skromnější i než Československo, jak bylo později vytvořeno. Poválečná ČSR měla 14 mil. obyvatel a 140 000 km2, kdežto v memorandu Independent Bohemia (1915) předpokládal stát o asi 80 000 km2 a s 12, později spíš se 13 miliony obyvatel. Nový stát se Masarykovi jevil – a tak ho také v zahraničí prezentoval – jako stát národní: Češi a Slováci, či podle tehdejší terminologie Čechoslováci, měli tvořit asi 4/5 obyvatel. Slovenskou svébytnost – sám se považoval za polovičního Slováka – neodsouval jen z důvodů mezinárodních: v době, kdy se etnické poměry zdály ještě v pohybu, věřil, že se národní vývoj Slováků obrátí k Čechům a že se stanou organickou částí českého či „československého“ etnika, aspoň v politickém ohledu: „Slováci jsou Čechy přesto, že užívají svého nářečí jako spisovného jazyka,“ tvrdil v memorandu Greyovi v roce 1915. Stejně jako druhý muž jeho zahraniční akce, Slovák Štefánik dával i on přednost názvu Bohemia anebo Pays Tchéques, a i když se později ujímá název Československo (anebo Česko-Slovensko), Masaryk oba starší názvy ještě dlouho užívá fakultativně s názvem Čechy. Představa československého národa, analogie jihoslovanství, nebyla u něho přesně definována a pohybovala se mezi etnickým a politickým národem, ale měla se záhy, vlastně už na konci války, ukázat jako jedna ze základních konstrukčních vad, neboť v příznivějších podmínkách soužití s Čechy se vlastní národotvorný proces Slováků musel naopak urychlit.
Nepominutelným motivem čechoslovakismu byla ovšem německá otázka, početní a vyspělí Němci z českých zemí, považovaní odedávna za překážku české státnosti; ve spojení se Slováky se zdála spíše překonatelnou. I čechofily z dohodového tábora překvapilo, jak rozhodně Masaryk hned od počátku převzal historické právo a jak tvrdošíjně reklamoval pro nový stát tisíciletou hranici – a tedy i německé pohraničí. Jeho argumentace se sice časem různě obměňovala, ale základem zůstávalo, co užil už v rozmluvách se Setonem-Watsonem v létě 1914: bez německých krajů není české sebeurčení možné, „Čechy by nemohly být soběstačné“, zvlášť budou-li muset převzít část rakouských dluhů a dá-li se ještě čekat „stálý přírůstek českých průmyslových menšin v severních Čechách“. Vytrvalé kolísání Čechů (i sudetských Němců) mezi historickým a přirozeným právem neplynulo jen z proměnlivých konjunktur, ale vyrůstalo z reálných potíží národnostního smíšení českých zemí, nad nímž zůstával bezradně stát už Palacký v roce 1848: Čechy jsou kotel, který nelze rozdělit, aniž se zničí. Národnostní rozdělení českých zemí bylo snad možné ve starém Rakousku na základě administrativních hranic. Samostatnost německého jazykového území se nikdy nepředpokládala ani v Čechách, natož pak na Moravě a ve Slezsku a vždy bylo koncipováno jako autonomní součást většího celku, Čech anebo později německého Rakouska či Německa, mutatis mutandis se to týká i etnicky českého vnitrozemí, jehož státní životaschopnost byla též pochybná. Národní sebeurčení Němců jako celku bylo bez Sudet možné, samostatnost Čechů bez Sudet bude jen fikcí – z toho ostatně už vycházela i říšskoněmecká diplomacie, když na konci války uvažovala co podniknout, když vzniklo Československo. Jakmile se na české straně začalo počítat se státní samostatností, změnila se rovina česko-sudetského vztahu i předválečné představy o vyrovnání s Němci. Ani pro Masaryka nebyli už partnery sudetští Němci jako součást austroněmeckého etnika, nýbrž jen oni sami, národnostní menšina, jejíž spojitost s Rakušany bude přetržena a pro niž poražené Německo přestane být přitažlivé. Masaryk proto věřil, že bude možno sudetské Němce s novým státem smířit, bude-li republika mít korektní vztahy s též republikánskými Německem a Rakouskem a uvnitř pak „šetrnou a umírněnou správu“, která ponechá „volnost školám a ústavům německým“. Tato představa, směřující k národnostně-kulturní autonomii, zjevně vyrůstala z české zkušenosti z dob Rakouska, kdy se národ i bez teritoriální státnosti úspěšně rozvíjel. Ačkoli ani Masaryk neměl dost pochopení pro otřes, který u Němců vyvolá takový pokles jejich statusu – dříve součást vládnoucího národa, nyní menšina ve státě starého národního protivníka – nepřistupoval k nim z téže pozice síly, na niž si pod ruskou egidou troufal Kramář, který chtěl Němce napřed zlomit, aby se s českým státem smířili. Masaryk usiloval víc o jejich získání – tento aspekt byl i jedním ze zdrojů Masarykovy nechuti k příliš těsnému spojení s Ruskem. Už koncem roku 1914 uvažoval, jak novému státu tento problém ulehčit, a vracel se ke starému podnětu Grégrovu z 80. let o možném odstoupení pohraničních výběžků, které nejsou pro Čechy životně nezbytné. K územním korekturám byl ochoten nejprve na jihu Čech a Moravy a ve Slezsku (s eventuálními kompenzacemi v Kladsku aj.), později i v severozápadních Čechách (Chebsko). Ve studii Budoucí postavení Čech (únor 1917) Masaryk odhaduje, že by se počet Němců dal takto snížit asi o jeden milion – představa, jež pak znovu ožila v roce 1919 a znovu u Beneše za Mnichova a v prvních letech druhé světové války. K projektům transferu obyvatelstva (měly své stoupence i v řadách Dohody – Angličan Buxton) byl Masaryk skeptický: připouštěl nanejvýš dobrovolnou repatriaci vídeňských Čechů a přikláněl se spíše k projektu, k jehož původcům patřil – k mezinárodní garanci menšin. Tu však nechápal, jak to bylo v té době časté, jako opatření v podstatě dočasné, než se menšiny asimilují – po představě o možné asimilaci Němců z českých zemí není u něho ani stopy.
Masarykova vize českého státu jako součásti pásma malých národních států mezi Německem a Ruskem a rovnoprávného člena evropského či spíš západoevropského státního společenství je nepochybně největším – a zároveň nejspornějším – historickým rozhodnutím Čechů 20. století a nejpříkřejším odklonem od novodobé české tradice, postavené na Palackého teorémě, že ve velmocenské Evropě je úplná samostatnost malého národa nemyslitelná. Pro Masaryka to byla i roztržka s vlastní minulostí: evolucionista a reformista se dal cestou konspirátora a revolucionáře, v politickém realistovi se objevují rysy politického romantismu, moralistní pacifista se mění v hlasatele války (ba dokonce dlouhé, aby česká věc měla čas se uplatnit), proslulý kritik českého nacionálního radikalismu se stává nejradikálnějším českým politikem této doby. Nezřídka se objevuje názor, že za války Masaryk „opustil Palackého, vyměnil svůj program a adoptoval ... rozbíječské záměry státoprávního radikalismu“. Celá pravda to však není: Masarykova válečná platforma je sice radikální, ale – a postupem doby stále více – radikální ne jen nacionálně, nýbrž i politicky. Za války opouští tradiční liberalismus a monarchismus a rozvíjí vidinu Československa jako republiky s vyhraněným systémem západní demokracie a se silnou artikulací ne-li socialistickou, tedy aspoň sociální, anebo možná spíš s rysy křesťanské Civitatis Dei či platónského státu moudrých. Tento přesah či okřídlení denní politické reality, s jejímiž zákruty se jinak velmi obratně vyrovnával, se týká i nacionální stránky. Formuloval-li ve svém předválečném díle „vlastní koncepci českého nacionalismu“, „kvalifikovanějšího nacionalismu nového typu“, odlišnou od „státo-právního radikalismu“, je Masaryk svůj i za války, kdy se „stává českým nacionalistou, ne-li de nomine, tedy de facto, svou věrou a činem“. Jeho koncept republikánské samostatnosti (nikoli přidruženého státu carského impéria), jeho západní orientace a především demokratická náplň nového státu se odlišuje od standardního českého radikálního nacionalismu té doby, byť i nejednou jen o vlas; legitimním představitelem nacionálního radikalismu, tohoto českého „překladu“ nacionalismu německého, byl za války Kramář, nikoli Masaryk.
Tento myšlenkový výboj, největší a nejradikálnější změna architektury české politiky od roku 1848 a od doby Palackého, byl u Masaryka podložen i adekvátní praxí: podnícen nechutí a odporem českého lidu k válce rozhodl se pro revoluční a v české politické tradici ojedinělý čin – pro emigraci, i když tak učinil v době, kdy se vyhlídky Dohody zdály nadějnější, a i když to byl krok vynucený, protože po návštěvě Švýcar na podzim 1914 mu v Rakousku hrozilo vězení. I tak to však bylo velké lidské i politické riziko: na Západě měla česká věc ještě slabší pozici než v Rusku, které aspoň nezávaznými gesty dalo najevo přízeň Čechům (povolení České družiny, malých jednotek z ruských Čechů, přijetí jejich delegace carem atp.). Doma mohl počítat jen s podporou malé Mafie (a zde ještě hlavní autoritou byl Kramář) a v jediné možné opoře, totiž mezi českými vystěhovalci na Západě a v USA, byli už činní konzervativní rusofilové ve službách carské vlády. Ačkoli Masaryk nemohl nepočítat s neúspěchem nebo aspoň – při nerozhodném výsledku války – s kompromisem s Rakouskem, jeho postoj se vyznačoval nemalou dávkou oné fanatické vášně, bez níž se velcí vůdcové málokdy obejdou. Při orientaci Détruissez l’Autriche-Hongrie! (Zničte Rakousko-Uhersko!) osobně v kompromis s monarchií příliš nevěřil. Válečnou remízu, anebo dokonce vítězství německé koalice nepovažoval za konečné a přesvědčen, že se dřív či později konflikt obnoví, chtěl v tom případě zůstat v zahraničí a vést „revoluční opozici proti Rakousku dále, pro budoucnost“. Stejně nekompromisně si vytyčoval i vrcholný cíl svého válečného snažení: dovést odpor proti Rakousku až na branné pole. Vytvoření legií z českých a slovenských zajatců, jimiž by se národ podílel na válečném díle Spojenců, bylo největším Masarykovým válečným činem, který měl i výjimečnou politickou a mravní hodnotu: na rozdíl od kramářovského „být osvobozeni“, které ztělesňuje největší prokletí malosti české politiky, razí Masaryk orientaci „osvobodit se“, byť v rámci omezených možností, jež mají malé národy k samostatným aktivitám.
Masarykovská válečná epopej začala skromněji než u Poláků a Jihoslovanů: v roce 1915 ve výroční den Husův, kdy Masaryk vyhlásil boj Rakousku, byla na tom Dohoda vojensky dost špatně. Celá zahraniční akce pozůstávala podle rakouských úřadů z asi 1400 zahraničních Čechů a Masaryk sám zaznamenal jen první úspěch: získal si krajanské organizace na Západě (příspěvky české kolonie v USA zajistily finanční nezávislost), ale mezi krajany v Rusku zůstávalo jeho postavení ještě dlouho pochybné. Teprve v únoru 1916 se podařilo přeměnit koordinační orgán krajanských spolků v politické vedení emigrace Československou národní radu (Masaryk, Štefánik, Beneš, Dürich). Ale na směrodatná politická místa Dohody pronikali Češi jen výjimečně a projevy sympatií pro jejich věc byly vesměs jen nezávaznými gesty, která se sice množila na Západě, hlavně ve Francii, ale povážlivě řídla v Rusku. Činnost emigrace se v té době omezovala víceméně jen na propagandu, úspěšnou hlavně díky spojení s domovem a působivému politickému a válečnému zpravodajství. Největší cíl, vytvoření vlastní armády ze zahraničních Čechoslováků a zajatců, byl však stále ještě vzdálený. Další růst českých jednotek v Rusku, kde byl početný zajatecký kádr, carská vláda brzdila a ve vyčerpané Francii, která by byla čerstvé vojáky potřebovala, čeští zajatci vlastně nebyli, poněvadž rakouská armáda na západní frontě nebojovala. Ani politický mandát emigrace nebyl bez vady: na domácí politické scéně byla protirakouská frakce outsiderem a Masarykova vůdčí autorita se tu upevnila až později, po zatčení Kramáře a hlavně v době poklesu kursu „ruské karty“.