Bohumil Kafka. Příběh sochaře (1878-1942).

Monografie věnovaná Bohumilu Kafkovi (1878–1942)je pro porozumění dílu tohoto předního představitele českého figurálního sochařství první poloviny 20. století a jeho dobovým souvislostem nepřehlédnutelným přínosem, v některých ohledech překvapivým.
První, rozsáhlejší část publikace je zaměřena na umělecký a osobní příběh sochaře – významně ovlivněný francouzským uměním – a uzavírá ji kapitola věnovaná Kafkovým pěti monumentálním pomníkům, z nichž nejznámější a také nejviditelnější je jezdecká socha Jana Žižky na pražském Vítkově. V druhé části pak autor se suverénní znalostí uvádí čtenáře do problematiky českého sochařství dané doby a jeho evropského kontextu. Mezi doplňkové texty jsou začleněny ukázky Kafkových písemností, podávající i zajímavé svědectví o diplomatickém boji umělce se světem české politiky.
Brilantní text znalce evropského umění přelomu 19. a 20 století Petra Wittlicha provází kolem 200 reprodukcí sochařova díla a dokumentárních snímků, rozsáhlý přehled biografických údajů, podrobná bibliografie, anglické resumé a rejstřík. Grafická úprava Zdeněk Ziegler.

Úvod

I. Život a dílo


Školy (1891-1904)
Pařížské dobrodružství (1905-1908)
Pražská praxe (1909-1916)
Socha a architektura (1917-1925)
Pět pomníků (1926-1942)
Epilog

II. Moderna a tradice

Z písemností Bohumila Kafky
Životopisné údaje
Redakční poznámka
Prameny a literatura
Poděkování
Bohumil Kafka Resumé
Jmenný rejstřík

Každá z publikací Petra Wittlicha je událostí a stejně tomu bylo i u příležitosti jeho monografie o sochaři Bohumilu Kafkovi.(1) Původních knih o sochařích a sochařství u nás vychází poměrně málo a velké množství výrazných osobností dosud nebylo náležitě zpracováno. Tato zjištění jsou poněkud překvapující, pokud si uvědomíme, jak výrazné sochařské osobnosti se v českých zemích v posledních sto padesáti letech objevily.(2) Je dostatečně známo, že sochařství konce 19. a první poloviny 20. století patří k hlavnímu badatelskému zájmu autora. Od poloviny padesátých let minulého století až do současnosti zveřejnil desítky studií, článků a recenzí, stejně jako syntetických shrnutí a monografických prací. Již jeho první publikovaná studie byla věnována sochařství, respektive kresbám sochaře Jana Štursy.(3) Wittlich se však sochařstvím zabýval i teoreticky. Dodnes známá je jeho polemika s Vojtěchem Volavkou, která se vedla v souvislosti s vydáním knihy O soše.(4) Pro celkové pochopení Wittlichova vztahu k sochařství je třeba připomenout i jeho zájem o tvorbu současníků (například Jana Koblasy), které se sice teoreticky věnoval méně, ale texty, jež na toto téma otiskl, jsou dodnes badatelsky cenné.
Tvorba Bohumila Kafky lákala Wittlicha dlouhodobě, již v roce 1962 publikoval první texty věnované sochařově rané tvorbě.(5) V následujících desetiletích se Kafkovou tvorbou často zabýval v syntetických pracích a po půlstoletí se k jeho dílu vrátil v samostatném textu, studii, kterou publikoval v časopise Umění.(6) Je zřejmé, že v té době již pracoval na velké monografické knize věnované tomuto umělci. Ta je předmětem této recenze. Je třeba zdůraznit, že jde o vůbec první reprezentativní monografii o Kafkovi, která souhrnně zachycuje celou jeho uměleckou a životní cestu. Jedinou srovnatelnou publikací je monografie od K. B. Mádla z roku 1919, která ovšem zpracovává pouze Kafkovo dílo do roku 1918 a další téměř čtvrtstoletí umělcovy tvorby logicky nepokrývá.(7) Je až s podivem, jak malá pozornost byla tomuto sochaři věnována mezi historiky umění.(8) Vedle Wittlicha se Kafkou po druhé světové válce více zabýval jen Václav Procházka, který uspořádal i několik monografických výstav.(9)
Generace, do které Kafka patřil, je dnes vnímána, a to především zásluhou Wittlichových studí a knih, jako svého druhu zakladatelská, jako generace, která svým dílem zásadně ovlivnila a tvarovala nejen české moderní sochařství, ale výtvarné umění vůbec. Pro tyto sochaře - vedle Bohumila Kafky sem patří ještě František Bílek, Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun, Quido Kocian a Josef Mařatka - není nápadná jen vysoká umělecká kvalita jejich děl, ale také zájem o závažná témata, která ve veřejných realizacích vstupovala do širšího společenského kontextu. Inspirativním tématem je i jejich vztah k dílu francouzského sochaře Augusta Rodina. Všichni ze zmíněných sochařů se s Rodinovým vlivem museli nějakým způsobem vyrovnat a reagovat na něj. Pozoruhodné je, že každý z nich k Rodinovu odkazu přistoupil odlišným způsobem, který jen podporuje myšlenku o silných a umělecky nezávislých osobnostech.
Důležitý prostor dostal Bohumil Kafka již ve Wittlichově knize České sochařství ve XX. století, stejně jako v zásadní syntéze Česká secese.(10) Završením tohoto syntetického pohledu na české sochařství byla obsáhlá práce Sochařství české secese.(11) Ve všech těchto textech je věnována Kafkovi velká pozornost, také proto, že je Kafkovo dílo velice bohaté a dotýká se celé řady závažných témat dějin moderního umění. Od zřetelně symbolistních děl přes portréty, reliéfy či medaile po veřejnou plastiku, a to jak náhrobní, tak pomníkovou. Tento záběr činí Kafku jedním z nejuniverzálnějších tvůrců mezi sochaři své generace, ale i generací následujících.
Kniha je rozdělena na dvě, respektive tři části. První s titulem Život a dílo, jak uvádí podtitul, vypráví příběh Kafkova života, který autor rozdělil do pěti základních, chronologicky navazujících kapitol. Kafka z knihy vychází jako autor, jehož tvorba byla v průběhu několika desetiletí pozoruhodně vyrovnaná. Své místo v dějinách umění mají jak jeho symbolistní práce, jako například Somnambula (1905-1906), Hlava Jana Křtitele (1905) či Věčné drama (1905), tak i některé monumentální pomníkové práce z pozdějších let. Wittlich v knize odkrývá i pozadí některých soutěží na velké veřejné plastiky, kterých se Kafka účastnil. Odklady, průtahy a zákulisní hry provázely Kafku v podstatě celý tvůrčí život. Nešťastný byl v tomto smyslu osud jeho pomníku Milana Rastislava Štefánika pro Bratislavu. Po dlouhých letech příprav a práce se sochař dočkal finální realizace (1938), ale záhy bylo celé dílo odstraněno (1940), rozebráno a následně zničeno (1954).(12) Finální realizace svého zásadního díla, pomníku Jana Žižky, se již Kafka nedožil. Dokončení jezdecké sochy také přišlo v době nejtvrdší stalinské diktatury, která soše vlastně vnutila nové, od autorových intencí zcela odlišné významy a čtení. To s sebou přineslo i následné umělecké podcenění díla, které však patří k nejvýznamnějším ukázkám jezdeckých soch 20. století.
Druhá část, Moderna a tradice, je vlastně rozsáhlou studií, jež předcházející část doplňuje o teoretičtější a kon-textuálnější pohled. Toto spojení je pro čtenáře přívětivé a Wittlich je využil i ve své monografii Jana Štursy z roku 2008.(13) Třetí část, jakkoli tak není v obsahu označena, tvoří informační aparát, jenž vedle samozřejmé bibliografie a soupisu výstav obsahuje i menší antologii Kafkových vlastních textů a podrobnou chronologii sochařova života.
Významnou součástí monografie je i její obrazový doprovod, vhodně strukturovaný do několika vzájemně propojených celků. Největším jsou reprodukce samotných děl Bohumila Kafky, od plastik po přípravné kresby, črty či studie, které jsou obsaženy v životopisném úvodu knihy. Studii Moderna a tradice doprovázejí práce zahraničních umělců, kteří Kafku v různých etapách jeho tvorby ovlivnili či inspirovali. Reprodukce děl Augusta Rodina, Aristida Maillola, Émila-Antoina Bourdella či Rembrandta Bugattiho vhodně naznačují širší mezinárodní kontext Kafkovy tvorby. Celou knihou procházejí dokumentární fotografie, cenné jsou především v souvislosti s Kafkovou pomníkovou formou. Vyzdvihnout si zaslouží i elegantní grafická úprava knihy. Její autor, Zdeněk Ziegler, neměl lehký úkol, když pracoval výhradně s černobílými reprodukcemi, s jedinou barevnou výjimkou hned v úvodu (Kafkův portrét od Miloše Jiránka z roku 1904). Přesto kniha nepůsobí "fádně a šedě", ale naopak čistě, jasně a přehledně. Také nápad s Kafkovým portrétem na obálce byl vhodný, pohled do ateliéru představuje tvůrce i některá jeho díla. Zamyšlená a soustředěná póza ukazuje Kafku, tehdy osmadvacetiletého, jako umělecky sebevědomého tvůrce, jenž sní a promýšlí své budoucí dílo.
Wittlichův přístup je komplexní, spojuje velkou historickou i teoretickou znalost, která je v jeho případě navíc ještě spojena se zvláštní citlivostí k soše. Je to schopnost, jež se jen těžko dá naučit či nacvičit, je to zvláštní empatie a vidění, které jsou možná více časté mezi samými umělci. Wittlichův jazyk je přehledný a čtivý, i složité a náročné problémy či zásadní okamžiky dovede podat slovy, která se zbytečně nezbytňují a nepřehlušují samu myšlenku. Literárnost Wittlichových textů, v tom nejlepším slova smyslu, je dnes výjimečná, a proto je třeba na ni upozornit. Nikoli náhodou nese monografie o Kafkovi podtitul Příběh sochaře. Autor nás opravdu vede sochařovým životem, důraz přirozeně klade na jeho dospělou, uměleckou část. Bohumil Kafka je v monografii ukázán jako živý člověk, který má své lásky, úspěchy, ale i nezdary a zklamání. Kafka byl ostatně jedním z těch tvůrců, kteří svůj život do díla intenzivně promítali. Kafků příběh je však i významným, a v řadě ohledů typickým příkladem osudu jednoho z příslušníků zakladatelské generace moderního sochařství u nás.
Monografie Bohumil Kafka. Pňběh sochaře je zásadní prací pro další detailnější bádání, pro speciální studie i pro možné samostatné výstavy.(14) Je především Wittlichovou zásluhou, že se naše poznání o sochařství přelomu 19. a 20. století postupně zaplňuje významnými a určujícími monografiemi a syntézami. Kniha také dobře ukazuje, jak důležité by bylo věnovat podobnou pozornost i dalším sochařům té doby. Do současnosti neexistují novější monografie o Ladislavu Šalounovi, Stanislavu Suchardovi či Josefu Mařatkovi.(15) Od poslední velké monografie o Františku Bílkovi uplynulo sice již šestnáct let, ale poté vyšly i speciální tematické monografie.(16) Původní velké monografie však nemají ani němečtí umělci pocházející z českých zemí, Anton Hanák a Franz Metzner.(17) Badatelsky přínosné by jistě bylo i lepší poznání tvorby autorů, kteří jsou možná méně umělecky významní, ale často svým dílem výrazně vstupovali do veřejného prostoru, například Čeněk Vosmík, Vilím Amort či Vojtěch Eduard Šaff. Ještě výrazněji se projevují mezery ve zpracování moderního sochařství u nás v generaci, která umělcům přelomu 19. a 20. století předcházela. Poslední monografie o Josefu Václavu Myslbekovi pochází z roku 1979,(18) a tvorba Bohuslava Schnircha dokonce dosud nebyla vůbec zpracována. I v tomto ohledu je Wittlichova kniha důležitým příspěvkem k bádání a doufejme, že přispěje k většímu zájmu o moderní sochařství u nás. Inspirativních a poučných příběhů sochařů je stále ještě dostatek.

POZNÁMKY
1 V době, kdy vznikal tento text, dokončoval Petr Wittlich přípravy sochařské výstavy Neklidná figura uskutečněné v Městské knihovně GHMP.
2 Výjimku tvoří informační portál: http://www.socharstvi.info/, vyhledáno 8. 2. 2016.
3 Petr Wittlich, Kresby Jana Štursy, Praha 1959.
4 Polemika proběhla na stránkách časopisu Umění v letech 1961-1962.
5 Petr Wittlich, Mladý Bohumil Kafka, Výtvarné umění XII, 1962, č. 8, s. 353-359. - Petr Wittlich, Nová tvář Bohumila Kafky, Výtvarná práce X, 1962, č. 7,4. 5., s. 3.
6 Petr Wittlich, Pod velkým stromem: pařížský pobyt sochaře Bohumila Kafky v letech 1904-1908, Umění LX, 2012, s. 470-477.
7 Karel Boromejský Mádl, Bohumil Kafka. Jeho dílo od r. 1900 do r. 1918, Praha 1919.
8 Torzovitost badatelského zájmu dobře ilustruje bibliografie recenzované knihy, s. 272-276.
9 Václav Procházka, Bohumil Kafka (1878-1942). Životní dílo. Katalog výstavy, Praha, duben-květen 1962, Praha, Svaz čs. výtvarných umělců 1962. - Idem, Bohumil Kafka (1878-1942,). Průvodce expozicí na Státním hradě Pecka, Národní galerie v Praze 1976. - Idem, B. Kafka - Suchardúv dům, Podkrkonošské muzeum v Nové Pace, červen-srpen 1978, Galerie plastik v Hořicích, zaří-říjen 1978, Nová Paka - Hořice, Muzeum 1978.
10 Petr Wittlich, České sochařství ve XX. století, Praha 1978. - Idem, Česká secese, Praha 1982.
11 Petr Wittlich, Sochařství české secese, Praha 2001.
12 V roce 2009 byla v Bratislavě znovu postavena kopie Kafkova pomníku.
13 Petr Wittlich, Jan Štursa, Praha 2008.
14 Kafkovo dílo se sice pravidelně objevuje na významných přehlídkách českého umění přelomu 19. a 20. století, poslední samostatná výstav se však uskutečnila již v roce 1978.
15 Určitou výjimku tvoří edice textů Josefa Mařatky, která je doplněna bohatým obrazovým doprovodem, o klasickou monografii však nejde: Petr Wittlich (ed.), Josef Mařatka. Vzpomínky a záznamy, Praha 2003.
16 Hana Larvová (ed.), František Bílek (1872-1941), (kat. výst.), Galerie hlavního města Prahy 2000. - Následně Sandra Baborovská - Karel Srp (edd.), František Bílek a jeho pražský ateliér, Řevnice-Praha 2010. - Pavel Myslín, František Bílek a kniha, Řevnice-Praha 2011.
17 Z posledních let pocházejí pouze dvě významnější práce: Marek Perůtka, Anton Hanák: Sochařské dílo z moravských a slezských sbírek (1900-1915), (kat. výst.), Muzeum Prostějovská, Prostějov 2003. - Jan Mohr, Franz Metzner: socha a architektura mezi secesí a monumentem I Skulptur und Architektur zwischen Jugendstil und Monument (kat. výst.), Severočeské muzeum v Liberci 2006.
18 Zora Dvořáková, Josef Václav Myslbek, Praha 1979.

Otto M. Urban, časopis Umění / Art, č. 2/2016, str. 193-5