Japonská literatura 712-1868

Předkládaná publikace představuje v tomto rozsahu první systematické pojednání o japonské literatuře v českém jazyce. První část publikace čtenáře seznamuje s vývojem japonské literatury od počátků v orální tvorbě, přes zlatý věk dvorské kultury, až po mnohovrstevnou literaturu pozdního období Edo. V druhé části jsou abecedně řazená hesla, která vysvětlují hlavní literární žánry a autory, díla a pojmy. Užitečná příručka pro literární odborníky, studenty japonské (a čínské) literatury, ale i
čtenáře, kteří se o literaturu zajímají.

Předmluva
Vznik a vývoj japonské literatury 712-1868
1. Slovo a písmo
2. Velký smír
3. Prostor a čas pro básnického génia
4. Barvitý svět s nádechem smutku
5. Snadná cesta
6. Minulost a budoucnost
7. Podoby samoty
8. Boj na třech frontách
9. Odluka umění od státu
10. Pod tíhou cti a slávy
Hesla
Díla, žánry, osobnosti, pojmy
Literatura
Knihy, články
Rejstřík
Období vlád japonských císařů a císařoven
Letopisné éry a historické epochy

Překonávání svárů krásným slovem
Švarcová, Zdenka. Japonská literatura 712-1868. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005.
Publikace se věnuje japonské literatuře v období vymezeném datem vzniku nejstaršího dílajaponského písemnictví (712) až po revoluci Meidži (1868), kdy spolu se změnami společenskými dochází i k radikálním změnám v literatuře a kultuře, jejichž společným rysem je úsilí o modernizaci v duchu západních vzorů. Záběr práce je ještě o něco širší, neboť úvodní kapitoly se dotýkají i nejstarších období japonských dějin, o nichž máme zachované doklady v čínských pramenech. Práce volně navazuje na přehledné dějiny japonské literatury od Miroslava Nováka z r. 1989, jehož památce je kniha věnována.
Autorka zvolila formu slovníku doplněného o "úvodní studii". Slovník obsahuje hesla zahrnující nejdůležitější literární žánry, autory, díla apojmy japonské literární kritiky a estetiky, včetně údajů o českých a slovenských překladech. Kniha na první pohled upoutá krásným výtvarným zpracováním. Výtvarný doprovod tvoří dřevořezy na náměty japonské literatury z fondu Národní galerie.
Pojetí toho, čemu autorka sama říká úvodní studie, se vymyká z běžných zvyklostí a nemá podobu systematických dějin japonské literatury, ani monografického zpracování vybraných témat. Autorka zvolila formu subjektivně laděného eseje, v němž se hojně uplatňují také citace z dobového básnictví. Výsledkem je deset chronologicky řazených úvah na téma japonské literatury, v nich autorka ohledává japonské písemnictví v kontextu historických událostí, náboženství a filosofie s příležitostnými zmínkami i o dalších uměních a zároveň se zamýšlí nad obecnějšími otázkami literatury jako svědectví o vztahu člověka ke světu. Osobitý přístup autorky naznačuje, že více než o otevírání odborných problémů zdejde o vyjádření subjektivního prožitku. To je patrné také v poetickém stylu úvodních kapitol s minimálním užitím poznámek a bibliografických odkazů v textu, jakož i v titulech jednotlivých úvah, které v básnické zkratce sumarizují autorčino hodnocení příslušného období. Eseje tak sice v základních obrysech načrtají cestu japonského písemnictví v proměnách společnosti a kultury od počátků až na práh moderní doby, čtou se však především jako osobní výpověď o hlubokém vztahu autorky kjaponské literatuře. Úvodní kapitoly knihy lze tudíž čístjako procítěnou oslavu staré japonské literatury, vyznání obdivu k literatuře vůbec, i jako svého druhu malou antologii japonské poezie s komentáři.
V úvodním eseji "Slovo a pismo"jsou ve zkratce podány základní informace o počátcích písemnictví v Japonsku, přijetí čínského písma a s ním i skrze Čínu zprostředkovaných kulturních vlivů (zejména buddhismus), jakož i souvisejících společenských institucí. Tento proces završuje vytvoření japonského písma v 9. století. V závěru je pak japonské písemnictví charakterizováno jako "dvě těsně vedle sebe tekoucí řeky. Vjedné proudí poezie a próza japonská, waka a wabun, v druhé pak domácími autory vytvářená poezie a próza "čínská" - kanši a kanbun."
Z pohledu sinologického se jako problematický jeví soustavně užívaný pojem "ideografy" pro čínské písmo: z výkladu Zdenky Švarcové je však zřejmé, že právě tak tradičně chápou grafémy čínského písmajehojaponští uživatelé.
Nejvíce prostoru v úvodních esejích zaujímá literatura klasického období doby Heian (794-1185) s důrazem na poezii, osobní zápisky alyrický román deníkového typu. Jedná se o období, žánry a estetické postoje, které mají pro japonskou kulturu zásadní význam a které také Zdenka Švarcová nejdůvěrněji znájako překladatelka. Dobu Heian, představenou zde v duchujapon-ských dějepisců jako téměř ideální "Prostor a čas pro básnického génia", máme možnost nahlédnout z různých úhlů pohledu, a to jako období "Velkého smíru", "Barvitého světa s nádechem smutku" a "Snadné cesty". Citované názvy kapitol evokují zásadní témata heianské, a do jisté míry celé japonské kultury, jak je v návaznosti na japonské historiky vnímá i Zdenka Švarcová: smíření domácích tradic s náporem čínského vlivu, význam dvorského společenství básníků a básnířek, v němž se kult krásy prolíná s intimitou prožitku, a sílu buddhistické inspirace.
V dalších kapitolách-esejích hovoří autorka o rozrůznění a rozvrstvení literatury zajaponského středověku a na počátku novověku. Nejprve přibližuje vysokou literaturu aristokratických kruhů a buddhistického kléru japonského středověku, v níž se nostalgické ohlížení po zašlém lesku heianského dvora objevuje bok po boku s líčením a reflexí nedávných dramatických události japonských dějin ( "Minulost a budoucnost", "Podoby samoty"), apak sleduje, jak se s výraznou proměnou japonské společnosti na prahu novověku přesouvá
těžiště literárního dění ode dvora a z klášterů do velkých měst ( "Boj na třech frontách"). Autorka hovoří o tom, jak v době rozkvětu městské kultury (Edo, 1603 - 1867) spolu se společenskými změnami ( "Odluka umění od státu") dochází také k "zásadní změně akutního prožitku skutečnosti" (s. 135) a do popředí se dostávají nové žánry, zejména divadlo, vypravěčství a populární romány. V této souvislosti zmiňuje nové typy autora, nové žánry písemnictví i nové estetické ideály.
V městském prostředí se do popředí dostávají různé vskutku populární žánry - divadlo a zábavné čtení, včetně sentimentálních románů ze čtvrtí rozkoše, vyprávění o démonech a duších, krátkých humoristických příběhů a parodií na starou dvorskou literaturu. Dovídáme se také o existenci naukových spisů a prvních překladů z evropských jazyků, v nichž se již od 17. století do Japonska dostávaly vědomosti západního světa. I svět městské, v jistém smyslu "pokleslé", kultury však zůstává svérázným způsobem spojen s dávnou tradicí harmonické krásy, kterou reflektuje ve své literatuře. Je to však reflexe parodická, vznikající, jak naznačuje titul posledního eseje, "Pod tíhou cti a slávy" zašlých časů.
S poezií psanou stále jak japonsky, tak čínsky se v době Edo setkáváme již jen v letmých zmínkách: první haiku - zemité verše buddhistických mnichů, literárně zaznamenané zážitky tuláků po pamětihodnostech starého Japonska, básnické zábavy abrilantní improvizace profesionálních učitelů básnictví.
Autorka sice věnuje pozornost proměnám, zároveň však ukazuje na kontinuitu předmoderní japonské literatury. Spatřuje ji nejen v živém vztahu k minulosti, ale především v - podle jejího názoru jedinečné - harmonizující úloze literatury ve starém Japonsku. Projevy této schopnosti japonské literatury nalézá ve vztahu člověka a přírody vyjádřeném v nejstarší poezii, stejně jako v "posílení vzájemné důvěry a oboustranné dobré vůle" (s. 126) v dobách následujících po občanských válkách. Načrtá zde ideální pojetí japonské literatury (a snad i literatury obecně) jako prostředku, s jehož pomocí lze překlenout individuální i společenské rozpory a tragédie.
Jako čtenářku literatury čínské mě zaujaly zde spíše okrajové, nicméně opakovaně se vynořující úvahy o čínském kulturním vlivu a čínské inspiraci, která poznamenává japonskou literaturu od samého počátku. Pozoruhodný je zejména posun, k němuž dochází v chápání čínského jazyka a písma v cizím prostředí, osobitý výběr čínských děl, jež zdomácněla v Japonsku, i nečekané interpretace čínských pojmů a literárních vzorů. Za pozornost také stojí japonský stereotyp duše vlastní kultury v kontrastu k duši kultury čínské: zatímco -nahlíženo zjaponské perspektivy -japonská duše vyniká jemnou emotivností a schopností intuitivního kontaktu se skutečností a je tudíž bytostně "ženská", duše Číny se jeví jako její protiklad, robustní "mužný" duch prodchnutý racionalitou aučenosti (s. 20 aj.). Jedná se o konstrukci obrazu čínské kultury cizí jak Číňanům, tak i západním čtenářům a badatelům, a tak se tyto úvahy stávají zajímavým komparatistickým materiálem pro studium otázek interpretace kultur, kulturních kontaktů a vlivů.
Z. Švarcová se ve svých esejích pronikajících pod povrch dějin japonského písemnictví prozrazuje jako citlivá a zanícená čtenářka. Neusiluje o ana lýzu předkládaných jevů, dílčí postřehy však prozrazují její hluboké pochopení pro komplexnost procesů literárního pohybu, včetně vztahu mezi jazykem a myšlením a pro kulturní i společenské souvislosti literatury. Eseje se čtou jedním dechem, čtenář, který japonskou literaturu důvěrně nezná, se v textu sice občas ztrácí ve spleti jmen ajaponských pojmů, zde mu však na pomoc přichází slovník, případně možnost nahlédnout do sekundární literatury, jejíž seznam je v příloze.(1)
V úhrnu Zdenka Švarcová před námi rozprostírá barvitý obraz starého písemnictví, které chápe jako něco víc, než "pouhou" literaturu. Představuje zde pojetí literatury, které je jí osobně blízké, a v němž je literární dílo nedílnou součásti života člověka i společnosti, prostředkem uchování identity i překonávání svárů a vytváření harmonie a stability. Osobní zaujetí, hluboký čtenářský prožitek a exaltovaný styl budí ve čtenáři esejů okouzlení japonskou literaturou. Nicméně tytéž vlastnosti někdy autorku zrazují, když občas upadne do problematických generalizací ( "V žádné jiné tisíc tři sta let staré literatuře bychom asi nenašli tolik osobních zpovědí autorů...", s. 45). Čtenář někdy nabývá pocit, že autorka příliš klade důraz na jedinečnost a neopakovatelnost japonské literatury. Takový postoj je v pojednání daného typu pochopitelný, je však škoda, že místy zatemňuje univerzální rozměr některých aspektů japonské literatury, či přinejmenším rozměr sdílený s literární kulturou celého Dálného východu. To vše je jistě také otázkou perspektivy -a soudě podle literatury uvedené v bibliografii, kde převažují práce japonských historiků - vychází perspektiva Zdenky Švarcové jakožto ztotožnění s japonskou tradicí z jejího nitra. To nám nicméně dává ideální příležitost zamyslet se nad obecnějšími problémy literatury a konstrukce obrazu národní tradice z hlediska komparativního.

(1) Jak už to bývá, i do této jinak pečlivě připravené knihy se vloudila chyba a odkaz na studn J. S. A. Elisonase o japonském křesťanovi Fabianu Fucanovi (s. 125-126) v seznamu literatury chybí. Zájemce o tuto problematiku odkazuji proto na stať "The Evangelic Furnace: Japan's First Encounter with the West" v antologii základních textů k dějinám japonského myšlení: William Theodre de Bary et al. (ed.), Sources ofJapanese Tradition, Vol. 2, 1600 - 2000. 2. vydání. New York : Columbia University Press, 2005.

Olga Lomová, Svět literatury 35/2007, str. 217-220