tištěná kniha
Řeč ne řeč

Řeč ne řeč

Slomek, Jaromír Šiktanc, Karel

témata: literární věda, bohemistika, poezie

vázaná, 112 str., 1. vydání
vydáno: prosinec 2007
ISBN: 978-80-246-1455-7
doporučená cena: 250 Kč

E-shop

Anotace

Rozhovor s významným českým básníkem Karlem Šiktancem (nar. 1928) o jeho životě i poezii. Po dva roky vypracovával Karel Šiktanc písemné odpovědi na otázky, které vyplynuly ze společných debat o české literatuře, o postavení básníka v současném světě, o vztahu „vyššího“ a „nižšího“ v autorově básnické tvorbě či o zodpovědnosti překladatele.

Recenze

Být přesný - to už je báseň!
Šiktancovy neuhýbavé odpovědi na Slomkovy otázky

Karel Šiktanc (1928) je jedním z těch několika básníků, bez jejichž účasti by bylo těžké představit si poslední půlstoletí vývoje české poezie. Nakladatelství Karolinum mu v letech 2000-2005 vydalo několik svazků souborného díla a sbírku Zimoviště, nyní přišlo s knižním rozhovorem. Básník v dialogu s Jaromírem Slomkem po dobu dvou let pomalu a cudně odkrýval, co v životě cítí jako podstatné, a hlavně vyslovil, čím mu je básnická práce. Neznamená to ovšem, že s básněním končí. Naopak: nová sbírka je na dohled.
Řeč ne řeč, titul opravdu jak ze Šiktance. Víme, s jakým "velikým trápením duše" hledá názvy svých básnických sbírek, jenom aby ta slova byla původní, krásná a přesná. Vždyť dávno někde napsal: "být přesný - to už báseň!" Řeč ne řeč je neuhýbavou odpovědí na pokládané otázky, která každou větou zároveň poukazuje k básníkově cizelérské práci se slovem. Pravda, osnovou jsou tu Slomkovy otázky. Ale v odpovědích se básník nedá vyvést ze své slovesné řehole. Neposkytl tu záznam rozhovoru, jakých vycházejí stovky v náhražce za pracně rozmýšlené a formulované uvažování. Šiktanc i zde psal sebe, svou řečí, jako v kterémkoli jiném svém textu opracovávaném v manuskriptu. Ano, on totiž opravdu píše rukou s vědomím, že "je to asi trochu k smíchu". Je v tom ještě o krok tradicionálnější než "strojopisný" Vaculík, aniž by proto měl jako on počítač za cestu k úpadku světa.
Hodně svinská doba
Rozhovor dal Karlu Šiktancovi, básníkovi s mimořádným smyslem pro mýtus, prostor k vyznání se všem třem krajinám jeho života (i básní). Všechny jsou mytické: středočeská krajina dětství přes pole od vypálených Lidic a nedaleko legendární Budče, nevšední i všední magie Prahy a nakonec Bernštejn, Středohoří, Máchův kraj "hradů spatřených".
Na své počátky nehledí Šiktanc zrovna milosrdně. Z básní bere vážně až Heinovské noci (1960), v nichž tragédie Lidic není tématem, ale hrůzou, kterou měl básník na dohled z buštěhradské silnice. Tam teprve našel svou řeč, verš, osobitou formu a východisko pozdějšího zralého básnického díla.
Neopomíjí zmínit svou ranou zkušenost, kdy se v literárním měsíčníku Květen (kam přispívali například i Šotola, Holub, Červenka) naivně, ale vážně pokusil poprvé literárně přiblížit skutečnému, všednímu životu padesátých let. Zakrátko přišel i první prohraný střet s diktátem dobové literární normy, ale nemylme se. Padesátá léta sice byla direktivně ideologií osévaný a mocensky obhospodařovaný úhor, ale právě v konfliktu s ním začaly vznikat živé zárodky, které se mohly později rozvinout do kulturního "boomu" šedesátých let. Nehledě na to, že po celá padesátá léta přetrvávalo dočasně potlačené, ale velké umění.
O tom nejzřetelněji svědčí kvalita výtvarných děl z té doby (blízké kontakty mezi básníky, malíři a sochaři Šiktanc nejednou připomíná). Ostatně na výhody absence komerčních svodů, což podněcovalo originalitu a niternost tehdejšího umění, už dávno upozorňoval Jindřich Chalupecký.
K šedesátým letům se Šiktanc vrací mimo jiné vzpomínkou na své již mnohem poučenější a zralejší působení v dnes neprávem pozapomenutém časopise Orientace (tiskli tam také Diviš, Juliš, Kabeš, Kolář, Lustig, Putík), který s počátkem okupační normalizace zanikl stejně jako například Tvář.
Když se pak zmiňuje o dvacetiletí, jež následovalo, pociťuje sice újmu, "ale v tom ta bída nebyla: ta krutost asi vězela spíš v její délce a pak v tom zoufale plném, trvale přítomném vědomí celé hrozivé nahoty moci, kterou jsme pomáhali ve svém mládí nastolovat a stvrzovat, které jsme se sice sem tam vztekle a čím dál víc cukali, ale přesto dlouho věřili jejím snově načrtnutým ideálům. Ano, délka toho marasmu a tahle veliká osobní zmýlená takhle na kraji života byly, myslím, pro mě a pro mnohé mé přátele nad všechny zákazy a ústrky a nehoráznosti. Jistě, zněly k tomu v nás doprovodem i desítky pravdivých verzí o mladé naivitě, o sociální danosti, o nevzdělanosti, o sousedních Lidicích ve čtrnácti letech atd. Ale Červenka někde říká: Za prvé v týchž okolnostech žili lidé, kteří odolali. A za druhé člověk není od toho, aby podléhal dobovým determinacím, ale aby se jim vymykal, takže nese odpovědnost i za to, co nesvedl."
Karel Šiktanc však i tady nachází určitý zisk, jakkoli paradoxní: využít té "hodně svinské doby" a bez skrupulí se zabývat sebou, dokonce "k smutné, čestné potřebě" přijmout společensky angažovaný úkol. Šiktanc z té doby vyšel nejen čestně, ale i s hmatatelným výsledkem. Je jím šest básnických knih Českým orlojem počínaje a Ostro-vem Štvanice konče.
Pohyblivé písky
Šiktancovo rozmlouvání je také stále se opakující, mučivou otázkou: co je poezie? Otázkou, která zůstává bez odpovědi, neboť za každou odpovědí na ni následuje vždy další otázka: co je za...? Za zpěvem, za básní, za šifrou? Stojíme na pohyblivých píscích: báseň je stav dané chvíle, v němž je zakleto to, co je, s tím, co bylo. Ovšem příště by totéž už bylo jiné. Podobná je i čtenářský vjem pokaždé nový, jiný, od jedince k jedinci, od chvíle ke chvíli. Textem fixovaná výpověď musí být oživena a ustavena vždy znovu, novým, osobním čtením.
Básník je nám určitě nejpovolanějším průvodcem po vlastním dile, o němž bylo nejednou řečeno s obdivem, nebo s výtkou, že je jazykově až artistní. Pozastavíme se u silně smyslové, až tělesné Šiktancovy metafory a obrazu, u expre-sivních "řečových sraženin" - tvořených výrazy nejrůznější provenience od archaismu, neolo-gismu, slova z ulice až po slova, jež přes české řemeslníky přešla do jazyka z němčiny. Autor vysvětluje také typické mezery uvnitř shluků slov, které překvapují v grafické podobě jeho básní. Prodlevy pomáhají vnímat vnitřní rytmus verše, v jehož prostoru má místo i mlčení a ticho.
A ještě něco: Šiktanc připomíná, jak důležitý je pro něj reál, reálek, který pouští do svých veršů. Vzpomeňme si, že pro jeho generaci byla od počátku podstatná snaha o vyjádření "všednosti". Pro Šiktance je právě onen živý reálek stálým obnovováním básnické přítomnosti v proměnách doby.

Vladimír Karfík, RESPEKT 5, 28.ledna-3.února 2008, str. 54-55

Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem (recenze)
V nakladatelství Karolinum vycházejí sebrané spisy básníka Karla Šiktance. Jejich drobným a milým doplňkem se stal knižní rozhovor, vedený publicistou Jaromírem Slomkem a nazvaný Řeč ne řeč. Podle Mileny M. Marešové tak vznikla svěží a vkusně vypravená pohlednice s připsaným pozdravem: "Asi aby tak sama na všecko nezůstala ta paměť." Milena M. Marešová pokračuje v úvahách o knize ve své recenzi.
Recenzi si můžete poslechnout na stránkách ČRo.
Milena M. Marešová, Český rozhlas 3 Vltava, 12.02.2008

Oděný krutou nahotou moci
Básník Karel Šiktanc brzy oslaví osmdesátiny. Kniha Řeč neřeč přináší bilanční rozhovor s autorem publikujícím poezii již více než padesát let.
Další důkaz toho, že žijeme v mediálním věku. Vycházejí knižní rozhovory s básníky. A tak se tedy i básník musí přizpůsobit? Samotné verše nestačí? Jenže lze si představit, že si někdo koupí knižní rozhovor s básníkem bez toho, aby byl čtenářem jeho poezie?
Kniha Řeč neřeč přináší rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem, jenž letos v červenci oslaví osmdesáté narozeniny. Text knižního dialogu vznikal v letech 2005 až 2007, a to nikoliv zaznamenáváním skutečných rozhovorů, nýbrž psanou formou.
Nejvíce se zde mluví o básnické tvorbě samé, méně už o životě autora a vůbec nejméně o 50. letech. Dominuje dětství, dále doba, kdy autor mohl publikovat a pracovat v rozhlase a v nakladatelství, a potom pro básníka tíživé období normalizace, kdy vydávat nemohl: "...ta krutost asi vězela mnohem spíš v její délce (dvacet let je pro člověka třetina života) a pak v tom zoufale plném, trvale přítomném vědomí celé hrozivé nahoty moci, kterou jsme pomáhali ve svém mládí nastolovat a stvrzovat, které jsme se sice sem tam vztekle a čím dál víc cukali, ale přesto dlouho věřili jejím snově načrtnutým ideálům." Z rozmlouvání se také dozvídáme o autorově rodné vsi Hřebeč, o tom, že má rád fotbal, že hrával s Karlem Peckou nohejbal, že vymyslel Jaroslavu Putíkovi titul jeho románu Smrtelná neděle, o časopisu Květen, o tom, že rád vytváří přesmyčky, či o tom, že mu první báseň otiskl Jaroslav Seifert.
Vše je tu ale jako by přísně hlídáno, počínaje vybroušenými formulacemi, které nezapřou básníka, a konče jakousi "zabrzděností", jež vytváří trvalý dojem - mírně řečeno - neuvolněnosti. Někdo si tu hlídá svůj obraz a často slovními efekty poněkud zakrývá skutečnost. Což ale ještě neznamená, že se tak o autorovi příliš nedozvíme - právě naopak, i když třeba jen nepřímo. Nevěřím na tvorbu bez práce Hodně prostoru je věnováno, jak již řečeno, samotnému básnění. Přičemž vše je v těchto pasážích bohužel velmi odhadnutelné. Na otázku "...jaká je technologie skládání básně...?" Karel Šiktanc odpovídá: "Aniž bych to chtěl zamotávat či obestírat magií, často se (ani ve vědomí autora) neví, co je, co byl nápad. Aspoň u mne..." Přesto však básník neodolá, aby vznešeně a dostatečně lyricky neodpověděl: "Kdy a jak se tohle začne dít, to těžko říct... Někdy snad nějakým průvanem, co v tobě i nechtě v bytí nastane, někdy dlouhým půstem, vzbuzujícím často až trochu pominutý neklid."
Jenže zas je to třeba trochu vyvážit, aby člověk nebyl obviněn z piety k sobě samému či dokonce z předstírání patosu, a tak je dodáno: "Psaní je i dřina, popírat to ve jménu,magičnosti tvorby? by bylo bláhové... Nevěřím na tvorbu bez práce, nevěřím moc na samotok, na ron - ani na oslnivost nehledaného chladného rozumu. Vždyť by bez té dřiny nebyla ani radost, štěstí z psaní." Tedy v úhrnu nic, co by si jako odpověď od libovolného básníka čtenář nedokázal představit.
Nicméně, aby to zas nevypadalo, že Karel Šiktanc mluví pouze o sobě a ještě raději o tom, jak básní či jak je těžké říci, jak básní... Velmi důrazně se vyjadřuje třeba také k současné podobě novin: "... obávám se, že vedle obecné hrubé pokleslosti kultury a kulturnosti zdejšího prostředí a peněžního diktátu nade vším (a politické nehoráznosti a hlouposti) mají na tom svůj díl viny i právě třeba sami novináři. Kteří svolují k tomu, aby kultura (nebo řekněme jen: literatura) měla v jejich listech tak legrační prostor a postavení. Takovou nevýznamnost. Že tomu napomáhají. Že nejsou schopni zarytě hledat a pojmenovávat a prosazovat kvalitu."
To jsou slova, která znějí jasně a která jistě stojí za vážné zamyšlení. Ale pokud se vrátíme na začátek: není pak publikování knižního rozhovoru s básníkem podobným vycházením vstříc povrchnosti? A navíc, Karel Šiktanc mluví o takzvaných seriózních denících, jsou ale počiny, vedle nichž bledne i nejhrubší bulvár.
Třeba když třiadvacetiletý debutant jménem Karel Šiktanc v roce 1951 vydal sbírku Tobě, živote!, v níž si lze číst verše typu: "Zojo a Čajko, Ljubo, Koševoji,/ proč nad stránkami pláču hrdostí?/ Nad Kremlem slunce nad hvězdami stojí/ a pod ním lidé. Krásní, přeprostí.// Má rodná zem i rozekvetlá Polska/ a mohu zpívat už i za Čínu,/ milují na smrt srdce komsomolská/ a vyznávají lásku Stalinu." Tak výrazně nevýznamnosti literatury snad nepomáhají ani kulturní rubriky současných českých deníků.
Z toho všeho vyplývá, že je velmi poučné si rozhovor s Karlem Šiktancem přečíst. I když se skutečně jedná spíš o knihu pro ty, kteří rádi čtou verše Karla Šiktance, než o rozhovor, který by mohl plnit funkci jakéhosi prostředníka mezi čtenářem a poezií.

Ondřej Horák, Lidové noviny 6. března 2008

řeč s mužem, KTERÝ NEŘEČNÍ
Karlu Šiktancovi bude letos v červenci teprve osmdesát, ale v lecčems je mladší než velmi mladí a už velmi "oražení" básníci. Poslechněte si ho a věřte, že mu můžete věřit každé slovo.
Pro mne nejsou v tom mém psaní žádné jistoty. Není žádné: teď už tohle umím, teď už jsem na to přišel. Všecko je stále znovu zotvíráno. Všecko se stále trvale ptá. Trvale sní a trápí.
Takhle odpovídá Jaromíru Slomkovi v knižním rozhovoru nazvaném Řeč neřeč, který nedávno vyšel v nakladatelství Karolinum jako potřebná součást a dovětek Šiktancových Sebraných spisů.
S knižními rozhovory se u nás roztrhl už dávno děravý pytel a naprostá většina z nich drží pohromadě jen díky knihařskému klihu a pevné vazbě. Tenhle rozhovor, který vznikal dva roky - bez mikrofonu a chvatného novinářského bloku - byl Slomkem jen šťastně provokován a kótován.
Na slovo skoupý a k sebeprezentaci neochotný básník v něm spíše rozmlouval sám se sebou a s bílým papírem. U kavárenského stolku sice pravidelně týden co týden od léta 2005 do léta 2007 vedli rozhovor, ale konečný tvar myšlenky, vzpomínky, reflexe vznikal až u psacího stolu v Praze nebo u kuchyňského stolu pod starým ořechem na chalupě ve Vrchovanech, kde autor píše rukou... a nejen verše. Všecko, na čem mi trochu záleží.
Na tomhle knižním rozhovoru mu očividně záleželo. Aniž by o to usiloval - vždyť každá stylizace sama sebe usvědčí! - Karel Šiktanc i tento novinářský žánr, v zásadě nechráněný před plytkostí, dokázal přimět k vážnosti, pevnosti a přesnosti, která je charakteristická i pro jeho poezii.
Proto ani na okamžik nepřistoupil na všeobecně požadovanou hru, v níž upřímnost se mění v exhibici a důvěrnost v sebeobnažování, i když čtenáři rozhovorů prý od autorů čekají, že se jim svěří s tím, co snídají, čím planou, s kým nocují.
Řeč neřeč je rozhovor s mužem, který ví, že slovo tu už bylo - a nejen obecně, ale i v umění, v literatuře - tisíckrát zneužito a zdegenerováno a ohráno a ořváno až do prázdnoty a bezcennosti.
A neumí a nechce se smířit s tím, že... tak to chodí.

Pavel Šrut, Salon, literární a kulturní příloha Práva, 21.2.2008, str. 2

ROZHOVORY SE DVĚMA JUBILUJÍCÍMI LITERÁTY
Vladimír Justl, Jiří Holý: Ozvuky času Akropolis, Praha 2007
Karel Šiktanc, Jaromír Slomek: Řeč ne řeč, Karolinum, Praha 2007
První kniha Ozvuky času vyšla v roce 2007 v edici Osobnost v pražském nakladatelství Akropolis; je to obsáhlý svazek (309 stran) obsahující záznamy rozhovorů, jež vedl na jaře roku 2006 literární historik Jiří Holý s letošním osmdesátníkem Vladimírem Justlem. Ten je osobností natolik známou v naší kulturní veřejnosti, že je takřka zbytečné uvádět jeho charakteristiku. Nicméně, kdybychom chtěli souhrnně pojmenovat, čím se tento muž zapsal do dějin české literatury (a nemohli bychom se při tom omezit jen na literaturu), vytanul by nám na mysli široký přehled kulturních aktivit, s nimiž je jeho jméno spojeno. Nejen že je zasloužilým editorem děl našich předních básníků a prozaiků (na prvním místě jmenujme Vladimíra Holana, ale pokračovat bychom mohli dlouhou řadou dalších jmen počínaje Klicpe-rou a třeba Škvoreckým konče), nejen že je pořadatelem a redaktorem obsáhlého díla Františka Langera i četných antologií a sborníků, nýbrž sám je autorem knižních prací o V. K. Klicperovi, bratřích Mrštících a stovek časopiseckých studií a literárních kritik. Tím však se jeho aktivita zdaleka nevyčerpává - do historie pražské kultury se zapsal účastí na vzniku a činnosti nezapomenutelné básnické vinárny Viola v Praze, kde patřil k neúnavným iniciátorům objevných literárních a hudebních pořadů. Díky jeho trvalému zájmu o mluvené slovo byla jeho zásluhou také řada básnických děl realizována na zvukových nosičích nemluvě o desítkách pořadů pro rozhlas. Aktivně se účastnil a účastní činnosti v nejrůznějších uměleckých a redakčních radách. Je zkrátka neodmyslitelnou součástí našeho literárního života druhé poloviny minulého století, přestože poúnorový komunistický režim mu nebyl nijak nakloněn (v roce 1948 byl z politických důvodů vyloučen z vysoké školy).
Tím zajímavější pro čtenáře může být kniha rozhovorů se zasvěceným znalcem peripetií české literatury, která se po válce rozvětvila na proud oficiální, ineditní samizdatový a exilový. Tím je profesor Jiří Holý, autor závěrečné části Dějin české literatury od počátků k dnešku, zahrnující právě období, v němž se rozvíjela Justlova osobnost do své košatosti.
Rozhovor se rozvíjí poměrně tradičně - začíná Justlovým dětstvím a mládím prožitým ve středních Čechách. Už tady však se projevují rysy, jaké se ukáží jako pro celou knihu příznačné: neobyčejná schopnost jubilanta zachytit ve výmluvných podrobnostech nejen ovzduší různých prostředí, v jakých se ve svém bohatém životě pohyboval, nýbrž i v několika tazích nakreslit podobizny takřka nepřehledné řady mužů i žen, s nimiž se na své životní pouti setkal. Justl má neobyčejnou paměť na lidi a o každém jedinci, i když se v jeho životě třeba jen mihl, dokáže říci spoustu zajímavých věcí. Začíná to například jeho dědečkem, kladenským valcířem, a pokračuje to pedagogy na střední škole (Justl například zažil na gymnáziu v Resslově ulici i Felixe Vodičku jako středoškolského učitele), vysokoškolskými učiteli (z nich se mu nejhlouběji vryl do paměti olomoucký Oldřich Králík), ale také některými politickými osobnostmi předúnorové doby, mimo jiné například Pavlem Tigridem (Justl, student původně arcibiskupského gymnázia, měl před nástupem komunistů silné vazby na lidovce a sám byl v jejich řadách agilním členem - účastnil se například příprav sjezdu mladých lidovců v roce 1947). Tyto styky, které se obnovily v době Pražského jara, mu vynesly také nepříjemný zájem Státní bezpečnosti, kam musel docházet na výslechy.
Jádrem knihy jsou však Justlovy reminiscence literární. V jeho živém podání, někdy se pohybujícím na hraně exhibice, nenápadně, leč obratně podněcovaném tazatelem (přesnější by bylo mluvit o účastníku rozhovoru, protože Jiří Holý občas sám vstupuje do Ozvuků času svými zasvěcenými poznámkami, které hlavního mluvčího motivují k dalším vzpomínkám), doslova ožívají před čtenáři známé postavy našeho literárního, zejména básnického světa v čele s Holanem a Seifertem (Justl se jeden čas přátelil s básníkovou dcerou Janou) až po Hrubína, Mikuláška, Skácela, Diviše či Holuba (do knihy byly zařazeny i ukázky korespondence s básníky). Nejde však jen o ně: při výše uvedené šíři Justlových společenských vztahů se tu objevily nutně i kapitoly věnované divadlu a divadelníkům (Štěpánek, Lukavský, Grossman, Šlitr a d.) a samozřejmě i výtvarníkům. S nimi přicházel Justl do styku nejen osobně - o čemž svědčí řada originálů v jeho bytě -, nýbrž i pracovně v souvislosti s Violou i s redakční prací v nakladatelství Odeon, kde rovněž působil a odkud si odnesl řadu zkušeností a poznatků ze styku s lidmi "kolem" literatury a kultury, ať pozitivních, či negativních.
Díky Justlovým schopnostem plastické evokace vzpomínek a také díky tomu, že se při svém vzpomínání sešel s podobným milovníkem umění a literatury, vznikla kniha, která se neobyčejně dobře čte (zejména pamětníkům), protože přináší bohatou mozaiku osobností a vztahů, která znovu oživuje a pro budoucnost uchovává mnohé z toho, co jsme žili, ale co by jinak nenávratně propadlo děrami v sítech naší paměti.
Řeč ne řeč je naproti tomu poměrně útlá kniha (109 stran), kterou vydalo s vroče-ním 2007 pražské univerzitní nakladatelství Karolinum. Jsou to také literární rozhovory, které vedl s podporou fotografických dokumentů s letos rovněž jubilujícím básníkem Karlem Šiktancem (nar. 1928) zkušený redaktor Jaromír Slomek. Povaha této knihy je oproti Ozvukům času odlišná. Nejde jen o to, že fotografický doprovod je tu vlastně nedílnou součástí textu (řada obrazů přesahuje dokumentární poslání a aspiruje na svou vlastní výtvarnou hodnotu), také celé vedení a zaměření rozhovoru je jiné. Samozřejmě i tu je v pozadí životní bilance básníka u příležitosti jeho výročí, tedy pohled do minulosti.
Je to však právě pohled básníka, navíc slovesného umělce svébytné povahy, který v průběhu řady desetiletí dozrával do takřka klasické podoby. Šiktanc, jehož tvorba vzešla ze svým způsobem naivního květňáckého přitakání "poezii všedního dne", dnes na našem básnickém Olympu představuje poetickou veličinu sídlící velmi vysoko. Přitom to není básník exkluzivní, vymykající se ze sféry existence, kterou jsme zvyklí označovat jako všednodennost. Jenom jeho tvorba je jiná než to, co jako každodennost vnímáme, protože ji přesahuje něčím, o čem nelze hovořit jinak než uměleckým dílem, v daném případě tedy básní. Tak to aspoň naznačuje Šiktancova odpověď na úvodní otázku "Je život básníka jiný než druhých?"
Ani Slomek nechce podléhat šabloně jubilejních rozhovorů s literárními celebritami, a proto od obligátních dotazů na básníkovo dětství a mládí rychle odbočuje k otázkám směřujícím k podstatě básnické tvorby. Na otázku Jak vzniká báseň? se Šiktancovi zřejmě neodpovídalo lehko, protože byla tak trochu neobratně míněna jako snaha poznat to, co báseň předchází (tedy vlastně jaký shromážděný materiál zkušeností a poznatků se může stát předpokladem vzniku básně). Slomek použil jubilantovy básně Smrt koncipienta Máchy, aby položil otázku, co všechno musel autor "nastudovat", aby se trefil do detailů, které se překvapivě shodují s historickými fakty. Básník ovšem nemohl odpovědět jinak, než že jeho tvůrčí postup je podstatně odlišný od postupu literárního historika, přestože právě tato báseň vznikala na počest "erbovního" tvůrce českých poetů a požadovala na autorovi zevrubné poznání fakt Máchova života, aby byl schopen vyjádřit paradox obyčejného pohledu na smrt neobyčejného člověka (tu se také projevilo odlišné chápání vztahu poezie a života, tak příznačné pro poetiku skupiny Května). - To však byla jen jedna (ne právě šťastná) otázka zasahující do tajemství básnické tvorby. Řada dalších už mířila k tvůrčí specifičnosti básníka z nápaditějších pozic: objevily se tu například dotazy na povahu zámlk v autorových básních, vztah psaní a práce, na překládání (se zajímavou odbočkou k poezii antické a čínské, prozrazující jisté klasicistní zdroje básníkova vztahu k světu). Padla tu i slova o (ne)přeložitelnosti básní, o různých úrovních básnění, o tradici, o fragmentárnosti projevu nebo o slovních hříčkách a jejich místě v poezii.
Druhá polovina rozhovoru se týkala již širších souvislostí s dobovou literární problematikou; především se týkala básníkovy účasti ve skupině kolem časopisu Květen, jejího literárního programu a také vztahu k jejím členům, zejména k Jiřímu Šotolovi (tu padl také dotaz na psaní ve dvojici týkající se knížky reportáží Raci a racci). Tu se setkáváme se vzpomínkami "pamětníka" podobnými těm Justlovým: Šiktanc vzpomíná na svůj vztah k Seifertovi, Konstantinu Bieblovi, ale také k Jiřímu Kolářovi ("květňáci", aniž by si to uvědomovali, vděčili za mnohé poetice Skupiny 42 a přímo Kolářovi); řeč přišla i na následující generaci z počátku 60. let - na Kabeše, Grušu, Werni-sche a další. - Z dalších pasáží rozhovoru se pak již začalo vytrácet původní soustředění; řeč těkala po řadě témat, tu banálních (ceny a festivaly, básníkova "krajina", oblíbená barva, tvůrčí krédo), tu podstatnějších, ať obecných (pokles prestiže poezie v současnosti), či osobních (práce v nakladatelství MF, úvahy o exilu za normalizace, činnost v době zákazu publikování apod.).
Závěrečné otázky se ještě jednou pokusily proniknout ke specifičnosti tvůrčího naturelu jubilantova. (Je něco v poezii, co platí trvale? Co je pro Vás poezie?) Jedna část odpovědi na druhou otázku si podle mého názoru zasluhuje, aby byla ocitována, protože z ní prosvítá jádro básníkovy povahy: "Mám způsoby těch, ke kterým patřím. Mám nápěvy, které rozplakávají. Mám místa, na nichž možno vystavěti kostel. Mám kostely, kde možno děkovat. Mám staré filmy, šlágry, fotbalové šutéry. Mám lidi, za kterými se často ohlížím... Ani o tom nevědí. To všechno patří k otázce, co je pro mě poezie. To všechno málo, co jsem si teď připomněl. Co jsem teď zrovna nezapomněl. Co není ani zdaleka konečné, pokud je nějaké zítra."
Dva rozhovory - dva portréty osobností i dva obrazy doby, ale také dva tazatelé: na jedné straně zasvěcená snaha obsáhnout šíři aktivit a lidských vztahů tázaného, na druhé spíše pokus proniknout clonou žánrových konvencí k tajemství úporného tvůrčího zaujetí básníka. Tyto dva způsoby nabízejí dvě knihy rozhovorů s literáty. Čtenář si může vybrat, který je mu bližší.

Aleš Haman, literární týdeník TVAR, č. 06/08, 20.3.2008, str. 21

Osobně o sobě, zeď nezeď
Dvojí vzpomínky na dobu ledovou nám přineslo poslední čtvrtletí loňského roku. Jeden z autorů maluje pastelkami a před komunisty se schoval do Států, druhý ze skvělých Čechů maluje písmenky a před komunisty se schovával za cizí jména.
"A kam jedeš?" ptal se. A Jiří, že jede s klukem do houslí. "No vidíš," Vaculík na to: "Já zas do basy."
Takhle otevřeně popisuje básník Karel Šiktanc situaci svého nejbližšího přítele Jiřího Šotoly, který po sebekritice mohl psát, zatímco Ludvík Vaculík a jiní se vzpouzeli podepsat. Promyšlené, nenásilně pokládané otázky kritika (a přiznávám, mého oblíbeného vysokoškolského učitele) Jaromíra Slomka byly nahazovány po dobu celých dvou let po pražských vinárnách a zodpovídány pak básníkem písemně v klidu jeho domovů. Výsledkem tohoto muškaření je Karolinem (vydavatelstvím Šiktancova Díla) připravená kniha-rozhovor Řeč neřeč poetického vzpomínání pstruha Šiktance, jehož rybář Slomek otázkami vytahuje nad hladinu a pak ho znovu nechává plout proti proudu; tak málo si Šiktancova řeka obraznosti nechává diktovat, o čem a jak přemýšlet a psát - "neboť údělem básníka je i křísit, i bystřit, i posvěcovat řeč. Aby nebyla jenom naživu. Aby byla živá." Tolikrát oceněný básník povídá o době, která nutila lidi psát do šuplíku nebo vděčně sledovat, jak do té doby neznámý hlasatel z rádia kosí vavřín za tvoji sbírku, která by bez jeho jména a pomoci nevyšla, ale i o době, která nemá na básníky čas, a palčivě aktuálně o Obci spisovatelů, jež "asi potřebná je - ale kde vzít její renomé, když většina autorů je dnes jaksi sama za sebe a pro sebe a mladí nemají na podobnou organizovanost ani pomyšlení''.
Mladý Petr Sis, nadaný výtvarník a DJ (v tehdejším slova smyslu), také neměl na organizovanost ani pomyšlení: "Právě mi nabídli místo asistenta na VSUP. Prý jsem vůbec nejmladším kandidátem. Jsem nadšený, ale pak přijde podmínka: Musíte vstoupit do strany. Slibuji, že se to nikdo nedozví. Díky, ale nechci.'' Více než normalizační KSČ Petra lákaly Spojené státy, tam také poprvé vydal kreslenou děníkovou Zeď, kterou stejně jako několik předchozích z dvaadvaceti Sísových knížek pro děti vydal Labyrint ve vynikající edici Raketa (www.klub-raketa.com). Mnoha cenami po právu okrášlený komiks svým stručným převyprávěním toho, "jak jsem vyrůstal za železnou oponou", dovedně kombinuje absurdity světa Orwellovy Farmy zvířat s totalitárním ovzduším Spiegelmanova komiksu Maus; i Sísovi padouši, příslušníci StB, mají v komiksech vepří hlavy. Sís postavil Zeď jako odpověď na zvídavé otázky svého desetiletého synka. Kreslený slabikář zločinů komunismu by však myslím měl být dětmi čten za dozoru rodičů - někde je třeba úderné, výstižné věty kombinující soukromé a veřejné dějiny dovysvětlit: "1954. Otec nastoupil povinnou vojenskou službu. Jako režiséra armádního filmu ho poslali do Číny, aby tam natočil dokument. Každý čtvrtek je na podporu světového míru 'bezmasý den'."
Kateřina Kadlecová, Reflex č. 14. 3.4.2008, str. 61

Knižní rozhovor s Karlem Šiktancem jako kdyby byl drobným dodatkem za jeho souborným dílem, které vydává nakladatelství Karolinum. I bez ediční poznámky Jaromíra Slomka je z textu patrné, že otázky byl zodpovídány písemně a šiktanc pečlivě vážil každou větu. V knize ostatně několikrát zmiňuje, v dobrém slova smyslu míněno, posedlost přesností výrazu. Díky tomu sice máme před sebou knihu mimořádné stylistické úrovně, v níž však na druhé straně absentuje bezprostřednost, jež je pro ústní rozhovor příznačná. A proto leckdy i přitažlivá. Kniha začíná obligátně vzpomínkami na dětství, stejně jako v případě jiných životních etap a významných událostí se však u nich dlouho nezdržuje - nesnaží se narýsovat přesnou mapu života jednoho člověka, ten spíše nastiňuje, neboť většina prostoru je věnována poezii. Slomek jako redaktor zůstává za otázkami někdy až příliš pietně schován a tok vyprávění koriguje jen neznatelně. Spíše než by se dotýkal konkrétních bodů básníkova díla, otevírá svými otázkami obecnější témata týkající se šiktancova pohledu na povahu tvorby, poeziesamotné nebo přístupu k vlastnímu psaní (už první otázka je téměř emblematická: "Je život básníka jiný než druhých?"). Rozhovor tak lze číst i bez znalosti šiktancových textů, a možná je to dokonce výhoda,. Kniha je navíc krásně graficky zpracovaná. Hezká gratulace k letošním osmdesátinám Karla Šiktance.

Vojtěch Staněk, A2 kulturní týdeník 17/2008, str. 28

Kdy krásné Šiktancovy formulace nejsou pravdivé

Psát v současnosti o knize-interview má smysl jen v případě titulu, vymykajícího se z hojné produkce těchto publikací. Svazek Řeč ne řeč nárok na jedinečnost splňuje v několikerém smyslu.
Podtitul knihy je sice formulován Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem, avšak, máme-li být šiktancovsky nároční na přesnost, o rozhovor neběží - aktéři si dva roky vyměňovali papíry: redaktor Slomek (1958) přinášel písemně formulované otázky, básník Šiktanc (1928) písemné odpovědi. Takže Řeč ne řeč raději označujme za dialog, přičemž důkladnost, s níž vznikal, je v kontextu tuzemských knih ojedinělá.
Nevídaný je i jazyk a styl Šiktancových odpovědí, ne vzdálený řeči jeho básní. Následující ukázka z jedné odpovědi vysvětluje, proč tomu tak je: "Mluví se o stárnutí slov. Krásných slov, jako úkor, večeřadlo, účastenství, čistec, neblahost, úchvat... (...) Ale básník by asi neměl kývat příliš brzy na to, že se musejí ztratit. Leccos se může v jiných rozestaveních, rozsazeních - nově omyto, ozářeno - i vracet. Jde o to pořád s,řečí být'. Býti se slovem. Pořád s ním - němě, potichu - pracovat. I když je to třeba zbláznění. Neboť údělem básníka je i křísit i bystřit i posvěcovat řeč." Tedy: Šiktanc nechtěl z těchto nároků ustoupit ani v knižním interview.
V neposlední řadě nutno zdůraznit vybranou grafickou stránku Řeči ne řeči, stvořenou Zdeňkem Zieglerem. Svazek má ráz téměř bibliografický, s "pauzákovitým" přebalem a s partií panoramatických fotografií Pavla Váchy, umně složených do tří dvojic, na nichž jsou tytéž scenérie z kraje básníkova mládí zachyceny v různém ročním období, nadto jednou černobíle, podruhé barevně. Nakladatelství Karolinum vydalo v letech 2000 až 2006 sedm svazků Díla Karla Šiktance; nyní k nim přidalo Řeč ne řeč a "Dílo" tím získalo stylový doplněk.

Redukující paměť
Za zásadní kategorii Řeči ne řeči lze mít paměť. Nejen proto, že ono interview má z nemalé části ráz vzpomínkový, nýbrž i proto, že Šiktancův slovník a styl počítají a pracují s pamětí (a tradicí) coby bohatstvím umožňujícím vyslovit se plasticky, se stimulací všech smyslů. Šiktanc kráčí proti trendu "basic" jazyka, jehož důsledkem je přibližnost. Dokonce čtenář může nad Šiktancovými formulacemi získat mylný sice, avšak nikoliv nepochopitelný dojem, že tento spisovatel, navýsost zdrženlivý ve sdělovaní věcí osobních, je "pouhým" médiem, skrze něž se projevují pozapomenuté prameny a valéry české řeči.
Ovšem existuje v té knize u Šiktance evidentní rozpor právě v souvislosti s pamětí, aniž by jej tazatel Slomek, v otázkách sošně uctivý, reflektoval. Nepřehlédnutelně jsou zde scuknuta celá období, zejména první léta po únoru 1948, v nichž Šiktanc spěchal k budoucnosti v šiku stalinistických veršotepců (sedmisvazkový soubor "Díla" tuto autorovu tvorbu pomíjí, editor Jiří Brabec ji zmiňuje pouze takto: "Karel Šiktanc nikterak nevybočoval z dobových pokusů o společensky angažovanou lyriku."). Zhustit vlastní zúčtování s touto etapou do jednoho dvou odstavců je málo. Šiktanc se například po roce 1968 přátelil se spisovatelem Karlem Peckou, který naopak po únoru 1948 skončil kvůli politice ve vězení. Hovořili spolu někdy o svých protichůdných cestách v čase mládí? Styděl se někdy Šiktanc, třeba nepřiznaně, před Peckou? Nevíme. Slomka to asi nezajímá, Šiktanc to sám nesdělí. Nebo básník vychvaluje krásné svazky tuzemské knižní produkce 60. let, jejichž cena prý "bude jistojistě napříště jen růst", "zvláště když současný knižní svět je převážně tak banálně módní a nudný". Že tehdejší "knižní svět" byl u nás nesvobodný, a nyní svobodný je, o tom ani slovo; že tehdy vycházelo mnohonásobně méně knih než nyní, přičemž v současnosti se objevuje výtečně vypravených svazků více než tehdy, o tom rovněž ani slovo. Společenský kontext nelze odpárat a "formulovat si": to i ve vyjadřování brilantní Šiktanc přestává být a je pouze efektní.
Vidět věci a dobu bez milosti, je asi příšerně těžké. Uvidíme, až bilance dolehne i na generaci moji, která vyrůstala za normalizace. Jen hrstička jedinců se režimu postavila; já příslušníkem toho odvážného zlomku nebyl...

Původní text najdete na stránkách archivu MF Dnes.

Josef Chuchma, Mladá fronta DNES, 2.5.2008, rubrika: Umění & kritika, str. 5