tištěná kniha
V síti dějin literatury národního obrození

V síti dějin literatury národního obrození

Šmahelová, Hana

témata: literární věda

brožovaná, 396 str., 1. vydání
vydáno: listopad 2011
ISBN: 978-80-246-1902-6
doporučená cena: 315 Kč

E-shop

Anotace

Práce přináší jak faktograficky, tak i teoreticky založenou reflexi emancipačního procesu, v němž byly položeny základy novodobé české literatury. Osobitá koncepce, inspirovaná Kuhnovým pojetím paradigmatu, Ricoeurovou hermeneutikou a recepční estetikou tzv. Kostnické školy vkládá problematiku obrozenské literatury - a zejména její vztahy k německé kultuře - do nových souvislostí. Čtenáři najdou v knize množství odkazů na odbornou literaturu a také na dobové prameny. Kniha je schopna oslovit širokou škálu čtenářů ? literární historiky, komparatisty, studenty, a vzhledem k čtivé formě výkladu také širší okruh zainteresovaných laických čtenářů.

Recenze

Jako metodologický princip autorka aplikuje především uznávanou studii Thomase Kuhna Struktura vědeckých revolucí (česky Praha 1997, dotisk 2008). V následujících kapitolách II. Utváření paradigmatu, III. Paradigmatiche charakter obrození, IV. Transformace a V. Od paradigmatu k diskursu pak z hlediska zvolené metodologie probírá jednotlivé aspekty českého národního obrození - vztah k dějinám, jednotlivé osobnosti a jejich přínos, jednotlivá díla atd. Nejedná se samozřejmě o izolované, mechanicky řazené kapitoly, ale složky spojené společnou koncepcí. Autorka své teze dokládá množstvím citací z primární a sekundární literatury. Kromě prezentace vlastních zjištění a závěrů se autorka dotýká i obecnějších literárněhistorických otázek (např. úloha subjektu ve vývoji literatury). Její výklad zahrnuje jak fakta, tak i jejich interpretaci, shrnuje dosavadní poznatky a osvětluje je autorčiným pohledem z odlišné perspektivy. Práce tedy podává celistvý pohled na dějiny, klíčové otázky a osobnosti českého národního obrození v evropském literárním kontextu. Je samozřejmé, že vzhledem ke geografické poloze naším země a dobové historické, společenské a politické situaci je v rámci evropského kontextu největší pozornost věnována různým souvislostem s německy psanou literaturou, její situací a její rolí při konstituování novočeské literatury.

Z recenzního posudku: prof. PhDr. Bohuslav Mánek, CSc.

Mezi (pseudo)otázkou a (neposkytnutou) odpovědí

Kniha Hany Šmahelové se člení do šesti kapitol: prvá je věnována obecné problematice literárněhistorické metodologie, druhá se soustředí především k osvícenským počátkům obrození a k jazykovým obranám češtiny, třetí je osnována kolem Rukopisů a díla Kollárova, čtvrtá se zabývá německojazyčným kontextem, Jungmannem, Bolzanem a Čelakovským, poslední se pak dotýká Máchy, Erbena a Havlíčka. Cílem ovšem nejsou deskriptivní dějiny, což jasně ukazují už názvy kapitol, zaměřené vždy k obecnému aspektu věci (tak "Předpoklady paradigmatu" nebo "Transformace" či "Od paradigmatu k diskurzu"). Soustředění na metodologii je patrné i v šesti vložených intermezzech, nazvaných vždy "Mezi odpovědí a otázkou".
Svazek je nesen neskrývanou ambicí koncipovat dějiny obrozenské literatury nově ("vidina jiného přístupu" [s. 343]), a to - jak se proklamuje úvodem i závěrem - přednostní oporou o Gadamerovu a Ricoeurovu hermeneutiku, Foucaultovo pojetí diskurzu a Kuhnovu teorii paradigmatu (s. 344). Důraz je přitom položen na různorodou procesuálnost: autorčinými metaforami praveno, cílí se tu "k síti rozbíhající se do různých stran, nikoli k znehybněnému panoramatu" (s. 343). V principu nelze než souhlasit: neustále nové, metodologicky dobře reflektované promýšlení fundamentu novočeské kultury, jakým obrození bezesporu je, představuje nejen přitažlivou možnost, ale dokonce i nutnost. Volba optiky a pracovních nástrojů je pak výsostným právem toho kterého literárního historika. Generaliter je tedy vše v naprostém pořádku a každou knihu podobného charakteru je potřeba jen přivítat - tedy pokud je v pořádku také parcialiter, totiž konkrétní způsob, kterým je obecná ambice naplněna. Což v případě recenzované knihy není, a to hned z několika zásadních důvodů.
1. Účelově zkreslený obraz dosavadního bádání. Literární historik jistě smí, ba i musí z tradice svého oboru vybírat. Rovnoprávnou možností je dokonce i vědomá rezignace na výsledky dosavadního bádání, umožňující domněle nezatížený pohled zdánlivě "čistýma očima". Pokud se ale autorka rozhodla "vysledovat [...] faktory, které v různých historiografických konceptech [...] vytvářely jakýsi integrační rám [...] pro centrální obraz obrození, ale v podstatě i pro jakékoli jiné literárněhistorické obsahy" (s. 344), pak má povinnost zmapovat terén v maximální možné úplnosti. Šmahelová ale svůj "obraz" zkresluje tak, aby sugeroval její vlastní, zdánlivě mimořádnou pozici: počíná se pozitivisty a přes strukturalisty se jde k Macurově sémiotice. Pak už jsou jen membra disiecta. Některá badatelská jména se příznačně vůbec neobjeví - jak ale lze psát o romantismu a důkladně nevyužít práce Hrbatovy, o Máchově poezii a nepracovat s texty Červenkovými, o Rukopisech a necitovat novější studie Dobiášovy, o metodologických aspektech zkoumání osvícenství a smlčet přínos Wogerbauerův? Jiná jména se sice objeví, ale s výběrovým uvedením prací, vylučujícím texty, které jsou orientovány právě k literárně-historické metodologii - je až s podivem, že právě Šmahelová jako by neznala tituly Hledání literárních dějin a Hledání literárních dějin v diskusi. Z druhé strany se v seznamu literatury objevuje řada položek, jejichž rezonanci v hlavním textu ale čtenář jen marně hledá: tak Claudio Magris, Oldřich Králík, René Wellek a další.
2. Způsob zacházení se sekundární literaturou. Na s. 26 se dočteme svůdnou tezi o odpoutání se Arna Nováka od "francouzské sociologické kritiky". Autorka by ale předtím měla doložit, že v Novákově případě vůbec taková vazba někdy existovala. Stranou zato zůstalo Novákovo berlínské školení, stejně jako ryze pozitivistické texty otištěné v Literatuře české XIX. století. Novákovy metodologické proměny běžely jinými cestami, než naznačuje autorka: mimochodem - k té věci existuje dobrá literatura předmětu, především víceré práce Dušana Jeřábka (jeho novákovský výbor Šmahelová sice uvádí, ale zjevně s ním nepracuje - jistě ne s obsáhlými komentáři). Zamlčuje se tedy vše, co by mohlo povědět, že tím, co se snaží předkládat čtenáři před oči jako vlastní nápady, už se zabývali jiní - a lépe.
3. Rétorika místo analýzy. Konstatuje se kupříkladu "Sabinova sečtělost a znalost soudobé literatury, a také větší zaujetí autory anglickými a francouzskými než německými mysliteli" a hned se tvrdí, že "nicméně jeho názor zůstává pevně zakotven v té tradici myšlení o dějinách, kterou vytvářely podněty německé filozofie, od Kanta přes F. Schlegela, Herdera, Fichta až k Hegelovi" (s. 16). Důkladná práce s materiálem, kterou by si podobné tvrzení vyžadovalo a jaká by následně musela být také náležitě prezentována, je tu nahrazena několika volně složenými nálepkami, aniž by si čtenář mohl představit, co je pod nimi pro autorku za obsah, popřípadě zda pod nimi vůbec nějaký obsah je. O Sabinovi se konkrétně nedozvíme nic nového. Mimochodem je s podivem, že tu není zmíněna sabinovská kniha Michala Charypara, kterou Šmahelová dokonce lektorovala, a nemohla ji tedy nečíst dříve, než dokončila vlastní text. Je to vlastně určitý typ hry "na mrkanou", provozovatelný ještě tak nad kavárenským stolem v přátelské společnosti, kde se za chápavého pomrkávání licitují "velká jména" (v tomto případ z filozofie), aniž by bylo nutné přiznávat barvu skutečné vlastní práce, skutečného vlastního porozumění. Všimněme si v té souvislosti ještě hry s Foucaultem (na s. 46), kde se v několika řádcích učebnicově zopakuje jeho základní charakteristika diskurzu, ovšem honem se dodá, že jde o vlastní "pojmové vymezení", které je Foucaultem jen "volně inspirováno". Výmluvné jsou v tomto ohledu i drobnosti: pokud Šmahelová uvádí titul Boileauovy poetiky jako Ars poetik (s. 223) místo korektního L'Art poetique (užitého nejen ve francouzském originále, ale i u dobových německých překladů frekventovaných v osvícenských Čechách), působí to spíše než jako doklad o vlastní práci s textem opravdu jako svědectví o titulu letmo zaslechnutém právě tak někde nad kavárenským stolkem.
4. Výklady nejednou sklouznou k výčtu truismů. Tak v přehledech proměn metodologie od pozitivismu ke strukturalismu, o Kuhnovi či Jaussovi, kde si autorka vystačí s několika emblematickými citáty. Ještě nápadnější je to v oddílu o německé literatuře (s. 223n), který je v podstatě přednáškovým sylabem pro bakalářský stupeň studia. Leckdy jsou ovšem truismy zahaleny do okázalé rétoriky. Čtěme jen pasáž: "Macurovy analýzy historického tvarosloví, pojmosloví a paradoxů obrozenské kultury byly pro ni [oficiální historiografii] labyrintem, navíc ozvučeným echem smíchu, jímž tvořivý subjekt historika (a také básníka) vzdoroval duchovní nesvobodě" (s. 41). Autorka ale zůstala zcela dlužna odpověď, co je pro ni onou "oficiální historiografií". Jde jí o uveřejněné reakce na Macurovo Znamení zrodu? Nepracuje ale ani s tou nejpodstatnější, s recenzí Dušana Jeřábka otištěnou (a snadno dohledatelnou) v České literatuře. Navíc nesedí, že by pro Jeřábka byl Macura "labyrintem" - jen mu oponoval. A už vůbec se to nedá povědět o Grebeníčkové, která Macurovi odporovala ještě mnohem vypjatěji, a navíc v sedmdesátých letech asi nebyla "oficiální historiografií". Podstatnější ale je, že samotný Macura je čten nedbale, s neporozuměním, nebo snad dokonce s účelovým zkreslením. Jinak by přece autorka nemohla napsat následující pasáž: "Macurovo soustředění se k tomu, jaké významy nesla činnost převážně vlastenecké inteligence, odsunulo stranou také jiné - víceméně odlišné - způsoby dobové komunikace: šlo [.] především o ambivalentní postoje k německé literatuře a kultuře" (s. 45). Nebyl to snad právě Macura, který v tomto ohledu přišel s tezí obrozenského paradoxu - podvojného a ve své protikladnosti zrcadlově závislého postoje? Školským truismem je koneckonců i poukaz k radikální proměně kvality české poezie mezi puchmajerovci a Máchou (s. 55-56), prezentovaný opět v hávu dramatické, zpřítomňující rétoriky. I zde chybí odkazy na literaturu předmětu. Bylo by alespoň zapotřebí vyrovnat se s konceptem Jaroslavy Janáčkové, která svůj přehled literárních dějin 19. století počíná právě až u Máchy - její argumenty by pochopitelně mohly být třeba i naprosto vyvráceny, zcela je smlčet, pokud vstupujeme na stejnou půdu, je ale nekorektní.
5. Proklamovaná teorémata mnohdy nekorespondují s materiálovou prací, na niž jsou spíše zvnějšku ornamentálně navěšována, než by byla učiněna instrumentem analýzy a interpretace. Tak kupříkladu na s. 83 se autorka zabývá Puchmajerovými almanachy Sebrání básní a zpěvů a v souvislosti s předmluvou ke druhému z nich píše: "Její tón však poněkud mate [.]. Expresívní a okázalou rétoriku bychom očekávali spíše u první knihy, která zahajovala projekt v Čechách v této době skutečně odvážný a rovněž z hlediska uměleckého mnohem ambicióznější, než byly před deseti lety vydané Thámovy Básně v řeči vázané" Místo relevantního kladení závažnějších otázek se tu s vážně zadumaným čelem konstruuje pseudoproblém, ale především: na mnoha jiných místech se Šmahelová distancuje od pokusů historika vnucovat historii svou zpětnou optiku, ale nyní čtenáři sugeruje, že Puchmajer přeci musel v čase vydání prvého svazku již vědět, že zahajuje onen odvážný a ambiciózní projekt, a měl si tedy dát na předmluvě jinak záležet. Byla by ale autorka zněním předmluvy "zmatena", kdyby literaturu opravdu myslela jako mnohostranně dynamickou síť různých, tedy i reverzibilních vztahů? Jiný příklad: zjednodušující sociologismus je autorce v proklamacích sice také proti mysli, ale pak je schopna napsat: "Zatímco pro české vlastence znamenal rok 1806 počátek programové práce [...], německé země procházely hospodářskou krizí, kterou ještě prohloubil rozpad dosavadního impéria Svaté říše římské a porážka Pruska Napoleonovými vojsky" (s. 527). Jindy se brojí proti historikově zpětné objektivaci dějinných tendencí, proti vytváření hypostazí (tak s. 344); o pár stránek jinde se ale píše o společném významovém schématu Erbenových balad, o hranici mezi "dobrem a zlem, nebo mezi oblastí vůle, rozumu a oblastí nevědomí, iracionality" a dodá se, že jde o hranici, před níž "však právě biedermeier zavíral oči" (s. 332). Ponechme stranou, že solidnější čtení Jiráta, Sahánka, Kluckhorna nebo Sengleho, které Šmahelová uvádí v seznamu literatury či v poznámkách pod čarou, by takové zjednodušení nedovolilo vyslovit. Nehledě k tomu, že i české bádání o biedermeieru opakovaně upozorňovalo na Pongsovu práci o démonické stránce biedermeieru. Nás spíše zajímá, jak objektivovaně, ba personalizovaně je tu představen onen zdánlivě homogenní "biedermeier".
Snad ještě příznačnější se ale jeví způsob, jakým autorka zachází s Bogatyrevovou tezí "preventivní cenzury", platnou pro folklorní materiál, kterou ale zjednodušeně a nenáležitě přenáší na obrozenskou literaturu. Zjevně nezná způsob, jímž Bogatyrevovy podněty domyslel Bohuslav Beneš, který ukázal na konkrétní podobu realizace oné "vnímatelské tradice" v okamžiku vzniku folklorního textu; působí se tu přímo na podobu artefaktu a zároveň se rozhoduje o jeho včlenění/nevčlenění do nadindividuálního repertoáru. Nic z toho pro beletrii naprosto nepřipadá v úvahu a neplatí tak teze, že "v literatuře je situace složitější" (s. 283) - je principiálně jiná. Na invalidní tezi ale Šmahelová vystavěla hned celou linii svého výkladu, sahající přes několik kapitol.
6. Materiál je spíše obkružován, než by se s ním opravdu pracovalo. Pokud například autorka sleduje analogie a rozdíly mezi Kollárem a Herderem, neměla by zůstat jen na obecné rovině typologie a spokojit se bez dalšího s nic neříkajícím tvrzením, že "Kollárův obraz ideálního národa [...] Herderovo vymezení [...] přesahuje" (s. 187). Jaký je tu rozdíl v porovnání s prací Roberta Kisse Szémana, který v loňském ročníku Slovenskej literatúry podrobně analyzoval Herderovy a Kollárovy atribuce národních vlastností, objevil ještě další (maďarský) Kollárův zdroj a přesně pojmenoval povahu modifikací, které se od zdrojů směrem ke Slávy dceři dály. Obkružující rétorika občas dokonce jde proti povaze materiálu. S jen trochu detailnější znalostí textu Erbenovy Lilie jde jen těžko věřit proklamaci, podle níž se tu Erben "usiluje zvrátit onu metafyzickou nespravedlnost v "metafyzickou spravedlnost" tím, že (na rozdíl od Máchy) lpí na odpovědnosti člověka za jeho činy/volbu, a zároveň mu dává možnost pokání, a tedy odpuštění vin" (s. 333). Kdeže je v Lilii motiv pokání a odpuštění?
7. Výtěžky práce. Zde se soustředí nejpodstatnější námitky: jakékoli zacházení se sekundární literaturou a další zvláštnosti totiž mohou být nakonec oprávněny právě výtěžkem vlastní práce. Široce rozpjatou ambici ale neaprobuje už relativně velmi úzká množina materiálu. Řada textů je navíc jen velmi letmo glosována, nikoli interpretována, tak tvorba Klácelova, Vinařického, Hněvkovského, Kalinova, Tylova či Vocelova - to vše na jedné stránce (s. 287-288). Opakovaně se mluví o dobových časopisech, ale nikde není důkaz, že by se s nimi soustavněji pracovalo: slouží jen jako podklad k volné kulturnětypologické glose. Oč víc v tomto ohledu povědí práce Lenky Kusákové. Zpravidla se také nedozvíme nic, co bychom již před četbou knihy nevěděli: je-li hlavním výtěžkem zkoumání Máchovy ohlasové poezie, že tu nastala "na jedné straně demontáž modelu folklorní poetiky, a na straně druhé překódování jejích prvků" (s. 294), nejedná se věru o objevné zjištění, stejně jako v případě konstatování, že "významovou určitost" tu "vytlačuje [...] chvějivé sémantické pole symbolů" (s. 296). Oč víc nového poví k Máchovi třeba nedávno vydaná monografie Zuzany Urválkové, vtahující do hry neopotřebovaný německojazyčný materiál a skutečně otevírající nové perspektivy pohledu na Máchu, ač se primárně soustředí ke zcela jiné problematice. Výsledky práce Hany Šmahelové dále znehodnocují zjednodušená, leckdy až naivní tvrzení. Čtěme jen věty o tom, jak prý Havlíček "tím, jak obsahově aktualizoval lidovou píseň, nechal do života obrozenské společnosti vtrhnout reálný, demytizovaný lidový živel s jeho přímočarým humorem a kritickým skepticismem" (s. 355) - autorka zjevně nemá konkrétnější ponětí o autentickém folkloru, naivně ztotožňuje literární text se "životem", nedbá na uveřejnění Havlíčkových "brixenských skladeb" až po konci obrození - a buduje tu klišé stejně mytické povahy, jaká se tváří překračovat. Mnohé výroky za závěry a výsledy ani nemůžeme považovat: nejsou zajištěny materiálem, natož argumentovány a nepřekročily proto úroveň rétorických proklamací: tak když se píše, jak obrozenské překlady "bez ohledu na svou důležitost, veskrze pozitivní funkci, zůstávaly v českém prostředí přece jen do jisté míry cizorodým prvkem" (s. 203) - četná literatura předmětu i pohled do dobových pramenů, zejména korespondence, ovšem svědčí o pravém opaku - a nebyl snesen žádný materiál, který by opravňoval korekci tohoto náhledu.
Čtěme na konec ještě autorčin závěrečný dovětek, který jako by byl vyňat z některého z postmoderních historizujících románů: "A právě zde, na [...] hřbitově myšlenek, ambicí a starých paradigmat končí naše úvaha nad obrozenskou literaturou. Neboť jejím cílem nebylo nic jiného, než dotknout se v dějinách pomyslného bodu obratu, od něhož se ustavený tvar jakéhokoli konstruktu začíná drolit, rozpadat a postupnou ztrátou své funkce odumírat, aby posléze zmizel v bezčasí. Nešlo tedy o vítěze, ti mohou klidně spát na vavřínech pěstovaných literární historií, ale o tajemství ruin lemujících jejich cesty - o to, co mizí - ale svým způsobem zůstává" (s. 355). Co dodat? Lacině žertovat o hřbitovech ambicí a úvahách nad obrozenskou literaturou se mi nechce. Z hlediska oboru kniha Hany Šmahelové nepřináší - navzdory vypjaté inovační ambici - nic nového.

Dalibor Tureček, časopis Česká literatura, 1/2012, str. 101-106

Posuzovaný rukopis je vynikající prací založenou jak na promyšlené teoretické koncepci, tak na bohatém literárněhistorickém materiálu (v mnoha případech v dosavadním bádání opomíjeném nebo nedostatečně interpretovaném). To vše poskytuje odborníkovi i širší zainteresované veřejnosti možnost hlubšího poznání dané problematiky i četné podněty k přemýšlení.
Připomínky, které chci formulovat k autorčině koncepci, jsou založeny na odlišném teoretickém přístupu k základnímu pojetí dějin literatury a chtějí spíše podpořit otázku, zda různé "nové" přístupy ke zkoumané problematice plně nahrazují přístupy starší a vysvětlují literární jevy komplexněji. Autorka pracuje s postmoderními pojmy z okruhu derridovské dekonstrukce, foucaultovské archeologie vědění nebo ricoeurovské hermeneutiky, jako je diskurs, paradigma, konstrukt, narace, předporozumění apod. Orientace na tyto pojmy však literární a historické bádání vůbec všeobecně zesubjektivizovala a zúžila jeho explikační dosah. Z pojetí a interpretace dějin tak zmizela představa objektivního a na dějinných činitelích do značné míry nezávislého procesu, který má znaky specifické zákonitosti. Z dějepisectví se tak v krajních případech stává "narace", která je pak vydána napospas nejbizarnějším "příběhům". ,Naštěstí to není případ autorky posuzovaného rukopisu. Její suverénní znalost empirického materiálu ji před subjektivní zvůlí spolehlivě zachraňuje.

Z recenzního posudku: PhDr. Josef Zumr, CSc.