Dějiny antropologie. (Encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleontologie, sociální a kulturní antropologie.)

Mimořádně kvalitní a v české literatuře ojedinělá publikace je rozdělena do tří tématických okruhů. Autor postupně sleduje vývoj myšlení o člověku od antiky po vznik antropologie jako samostatné vědní disciplíny, evoluci člověka jako druhu na základě fosilních nálezů a rozdělení antropologie na řadu dílčích oborů ve 20. století. V závěru díla se autor věnuje nebezpečí zneužití antropologických poznatků k rasistickým teoriím. Dotisk prvního vydání.

ÚVOD

I. díl - ČLOVĚK JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU FYZICKÉ ANTROPOLOGIE
Kapitola první
KOŘENY ANTROPOLOGICKÉHO MYŠLENÍ
Kapitola druhá
ČLOVĚK OČIMA ANTICKÝCH LÉKAŘŮ A FILOZOFŮ
Kapitola třetí
STUDIUM ČLOVĚKA VE STŘEDOVĚKU
Kapitola čtvrtá
ZDROJE NOVOVĚKÉ ANTROPOLOGIE
Kapitola pátá
BOJ O EVOLUČNÍ TEORII
Kapitola šestá
RASA JAKO GNOZEOLOGICKÝ NÁSTROJ STUDIA ROZMANITOSTI LIDSTVA
Kapitola sedmá
ČLOVĚK V ZRCADLE EVOLUČNÍ BIOLOGIE A GENETIKY
Kapitola osmá
ČLOVĚK V PERSPEKTIVĚ ETOLOGIE, PRIMÁTOLOGIE A SOCIOBIOLOGIE
Kapitola devátá
MÍSTO ČLOVĚKA V ŽIVOČIŠNÉ ŘÍŠI

II. díl - ČLOVĚK JAKO PŘEDMĚT VÝZKUMU PALEOANTROPOLOGIE
Kapitola první
ZROZENÍ PALEOANTROPOLOGIE A PREHISTORIE
Kapitola druhá
KAUZA AUSTRALOPITHECUS
Kapitola třetí
KAUZA HOMO HABILIS
Kapitola čtvrtá
KAUZA HOMO ERECTUS
Kapitola pátá
KAUZA HOMO (SAPIENS) NEANDERTHALENSIS
Kapitola šestá
KAUZA HOMO SAPIENS SAPIENS
Kapitola sedmá
EVOLUČNÍ ODYSEA RODU HOMO

III. díl - DĚJINY SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ ANTROPOLOGIE
Kapitola první
PŘEDMĚT A METODY SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ ANTROPOLOGIE
Kapitola druhá
EVOLUCIONISTICKÁ ANTROPOLOGIE
Kapitola třetí
EVROPSKÉ DIFUZIONISTICKÉ ŠKOLY V ETNOLOGII A ANTROPOLOGII
Kapitola čtvrtá
AMERICKÝ HISTORISMUS
Kapitola pátá
KONFIGURACIONISMUS
Kapitola šestá
OSOBNOST A KULTURA
Kapitola sedmá
FUNKCIONALISTICKÁ A STRUKTURÁLNĚ FUNKCIONALISTICKÁ ANTROPOLOGIE
Kapitola osmá
STRUKTURÁLNÍ ANTROPOLOGIE
Kapitola devátá
NEOEVOLUCIONISTICKÁ ANTROPOLOGIE
Kapitola desátá
KULTURNÍ EKOLOGIE
Kapitola jedenáctá
KULTURNÍ MATERIALISMUS
Kapitola dvanáctá
ANTROPOLOGICKÁ ARCHEOLOGIE
Kapitola třináctá
KOGNITIVNÍ ANTROPOLOGIE
Kapitola čtrnáctá
SYMBOLICKÁ ANTROPOLOGIE
Kapitola patnáctá
ZÁKLADNÍ OBLASTI VÝZKUMU SOUČASNÉ SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ
ANTROPOLOGIE
Kapitola šestnáctá
PERSPEKTIVY V SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ ANTROPOLOGII

Závěr
Summary
Malá encyklopedie hominidů
Malý slovník antropologických pojmů
Jmenný rejstřík
Bibliografie

Slová francúzskeho prírodovedca a filozofa Blaisa Pascala o prelínaní kultúry a prírody "človek je napoly anjel, napoly zviera" možno s určitou dávkou nadsázky označiť za základ­nú antropologickú otázku, s ktorou sa stotožňuje i autor knihy Václav Soukup. Z toho dôvodu on sám pova­žuje antropológiu za syntetickú vedu, ktorá umožňuje pochopiť človeka ako biologickú i sociokultúrnu bytosť. Pub­likácia je teda v tomto duchu zhrnutím a vyhodnotením doterajších názorov na vývoj človeka z pohľadu fyzických, sociálnych a kultúrnych antropológov. Hoci vo svete vzniklo takýchto prác už niekoľko, len výnimočne ich autori na genézu výskumu a vývoja antropologic­kých poznatkov nazerajú z historického hľadiska. Václav Soukup neoddeľuje poznatky z danej oblasti od diškurzu, v ktorom vznikli od udalostí, ktoré mu predchádzali. Ako píše odborný recenzent jeho knihy, "stimuluje tým reflexívne uvažovanie o predkladaných poznatkoch a otvára cestu ku kritické­mu prijímaniu predkladaných faktov". Dostáva sa nám tak do rúk práca, v ktorej sú predstavené dejiny i predmet antropológie ako jeden celok. V Čechách navyše po prvýkrát.

Knihy a spoločnosť, 2/2005

Napůl zvíře, napůl anděl

taková je podstata člověka, říká antropolog Václav Soukup

Podle vysokoškolského pedagoga Václava Soukupa není na studiu člověka a kultury nic bizarního. Vývoj světového antropologického myšlení nyní shrnul v bezmála sedmisetstránkovém přehledu, prvním svého druhu v Česku.

LN: Vaše kniha má dva hlavní hrdiny, člověka a kulturu. Můžete je krátce představit?

Francouzský matematik a myslitel Blaise Pascal s lehkou nadsázkou napsal, že člověk je napůl anděl, napůl zvíře. Má pravdu. Lidská přirozenost je průsečíkem přírody a kultury. "Zvíře v nás" je fatálně limitované genetickými programy. "Anděl" je zajatcem naučených vzorců chování.
Tím se dostávám k druhému hlavnímu hrdinovi - kultuře. Tak jako je základním atributem hmoty čas a prostor, základním atributem člověka je kultura. Slovo kultura ovšem používám v jiném smyslu, než je obvyklý v každodenním životě.

LN: V jakém?

Běžně je synonymem kultivace a zdokonalování člověka prostřednictvím pozitivních hodnot, zejména umění. Od roku 1871, kdy vyšla slavná práce Edwarda B. Tylora Primitivní kultura, má ale tento pojem mnohem širší význam. Za kulturu už nepovažujeme pouze umění, ale i zvyky a obyčeje, které si člověk osvojil jako člen společnosti.

LN: Svoje Dějiny antropologie jste rozdělil na tři oddíly, z nichž každý je vlastně určen někomu jinému - první nejspíš lékařům, druhý paleontologům a třetí kulturním antropologům. Zaujme i ostatní čtenáře?

Kniha je programově koncipovaná jako mezioborový dialog, v němž se mohou setkat přírodovědci a společenští vědci. Reaguje totiž na tři otázky nezbytné k pochopení člověka a kultury: Jaké je místo člověka v přírodě? Jak proběhla evoluce lidstva? A jakou roli hraje kultura v dějinách lidského rodu? Jestliže na ně chceme úspěšně odpovědět, musíme syntetizovat poznatky přírodních a společenských věd a vytvářet základ, díky kterému bude možné vést tento dialog na téma příroda versus kultura.

LN: Co vás na sociální a kulturní, respektive sociokulturní antropologii vlastně zaujalo? Proč jste se jí kdysi začal zabývat?

V době mého studia na pražské filozofické fakultě v sedmdesátých letech byla anglosaská sociokulturní antropologie tabu. Objevil jsem ji náhodou díky knize Rogera M. Keesinga New Perspectives in Cultural Anthropology. Ta kniha mi způsobila doslova kulturní šok. Zjistil jsem, že více než století existuje disciplína, která umožňuje proniknout do jiných kultur, pochopit odlišné hodnoty a normy a navázat transkulturní dialog s "těmi druhými". Důležitá pro mě byla i osobní setkání se dvěma antropology českého původu, Britem Ladislavem Holým a Američanem Leopoldem Pospíšilem.

LN: Kultura jako souhrn norem a vzorců je teoretický konstrukt. Společenská pravidla přece často nesouhlasí s tím, jak se jednotlivci skutečně chovají. Někdy se je rozhodnou dodržovat, jindy jimi pohrdají. Zajímá antropology i tenhle rozpor?

Vaše otázka naráží na jeden z velkých paradoxů, totiž skutečnost, že člověk je produkt i tvůrce kultury. Kultura představuje nadbiologický mechanismus, jehož prostřednictvím se člověk adaptoval k vnějšímu prostředí. Je to umělý svět naučených vzorců chování, institucí a artefaktů. K paradoxům kultury ale patří, že člověka na jedné straně utváří a někdy i ovládá, na straně druhé nutí k destrukci a neposlušnosti. Proto jsou lidé schopni pravidla kultury dodržovat, ignorovat, přetvářet i ničit.

LN: Jedním z pojmů, které zavedli kulturní antropologové, je kulturní relativismus. Mnozí jej dnes chápou jako ideologický nástroj levicově orientovaných humanitních vědců. Mají pravdu?

Sociokulturní antropologie se zrodila spolu s expanzí západní civilizace do světa "těch druhých". Jinými slovy, sociokulturní antropologii je možné chápat jako produkt zámořských objevů a následné kolonizace zemí třetího světa. Snaha vědců pochopit, interpretovat a chránit cizí kultury ovšem vtiskla oboru humanistický akcent. Antropologové si uvědomili, že nelze posuzovat cizí kultury skrze prizma norem a hodnot své vlastní kultury. Programově odmítli etnocentrismus a nastolili doktrínu kulturního relativismu. Anticipovali tak postmoderní postoj -právo na pluralitu kultur a různé alternativy výkladu světa.

LN: Všichni?

Ano. Pochopit cizí kulturu předpokládá respektovat "perspektivu domorodce". Každá hodnota, artefakt nebo myšlenka nabývá smyslu jen v souvislostech kultury, která je zrodila. Nicméně kulturní relativismus neznamená morální relativismus.
Tak jako v jiných společenských disciplínách i v antropologii lze sledovat oscilaci mezi levicovou a pravicovou orientací. To, co ale antropology chrání od ideologických excesů, je programový humanismus a tolerance k cizím kulturám. Tedy kulturní relativismus.

LN: Dějiny sociokulturní antropologie přednášíte studentům pražské filozofické fakulty. K čemu jim bude jejich znalost?

Jak už jsem řekl, je to věda studující kulturní rozmanitost. Zrodila se jako disciplína studující takzvané primitivní kultury, ale dnes se stále více zabývá moderní civilizací. I v rámci moderní společnosti totiž vznikají "kmeny" - subkultury a kontrakultury. Cizího domorodce můžete potkat i v dětském pokoji. Tím myslím vaše vlastní dospívající dítě, které právě odkládá svoji motorkářskou kombinézu nebo řízu sekty Hare Kršna. A vy se ptáte, odkud přichází, kdo je a kam směřuje.
Ale zpět k vaší otázce. Základní metodou antropologie je terénní výzkum založený na pobytu mezi členy studované kultury. Tento přístup můžete úspěšně aplikovat i v době, kdy primitivní kultury mizí. Sociokulturní antropologie totiž není pouze chladná věda, ale také nadčasová cesta k pochopení "těch druhých".

LN: Působíte na katedře teorie kultury a učíte především budoucí kulturology. Vysokoškoláci, kteří v LN připravují Studentskou stránku, tento obor nedávno označili jako "bizarní" (LN 21. 1. 2005 - pozn. red.). Co vy na to?

Jako bizarní působí vždy něco, co je nové - a to je právě případ kulturologie. Kořeny naší katedry sahají do šedesátých let 20. století. Již tehdy se na bázi sociologie kultury budovala interdisciplinární věda o kultuře. Po roce 1989 katedra prošla zásadní oborovou i personální rekonstrukcí a programově navázala na šedesátá léta. Na budování nového oboru se kromě kmenových učitelů výrazně podílely tři velké osobnosti - kulturní historik Josef Polišenský, sociolog Jiří Linhart a už zmíněný sociální antropolog Ladislav Holý.
Rád bych však podotkl, že nejde o českou verzi sociokulturní antropologie. Bylo by sice lákavé převzít anglosaský model vědy o člověku a kultuře, ale rozhodli jsme se jít jinou cestou a vytvořili širokou bázi pro integraci poznatků z oblasti filozofie, psychologie, sociologie, antropologie, kulturní ekologie a dějin kultury.

PŘÍBĚH O ČLOVĚKU A VĚDCÍCH

Jedním ze zásadních problémů věd o člověku je jejich přílišná specializace. Anglosaský model obecné antropologie, který představuje možné řešení, stojí na dvou pilířích - fyzické a sociokulturní antropologii. Václav Soukup se ve svých Dějinách antropologie pokusil shrnout poznatky obou příbuzných disciplín i pro české čtenáře: podává přehled o tom, jak člověka zkoumají na jedné straně přírodní a na druhé straně společenské vědy. Jeho monumentální kniha tak už svým záměrem naplňuje základní charakteristiku antropologie, jíž je snaha o celostní přístup.
V první části, věnované fyzické antropologii, autor dospívá k názoru, že to, co člověka odlišuje od ostatních živočichů, je kultura. Ta podle antropologů představuje kvalitativně nový způsob adaptace na vnější prostředí. Ve druhé části Soukup zachytil možné varianty geneze člověka a kultury, jak ji dokládají poznatky paleoantropologie. V závěrečném oddílu, shrnujícím dějiny sociokulturní antropologie, se pak věnuje rozmanitosti kultur. Pozoruhodné je, že autor ve své knize vlastně vypráví dva "příběhy", ale zaujme i způsob, jakým to činí. Příběh vědců, kteří člověka a kulturu studovali, průběžně porovnává se "ságou rodu Homo" a proměnami jeho kultury. Přitom "neodděluje poznatek od diskursu, ve kterém vznikl, a událostí, které mu předcházely". Předkládá v historické posloupnosti objevy, teorie i koncepce a ponechává na čtenáři, aby si ze souvislostí sám domyslel jejich skutečný význam.

Jiří Pacek, Lidové noviny, příloha Orientace, 09. 04. 2005