Apologia mimorum od Chorikia z Gazy

Kniha navazuje na současný badatelský zájem o kulturu oblasti východního Středomoří v poantickém a byzantském období. Zároveň vyplňuje mezeru v bádání o pozdně antickém divadle. Dosud většinou opomíjený text řeckého rétora Chorikia z Gazy (6. stol. po Kr.), známý pod latinským názvem Apologia mimorum, dlouho unikal pozornosti odborné veřejnosti. Chorikiovu apologii autorka přeložila, okomentovala a zasadila do historických souvislostí přelomové doby konce východořímské říše, v níž si divadlo – pod tímto slovem je třeba vidět především mimos, nejstarší a nejvytrvalejší antický divadelní žánr – stále udržovalo jakési postavení, které v západořímské říši již dávno ztratilo. Postupný přesun mimu z divadel mezi dobové podívané (hrál se např. jako mezihra při jezdeckých zápasech) svědčí o proměně nazírání na divadlo a jeho ústupu z kulturního života. Práce vedle Chorikiova svědectví zpracovává celkový vývoj mimu, jeho postavení mezi ostatními divadelními žánry a postavení herců v byzantské společnosti.

V 6. století se řečník Chorikios z byzantského města Gaza rozhodl, že sepíše protest proti místnímu nařízení zakazujícímu mimos. Věhlasný učitel na divadelní improvizace nechodil, neboť respektoval vyhlášku. Vystoupil však proti restrikcím s polemikou. Nebo je snad jeho nyní poprvé do češtiny přeložený spis pouhým rétorickým cvičením, jež ve skutečnosti na žádné aktuální dění nereagovalo? Těžko říci.
V každém případě jde o pozoruhodný text, který s využitím vytříbených argumentačních prostředků brání parodická vystoupení před nařčeními z nemravnosti a neblahého vlivu na herce i obecenstvo. Copak se herec stává tím, koho hraje? Jak může být veselohra o prostitutech závadnější než vážné drama o vrazích? Proč pobuřuje oplzlá hra, a ne společenské jevy, na něž reaguje? Chorikios dokládá nekoncepčnost vyhlášky přesvědčivě, nebojí se oslavit pohanského patrona herectví, připomíná tradici řeckého a římského divadelnictví i slávu a znamenitost herců, celebrit své doby.
Řeč si můžeme přečíst ve vynikajícím překladu – jazyk Pavlíny Šípové je velmi přirozený a plynulý; detaily lze ověřit v paralelně otištěné řecké verzi. Je škoda, že tak výtečné úrovně překladu nedosahuje krátký úvodní komentář. Některá tvrzení jsou velmi obecná či vzhledem k Chorikiově řeči irelevantní. Naopak ucelená interpretace Obrany mimů v kontextu divadla a vůbec kulturní politiky Justiniánovy říše chybí. Jde přitom o zajímavé téma, dotýkající se státní neochoty financovat divadelní představení, či ochrany důstojnosti církve, na niž mimická zesměšnění často mířila. Přesto Obranu rozhodně doporučuji k četbě: ukazuje raně středověké palestinské město žijící bojem o svobodu smíchu.
Dějiny a současnost 8/2015, str. 49