Horizonty umění

O autorovi
Petr Wittlich
Narodil se 23. května 1932 v Českých Budějovicích. Na přelomu 40. a 50. let studoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK, absolvoval prací o Janu Štursovi.
V letech 1956-1959 působil jako asistent na Katedra dějin umění FF UK, pak až do roku 1990 byl tamtéž odborným asistentem. V roce 1990 získal docenturu a v roce 1992 profesuru. V letech 1992-2000 byl ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UK.
V roce 1996 byl hostujícím profesorem na École pratique des Hautes Études na pařížské Sorbonně. Přednášel i ve Vídni či v Montpellier. Člen Mezinárodní asociace výtvarných kritiků AICA.

Znalec české secese Petr Wittlich je muž pozitivních požitků
Do jakých horizontů Petr Wittlich umění zasadil? Jeho specializací je především moderní umění - zásadní místo v řadě jeho knižních počinů mají České sochařství ve XX. století (Státní pedagogické nakladatelství, 1978), Česká secese (Odeon, 1982) a Sochařství české secese (Karolinum, 2000). Přelomovým dobám v umění, dynamizujícím etapám s jejich neklidem, z něhož vyrůstá něco nového, nejednoznačného, se autor zřejmě věnuje nejraději. To lze vysledovat i ze svazku Horizonty umění.
Napovídá to už prolistování obsáhlé bibliografie z let 1953-2009. Déle než půlstoletí práce "v moderně" totiž nabízí i v pouhém soupisu jistou výpověď.
Co je nutné si při pročítání jednotlivých statí v knize Horizonty umění uvědomit, je fakt, že zde promlouvá historik umění, a nikoliv teoretik; že jsme zde konfrontováni s badatelem, jehož odborností je především mapování a interpretace konkrétních materiálních projevů i myšlenkových posunů a přesmyček, které jsou do nich komponovány. V tomto zarámování je Wittlichova práce plně spolehlivá. Tam, kde přesahuje k obecnějším závěrům, jako například ve studii z roku 1971 věnované Maxu Dvořákovi, přechází k jisté stručnosti, která ale není neinspirativní. Je tak zřejmé, že historikova práce nezahrnuje pouhou sumarizaci a strukturalizaci, ale nutně též citlivost pro proudy kulturotvorné.
V neposlední řadě, při studiu této publikace bez problémů porozumíme, že Petr Wittlich vnímá svůj životní obor a specializaci podobně jako právě kunsthistorik Max Dvořák, který v roce 1896 psal z Vídně do Čech historikovi Josefu Šustovi: "Rozhodl jsem se, že se věnuji úplně dějinám umění, není snad druhé vědy, jež by poskytovala tolik positivních požitků."

Milena M. Marešová, MF DNES, 2. června 2010

Text v plném znění najdete zde.

Book on Czech Symbolism
This large volume, published as Horizonty umění (Horizons of Art), is not a monograph, but a collection of studies, which illustrate the creative life and work of Petr Wittlich, one of the most prominent living Czech art historians. The sequence of topics covered in the publication may at first appear random, but this experience changes once we realise that most of the individual studies are directly or indirectly related to Wittlich's book publications and lectures, either as preliminary articulations of the anticipated topics or as parallel comments and thoughts. As a whole Horizons of Art can be seen as a profile of Wittlich's personality. On that level it is quite clear that his heart and most of his creative life was devoted to the art of the transitional period around 1900. It is not an overstatement to say that he is solely (uniquely) responsible for the re-dis-covery of Czech art in the period around 1900 and for putting in on the map of Europe. The possibility and the high standard of this achievement became a reality due to Wittlich's ability to combine historical erudition with new critical and inventive thinking.
It is not surprising that the first chapters of Horizons of Art are devoted to the discussion of the development and current state of art historical thinking, no doubt, as a reference and framework for a new, more critical thinking of his own. The chronology of individual chapters illustrates the change in Wittlich's vision of art history, from the uncertainty about the relevance of Riegľs foundational terms (Grundbegriffe), to their more critical assessment by Panofsky, Gom-brich and others, to a culmination in the contemporary revision of the original critical terms (style, evolution, determinism, etc.) by new terms, such as power, representation, etc. The discussion of differ-ent methodologies is not exhaustive and conclusive, but has one great virtue - it identifies the change of attitude inside the work of individual art historians and what is even more relevant, it identifies it in the difference between their theoretical statements and the true reality (praxis) of their interpretations. This is particularly clear in the discussion of the works of Max Dvořák, who was committed to the methodological principles of Riegl and Wickhoff, but in his concrete interpretations embraced the broadly oriented Geistesgeschichte of Wilhelm Dilthey or Erwin Panofsky, who made a clear distinction between description, iconography and iconology, but used them very often together as one, and Gombrich's insistence on the foundation of art history in perception and reference to nature, and yet he used both terms only as an entry into a complex world of meaning. It is in these, just mentioned discussions, that Wittlich comes close to the contemporary hermeneutical interpretation of art. This is a development that changed decisively the ongoing and inconclusive debate about the nature of art history, its autonomy and scientific status, seen as a sign of emancipation from general history.
Hermeneutics shows to what extent the inconclusive nature of the methodological debates was determined by the assumption that legitimate method must meet the criteria of natural science.
In the next section of the publication, Wittlich opens the difficult, but critical question of the picture and its nature and role in art history. The most interesting part of the argument is the discussion of the 'visual unconscious', which may also be described as the latent world of visual experience. It is in this domain that the unlimited spectrum of pictures, which become representations in a different degree of embodiment, has its foundations and source of meaning.
The following several chapters include a mosaic of topics related to the nature of Art Nouveau (Secession).
In the last section of the publication he addresses with great courage the difficult territory of contemporary Czech art, represented in the publication by the work of Hugo Demartini, Václav Boštík, Aleš Veselý, Karel Nepraš, Karel Malich, Pavel Nešleha and a few younger, less known artists. One example, the work of Pavel Nešleha may illustrate the originality and depth of Wittlich's interpretation. His choice of a pastel drawing, The Secret of the Sign (Tajemství znaku), opens a series of questions about its possible meaning. The first reading points to a symbolic representation of Cretan labrys, the key symbol of power and order in Cretan society. This historical reference may not be intentional and illustrates the general nature and role of the inherited archetypes. A different reading can see the image as a moon behind a tree or as a gate opening the mystery and abyss of time. The element that brings the oscillation of reading to a possible conclusion is light and its relation to the sacred meaning of light in the work of František Bílek.
In a retrospective view, the publication is a coherent and valuable contribution to a better understanding of modern Czech art and provides a deep insight into its origins.

Dalibor Veselý, UNIVERSITY OF CAMBRIDGE, časopis Umění/Art, č. 34/, roč. LIX/2011, str. 321-324