Vážná známost

Nejnovější básnická sbírka Karla Šiktance (1928) přináší texty z let 2003-2007. Jestliže v knize rozhovorů Řeč ne řeč autor vzpomíná jako na formativní krajinu své básnické zkušenosti na kraj máchovských hradů, v nové sbírce se ke klíčovému mýtu české poezie vrací v ústředním cyklu, jenž zahrnuje i titulní báseň. "Vážnou známostí" je nejen vztah k Máchovi (Poezii), ale i k inspirované tvorbě dalších básníků (Máchovské variace Josefa Hory). Grafické listy Jana Koblasy, které knihu doprovázejí, posunují romantickou temnotu k existenciálnímu vyznění, šiktancovská poetika zámlky, výkřiku a fragmentárního pohledu zase tradiční témata umisťuje do současného kontextu.

Nakolik "vážnou známost" navázal básník Karel Šiktanc s poezií, je možné zjistit ve sbírce, v níž jsou soustředěny verše z let 2003-07 a kterou v doprovodu ilustrací výtvarníka Jana Koblasy a v téměř bibliofilské formě vydalo nakladatelství Karolinum.
Šiktancova sbírka nevolá po recenzi. Ne, že by tato Vážná známost nestála za zmínku, ale protože jí jaksi přirozeně nestačí jen anotace ohlašující vznik dalšího básnického počinu letošně červencového osmdesátníka, a současně by ani nebylo dostatečné oslavit tento svazek očekávatelným souborem superlativů o setrvalosti inspirace, vyváženosti gest, brilantní jazykové výbavě či životaschopnosti imaginace. Co k ní říci? Jaká vztáhnout slova, která obejmou verše podobné těmto: "Asi se páčí květy / A příčí se trn / Asi tě jednoho málo / A jenom cizí prudká důvěrnost či zášť / je s to se přilstít / a vrátit ti s drahotou tvé plné vědomí, tvůj / smysl nesmysl..."
Už při prvním a zběžném nahlédnutí je vzbuzen obdiv básnickou energií. Nejen vitality autora, ale tvořivé síly, která je zde čitelná setrvale, usazeně, možná méně dramaticky, ale s neslábnoucím zájmem, zaujetím, hravostí. Řádky pokrývají verše křehké a něžné i masivní a hřmotné a razantní. A nejlépe pochopitelně zaznějí tam, kde o sebe vzájemně skřípnou i vzdychnou jako např. v básni Pozdní večeře, v níž lze číst: "Den, jasem sláb, / nemá už sílu pronést slovo / Ale v té první tmě je tu jak v růži: záhybno, stolisto, svíravě, bordovo - / poslední holubi padají střemhlav // do prázdného dvora."
Při hledání klíčů ke dveřím této sbírky, je nutné projít jednotlivé verše, pročíst celek, a možná až u poslední básně, nazvané Koróna vos, nahmátnout otevírací formuli, jíž básník navádí i svádí, vyrušuje i vzrušuje: "I si jen hraju. / A toho zalíbení v dotecích A v drobných / křicích vody / K hranici únosnosti!" Svých slov se Karel Šiktanc dotýká na samé jejich hraně, za níž už by se rozlehlo - parafrázujme básníka - nevýslovno. Žádná abstrakce, žádný sentiment, vše ukotveno ve viděném, v zažitém, v lidové melodice, ve slovní hříčce. Vzpomínky, příběhy, momentky všednodenna a dynamika věcí vymaňující se z pozorovaného detailu, když např. "tříští se rozhihňalo sklo" a "strom hlučně dýchal". V nadzemních částech a po výhoncích lze stoupat až k novotvárným libozvukům, k jímavé malebnosti, která v obrátce a spádu zadrkotá a zdrsní: "Slepá zima v domě. Zavadila / o mě. Možná že dneska přijde / noc, kdy jednou v roce smějí potmě chodit // keře, stromy, rákosí i květiny. // Kdy smějí utíkat jak lidi." V opačném směru je možno sledovat s chutí vyhmatané kořeny skutečnosti ("až oči slzely od toho veselí... / a napadl mě: můj život). Z vůní a barev, že až "ledová modrá nebes trhá oči", z neopakovatelnosti situace se vylamují verše; to když "číšnice měla oči z ikony / a nádherně ohrnuté, nadvakrát něžně natržené / rty - / od sněhu do pláče". Ono podstatné se prociťuje v nehmatném ("Žíhaně lomen svalil se do dvora,/ hranatě koulí se bronzový balvan hicu...").
Nakonec je nutno uznat jediné, vlastně dvojí: jednak, že Vážná známost je až do podstaty a do konce výsostnou poezií, jíž čtenář bezvýhradně věří. A za druhé, že tam, kde nelze napsat kritiku, nezbývá než stvořit paján, neboť "je krásné si věčně koledovat o lásku. A krásná vážná známost..."

Milena M. Marešová, Portál české literatury - Nové knihy (převzato z: ČRo 3-Vltava, Mozaika 1. srpna 2008)
Zvukovou verzi najdete na internetových stránkách Českého rozhlasu.

Nejen dobou vzniku obsažených básní navazuje letos vydaná Šiktancova sbírka Vážná známost (2003-2007) na Zimoviště (1998-2002) a Šarlat (1995-1998). Autorova poetika i kvalita jeho veršů zůstává zjevně konstantní. Charakteristický volný verš formovaný výraznými přeryvy, průrvami v řeči i v grafickém záznamu básně, se již dlouhá léta vyznačuje především hláskovou instrumentací, která, zdá se, nemá v současné české poezii obdoby. "Ano, / zda ještě co k třešti, zda slepé dotýkání / ještě řeč, // křič vše tím lepkým, / tím listíčkem nejčko, tou zelení na cár / a změtem / a třísní..." Řeč nabývá na ostrosti, vázne, zadrhává. Básník na minimum redukuje použitá slova. Pročesává věty, vyškrtává nadbytečné hlásky. Často se vyskytují slova jednoslabičná. ("Z refýže smích. Vyťal se z tmy a švih / jak prut..." nebo "Šplích drn cák prach ospalky plíseň jílu // Až táhlý klk! / Až se tři zbylé nohy stihly / vzepřít A vstát A srovnat útlou balanc!") Rytmus básně se náhle mění, třeba i vprostřed verše. Jazyk je napínán k prasknutí. Jako by to již úvodní báseň tematizovala a ve svém závěru hovořila o vyvstávání básnické řeči: "A vtom to napětí... / Jako by nabyl vzduch, / jak by se rozpjal od hald k okapům nějaký / němý křik! / nějaký vroucí nevýslovný princip! // Strom hlučně dýchal, / pod mostem potok zprudka praskl v půli. // Obrátil jsem se ke dveřím. / "Vy my nerozumíte", / chtěl jsem ještě říct... // Ale mi připadlo, že to už není česky." Řeč básníka vždy směřuje k stávajícím hranicím jazyka, v riskantním pohybu je překračuje a obnovena se navrací zpět, ustavičně buduje křehkou rovnováhu mezi výkřikem a výpovědí.
Známost, kterou tak prostřednictvím mezní zkušenosti navazuje, nemůže být než vážná. Stejně jako se na Koblasových ilustracích vydělují postavy z anorganického či nelidského podloží, tak poezie čerpá svou sílu z dosud neartikulovaného živlu řeči, směřuje k hranicím vyslovitelného a myslitelného, přináší svědectví z blízkosti smrti a nerozumu. Hra, kterou básník rozehrává, se podobá ladným pohybům krasobruslařky, jejíž brusle se ostrým nožem zařezává do ledu, jenž hrozí prolomením. "I si jen hraju. / A toto zalíbení v dotycích A v drobných // křicích vody K hranici únosnosti!" Lehkost a krása jsou provázeny mrazením v zádech a závratí.

Na jiném místě pak čteme: "Ukrutný půvab hry. / Mží prach i ty sám sobě / snad se zdáš: / tvůj stesk, abys ho neviděl, // ohlíd se do výlohy." Svět se zde, tak jako u Lucretia, rodí a zároveň zaniká v nekonečném víru atomů podobných zrníčkům prachu. Tváří v tvář rozpadu a nejistotě vlastní existence však není nutné podléhat zármutku. Výlohy jsou plné věcí. Výkladní skříň se tak stává modelem světa, kde nepatrné částečky hmoty poletují prázdným prostorem v záři slunečního světla, usedají na reprezentativní výběr skutečnosti a člověk se zjevuje pouze jako mihotavý obraz na jejím povrchu.


Jan Havlíček, www.iliteratura.cz, sekce: knihy - recenze, 21.10.2008

KDY TRÁVA NEJVÍC VONÍ

Od roku 2000 vycházejí básníku Karlu Šiktancovi (nar. 1928) v nakladatelství Karolinum "sebrané spisy", takzvané Dílo bylo rozvrženo do osmi svazků, z nichž sedm je na světě, čekáme jen na závěrečnou Monografii. Přesnějším označením této řady by ale bylo spíš "z díla", jedná se totiž o spisy vybrané; tři rané sbírky - Tobě, živote! (1951), Pochodeň jara (1954) a Vlnobití (1956) - edice škrtá, první díl začíná až Žízní ze sklonku padesátých let. Mimo Dílo se octla (kromě řady dalších publikací) í loňská kniha rozhovorů Řeč ne řeč a letos vydaná sbírka Vážná známost.
Už po letmém listování nejnovějším Šiktancovým titulem - svazečkem básní z let 2003-2007 - si uvědomíme, že máme v rukou nejen graficky příjemnou, vkusnou, téměř bibliofilsky vyvedenou knihu s ilustracemi Jana Koblasy, ale že nás verše do sebe prudce vtáhnou. Básníku je osmdesát a nic nehasne. Vážná známost, slovní obrat z dob prarodičů a praprarodičů, evokuje cosi jiného než oficiální, stvrzené pouto, něco jiného než vyčpělý stereotyp. "A je to vážná známost?", ptávaly se potutelně babičky, načež se vnučky či vnuci v kladném případě přistiženě začervenali. "Vážná známost" představuje zároveň osudovost a nejistotu, jsme jí zasaženi, ale nepatří nám, musíme o ni bojovat, namlouvat si ji, nemůžeme na ni nemyslet, rozechvívá nás jako při "prvním uzření" (str. 48). V oddílu Máchovských variací, kdesi ke konci titulní básně, těsně pod Bezdězem, vzdává Šiktanc životnímu svazku s poezií nejvyšší poklonu, když ji nazve "vážnou známostí". V závěrečných verších si sice neodpustí efektní odkaz, divadelní barevný šleh: "Ten na hradě rozepnul si plášť, / vínová podšívka vrhla se zezadu po něm" (str. 58), báseň ovšem jinak kreslí přesnou linkou, jemnou ("Noc teprv tužkou") a smyslnou ("Směje se modré, celé zadýchané ovoce"). Poetika Karla Šiktance nám přináší od svých počátků, v různém poměru, směs výrazné, přesvědčivé obraznosti a manýry, sklonu ke kýči. Nebývá samozřejmé, že autor až do úctyhodného věku zraje k lepšímu, že ubývá snahy předvádět svou (nespornou) virtuozitu, že upouští od jazykových schválností a ozvláštňování ve prospěch důvěry vlastním vjemům a holé existenciální vydanosti. Nové básně Karla Šiktance svědčí o tomto vývoji.
Ve chvíli, kdy se původní básníkova tendence či snad touha po sjednoceném, konvenčně humanistickém obrazu světa a hodnot (rodina, otčina) začala rozpadat do jeho dnes už typicky mozaikové, nekoherentní struktury, stala se četba Šiktancových veršů dobrodružstvím a zážitkem. Kaleidoskopická stavba, cáry přímé řeči a paralelně řazených obrazů i příčných průhledů, "dětinská blázen láska k předmětům, sama / má v pauzách prken ublížené oči" (str. 33), jak sám, poněkud pateticky, charakterizuje své neustále bdělé, pozorné a zjitřené vidění Karel Šiktanc. "Jako by tu kdeco hrozně v jednom kuse svědilo" (str. 48), ano, to je definice onoho neklidu, který nese vždy podstatnou pohnutku ke psaní básně. V husté polévce, z níž srkáme na stránkách Vážné známosti, najdeme leccos, plavou v ní dokonce i tři zlaté vlasy děda vševěda: "Někoho tu, matko, máš!" (str. 29). Názvuky lidové slovesnosti má Karel Šiktanc evidentně rád, někdy vědomě podléhá jejímu duktu: v rytmu, rýmu (zlostě, zlí hostě, str. 15) i v nářečí, nostalgické zajuchání se tak dostává na hranici jazykové nesrozumitelnosti ("tím listíčkem nejčko, str. 19). Zvláštní slova jako "krasobrusle" (str. 11), "drahokamen" (str. 59), v této sbírce naštěstí nepříliš četná, působí uměle. Úvaha - jistěže pouze teoretická - o tvůrčí metodě tohoto básníka nás může přivést k představě, že primární a suverénní vizuální originalita je posléze dlouho opracovávána na ponku jazykového kutilství. Nejsilněji působí zahlédnuté věci, méně vysoustružené, spontánnější, syrovější verše, třeba "rezavé chlupy holiček se řehní", "šrám mlhy u lesa jak nestydatý rozkrok" (str. 11) nebo "strom v půli zlomený má bledé/rozsvícené nitro" (str. 35).
Vážná známost nás provází na procházkách městem i venkovem. Zvlášť jadrně, v rychlém sledu (podobném filmovému střihu), se rýsuje městská pouliční změť: "Vysoké lesky aut, / z lamp kolem soudu div ne koncílium - / a mláďata se rvou, // kyčlem ji přirazil ke zdi / a ona horce rozzubena rozezlena sliny / jak šperk ("ty kurvo!")..." (str. 13); jinde tón měkne, hloubí vjem nádhernou metaforou: "Noc, náběr sukně v prstech" a těžkne tajemstvím: "Hmota už vstoje mírně unavena / Vše nože pod vodou pouštějí trochu krve" (str. 12). Pozdní večeře (str. 20 a 21), jedna z nejkrásnějších básní sbírky, se rozprostírá v zahradě, "z lítaček hotelu se za někým hrne splašený kompliment", ale hosté už se "rozsedají pod markýzu" a "jediná žena, ještě dívka, si nepřítomně, / zdlouha / odkládá plavý pléd...". V tom pomalém, graciézním pohybu odkládání plédu tkví skrytá lascivita, erotické napětí kmitá vzduchem "a nahá elektřina bije po fasádách / naprázdno - ", mladou ženu nakonec uhodí do očí "desetkrát výkřik na všech prstech prsten". Sugestivní Paměť skla (str. 14-15) vyvolává "skrz čirej chrst vody" rozpitou, rozstříkanou vzpomínku na vlastní rodinu z válečných dob; básnicky objevně se rozjíždí "Den ani kabát, ani límeček... /ves půl ve snu", pak "stačí aby kdo (...) zaremploval pumpou - // a polkne zem - ". Mátožná představa mizí, rozum napovídá, že je "huba pumpy" dávno "suchá".
Karel Šiktanc zaříkává v básních svou "běseň" (str. 29), snad v každém verši cítíme obdivuhodnou vitalitu, ale současně stesk, "jeseň". Dvakrát se objeví motiv strachu, že svou poezii neuchrání před chátráním, "utíká městem v hrůze, / že ji nedonese že mu opadá..." (str. 33), v závěrečné básni zase jakási "Veliká žena s hrstí chrp" říká: "Nedonesu jedinej květ. // Všecko mi zvadne než si zuju boty." (str. 66) Básník k nám přesto přichází s chrpami svěžími, každá z nich ukazuje jinam, do jiného projasněného či temného zákoutí světa, drží však v jeho umanuté ruce pohromadě; do nosu nám stoupá sytá, soumračná, a zdaleka ne sebelítostná vůně z luk před kosou, kde "tráva prý nejvíc voní" (str. 34). U Šiktance to platí.

Wanda Heinrichová, Literární týdeník TVAR, č. 19/0813.11.2008, str. 21

Básníkovy vážnosti a známosti
Glosa
Nová kniha Karla Šiktance (1928) je skoro bibliofilské ražby: autor pod titul Vážná známost shromáždil verše z let 2003-2007, Jan Koblasa texty rozvinul ve figurálních kresbách a Zdeněk Ziegler knížku vybavil působivou grafickou úpravou.
A s kým že to autor navázal "vážnou známost"? S dílem Karla Hynka Máchy, před nímž v závěrečných variacích smeká? S poezií všedního dne, v jejímž rámci Šiktanc koncem 50. let dozrál v básníka a z jejíchž zřídel se přes veškeré odbočky a výhrady napájí dodnes? Anebo s poezií vůbec? S uměním nasát nejjemnější záchvěvy bezprostřední skutečnosti a svou imaginací je přetavit v síť obrazů, za nimiž se vždy skrývá útržek příběhu, někdy málem detektivního?
Vážná známost je z knížek, které básník publikoval v posledním desetiletí, tou nejvýraznější. Je sbírkou, v níž sice i nadále skřípají a třou se o sebe rozličné jazykové prostředky a stylistické plochy a obrábění i dekoraci autorské řeči je přikládán až nemístný význam, ale zároveň se tu výrazně hlásí o slovo smyslovost. Odtažitá a lopotně propracovávaná formální manýra, příznačná pro Šiktancovy sbírky Šarlat (1999), Zimoviště (2003) nebo Řeč vestoje (2005), tentokrát ustoupila vášnivě rozvinutému "hladu po prvním uzření všeho". V novince je Šiktanc přesným i přísným pozorovatelem, výseky skutečnosti se v jeho verších ironicky ježí a zaostřují, každý ze zahlédnutých příběhů skrývá postupně obnažované napětí i tajemství, ať je jeho dějištěm Praha, periferie či vesnice a jeho aktérem říčný kůň, tupost v masce muže se psem nebo erotismem sršící prameny ženských vlasů. Šiktanc zpravuje o svém údivu čtenáře: zadrhávaně, v zámlkách, občas v ladných rýmech, jindy s náznaky kritičnosti a odbočkami k osmi dekádám svých osobních dějin - ale skoro vždycky krevnatě a s nevadnoucí výrazovou silou.
Šiktanc v novince zanechává minimálně dva podstatné vzkazy: víru v moc detailu ("i z těch pár věcí kolem zřejmé, že jsme / naživu") a překvapivé přiznání k nutnosti prodchnout své dílo milostným nábojem ("je krásné si věčně koledovat o lásku"). A jsou to vzkazy stejně vážné jako známé.
Radim Kopáč, mfdnes, 26.09.2008, Umění & kritika, str. 10

Zámlky, fragmenty, hovorová řeč, básně psané na střed strany, široké mezery mezi slovy. Šiktanc čtenáře svou novou sbírkou nepřekvapí (proč by ostatně měl), drží se své ustálené poetiky i formy. Co překvapením pro někoho být může, je, že tak činí se stále stejnou energií, se stejnou obrazností, se stejnou chutí zkoumat možnosti řeči. Atak i ve Vážné znímosti najde čtenář v každé básní nečekaná (přesto ne umělá), a přitom přesná expresivní spojení: "štráf mlhy u lesa jak nestydatý rozkrok", "asi se páčí květy a příčíse trn", "šplích drn cák prach", "huba pumpy suchá"...
Na rozdíl od let šedesátých či sedmdesátých Šiktanc podobná spojení nevrství v dlouhém litanickém proudu, používá je často spíše jako koření - pro gradaci, pro zlom děje, změnu tempa. Celkově se mi zdá, že jsou básně tišší, je v nich méně gesta a více nenápadného, ale navýsost přesného zření... Platí to zejména pro básně z nepojmenovaných oddílů (či oddílu, chápeme-li delší báseň Běseň jako intermezzo).
Vrcholným příkladem je tato báseň: "Dokořán autokar. /Japonky každá sama tancujou / bosy/pres jezerní pláž //a sotva táhnou v písku nohy. // Ukrutný půvab hry. / Mží prach i ty sám sobě/ snad se zdáš: / tvůj stesk, abys ho neviděl, / ohlíd se do výlohy" Na Šiktance neobvyklá stručnost, a přitom nikoliv vybočení z poetiky, spíše její potvrzení. I tady jde o totéž, o co jinde - o soustředěné dobývání reality, její podrývání i ověřování zároveň, o snahu vykreslit viděné, zpochybnit je, upřesnit je, oprubovat je: "...jsme ještě dva A / výřeční... jak zašlá krása nápěvů a jmen / pozpátku prubuje svá drobná násilí... "
I ve Vážné známosti lze nalézt další konstanty Šiktancovy poezie - prostupování osobních a velkých dějin, schopnost nahlížet sebe sama nejen rozechvěle, ale také s odstupem zvenčí, a naopak dar vnější procítit, zniternit... Ostatně již v jedné z předchozích sbírek básník píše: "Přicházet život jenom z venku, umlkl bych / bezmocí. " Stále je rozvíjen, předkládán protiklad plnosti života a strohé neodvolatelnosti posledních věcí, někdy vzdorně, jindy klidně, někdy chladně, jindy hořce...
Odkazovat se k Máchovi nebylo a stále není nic mimořádného, málokdo to ovšem činilačiní tak přirozeně jako Šiktanc.V závěrečném oddíle Máchovské variace jsou básně, u kterých na první pohled není či nemusí být zřejmé, v čem se básník k Máchovi odkazuje. Přesto je jejich atmosféra přesvědčivá... Snad se nemýlím, když se domnívám, že jde stejně o variace na máchovskou tradici v české poezii jako na Máchu samého, a že inspirací srovnatelnou s poezií byla krajina - ta uhrančivá, i dnes romantická krajina Bezdězu. Krajina, v které je tak přirozené zahlédnout Preislerovu černou vodu i Chagallovy nevěsty na nebi. Je to výzva i hra ("I si jen hraju / A toho zalíbení v dotecích A v drobných // křicích vody K hranici únosnosti!") potýkat se slovem s vědomím všech těchto souvislostí natomto pozadí.Je to vášeň i vážná známost ("Je krásné si věčně koledovat o lásku. / A krásná vážná známost."). A možná ještě přesněji - je to rozhovor: "pořád si tě čtu /a podtrhávám si tě až útlo z čar až se / rve papír až jsem skrz / a slepá tužka dřevo o dřevo a stůl už /samá rána ".
V superlativech lze mluvit o grafické úpravě knihy. Bílé desky s černým jménem básníka, červeným názvem sbírky, s datací vyraženou raznicí a stejně provedeným jménem Jana Koblasy, který sbírku doprovází šesti lepty. Koblasovy grafiky se přitom Šiktancovým veršům v lecčem podobají - torzovitostí, expresivitou, zamyšleností... K tomu kvalitní klasická typografie, a výsledkem je kniha, pro kterou lze bez pochyb použít označení krásná kniha.

Petr Čermáček, literární revue Weles, č. 35-36, str. 199-200