tištěná kniha
Řeč ne řeč

Řeč ne řeč

Rozhovory Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem

Slomek, JaromírJanský, Petr

témata: literární věda, bohemistika, poezie

vázaná, 112 str., 1. vydání
vydáno: prosinec 2007
ISBN: 978-80-246-1455-7
doporučená cena: 250 Kč

E-shop

Anotace

Rozhovor s významným českým básníkem Karlem Šiktancem (nar. 1928) o jeho životě i poezii. Po dva roky vypracovával Karel Šiktanc písemné odpovědi na otázky, které vyplynuly ze společných debat o české literatuře, o postavení básníka v současném světě, o vztahu "vyššího" a "nižšího" v autorově básnické tvorbě či o zodpovědnosti překladatele.

Recenze

V nakladatelství Karolinum vycházejí sebrané spisy básníka Karla Šiktance. Jejich drobným a milým doplňkem se stal knižní rozhovor, vedený publicistou Jaromírem Slomkem a nazvaný Řeč ne řeč. Podle Mileny M. Marešové tak vznikla svěží a vkusně vypravená pohlednice s připsaným pozdravem: "Asi aby tak sama na všecko nezůstala ta paměť." Milena M. Marešová pokračuje v úvahách o knize ve své recenzi.
Recenzi si můžete poslechnout na stránkách ČRo.
Milena M. Marešová (Český rozhlas 3 Vltava, 12.02.2008)

Knižní rozhovor s Karlem Šiktancem jako kdyby byl drobným dodatkem za jeho souborným dílem, které vydává nakladatelství Karolinum. I bez ediční poznámky Jaromíra Slomka je z textu patrné, že otázky byl zodpovídány písemně a šiktanc pečlivě vážil každou větu. V knize ostatně několikrát zmiňuje, v dobrém slova smyslu míněno, posedlost přesností výrazu. Díky tomu sice máme před sebou knihu mimořádné stylistické úrovně, v níž však na druhé straně absentuje bezprostřednost, jež je pro ústní rozhovor příznačná. A proto leckdy i přitažlivá. Kniha začíná obligátně vzpomínkami na dětství, stejně jako v případě jiných životních etap a významných událostí se však u nich dlouho nezdržuje - nesnaží se narýsovat přesnou mapu života jednoho člověka, ten spíše nastiňuje, neboť většina prostoru je věnována poezii. Slomek jako redaktor zůstává za otázkami někdy až příliš pietně schován a tok vyprávění koriguje jen neznatelně. Spíše než by se dotýkal konkrétních bodů básníkova díla, otevírá svými otázkami obecnější témata týkající se šiktancova pohledu na povahu tvorby, poeziesamotné nebo přístupu k vlastnímu psaní (už první otázka je téměř emblematická: "Je život básníka jiný než druhých?"). Rozhovor tak lze číst i bez znalosti šiktancových textů, a možná je to dokonce výhoda,. Kniha je navíc krásně graficky zpracovaná. Hezká gratulace k letošním osmdesátinám Karla Šiktance.
Vojtěch Staněk (A2 kulturní týdeník 17/2008)

Kdy krásné Šiktancovy formulace nejsou pravdivé
Psát v současnosti o knize-interview má smysl jen v případě titulu, vymykajícího se z hojné produkce těchto publikací. Svazek Řeč ne řeč nárok na jedinečnost splňuje v několikerém smyslu.
Podtitul knihy je sice formulován Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem, avšak, máme-li být šiktancovsky nároční na přesnost, o rozhovor neběží - aktéři si dva roky vyměňovali papíry: redaktor Slomek (1958) přinášel písemně formulované otázky, básník Šiktanc (1928) písemné odpovědi. Takže Řeč ne řeč raději označujme za dialog, přičemž důkladnost, s níž vznikal, je v kontextu tuzemských knih ojedinělá.
Nevídaný je i jazyk a styl Šiktancových odpovědí, ne vzdálený řeči jeho básní. Následující ukázka z jedné odpovědi vysvětluje, proč tomu tak je: "Mluví se o stárnutí slov. Krásných slov, jako úkor, večeřadlo, účastenství, čistec, neblahost, úchvat... (...) Ale básník by asi neměl kývat příliš brzy na to, že se musejí ztratit. Leccos se může v jiných rozestaveních, rozsazeních - nově omyto, ozářeno - i vracet. Jde o to pořád s,řečí být'. Býti se slovem. Pořád s ním - němě, potichu - pracovat. I když je to třeba zbláznění. Neboť údělem básníka je i křísit i bystřit i posvěcovat řeč." Tedy: Šiktanc nechtěl z těchto nároků ustoupit ani v knižním interview.
V neposlední řadě nutno zdůraznit vybranou grafickou stránku Řeči ne řeči, stvořenou Zdeňkem Zieglerem. Svazek má ráz téměř bibliografický, s "pauzákovitým" přebalem a s partií panoramatických fotografií Pavla Váchy, umně složených do tří dvojic, na nichž jsou tytéž scenérie z kraje básníkova mládí zachyceny v různém ročním období, nadto jednou černobíle, podruhé barevně. Nakladatelství Karolinum vydalo v letech 2000 až 2006 sedm svazků Díla Karla Šiktance; nyní k nim přidalo Řeč ne řeč a "Dílo" tím získalo stylový doplněk.
Redukující paměť
Za zásadní kategorii Řeči ne řeči lze mít paměť. Nejen proto, že ono interview má z nemalé části ráz vzpomínkový, nýbrž i proto, že Šiktancův slovník a styl počítají a pracují s pamětí (a tradicí) coby bohatstvím umožňujícím vyslovit se plasticky, se stimulací všech smyslů. Šiktanc kráčí proti trendu "basic" jazyka, jehož důsledkem je přibližnost. Dokonce čtenář může nad Šiktancovými formulacemi získat mylný sice, avšak nikoliv nepochopitelný dojem, že tento spisovatel, navýsost zdrženlivý ve sdělovaní věcí osobních, je "pouhým" médiem, skrze něž se projevují pozapomenuté prameny a valéry české řeči.
Ovšem existuje v té knize u Šiktance evidentní rozpor právě v souvislosti s pamětí, aniž by jej tazatel Slomek, v otázkách sošně uctivý, reflektoval. Nepřehlédnutelně jsou zde scuknuta celá období, zejména první léta po únoru 1948, v nichž Šiktanc spěchal k budoucnosti v šiku stalinistických veršotepců (sedmisvazkový soubor "Díla" tuto autorovu tvorbu pomíjí, editor Jiří Brabec ji zmiňuje pouze takto: "Karel Šiktanc nikterak nevybočoval z dobových pokusů o společensky angažovanou lyriku."). Zhustit vlastní zúčtování s touto etapou do jednoho dvou odstavců je málo. Šiktanc se například po roce 1968 přátelil se spisovatelem Karlem Peckou, který naopak po únoru 1948 skončil kvůli politice ve vězení. Hovořili spolu někdy o svých protichůdných cestách v čase mládí? Styděl se někdy Šiktanc, třeba nepřiznaně, před Peckou? Nevíme. Slomka to asi nezajímá, Šiktanc to sám nesdělí. Nebo básník vychvaluje krásné svazky tuzemské knižní produkce 60. let, jejichž cena prý "bude jistojistě napříště jen růst", "zvláště když současný knižní svět je převážně tak banálně módní a nudný". Že tehdejší "knižní svět" byl u nás nesvobodný, a nyní svobodný je, o tom ani slovo; že tehdy vycházelo mnohonásobně méně knih než nyní, přičemž v současnosti se objevuje výtečně vypravených svazků více než tehdy, o tom rovněž ani slovo. Společenský kontext nelze odpárat a "formulovat si": to i ve vyjadřování brilantní Šiktanc přestává být a je pouze efektní.
Vidět věci a dobu bez milosti, je asi příšerně těžké. Uvidíme, až bilance dolehne i na generaci moji, která vyrůstala za normalizace. Jen hrstička jedinců se režimu postavila; já příslušníkem toho odvážného zlomku nebyl...
Josef Chuchma (Mladá fronta DNES, 2. 5. 2008)

Řeč ne řeč, titul opravdu jak ze Šiktance. Víme, s jakým "velikým trápením duše" hledá názvy svých básnických sbírek, jenom aby ta slova byla původní, krásná a přesná. Vždyť dávno někde napsal: "být přesný - to už báseň!" Řeč ne řeč je neuhýbavou odpovědí na pokládané otázky, která každou větou zároveň poukazuje k básníkově cizelérské práci se slovem. Pravda, osnovou jsou tu Slomkovy otázky. Ale v odpovědích se básník nedá vyvést ze své slovesné řehole. Neposkytl tu záznam rozhovoru, jakých vycházejí stovky v náhražce za pracně rozmýšlené a formulované uvažování. Šiktanc i zde psal sebe, svou řečí, jako v kterémkoli jiném svém textu opracovávaném v manuskriptu. Ano, on totiž opravdu píše rukou s vědomím, že "je to asi trochu k smíchu". Je v tom ještě o krok tradicionálnější než "strojopisný" Vaculík, aniž by proto měl jako on počítač za cestu k úpadku světa.
Vladimír Karfík (Respekt 5/2008)

Na slovo skoupý a k sebeprezentaci neochotný básník v něm spíše rozmlouval sám se sebou a s bílým papírem. U kavárenského stolku sice pravidelně týden co týden od léta 2005 do léta 2007 vedli rozhovor, ale konečný tvar myšlenky, vzpomínky, reflexe vznikal až u psacího stolu v Praze nebo u kuchyňského stolu pod starým ořechem na chalupě ve Vrchovanech, kde autor píše rukou... a nejen verše. Všecko, na čem mi trochu záleží.
Na tomhle knižním rozhovoru mu očividně záleželo. Aniž by o to usiloval - vždyť každá stylizace sama sebe usvědčí! - Karel Šiktanc i tento novinářský žánr, v zásadě nechráněný před plytkostí, dokázal přimět k vážnosti, pevnosti a přesnosti, která je charakteristická i pro jeho poezii.
Proto ani na okamžik nepřistoupil na všeobecně požadovanou hru, v níž upřímnost se mění v exhibici a důvěrnost v sebeobnažování, i když čtenáři rozhovorů prý od autorů čekají, že se jim svěří s tím, co snídají, čím planou, s kým nocují.
Řeč neřeč je rozhovor s mužem, který ví, že slovo tu už bylo - a nejen obecně, ale i v umění, v literatuře - tisíckrát zneužito a zdegenerováno a ohráno a ořváno až do prázdnoty a bezcennosti.
A neumí a nechce se smířit s tím, že... tak to chodí.
Pavel Šrut (SALON, Právo, 21. 2. 2008)

Je to však právě pohled básníka, navíc slovesného umělce svébytné povahy, který v průběhu řady desetiletí dozrával do takřka klasické podoby. Šiktanc, jehož tvorba vzešla ze svým způsobem naivního květňáckého přitakání "poezii všedního dne", dnes na našem básnickém Olympu představuje poetickou veličinu sídlící velmi vysoko. Přitom to není básník exkluzivní, vymykající se ze sféry existence, kterou jsme zvyklí označovat jako všednodennost. Jenom jeho tvorba je jiná než to, co jako každodennost vnímáme, protože ji přesahuje něčím, o čem nelze hovořit jinak než uměleckým dílem, v daném případě tedy básní. Tak to aspoň naznačuje Šiktancova odpověď na úvodní otázku "Je život básníka jiný než druhých?"
[…]
Závěrečné otázky se ještě jednou pokusily proniknout ke specifičnosti tvůrčího naturelu jubilantova. (Je něco v poezii, co platí trvale? Co je pro Vás poezie?) Jedna část odpovědi na druhou otázku si podle mého názoru zasluhuje, aby byla ocitována, protože z ní prosvítá jádro básníkovy povahy: "Mám způsoby těch, ke kterým patřím. Mám nápěvy, které rozplakávají. Mám místa, na nichž možno vystavěti kostel. Mám kostely, kde možno děkovat. Mám staré filmy, šlágry, fotbalové šutéry. Mám lidi, za kterými se často ohlížím... Ani o tom nevědí. To všechno patří k otázce, co je pro mě poezie. To všechno málo, co jsem si teď připomněl. Co jsem teď zrovna nezapomněl. Co není ani zdaleka konečné, pokud je nějaké zítra."
Aleš Haman (TVAR, 06/2008)

"A kam jedeš?" ptal se. A Jiří, že jede s klukem do houslí. "No vidíš," Vaculík na to: "Já zas do basy."
Takhle otevřeně popisuje básník Karel Šiktanc situaci svého nejbližšího přítele Jiřího Šotoly, který po sebekritice mohl psát, zatímco Ludvík Vaculík a jiní se vzpouzeli podepsat. Promyšlené, nenásilně pokládané otázky kritika (a přiznávám, mého oblíbeného vysokoškolského učitele) Jaromíra Slomka byly nahazovány po dobu celých dvou let po pražských vinárnách a zodpovídány pak básníkem písemně v klidu jeho domovů. Výsledkem tohoto muškaření je Karolinem (vydavatelstvím Šiktancova Díla) připravená kniha-rozhovor Řeč neřeč poetického vzpomínání pstruha Šiktance, jehož rybář Slomek otázkami vytahuje nad hladinu a pak ho znovu nechává plout proti proudu; tak málo si Šiktancova řeka obraznosti nechává diktovat, o čem a jak přemýšlet a psát - "neboť údělem básníka je i křísit, i bystřit, i posvěcovat řeč. Aby nebyla jenom naživu. Aby byla živá." Tolikrát oceněný básník povídá o době, která nutila lidi psát do šuplíku nebo vděčně sledovat, jak do té doby neznámý hlasatel z rádia kosí vavřín za tvoji sbírku, která by bez jeho jména a pomoci nevyšla, ale i o době, která nemá na básníky čas, a palčivě aktuálně o Obci spisovatelů, jež "asi potřebná je - ale kde vzít její renomé, když většina autorů je dnes jaksi sama za sebe a pro sebe a mladí nemají na podobnou organizovanost ani pomyšlení''.
Kateřina Kadlecová (Reflex 14/2008)