Ticho

Keď sa snažíme začuť ticho, ocitáme sa v paradoxnej situácii – čím viac napíname uši, tým intenzívnejší máme pocit, že nás obklopuje more hluku. Zdá sa nám, že ticho je ľudským bytostiam nedostupné. Daniela Šterbáková sleduje problém vnímateľného ticha v dialógu so súčasnými autormi: John Cage vo svojej hudbe a textoch otázku ticha otvoril, Roy Sorensen a Ian Phillips ju následne v rámci analytickej filozofie argumentačne ozvinuli. Prostredníctvom ticha sa nám tak vyjavujú hranice a vzájomné vzťahy
medzi „bežným“ a „filozofickým“ myslením. Nejde však len o tieto vzťahy, ale v podstate o ontológiu absencií a o neľahké pátranie po význame
a možnostiach zmyslového vnímania. Otázkou potom zostáva, či je možné vnímať ticho inak než ušami.

Je příjemné, že Šterbáková nejen osvětluje koncept Johna Cage, ale také jej velmi důkladně zpochybňuje na mnoha úrovních, čímž se čtenáři otevírá nové pole, jak o jeho experimentech uvažovat a jak k nim přistupovat kriticky.
(…)
Rozlišování mezi prostým sluchem a nasloucháním je otázkou vůle. Šterbáková v závěrečných kapitolách přináší nádherné, poetické momenty, při kterých i vystavené plátno vyloženě evokuje zvuk (viz obraz Výkřik Edvarda Muncha), a ticho děl umožňuje volit si vlastní tempo a být s nimi v intimním vztahu. Klidný svět náležející dílu je přímým odrazem světa dění a pohybu. Obraz nebo jakékoliv dílo pak nemusí respektovat svět dění, ale dění vnímání jako takové, být jeho katalyzátorem. Představuji si sochu člověka se sbíječkou…
Anna Luňáková (Tvar 13/2020)

• O knize Daniely Šterbákové Ticho v pořadu ČRo Mozaika