O dějinách cisterckého řádu s historičkou Kateřinou Charvátovou

23. 03. 2026 Dita Křišťanová

„Zaujalo mě, jak opati ve středověku pracovali s lidskými zdroji,“ říká profesorka Kateřina Charvátová, autorka monumentální čtyřsvazkové monografie Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420, v rozhovoru s redaktorkou Ditou Křišťanovou. Závěrečný díl, který vyšel na podzim 2025, nese název Konstanty a proměny klášterního života.

Kolik je dnes u nás osazených cisterciáckých klášterů a kde se nacházejí?

Jsou dva – jeden mužský a jeden ženský. Mužský klášter se nachází ve Vyšším Brodě. Jde vlastně o poslední fungující mužský cisterciácký klášter v Čechách a na Moravě. Ženská filiace existuje na Moravě, konkrétně v Předklášteří u Tišnova. Ale žijí tam jen asi tři sestry a novicky.

A jak je na tom Vyšší Brod?

Tam vidíme situaci jinou. Vytvořila se poměrně stabilní komunita, dnes má asi jedenáct mnichů. Po roce 1990 se začínalo jen se dvěma bratry, ale postupně se konvent[1] rozrostl. Novicové vstupují právě tam, protože jinde v Čechách už možnost není.

Jaké je věkové složení mnichů ve Vyšším Brodě?

Překvapivě mladé. Nejstarší je pan převor, kterému je něco přes sedmdesát let. Víceméně tam chybí střední generace, převažují muži kolem třiceti a mladší.

Jak probíhá vstup do řádu?

Nejprve noviciát[2], potom časné sliby, které lze opakovat i několikrát. Teprve poté přicházejí slavné sliby, tedy definitivní rozhodnutí pro život v klášteře.

Přicházejí i cizinci?

Ano, mezi bratry ve Vyšším Brodě jsou i jeden či dva Poláci. Láká je to, že se tam slouží stará liturgie, tedy forma, která byla před druhým vatikánským koncilem. V Polsku v rámci cisterciáckého řádu není.

A jiné cisterciácké kláštery nemáme?

Ještě je tu klášter v Oseku. Ten přežil až do roku 1990, ale po návratu mnichů se tam komunita nerozšířila. Působil tam opat Thebes a po jeho smrti zbyl v klášteře jen jeden mnich, který následně odešel někam do zahraničí. Klášter tedy není zrušený, je vakantní[3].

Šlo by Osek znovu obsadit?

Teoreticky ano, ale musel by se najít jiný řád, který by klášter převzal. Nějaký, který má větší mužskou základnu. Zatím Osek patří litoměřickému biskupství a je ve zvláštním přechodném stavu. (Více se o tomto klášteře můžete dozvědět také v knize Jana Royta Klášter cisterciáků v Oseku, pozn. red.)

Máš nějaký klášter osobně nejraději? Existovaly i další, nyní jsou ještě zachovány budovy.

Mám velmi blízký vztah k Oseku. Právě ten byl tématem mé doktorské práce a přes něj jsem se dostala ke studiu cisterciáků obecně. Podobně silný vztah mám i k Vyššímu Brodu – oba kláštery jsou také krásně zachované.

Cesta k cisterciákům

Proč ses rozhodla věnovat cisterciákům? Zkoumáš je dvacet let.

To víc. Byla to náhoda. Na vysoké škole jsem dostala od docentky Skýbové za úkol zpracovat téma Osek, původně z hlediska architektury. A potom, když už jsem dostudovala a chtěla jsem si udělat doktorát, uvažovala jsem o nějakém historickém tématu. To mělo také určitý důvod. Manžel byl archeolog a nevyskytoval se pořád v Praze. Chtěla jsem, aby aspoň někdo byl s dětmi doma, proto jsem se rozhodla, že se odkloním od archeologie a spíš se budu zabývat čistou historií. Vzpomněla jsem si, že to bylo moc hezké téma, a napsala jsem práci o hospodářství oseckého kláštera ve středověku, do období husitských válek. Po roce 1989, kdy už se poměry uvolnily, se pak téma dalo rozšířit, nemuselo se bádat pouze o hospodářství.

Učily se před rokem 1989 církevní dějiny? Asi nebyly tehdy populární.

Nebyly. To máš pravdu. Ale naše generace se o kláštery občas trochu zajímala a něco málo o nich napsala, i když to bylo dost omezené. My jsme byli ta generace, která vstoupila do odborného života v sedmdesátých letech. A tehdy tam bylo poměrně velké vakuum – prověrky způsobily prořídnutí řad v různých vědeckých institucích. Církevní dějiny se dělaly maximálně na katedře pomocných věd historických, vlastní církevní historie se moc nezkoumala.

To je vlastně škoda, když si člověk vezme, že právě církevní hodnostáři dějiny spoluvytvářeli.

No jo, ale komunisti o tom prostě nechtěli slyšet.

Ale dnes se to normálně učí, na fakultách, ve školách?

Přesně tak. Po roce 1990 naopak nastal docela velký boom. Jednak se začaly církevní dějiny intenzivně studovat a zároveň se hodně zkoumala témata, která byla dřív úplně zakázaná.

Třeba?

Třeba jezuité. Nebo vůbec ty mladší řády. V devadesátých letech, zhruba do roku 2000, se na poli církevních dějin udělalo opravdu poměrně hodně práce. Pak to zase trochu utichlo. Ne snad proto, že by to někdo zakazoval, ale spíš se ten zájem trochu vyčerpal. Začala přicházet jiná témata, jiný zájem.

Co tě na cisterciácích nejvíc fascinuje?

V poslední době mě nejvíc fascinovali opati, respektive způsob, jakým nabývali své funkce. Postupně mi to začalo docházet z jednotlivých zmínek a souvislostí, protože nikde to není podané uceleně. Člověk si to musí poskládat sám. Ukázalo se, že se v klášterech velmi vědomě pracovalo s „lidskými zdroji“, tedy se schopnostmi mnichů. Byl-li někdo schopný a šikovný, dostal příležitost uplatnit se, např. jako hodnostář ve vlastním klášteře. Pokud se osvědčil, mohl se stát opatem nejprve menšího kláštera, a když i tam uspěl, poslal ho řád spravovat velký a významný řádový dům.

Existovalo přitom poměrně pevné pravidlo, že do velkých klášterů mohl přijít jen takový opat, který už měl opatskou zkušenost z nějakého menšího kláštera. To bylo zcela jednoznačné. Na druhé straně, pokud bylo potřeba pomoci klášteru, který se ocitl v personální nouzi, našel se někde vhodný člověk a byl ustanoven opatem právě v tomto klášteře.

Dnes to může někomu připadat zvláštní, protože běžná představa je taková, že mnich má podle Benediktovy řehole zůstat celý život v jednom klášteře a že opat má zůstat opatem až do smrti. Je však nutné říct, že u cisterciáků ve středověku to takto nefungovalo a skutečná praxe byla v mnoha ohledech jiná.

Opat tedy nemusel zůstat celý život na jednom místě?

Přesně tak. Musel zůstat v řádu, ale ne v jednom klášteře. Abdikace[4] byly běžné a často velmi promyšlené. Opat, který abdikoval, měl různé možnosti, mohl přejít jako opat do jiného kláštera, mohl přijmout jinou funkci ve svém klášteře, nebo mohl odejít na odpočinek. Záleželo na okolnostech. Emeritním opatům se vedlo poměrně dobře: dostávali různé výsady, měli zajištěný vlastní plat, nemuseli plnit tolik povinností jako běžní mniši, a někdy měli v rámci kláštera i vlastní soukromý domeček. Pro tyto opaty tak mohla být abdikace docela výhodná. Celkově byla tato praxe velmi pestrá a proměnlivá.

Cisterciáci a Evropa

Proč byli cisterciáci tak vlivní?

Řád vznikl na samém konci 11. století v Burgundsku. Vzešel z kláštera Cistercium, po němž získal své jméno. Dnes se toto místo nazývá Cîteaux. Cisterciáci se poměrně rychle rozšířili po celé katolické Evropě. Nejprve se se usadili v různých oblastech dnešní Francie, pak v Anglii a Itálii. Od dvacátých let postupovali Německem a k nám dorazili asi kolem roku 1142.

Ve stejné době se dostali do Polska a do Uher. Ve čtyřicátých letech pronikli i do Skandinávie a na západ, kde se díky reconquistě získávala pro křesťanství nová území – tedy dnešní Španělsko a Portugalsko. I tam cisterciáci zakládali své kláštery, šíření řádu bylo opravdu rozsáhlé.

Byla jsi v některých těchto klášterech osobně?

Navštívila jsem řadu francouzských a německých řádových domů. Viděla jsem také řadu italských klášterů. Na západě jsem byla nejdál v Alcobaçe v Portugalsku, to je nádherný klášter. Na východě jsem navštívila řadu klášterů v Polsku, i když ne všechny.

A co Anglie nebo Skandinávie?

Tam kláštery také byly, ale já jich viděla jen pár, v Anglii, ve Walesu a v Irsku. Ve Skandinávii ne.

Jaký byl jejich význam?

Trvalo to asi sto let, kdy byli cisterciáci dominantním řádem ve Francii a v západní Evropě. Velkou roli v tom hrála výmluvnost jejich hlavních představitelů, jako byl například Bernard z Clairvaux. Tomu se říkalo doctor mellifluus, tedy „ten, který mluví, jako když med teče“. Byl skutečně vynikající řečník a díky němu řád získal obrovský vliv. Bernard dokázal strhnout davy. Za jeho života vzniklo kolem 330 klášterů.

A u nás?

V českých zemích, jako i jinde ve střední Evropě, vrcholí jejich vliv ve 13. století. Jejich význam lze sledovat za Václava II., na jehož dvoře působila skupinka vlivných cisterciáků, kteří později přešli i na dvůr Jana Lucemburského. Později už jejich význam slábne.

Struktura řádu

Mluvily jsme o struktuře řádu. Můžeš ji ještě trochu přiblížit?

Cisterciáci měli velmi propracovaný systém řízení, řád měl velmi specifickou organizační strukturu, kterou později převzaly i některé jiné řády.

Cisterciácké kláštery fungovaly na tzv. filiačním systému. To znamenalo, že z existujícího kláštera mohl být odštěpen klášter nový, který se stal dcerou (filia) toho původního. Když někdo chtěl založit nový klášter, požádal stávající klášter, aby mu poskytl mnichy – obvykle dvanáct –, kteří přešli do nové instituce. Díky tomuto principu tak byly všechny kláštery řádu propojeny rodinnými vazbami, přičemž klášter, z něhož původní mniši přišli – tzv. mateřský dům –, byl vždy nadřízený tomu novému.

A ten dohled byl formální, nebo skutečný?

Velmi skutečný. Fungovaly tzv. vizitace[5].  Opat mateřského kláštera přijel do dceřiného kláštera a nechal si předložit všechny důležité dokumenty, které podrobně zkoumal. Na místě obvykle pobyl asi tři dny a během té doby sledoval, jak se slaví bohoslužby, jaká je kvalita zpěvu a zda se bratři účastní společných modliteb. Zjišťoval, jestli se někdo „neulejvá“, zda všichni skutečně chodí do kostela, nebo jestli se někde stranou nevěnují něčemu jinému.

Součástí kontroly byla i hospodářská situace kláštera. Ve 14. století se pečlivě vedly hospodářské knihy, a pokud byly špatně vedené, opat je zkontroloval a upozornil na nedostatky. Po celé vizitaci pak provedl zápis, do něhož zaznamenal všechno, co shledal problematickým – tedy v čem by se měl klášter zlepšit.

Tyto zápisy se potom několikrát do roka v klášterní kapitule předčítaly, aby si bratři připomínali, čeho se mají vyvarovat. Objevovaly se tam i věci, které byly v podstatě nevykořenitelné. Například mluvení během doby ticha – tedy silentia –, které se sice mělo důsledně dodržovat, ale v praxi se s jeho porušováním setkáváme takřka všude.  Zhruba za rok přijel opat znovu, zkontroloval, zda došlo ke zlepšení – což se velmi často nestalo –, a následovala další kontrola a nový zápis.

To zní dost přísně.

Bylo to přísné, ale velmi efektivní. Díky tomu byl řád v celé Evropě překvapivě jednotný.

A generální kapituly?

To bylo každoroční zasedání opatů v Cîteaux. Teoreticky se ho měl účastnit každý opat, ale jak řád rostl, bylo to logisticky nemožné. Pro mnoho z nich byla cesta příliš dlouhá a nákladná, zvláště pokud museli cestovat z odlehlých oblastí. Z našich zemí mohla cesta do Cîteaux trvat až tři týdny, přičemž cestující opat přespával buď v klášterních zařízeních, nebo ve městech, což znamenalo vysoké náklady, a i bezpečnostní rizika. Proto některé oblasti – například české země – získaly výjimku a mohly posílat zástupce jen jednou za tři roky. Prakticky se tak obvykle vybral jeden zástupce za region, který zajišťoval účast na generální kapitule a předával informace dalším opatům ve svém okolí.

Co se tam řešilo? 

Tyto generální kapituly byly velmi důležité pro jednotu řádu a jeho fungování – rozhodovalo se tam o klíčových otázkách a záležitostech řádu, úpravě pravidel, zakládání nových klášterů, řešení sporů mezi kláštery a dalších praktických záležitostech. Na závěr každého setkání se sepsal záznam z jednání se všemi projednanými body a jejich výsledky, který si každý účastník opsal a odnesl zpět do svého kláštera.

Bez moderní komunikace to muselo být složité.

Ano, ale cisterciáci byli mimořádně zdatní v písemné komunikaci. Vše bylo v latině a pečlivě archivováno.

Život v klášteře

V kolika letech mniši vstupovali do kláštera?

Cisterciácké kláštery přijímaly dospělé jedince, kteří měli za sebou určité vzdělání. Bylo nutné, aby adepti už ovládali latinu. Vstupní věk byl původně stanoven na osmnáct let, později byl snížen na patnáct. Důvodem byl úbytek noviců – když začalo být kandidátů méně, řád povolil přijímání i mladších ročníků.

I tak šlo o výrazný rozdíl oproti benediktinům, kde bylo možné dávat děti do kláštera už v útlém věku, často kolem šesti let.

Z jakých rodin do kláštera vstupovali? Byli bohatí, nebo chudí?

Pravidla pro původ mnichů sice nebyla nijak striktně sepsaná, ale v praxi mezi nimi převažovali jedinci šlechtického původu, později velmi často také původu měšťanského. Rozhodně nešlo o úplně chudé vrstvy obyvatelstva.

A ty měly nějakou možnost?

Pro prostý lid existovala v rámci řádu jiná možnost zapojení. Vedle samotných mnichů tu fungoval institut takzvaných laických bratří – konvršů. Šlo o muže, kteří se ve svém životě „obrátili“, vstoupili do klášterního společenství, ale nebyli řeholníky v plném slova smyslu. Představovali především pracovní sílu kláštera.

Konvrši pracovali na hospodářských dvorech, takzvaných grangiích. Právě na nich stála cisterciácká ekonomika, zejména v západní Evropě – u nás nebyl tento systém rozvinutý v takové míře. Západoevropské kláštery byly na konvrších zcela závislé. V jednom klášteře mohl být poměrně malý počet mnichů, například kolem patnácti, zatímco konvršů byly desítky.

Tito lidé se rekrutovali z poddaných. Nepotřebovali znát latinu ani mít předchozí vzdělání. Někteří z nich bydleli přímo v klášteře, většina však žila na samotných hospodářských dvorech, kde pracovali. Šlo o praktickou nutnost – nebylo možné, aby každý den docházeli řadu kilometrů tam a zpět.

V klášteře zůstávali především ti, kteří pracovali přímo v jeho provozu, například v pivovaru, v potravinářské nebo textilní výrobě. Pro konvrše bylo obvykle vyhrazeno západní křídlo kláštera. Ti, kteří pracovali na polích, byli ubytováni přímo na grangiích.

Dostávali zaplaceno?

Konvrši nepobírali mzdu v dnešním slova smyslu. Žili podobně jako mniši – klášter byl jejich domovem a dostávali zde stravu, oděv i další nezbytnosti na pokrytí životních potřeb.

Jak vypadal běžný den mnicha?

Celý den byl pevně rozdělen do série činností, které určoval rytmus modliteb. Během dne se konalo sedm denních modliteb a jedna noční, které jednoznačně strukturovaly celý den. Mezi jednotlivými modlitbami byl vyhrazen čas na práci a na studium. Mniši pracovali buď přímo na polích v blízkosti kláštera, nebo v jeho provozech – v dílnách či dalších činnostech. Někteří měli také úřednické povinnosti. Při studiu nazývaném „lectio divina“ se mniši věnovali četbě náboženských knih, které je měly vzdělávat a vést na jejich duchovní cestě.  Součástí denního režimu byl i čas na jídlo. Protože tento model vznikl už v pozdní antice v rámci benediktinské tradice[6], nepočítalo se se snídaní v dnešním slova smyslu. Většinu roku se jedlo pouze jednou denně, zpravidla kolem poledne. Jen po kratší období roku bylo povoleno jíst dvakrát denně – tehdy se jídlo dělilo na polední a večerní.

Co jedli?

Měli zákaz masa čtyřnožců – tedy hovězího, vepřového, skopového. Jedli obiloviny, ryby, vejce, mléčné výrobky. Vyráběli med, takže si můžeme velmi dobře představit i nějaké sladké kaše. Různými způsoby se dala upravovat i vajíčka. Je pravděpodobné, že se objevovaly i jednoduché koláče nebo jiné pokrmy z těsta, kombinované s ovocem, případně se zeleninou. K dispozici byl také tvaroh a mniši měli dostatek ovoce.

Maso ne?

Ne. Výjimku měli nemocní bratři v klášterní nemocnici a hosté. Pro ně se vařilo maso běžně.

Máme o tom doklady?

O běžné každodenní stravě toho víme paradoxně méně než o té při slavnostních příležitostech. Právě v záznamech o výjimečných hostinách, kdy chtěl někdo mnichům dopřát zvláštní přilepšení, se objevují konkrétní informace. Mezi těmito „luxusními“ pokrmy se opakovaně uvádí mimo jiné mísa fíků nebo mísa hrušek. Zajímavé je, že ve 14. století se u nás fíky hojně pěstovaly, neboť zde bylo tepleji než dnes. Fíková semínka se nacházejí poměrně často v archeologických nálezech a jejich pěstování dokládají také klášterní písemné prameny.

Co se stalo s kláštery za husitských válek?

V letech 1420–1421 byly kláštery hromadně přepadány husity a vypáleny.

Ve většině případů mniši odešli ještě před útokem. Už se vědělo, jaké nebezpečí hrozí. Uchylovali se buď do ciziny, do svých mateřských klášterů, případně do jiných, nadřízených domů. Zároveň ale došlo k rozchvácení veškerého nebo téměř veškerého pozemkového majetku klášterů. K tomu dal souhlas i Zikmund Lucemburský jako král. Po skončení husitských válek zůstalo jen velmi málo mnichů – nikdo neměl motivaci do řádu vstupovat. Klášterní budovy byly zdevastované a jejich majetek rozebraný.

A obnova?

Byla velmi pomalá. Až v době protireformace v 17. a 18. století došlo k obnově a druhému rozkvětu klášterů.

Knihy a pedagogická činnost

Napsala jsi několik knih o cisterciácích. Jak na sebe navazují?

První tři se věnují jednotlivým klášterům. Čtvrtá je syntetická – shrnuje fungování řádu jako celku. Je psaná tak, aby byla srozumitelná i bez znalosti předchozích knih.

Na Pedagogické fakultě UK jste s manželem pořádali legendární exkurze. Čím byly výjimečné?

Nebylo to běžné všude. Byla to kombinace výuky, cestování a přímého kontaktu s památkami. Do studijních plánů exkurze prosadil profesor Čornej. Konaly se především do různých regionů České republiky, ale jezdilo se také do ciziny, nejčastěji do Francie, ale i do Itálie, Británie a dalších zemí. Zahraniční exkurze trvala běžně devět dní, od pátku do neděle následujícího týdne. To už se toho hodně stihlo.

A dnes?

Dnes je to složitější, studenti mají méně času, jsou jiné studijní plány. Přesto se snažíme exkurze udržet.

Máš nějaké země, kam by ses chtěla podívat?

Do jihozápadní Francie, pod Pyreneje. Je to území, které dlouho patřilo Angličanům a je něčím zvláštní, specifické. Jak jsem tak jezdila za cisterciáky, opomněla jsem mnoho krásných věcí z jiných oblastí. Nikdy jsem nebyla v Compostele nebo v Alhambře, ač jsme to měli s manželem (manžel Petr Charvát byl archeolog, orientalista a historik, pozn. red.) v plánu.

Na pedagogické fakultě jsi také založila obor Edukace a interpretace v oblasti kulturního dědictví. Jak k tomu došlo?

Vznikl postupně z grantových projektů a spolupráce s památkáři. Dnes už funguje několik let a má stabilní zájem studentů, vycházejí z něj lektoři či muzejní pedagogové. Důraz klademe také na praxi, spolupracujeme s různými institucemi.

Bude ještě pátý díl cisterciáků?

Mám v plánu napsat spíš barevnou knížku s obrázky, takového průvodce, pro širší veřejnost.

Kateřina Charvátová (*1950, Praha) je historička a archeoložka, která se specializuje na středověké dějiny, zejména církevní a klášterní problematiku. Studovala historii a prehistorii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, po absolvování se věnovala práci v Oblastním muzeu v Kutné Hoře a následně několik let působila v Archeologickém ústavu Československé akademie věd (později Akademie věd ČR). Postupně se její zájem stále více soustředil na dějiny středověké církve, především společenské a institucionální aspekty života mnišských řádů.

Od roku 1995 je Kateřina Charvátová dlouhodobě spojena s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, kde působí na Katedře dějin a didaktiky dějepisu. Zde se také začala zaměřovat na téma výchovy ke vztahu ke kulturnímu dědictví a zasloužila se o zavedení nového studijního oboru Edukace a interpretace v oblasti kulturního dědictví.

V roce 2006 byla jmenována profesorkou pro obor historie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Vědecky se dlouhodobě věnuje především dějinám cisterciáckého řádu a dalšímu výzkumu středověkých klášterů, jejich hospodářské a společenské roli v českých zemích. Mezi její nejvýznamnější díla patří čtyřsvazková monografie Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420, jejíž závěrečný svazek osobně představila na Vánoční prezentaci Nakladatelství Karolinum. Svůj zájem o období posledních Přemyslovců využila při práci na monografii Václav II., král český a polský. Obou výše uvedených témat se dotýká výběr z jejích studií Mniši, dvořané, literáti. Ze svého více než půlročního pobytu v USA vytěžila sbírku esejů Postřehy z Ameriky.

Za svou práci byla v roce 2012 nominována na Cenu Milady Paulové. V roce 2020 obdržela vyznamenání od francouzského ministerstva školství: Řád akademických palem, hodnost rytíř.

Sdílet