Vážná známost

Básnická sbírka Karla Šiktance Vážná známost přináší texty z let 2003–2007. Jestliže v knize rozhovorů Řeč ne řeč autor vzpomíná jako na formativní krajinu své básnické zkušenosti na kraj máchovských hradů, v této sbírce se ke klíčovému mýtu české poezie vrací v ústředním cyklu, jenž zahrnuje i titulní báseň. „Vážnou známostí“ je nejen vztah k Máchovi (jeho poezii), ale i k inspirované tvorbě dalších básníků (Máchovské variace Josefa Hory). Grafické listy Jana Koblasy, které knihu doprovázejí, posunují romantickou temnotu k existenciálnímu vyznění, šiktancovská poetika zámlky, výkřiku a fragmentárního pohledu zase tradiční témata umisťuje do současného kontextu.

Nakonec je nutno uznat jediné, vlastně dvojí: jednak, že Vážná známost je až do podstaty a do konce výsostnou poezií, jíž čtenář bezvýhradně věří. A za druhé, že tam, kde nelze napsat kritiku, nezbývá než stvořit paján, neboť „je krásné si věčně koledovat o lásku. A krásná vážná známost...“
Milena M. Marešová (Portál české literatury – Nové knihy / převzato z: ČRo 3 – Vltava, Mozaika 1. 8. 2008
Zvukovou verzi najdete na stránkách Českého rozhlasu.)

Už po letmém listování nejnovějším Šiktancovým titulem – svazečkem básní z let 2003–2007 – si uvědomíme, že máme v rukou nejen graficky příjemnou, vkusnou, téměř bibliofilsky vyvedenou knihu s ilustracemi Jana Koblasy, ale že nás verše do sebe prudce vtáhnou. Básníku je osmdesát a nic nehasne.
[…]
Karla Šiktance nám přináší od svých počátků, v různém poměru, směs výrazné, přesvědčivé obraznosti a manýry, sklonu ke kýči. Nebývá samozřejmé, že autor až do úctyhodného věku zraje k lepšímu, že ubývá snahy předvádět svou (nespornou) virtuozitu, že upouští od jazykových schválností a ozvláštňování ve prospěch důvěry vlastním vjemům a holé existenciální vydanosti. Nové básně Karla Šiktance svědčí o tomto vývoji.
Wanda Heinrichová (Tvar 19/2008, 13. 11. 2008)

Zámlky, fragmenty, hovorová řeč, básně psané na střed strany, široké mezery mezi slovy. Šiktanc čtenáře svou novou sbírkou nepřekvapí (proč by ostatně měl), drží se své ustálené poetiky i formy. Co překvapením pro někoho být může, je, že tak činí se stále stejnou energií, se stejnou obrazností, se stejnou chutí zkoumat možnosti řeči.
[...]
V superlativech lze mluvit o grafické úpravě knihy. Bílé desky s černým jménem básníka, červeným názvem sbírky, s datací vyraženou raznicí a stejně provedeným jménem Jana Koblasy, který sbírku doprovází šesti lepty. Koblasovy grafiky se přitom Šiktancovým veršům v lecčem podobají – torzovitostí, expresivitou, zamyšleností... K tomu kvalitní klasická typografie, a výsledkem je kniha, pro kterou lze bez pochyb použít označení krásná kniha.
Petr Čermáček (Literární revue Weles, č. 35–36)

Nejen dobou vzniku obsažených básní navazuje letos vydaná Šiktancova sbírka Vážná známost (2003–2007) na Zimoviště (1998–2002) a Šarlat (1995–1998). Autorova poetika i kvalita jeho veršů zůstává zjevně konstantní. Charakteristický volný verš formovaný výraznými přeryvy, průrvami v řeči i v grafickém záznamu básně, se již dlouhá léta vyznačuje především hláskovou instrumentací, která, zdá se, nemá v současné české poezii obdoby. „ Ano, / zda ještě co k třešti, zda slepé dotýkání / ještě řeč, // křič vše tím lepkým, / tím listíčkem nejčko, tou zelení na cár / a změtem / a třísní...“ Řeč nabývá na ostrosti, vázne, zadrhává. Básník na minimum redukuje použitá slova. Pročesává věty, vyškrtává nadbytečné hlásky. Často se vyskytují slova jednoslabičná. („Z refýže smích. Vyťal se z tmy a švih / jak prut...“ nebo „Šplích drn cák prach ospalky plíseň jílu // Až táhlý klk! / Až se tři zbylé nohy stihly / vzepřít A vstát A srovnat útlou balanc!“) Rytmus básně se náhle mění, třeba i vprostřed verše. Jazyk je napínán k prasknutí. Jako by to již úvodní báseň tematizovala a ve svém závěru hovořila o vyvstávání básnické řeči: „A vtom to napětí... / Jako by nabyl vzduch, / jak by se rozpjal od hald k okapům nějaký / němý křik! / nějaký vroucí nevýslovný princip! // Strom hlučně dýchal, / pod mostem potok zprudka praskl v půli. // Obrátil jsem se ke dveřím. /“ „Vy my nerozumíte“, / chtěl jsem ještě říct... // Ale mi připadlo, že to už není česky.“ Řeč básníka vždy směřuje k stávajícím hranicím jazyka, v riskantním pohybu je překračuje a obnovena se navrací zpět, ustavičně buduje křehkou rovnováhu mezi výkřikem a výpovědí.
Jan Havlíček (iLiteratura.cz), 21. 10. 2008)