Kapitoly z dějin česko-španělských kulturních styků a vztahů

Kniha Kapitoly z dějin česko-španělských kulturních styků a vztahů je výběrem studií publikovaných autorem v posledních patnácti letech. Nejde však jen o souhrn jednotlivostí, ale především o záměr prokázat působnost španělského umění, ikonografie, vzdělanosti a kultury, zejména náboženské, na celé myšlenkové podhoubí české, tím spíše že značnou část novověké historie (16. až 18. stol.) byly Čechy, Morava i Španělsko pod vládou jedné dynastie, Habsburků.
V knize se střídají důkladné rozbory uměleckohistorické, týkající se jak architektury, tak sochařství i malby, a neopomíjí se ani doklady přitažlivosti hispánské kultury období zlatého věku, ať už se jedná o ohlasy španělské humanistické vzdělanosti v českém prostředí či o mimořádně silné vlivy španělské oděvní módy na módu českou. Osobitou kapitolou je kult španělských světců, který proniká i do lidových vrstev.
Vazby mezi Českým královstvím a vzdálenou zemí na Pyrenejském poloostrově v raném novověku nebyly dílem nahodilosti, stejně tak se nejednalo o pouta jednostranná, okrajová či úzce vymezená na jednu oblast života. Kniha tak čtenáři umožní, aby pestrou mozaiku sledované problematiky vnímal v její celistvosti.

Roku 1880 vydal spisovatel a známý pražský restauratér Ota Pinkáš publikaci "Cesta po Španělích". Již v prvních řádcích předmluvy se pozastavuje nad skutečností, že španělská kultura (literatura a dějiny umění) je, na rozdíl od kultury francouzské či anglické, v českém prostředí "skorem úplně neznáma", ačkoli "zasluhuje právě Španělsko mnohem větší pozornosti vzdělanců, než se to až dosud děje" (s. V). Po Pinkasovi přibývali další, kteří si uvědomovali pozoruhodnost a specifičnost španělské kultury, oceňovali ji a podrobovali zkoumání. Jednou z oblastí, která postupně začala přitahovat větší pozornost českých hispanistů a historiků, se stala problematika vztahů mezi "srdcem" a "hlavou" Evropy, jež odhalovala dříve neartikulovanou blízkost španělského a českého kulturního prostředí. Významnou roh v rekonstruování barvité mozaiky "česko-španělských kulturních styků a vztahů" zaujímá bezesporu český kunsthistorik a hispanista, jehož není třeba čtenáři představovat: Pavel Štěpánek.
Jeho nová publikace shrnuje, jak sám zmiňuje v úvodu, "nejvýznamnější autorovy vědecké a odborné příspěvky z posledních dvou desetiletí (1996-2015) pohybující se na rozhraní dějin umění, obecných a náboženských dějin, ikonografie a obecné historie" (s. 9). Záměrem knihy je představit v uceleném souboru dříve separátně publikované či prezentované příspěvky, které se zabývají především španělskými vlivy v českém prostředí a poukazují na vztahy mezi českou a španělskou (výtvarnou) kulturou renesance, manýrismu a baroka. Prostřednictvím živých exkurzů na šlechtické dvory, do prostor sakrálních i profánních, na plátna malířů, mezi náhrobky či do světa módy i lidových zvyků a tradic se čtenář seznamuje s konkrétními a specifickými projevy španělské kultury v českém prostředí a díky komentářům Pavla Štěpánka, který se zdaleka neomezuje pouze na kunsthistorický diskurs, proniká též do obecnějších témat historických a náboženských.
Vedle problematiky, která byla v českém prostředí z odlišné perspektivy tematizována i jinými autory ("španělská strana" a její politický i kulturní vliv, rudolfínské sbírky, španělská humanistická vzdělanost a její recepce v českém prostředí aj.) se setkává i s tématy a příběhy méně známými či zcela neznámými. Sleduje stopy "Euklida Západu", českého jezuity Jakuba Kresy, který "naučil malovat" Antonia Palomina (s. 179-186), odhaluje na plátnech Karla Škréty španělskou inspiraci i četné motivy vztahující se k hispánskému intelektuálnímu prostředí, je poučen o existenci španělských základů Lomce i o španělské etapě Emauzského kláštera v Praze a pobaví se při zmínkách o satirické inkorporaci španělské tematiky do hanácké lidové kultury. Publikace je tvořena celkem sedmnácti kapitolami; z pojednávaných témat, která ještě výše nezazněla, zmiňme následující: sv. Terezie v českém barokním umění, iberské prvky v ikonografii barokního umění v severozápadních Cechách, ikonografie sochy španělského Krista Medinaceliského v kostele trinitářů na Novém Městě v Praze, kult sv. Isidora Madridského či sv. Josefa Kalanského (objasnění okolností a podmínek jeho přednostního uvedení a recepce na Moravě) či představení a analýza dokumentu o stavbě staroboleslavského kostela.
U všech těchto témat nalezneme přirozeně opět společného jmenovatele, jímž je hispánská kultura a její přesahy do českých zemí. Ocenit lze přitom, že jazyk výtvarného umění vede ve zkoumání Pavla Štěpánka účinný dialog s dalšími oblastmi lidského vědění; autor se nespokojuje s pouhou deskripcí, nasycenou fakty a konstatováními, nýbrž jeho cílem je analýza a problematizace zkoumaných jevů. Při charakteristice zvolené problematiky poukazuje na analogie, paralely, ale i odchylky, například opakovaně zdůrazňuje potřebu neopomíjet "národnostní složku" církevních řádů, přestože jejich povaha byla "nadnárodní" (s. 222).
Rozsah i charakter kapitol je různý (což je přirozený důsledek skutečnosti, že se jedná o soubor dříve a na sobě nezávisle vzniklých prací), někdy se čtenář setká s obsáhlým prozkoumáním konkrétního problému, jindy s přístupem obecnějším. Autor sám v úvodu poukazuje na to, že některé formulace a informace se v jednotlivých částech knihy opakují, což lze vnímat jako pozitivní možnost pro čtenáře, kteří nechtějí studovat celou publikaci a rozhodnou se vybrat si pouze dílčí kapitoly na základě individuálních preferencí Poznámky k jednotlivým kapitolám ponechal autor záměrně v podobě, v níž se objevily v předchozích publikacích; ačkoli jde o řešení spíše nestandardní, problematické pro samotného čtenáře jistě není. Jak Pavel Štěpánek rovněž poznamenává, publikaci nebylo bohužel možné z finančních důvodů doprovodit bohatým (a barevným) obrazovým materiálem. Ani tak ovšem není čtenář ve vizuální rovině ochuzen: každá kapitola obsahuje fotografie zkoumaných výtvarných objektů, dokumentů či portrétů historických protagonistů. Některé kapitoly jsou oživeny též etymologickými exkurzy, přepisy dokumentů a úryvky literárních děl.
Publikace Pavla Štěpánka jistě zaujme, poučí i potěší nejen ty čtenáře, kteří se odborně i příležitostně zabývají dějinami umění a španělského kulturního prostředí, ale též všechny, kteří se rádi dozvídají více o světě, v němž žijí, chtějí mu porozumět v jeho vícevrstevnatosti a rozmanitých historických perspektivách. Knihu je v určitém smyslu možné chápat i jako výjimečnou a specifickou "příručku" pro cestovatele a návštěvníky památek a galerií, kteří se nespokojí s pouhými deskripcemi, nechávají se rádi překvapovat novými souvislostmi a budou potom odměněni tím, že v Praze, Plasích či v Hradisku u Olomouce budou moci objevovat El Escorial.
Jana Černá (Český časopis historický, č. 1/2019, str. 208–210)