tištěná kniha
Média a modernita

Média a modernita

Thompson, John. B.

témata: média a komunikace, sociologie

brožovaná, 220 str., 1. vydání
vydáno: říjen 2004
ISBN: 80-246-0652-6
doporučená cena: 250 Kč

E-shop

Anotace

Překlad z anglického originálu Jan Jirák
Kniha britského sociologa Johna B. Thompsona Média a modernita tvoří jeden ze základních textů sociálních věd. Nabízí syntetizující výklad úlohy, kterou mají komunikační média při vývoji moderní společnosti od knihtisku přes rozmach masových médií až po globalizaci komunikace. Autor klade důraz na specifika mediální komunikace oproti komunikaci tradiční a na nově vznikající formy interakce. Osm sevřených kapitol je psáno stylem sice čtivým, textu však dominuje odborná věcnost a uměřenost.

Obsah

Předmluva
Úvod
1. Komunikace a společenský kontext
Akce, moc, komunikace
Charakteristické rysy užívání komunikačních médií
Některé charakteristické rysy ?masové komunikace"
Nové uspořádání času a prostoru
Komunikace, přisvojování a každodenní život
2. Média a rozvoj moderních společností
Některé institucionální rysy moderních společností
Komunikace, komodifikace a nástup tisku
Vstup obchodování do zpravodajství
Teorie veřejné sféry: obecné vymezení tématu
Přehled rozvoje mediálního odvětví
3. Rozvoj zprostředkované interakce
Tři typy interakce
Společenská organizace zprostředkované kvaziinterakce
Jednání na dálku (1): jednání podavatelů pro vzdálené druhé
Jednání na dálku (2): jednání příjemců ve vzdálených kontextech
4. Transformace zviditelňování
Pojetí veřejného a soukromého
Veřejnost bez místa: nástup zprostředkované publicity
Management zviditelňování
Hranice kontroly: uřeknutí, skandály a další zdroje obtíží
5. Globalizace komunikace
Nástup globálních komunikačních sítí
Přehled současných modelů globální komunikace
Teorie kulturního imperialismu a její přehodnocení
Globalizované šíření, lokalizované přisvojování: nástin teorie globalizace médií
6. Opětovné zakotvení tradice
Podstata tradice
Tradice a média (1): rozbitá tradice?
Tradice a média (2): uvolněná tradice
Migrující populace, kočující tradice: některé zdroje sociálního konfliktu
7. Sebepojetí a zkušenost v mediovaném světě
Sebepojetí jako symbolická projekce
Nereciproční důvěrnost na dálku
Návrat a zprostředkování vyhoštěných zkušeností
Nové možnosti, nová břemena aneb Jak se žije v mediovaném světě
8. Znovuobjevení veřejné sféry
Publicita mimo působnost státu
Zviditelnění bez umístění
Směřování k obnově demokratické politiky
Směřování k etice globální odpovědnosti
Poznámka překladatele
Jmenný rejstřík
Věcný rejstřík

Recenze

Kniha britského sociologa John B. Thompsona je významným - a doposud nepřekonaným -pokusem nabídnout syntetizující výklad role komunikačních médií při ustavováni a dalším vývoji moderních společností. Výsledkem je nástin sociální teorie komunikačních médií opírající se o změny v převažující podobě symbolické interakce jako organizačním principu výkladu postupu od tradiční k moderní společnosti. Za rozhodující rysy tohoto postupu považuje Thompson změny ve společenském pojetí časoprostorových vztahů, změny v realizaci mocenských vztahů a vytváření nových forem interakce zbavených závislosti na jednotě místa a času.
Kniha je rozdělena do osmi sevřených kapitol, v nichž autor postupně analyzuje témata konstituující myšlení o médiích a společnosti, jak se konstituovalo v uplynulých čtyřiceti letech. Média chápe poměrně široce jako veškeré komunikační prostředky, přičemž zvláštní pozornost věnuje ?technickým" médiím šířícím informace ve velkém měřítku, tedy -obecně řečeno - (byť Thompson sám poukazuje na nevhodnost toho pojmu) médiím masovým. Klasifikace komunikace podle typu interakce (interakce tváří v tvář, zprostředkovaná interakce, zprostředkovaná kvaziinterakce) navržená Thompsonem dovoluje vnímat nikoliv média samotná a nikoliv uspořádání společnosti samotné, nýbrž právě povahu komunikačních aktivit jako jeden z určujících faktorů vývoje společnosti.
Práce se důsledně snaží vnímat vztah mezi médii a společností jako vztah uvnitř jednoho dynamického systému, jehož jednotlivé složky jsou v neustále interakci a vzájemně se formují a ovlivňují. Tento přístup autorovi dovoluje vyhnout se jak stereotypu radikálně kritických vizí sociocentrických přístupů k výkladu role médií, tak optimistické optice technologického determinismu, k němuž často sklouzávají médiocentrické přístupy. Thompson metodologicky ukázněně zkoumá interakci mezi jednotlivými přístupy. To mu dovoluje originálně, ale oprávněně využívat koncepty, které se pro výklad médií do vydání jeho knihy nepoužívaly - například klasifikaci mocí podle Michaela Manna. Současně se mu daří kriticky se vyrovnat s některými tradičními koncepty řešení vztahu médií a společnosti (Jiirgena Habermase, Herberta Schillera), a přispět tak k dalšímu rozpracovávání historicko-hermeneutického přístupu ke studiu médií.
Některé Thompsonovy výklady se již staly respektovanou součástí studia médií. Nejde jen o již zmíněný koncept ?zprostředkované kvaziinterakce", ale také o koncept ?managementu zviditelňování" jako faktoru, který manifestuje mocenské vztahy ve společnosti a s rozvojem médií se zřetelně proměňuje. Do uznávaného myšlenkového a konceptuálního repertoáru mediálních studií patří i Thompsonův výklad procesu globalizace, jeho úvahy o transformaci tradice (v mnohém korigující dřívější mechanistické představy o přímých důsledcích přechodu od tradiční k moderní společnosti), jakož i brilantní rozbor měnícího se charakteru veřejné sféry.
John B. Thompson je, jak již bylo řečeno, britský sociolog. V době, kdy posuzovanou práci připravoval, působil v Jesus College na univerzitě v Cambridgi Jakkoliv se kniha The Media and Modernity považuje za nejvýznamnější Thompsonovo dílo, zdaleka není prvním textem, který vyvolal velkou mezinárodní pozornost a stal se jedním ze základních textů sociálních věd Již v roce 1990 na sebe autor upoutal pozornost knihou Ideology and Modem Culture ? Critical Social Theory in the Era of Mass Communication, v níž nabídl první náčrt některých konceptů posléze rozpracovaných v posuzovaném textu a nabídl sociálněvědní analýzu vztahu mezi ideologií a kulturou v moderních společnostech (výkladový rámec mu poskytl sociologicky pojímaný koncept masové komunikace). Thompson je dále autorem řady kratších studií (například klasifikace mediálních skandálů v historické perspektivě), vydávaných v prestižních sbornících mediálních studií, sociologie a politologie.
O tom, že Thompsonův text představuje jedno z nejvýznamnějších děl posledních dvaceti let na poli sociálněvědního myšlení o médiích, svědčí i skutečnost, že kniha již byla přeložena do dánštiny (a tím v podstatě zpřístupněna skandinávským zemím) a do němčiny. Uvedením Thompsonovy práce The Media and Modernity do českého prostředí by se zcela nepochybně vyplnila významná mezera v sociálněvědní literatuře dostupné českým čtenářům. Její vydání ocení nejen stále se rozšiřující obec odborníků na mediální problematiku a studentů mediálních studií, ale také politologové, sociologové i kulturní antropologové. Nesporná kvalita textu, jeho původnost a myšlenková pronikavost, jakož i jeho významné postavení ve světové sociálněvědní literatuře jsou nepochybně nejlepšími důvody pro to, aby byla Thompsonova kniha zprostředkována českým čtenářům. K tomu je třeba přičíst citelný nedostatek zástupce tohoto směru uvažování o společnosti a médiích, jenž musí pocítit každý, kdo se pokusí zorientovat v dosud chudé mediologické literatuře dostupné v českém jazyce. Pod zorným úhlem těchto důvodů není nejmenších pochyb o tom, že překlad Thompsonovy knihy lze jedině doporučit a vstup tohoto autora do českého prostředí než uvítat. Nakladateli, který se tohoto úkolu ujme, má být česká sociálněvědní obec zcela za co vděčná.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc.

Média a modernita a Thompsonův aktivní divák
I.
Britský sociolog John B. Thompson v knize Média a modernita postuluje 4 typy moci koexistující v lidské společnosti: ekonomickou, politickou, donucovací a symbolickou. Média jsou součástí moci symbolické, např. spolu s náboženstvím a vzděláváním. Médii Thompson rozumí všechny komunikační prostředky, zvláštní pozornost ovšem věnuje technickým médiím, která šíří symbolická poselství ? informace ? ve velkém: důraz tedy klade na méda masová. Autor je práv svému oboru, když kladě důraz na vzájemný vztah mezi médii a společností. Exkurzy do minulosti, do konstituce médií, jsou stejně zajímavé jako glosování jejich současného stavu a apoteózy budoucího vývoje společnosti, o níž již nyní můžeme říci, že je čím dál více médii formována. Současný fenomén celebrit, superstars a reality show i vulgarizace a imagologie politiky se ve světle Thompsonových analýz jeví jako dvě strany téže mince: jsou důsledkem ?managementu zviditelňování?, který od primitivních forem nabyl postupně nesmírné důležitosti. V této souvislosti Thompson take kritizuje Foucaultův koncept panoptika z jeho slavné práce Dohlížet a trestat: Nejde již o to, že v centru zájmu jsme my ? diváci jako vězni, ale o to, že ve středu, na nějž jsou zaměřeny objektivy, kamery a mikrofony, se naopak ocitla hrstka mocných, které máme díky médiím moc sledovat.
II.
Jedním z pilířů Thompsonovy knihy je kritika přežívajícího názoru na masovou komunikaci. Tato teorie, kterou založila vlivná společenskokritická Frankfurtská škola, ?vyvolává představu obrovského obecenstva skládajícího se z mnoha tisíců nebo dokonce miliónů jedinců,? naznačuje, že recipienti mediálních produktů představují rozlehlé moře pasivních, nerozlišených jedinců,? předpokládá, že vývoj masové komunikace měl a má v podstatě velmi negativní dopad na moderní společenský život, a to tím, že vytváří jakousi vemlouvavou a homogenní kulturu, jež jednotlivce baví, aniž by kladla jakékoliv nároky, pohlcuje jejich pozornost, aniž by zaměstnávala jejich kritické schopnosti, zajišťuje okamžité uspokojení, aniž by zpochybňovala východiska, na nichž je uspokojení založeno?1.
Oproti této teorii pracuje Thompson s představou souboru individuálních aktivních jedinců, kterým jsou symbolická sdělení technických médií volně k dispozici. ?Musíme opustit představu, že příjemci mediálních produktů jsou jen nečinní pozorovatelé, jejichž smysly jsou permanentně ohlupovány neustálým přijímáním podobných sdělení. Musíme se také zbavit předpokladu, že sám proces příjmu mediálních produktů je procesem bezproblémovým, nekritickým, během něhož jedinci tyto produkty prostě absorbují, jako když houba nasaje vodu. Představy tohoto typu mají jen málo společného s reálným průběhem recepce a se složitými ději, jež se odehrávají, když se individua zmocňují mediálních produktů, interpretují je a zapojují do svého života.?2
Při užívání technických médiích a dekódování jejich symbolických sdělení se uplatňuje znalost souboru norem a postupů kodifikace: spíše než o jejich explicitní formulaci jde o schopnost užití, schopnost pokračování3. Do procesu dekódování jedinci nezapojují pouze dovednosti a schopnosti vyžadované technickým médiem, ale celé kulturní bohatství, které jsou s to pojmout. Pochopení symbolického sdělení je pochopení v širším kontextu recipientova kulturního povědomí.[4]
Jedním z charakteristických rysů masové komunikace podle Thompsona je strukturovaný předěl mezi produkcí a příjmem symbolických sdělení.5 Produkce symbolických sdělení se děje v kontextu institucí mediálního průmyslu, odděleném od kontextu jejich příjmu v domácnostech (ale i u známých, v autě, v obchodech apod.). Tento fakt implikuje sice nemožnost, nebo omezené možnosti zásahu příjemců do ?elitního? procesu produkce informací, na druhé straně však také to, že strana produkce nemá bezprostřední vazbu na dopad svých symbolických sdělení a vystavuje se tak riziku jejich přisvojování (appropriation), ?taktického? zpracování (De Certeau), rekontextualizování, ?odklánění? (Debord), postprodukci (Bourriard)), popřípadě karikování a jiným způsobům znevažování. ?Příjemci si ze sdělení mohou vzít víceméně cokoliv chtějí, a výrobce u toho nebude, aby něco doplnil nebo aby opravil případné nedorozumění.?6 ?Proces recepce, příjmu mediálního produktu je třeba chápat jako aktivitu? V procesu recepce využívají jedinci symbolická sdělení pro vlastní účely.?7 ?To, jak příjemci nakládají se symbolickými materiály, se může podstatně lišit od toho, jak si nakládání s nimi představovali ti, kdo příslušné materiály vyrobili? Přestože jedinci je dopřán jen poměrně malý díl vlády nad obsahy symbolických materiálů, které se jim nabízejí, mohou s těmito materiály nejrůznějším způsobem nakládat, mohou je předělávat a dopracovávat způsoby, které jsou původním cílům a záměrům výrobce zcela cizí, neřkuli protikladné.?8
Poznámky:
1 Thompson John B. Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004. s.26
2 s.2627
3 s.25
4 s.26
5 s.29
6 s.30
7 s.37
8 s.37

Jaroslav Balvín ml., Dobrá adresa 3/2006

Práce sociologa Johna B. Thompsona z univerzity v Cambridgi, která se nyní dočkala českého překladu (od Jana Jiráka), se zaměřuje na tu nejobtížněji empiricky doložitelnou část výzkumu médií - tedy na jejich účinky. Ve své teoretické práci s podtitulem Sociální teorie médií Thompson vychází ze sledování jednotlivých rolí, jaké hrála média při vývoji společnosti od tradiční po tzv. postmoderní. Ve svých teoretických úvahách se opírá o sociální teorie a teorie kultury, mediální teoretiky jako Marshall McLuhan nebo Harold Innis a také o hermeneutiku.
Současnou českou společnost by mohl zaujmout Thompsonův popis toho, jak média mění roli zviditelňování - od středověku, kde krále mohl vidět, a tedy také jeho skutky kritizovat i hodnotit leda jeho dvůr, jsme se posunuli do časů, kde díky médiím můžeme sledovat rozhodnutí, výroky, ale i skandály politiků celého světa. To podle Thompsona vede ke globálnímu dohledu - "politické činy s sebou nesou nepředstavitelně velké riziko a mohou vystavit příslušný režim mezinárodnímu odsudku a ekonomické i politické izolaci, jako se stalo Číně po masakru na náměstí Nebeského klidu nebo Iráku po vpádu do Kuvajtu."
Takto pojatá představa "globální vesnice" či jakéhosi "globálního dvora", kde světová veřejnost (předpokládá se, že poměrně názorově uceleně) dohlíží na všechny panovníky, se musí vyrovnávat s četnými pochybami a výtkami. Například -nevede v důsledku možnost sledovat v médiích "celý svět" naopak ke vzdání se občanské iniciativy? Thompson ve svém eseji před deseti lety došel k podobnému závěru jako (Václavem Havlem do určité míry inspirovaný) Ignacio Ramonet ve své Tyranii médií. Thompson tvrdí, že stejně jako média změnila uzavřené národní celky v globalizovaný svět, mají nyní moc vybudit místo apatie zatím křehký pocit odpovědnosti za lidstvo jako celek a za svět, který lidé společně obývají.

Martin Groman, Lidové noviny, příloha Orientace, 19. 03. 2005

Apokalyptici a tešitelia

Televízia podľa Baumana ponúka niečo viac než iba prezentáciu reálneho sveta ako drámy: Pod jej vplyvom sa reálny svet skutočne stáva divadelnou drámou. Známe osobnosti, politici, ale aj teroristi ?hrajú pre televíziu? v nádeji, že tá ich súkromný krok pretvorí na verejnú udalosť.

Kniha esejí najznámejšieho žijúceho talianskeho spisovateľa, semiológa a kritika Umberta Eca je po štyridsiatich rokoch od prvého vydania v talianskom origináli a po desiatich rokoch českého prekladu Zdeňka Frýborta s názvom Skeptikové a těšitelé podnes príbehom o autorovom vytrvalom skúmaní a objavovaní súvislostí medzi mediovanou kultúrou slova, obrazu a jej prijímaním. Od tých čias sa Eco i ďalší vyslovili k téme masových médií a mediálnej komunikácie inak, novšie. No pre štúdium javov, súvisiacich s recepciou audiovizuálneho, najmä televízneho posolstva, nám v Skeptikoch zanechal informáciu o prvolezeckých objavoch, na ktorých sa sám podieľal: žijeme (roku 1961) v ?civilizácii obrazu?, vo svete, kde sa prostriedky vizuálnej komunikácie stávajú základnými nositeľmi ideí. Stalo sa v čase, keď pre obec televíznych tvorcov i konzumentov v Česko?Slovensku platila štátom prikázaná a duchom chudobná straníckosť a ľudovosť predĺžená Kódexom socialistického novinára až do roku 1989. Ecove eseje zostávajú stále cenným multizásobníkom pôvodných metafor a obrazov na každodenné použitie.
Podľa vzťahu k audiovizuálnym prostriedkom Eco rozlišuje medzi apokalyptikmi, prípadne skeptikmi, a tešiteľmi. K apokalyptikom (skeptikom) patria tí, čo považujú televíziu za ?podlý a hypnotický útok na reaktívne schopnosti diváka? a z jej masového vplyvu si idú zúfať. Tešitelia sú ľudia väčšinovo v spoločenstve dobre integrovaní a vpád audiovizuálnej kultúry prijímajú ako prírodný jav, ktorý môže byť pohromou aj prameňom poznania či slasti z rovnakého zdroja a v rovnakom čase.
Médiá a modernita
Napätie a rozpor v prijímaní televízie, ktoré postrehol Eco už pri jej prvých krokoch, prežíva do dnešných dní. Aj napriek tomu, že pôvab autenticity živého vysielania vďaka objavu možnosti nekonečnej reprodukcie záznamov už dávno vyprchal, obmedzil sa na zlomok vysielacieho času. Naživo dnes najskôr vidíme mŕtvoly.
Autora štúdie Médiá a modernita, profesora sociológie na univerzite v Cambridgei a člena tamojšej Jesus College, teoretika modernej spoločnosti Johna B. Thompsona by som v Ecových intenciách, a azda s jeho láskavým zvolením, rada považovala za tešiteľa, aj keď kultivovane skeptického. Podľa tohto autora sociálnej teórie médií jestvujú a spolupôsobia štyri typy moci ? ekonomická, politická, donucovacia (vojsko, polícia) a symbolická. Nástrojmi symbolickej moci sú inštitúcie náboženské, ktoré šíria odkazy vzťahujúce sa na duchovné hodnoty, inštitúcie vzdelávacie a napokon mediálne, orientované na výrobu a šírenie symbolických posolstiev. Symbolická činnosť podľa profesora Thompsona je základnou črtou spoločenského života, rovnako ako výroba. Ľudia sú ustavične zapojení do komunikácie, výmeny informácií a symbolických obsahov. Symbolickú moc predstavuje celá oblasť kultúry a etiky vrátane hermeneutickej zdatnosti, vďaka ktorej si ľudia symbolické hodnoty interpretujú a prisvojujú.
Svet ako dráma
Keď Thompson používa termín ?symbolická moc?, odkazuje tým na schopnosť zasahovať pomocou prostriedkov produkcie a prenosu symbolických posolstiev do vývoja udalostí, ovplyvňovať konanie ostatných a dokonca aj vytvárať udalosti. Odborníkom na odhaľovanie ?výroby? televíznych udalostí je Thompsonov krajan, sociológ Zygmunt Bauman, ktorý v čase studenej vojny emigroval z Poľska a stal sa profesorom na univerzite v anglickom Leedse. V knihe s lakonickým titulom Svoboda (Argo 2003) Bauman odkrýva skutočnosť známu aj zo slovenskej mediálnej krajiny. Konkrétne z relácií komerčnej Markízy Na telo či Sito, alebo verejnoprávnej O 5 minút 12. Televízia podľa Baumana ponúka niečo viac než iba prezentáciu reálneho sveta ako drámy: Pod jej vplyvom sa reálny svet skutočne stáva divadelnou drámou. Známe osobnosti, politici, ale aj teroristi ?hrajú pre televíziu? v nádeji, že tá ich súkromný krok pretvorí na verejnú udalosť. Politika sa na obrazovke servíruje ako dráma osobnosti. Sympatické alebo nesympatické povahové črty debatujúcich, odvážne či vyhýbavé odpovede na výpad oponenta, úprimnosť alebo prefíkanosť politika sú dôležitejšie než prednosti alebo slabiny politických programov ? jednoducho preto, že ich možno zaujímavo predať v dramatickom jazyku televízie. Dôsledok: príval informácií z obrazovky necháva väčšinu základných situácií spoločenskej existencie mimo záberu.
Tekutá modernita
John B. Thompson a Zygmunt Bauman sa po svojom, osobitne a nezávisle od seba, vysporiadali s opakovane tradovanou Foucaultovou metaforou panoptika. Môže to byť signál, že diskusia o modernite, prípadne postmoderne sa vo vzťahu k médiám zbavuje obrazov po záručnej lehote. Kým v Svobode s copyrightom z roku 1988 Bauman ešte píše o ?geniálnom výklade Michela Foucaulta, ktorý odhalil význam panoptika Jeremyho Benthama ako state o reštriktívnej povahe modernej moci, kde najvyšším cieľom je ovládanie a základnou metódou dozor?, v štúdii Tekutá modernita z roku 2000 (Mladá fronta 2002) už hovorí o zásadnej premene. Od spoločnosti strážnej veže panoptikálnej konštrukcie sme už prešli k spoločnosti v štýle synoptikálnom, zmapovanom, kde sa discipína dosahuje skôr lákaním a zvádzaním, a kde podriadenosť berie na seba žoviálny prevlek slobodnej vôle. Tento softvérový kapitalizmus však nepredstavuje úľavu, lebo tekuté nemusí znamenať mäkké: Surfer na divokých vlnách musí byť čertovsky tvrdý chlapík! Vysokoškolský pedagóg Thompson pochováva panoptikum ako gentleman: Keby bol Foucault premyslel úlohu komunikačných médií o niečo starostlivejšie, možno by dospel k poznaniu, že vzťah, ktorý ustanovujú médiá medzi výkonom moci a zviditeľnením, sa dosť líši od modelu v koncepcii panoptika. Panoptikum vrhá veľké množstvo ľudí do postavenia, v ktorom sú trvalo vystavení pohľadom hŕstky jednotlivcov, a tak umožňuje, aby malé množstvo ľudí vykonávalo dozor nad veľkým množstvom osôb. Rozvoj komunikačných prostriedkov naopak ponúka veľkému množstvu ľudí príležitosť, aby zbierali informácie o pomerne malej skupinke. Vďaka médiám platí, že tí, čo sú pri moci, a nie tí, na ktorých sa moc vykonáva, sú trvale v stave istého zviditeľňovania.
Hoci diskurz sociálnych vedcov vyzerá v prvom pláne ako intelektuálska hra o prestíž, v skutočnosti ide o skúmanie aktuálneho dosahu omylov, akých sa ľudstvo v mene rozumu, vedy a rúcania tradícií dopustilo v minulom storočí. S pojmom modernity sú spojené obe svetové vojny, holokaust a gulag, Hitler a Stalin. Zygmunt Bauman najprv napísal Modernitu a holokaust, kde ako prvý autor vôbec objavuje, že inštitúcie a myšlienky o možnosti zušľachtiť ľudskú rasu ako záhradu, a vyhubiť z nej ?nevhodných?, ktoré vyprodukovala modernita a stali sa ideológiou holokaustu, podnes fungujú či potĺkajú sa bez povšimnutia po civilizovanom svete. Až potom vydáva Tekutú modernitu, ktorá výstižnou metaforou v názve vyjadruje obavy, že spôsoby manipulácie s verejnou mienkou sú schopné brať na seba stále novú light alebo soft podobu ? a to aj vďaka prispôsobivosti médií.
Deliberatívna demokracia
Profesor Thompson verí v moc a rastúci vplyv médií na usporiadanie spoločnosti. Pointou jeho štúdie Médiá a modernita je hľadanie obnovy demokratickej politiky a smerovanie k etike globálnej zodpovednosti ako poslanie súčasných médií. Aj našincovi je už, žiaľ, dôverne známe rozčarovanie zo spôsobov zastupiteľskej demokracie, ktoré sa odráža vo výskumoch verejnej mienky a v nízkej účasti občanov na voľbách. Pretože sa politické strany (aj vo Veľkej Británii) sústreďujú na boj so svojimi protivníkmi, strácajú kontakt so starosťami a záujmami obyčajných ľudí. Zastupiteľskú demokraciu treba obohatiť o myšlienku demokracie deliberatívnej ? uvážlivej, radiacej sa. Nemá ísť o alternatívu k zastupiteľským inštitúciám, ale o ich rozvinutie. Pod prívlastkom deliberatívna rozumie Thompson také chápanie demokracie, kde sú všetci jednotlivci považovaní za samostatných aktívnych činiteľov, ktorí si dokážu vytvoriť poučený a zdôvodnený úsudok tým, že si osvoja informácie a rozličné názory na vec. V rozvážnej či deliberatívnej demokracii by zjavne išlo, ľudovo povedané, o používanie zdravého a informovaného rozumu všetkých, pravda, za predpokladu hromadnej občianskej aktivity. Rozvoj radiacej sa demokracie by mal byť vecou médií, ktoré poskytujú priestor na pestovanie plurality a rozmanitosti mediálnych posolstiev. Pes asi bude zakopaný v tom, že podobná idea sa môže zrodiť v krajine, disponujúcej od roku 1926 mediálnym gigantom, ako je BBC. Ako sa nazdáva aj u nás publikujúci novinár Timothy Garton Ash, ?BBC je národným a medzinárodným pokladom? a ?jednou z najlepších vecí, aké my Briti máme?. Aj keď teraz stojí pred prvou masívnou reformou ? dodajme.
Anjel s mečom plamenným
Apokalyptikom našej mediálnej kolekcie je predstaviteľ súčasného francúzskeho myslenia Jean Baudrillard. Aspoň v tom zmysle, v akom použil v Skeptikoch a tešiteľoch toto slovo Eco. Lebo v knihe kníh je to inak ? apokalypsa čiže zjavenie apoštola Jána nie je skaza sveta, ale cesta tam, kde čaká na ľudí ?nové nebo a nová zem?. Baudrillard sa pohybuje v neskutočnom svete hyperreality, preháňa sa mediálnymi pláňami ako anjel pomsty všetkým učesaným, konformným textom. Sympatizanti i oponenti ho označujú za teoretického teroristu a anarchistu, za teoretika smrti moderny. V zborníku prác Masarykovej univerzity v Brne s názvom Média a realita nájdeme text Marka Šebeša, ktorý konštatuje, že podľa Baudrillarda nemajú masové médiá s procesom komunikácie nič spoločné. Naopak, sú stelesnením nekomunikácie. Pre komunikáciu je kľúčová možnosť odpovedať a záväzok odpoveď vypočuť. Médiá však odpovedi bránia, umožňujú iba simuláciu odpovedí. Pod zámienkou komunikácie tak donekonečna iba testujú a verifikujú svoje vlastné kódy. Za dôkaz môže poslúžiť hoci anketa Osobnosť televíznej obrazovky, pretože zoznam celebrít, ponúkaných publiku na výber, je vždy vytvorený len z ľudí, ktorých médiá prezentujú. Nerozhoduje teda, či ho zostaví ktosi z médií alebo diváci. Dielo simulácie je dokonané, keď simulované odpovede legitimizujú činnosť médií a definitívne odstrihnú spojenie média s realitou. Všetko sa odohráva mimo dobra a zla: to, čo sa mohlo predtým interpretovať v kategóriách živého a pravdivého, sa po simulačnej špirále posunulo do stavu neurčitosti hyperreality. Otázkou potom je, či médiá ponúkajú publiku isté typy programov preto, že ich ono žiada, alebo ich publikum žiada preto, že mu ich ponúkajú. Hlavným významom ankiet, súťaží a hitparád (Slovensko hľadá Superstar) s aktívnou účasťou obecenstva je len ponúknuť maxianketu, kde médium určuje kód otázky aj odpovede. Golemovskú otázku, či človek zvládne príšery, ktoré si vytvoril, aby mu slúžili, kladie Baudrillard sugestívne a veru aj dosť presvedčivo.
Napätie a rozpor v prijímaní televízie, ktoré postrehol Eco už pri jej prvých krokoch, prežíva do dnešných dní. Aj napriek tomu, že pôvab autenticity živého vysielania vďaka objavu možnosti nekonečnej reprodukcie záznamov už dávno vyprchal, obmedzil sa na zlomok vysielacieho času. Naživo dnes najskôr vidíme mŕtvoly.

Miloslava Kodoňová, Mesačník Knihy a spoločnosť, 04/2005, str. 4