Jedinec a společnost

Kniha se vrací k některým otázkám, které před více jak půl stoletím formuloval Ralf Dahrendorf. Ten tehdy v práci Homo sociologicus konstatoval, že v základu jednotlivých sociálních věd je vždy obsažena (často jako zamlčený předpoklad) určitá zjednodušená představa o tom, co je člověk. Pokud jde o sociologii, Dahrendorf spojil tuto představu s konceptem „sociální role“, který podrobil rozsáhlé kritice.
V první kapitole knihy, nazvané Jedinec a společnost, sledují Jakub Mlynář a Miroslav Paulíček proměny uvažování o lidském jedinci v dějinách sociologického myšlení od jeho počátků do současnosti. Pozornost věnují významným postavám 19. a 20. století (Comte, Marx, Durkheim, Weber, Simmel, Freud, Sorokin, Schütz, Goffman, Berger, Luckmann, Giddens, Bourdieu, Luhmann, Beck, Lipovetsky) s cílem ukázat, jak se v jejich dílech zobrazuje napětí mezi svobodou a determinovaností, egoismem a altruismem, racionalitou a iracionalitou. Druhá kapitola od Marka Německého je zaměřena na vývoj názorů amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ze sociologů 20. století to byl především on, kdo teoreticky rozpracoval a do značné šíře rozvinul teoretickou problematiku aktéra a sociálních rolí. Protikladnou alternativu vůči Parsonsovu přístupu představuje soudobá analytická sociologie (Hedström, Boudon, Lindenberg, Kroneberg), kterou ve třetí kapitole představuje Tomáš Diviák. Čtvrtá kapitola od Jiřího Šubrta se vrací k pojmu sociální role; je v ní nastíněna historie toho, jakým způsobem byl daný koncept v sociologickém myšlení chápán, na jaké teoretické koncepce se vázal a jaké otázky vyvolával. Téma sociálních rolí bylo v průběhu 70. let 20. století odsunuto stranou a pozornost tehdejších sociologů se obrátila k problematice aktérství. J. Šubrt ukazuje, že i přes tento posun je užitečné se k pojmu sociální role vrátit, neboť může být klíčovým pro řešení protikladu mezi sociologickým individualismem a holismem. Poslední kapitola Namísto závěru se vrací k základní otázce, která prolíná všemi probíranými tématy a týká se vztahu jedince a společnosti. Podkladem pro kritické zkoumání se zde stává koncepce P. L. Bergera a T. Luckmanna, jíž je obecně přisuzována schopnost tuto otázku řešit v rámci konstruktivistického výkladového modelu. Pro J. Šubrta se kritická diskuse s Bergerovým a Luckmannovým přístupem stává v závěru knihy odrazovým můstkem pro pokus o nastínění nové koncepce aktéra, která vychází z propojení Durkheimových a Parsonsových inspirativních idejí.

Co to je, když se řekne „homo sociologicus“?
Dokáže soudobá sociologie zachytit lidské jedince a jejich jednání uspokojivým způsobem?
Co rozhoduje o našem jednání – naše vlastní zájmy, anebo něco jiného?
Umí současná sociologie uspokojivě vysvětlit vztah jedince a společnosti?
Proč má smysl se vracet k odborné literatuře staré několik desítek let?
Je koncept sociálních rolí dobrý jen na to, aby se o něm psalo v učebnicích základů sociologie?