Řeč vestoje

Básnická sbírka Karla Šiktance obsahuje básně, které vznikly po roce 2002. Součástí sbírky jsou fotografie Pavla Nešlehy z cyklů Kuks, Ojbín a Černý koridor (2000).

„O vážných věcech se vsedě nemluvilo. // Vstaň! / muži přicházeli ke stolu, / někde za nimi sto naze vymrštěných paží / světla // či šero jako teď: // řeč vestoje / jak stará přísná slavnost.“

Jedenáctkrát na ex
telegrafické recenze poezie
Virtuózní poezii bez prázdných efektů a potřeby „předvádět se“ nabízí nejnovější kniha Karla Šiktance (1928) nazvaná Řeč vestoje (Karolinum, Praha 2005). Jedná se o hlubinné texty, v nichž dosahuje vrcholu životní poznání a zkušenost. Tušený obzor smrti jako by se stále více přibližoval. Možná i proto vznikly tyto silné, existenciálně hluboké texty, které provází rytmická preciznost. Pro Šiktance je už tradičně příznačný smysl pro detail, jakož i schopnost originální metafory. Jeho poezie je však nyní útržkovitější, básník nechává fragmenty hovorů nedopovězené, výrazná je také práce s náznakem. Autor se brání definitivním soudům, což může budit dojem nesourodosti. Ovšem co je v dnešním světě spojité? Existuje vůbec nějaká kontinuita? Nezbývají na konci cesty vždy pouze torza?
Miroslav Chocholatý (HOST, 07/2005)