Řeč vestoje

Nová básnická sbírka Karla Šiktance obsahuje básně, které vznikly po roce 2002. Součástí sbírky jsou fotografie Pavla Nešlehy z cyklů Kuks, Ojbín a Černý koridor (2000).
"O vážných věcech se vsedě nemluvilo. // Vstaň! / muži přicházeli ke stolu, / někde za nimi sto naze vymrštěných paží / světla //či šero jako teď: // řeč vestoje / jak stará přísná slavnost."

Jedenáctkrát na ex
telegrafické recenze poezie

Virtuózní poezii bez prázdných efektů a potřeby ?předvádět se" nabízí nejnovější kniha Karla Šiktance (1928) nazvaná Řeč vestoje (Karolinum, Praha 2005). Jedná se o hlubinné texty, v nichž dosahuje vrcholu životní poznání a zkušenost. Tušený obzor smrti jako by se stále více přibližoval. Možná i proto vznikly tyto silné, existenciálně hluboké texty, které provází rytmická preciznost. Pro Šiktance je už tradičně příznačný smysl pro detail, jakož i schopnost originální metafory. Jeho poezie je však nyní útržkovitější, básník nechává fragmenty hovorů nedo-povězené, výrazná je také práce s náznakem. Autor se brání definitivním soudům, což může budit dojem nesourodosti. Ovšem co je v dnešním světě spojité? Existuje vůbec nějaká kontinuita? Nezbývají na konci cesty vždy pouze torza?

Miroslav Chocholatý, časopis HOST, č. 07/2005, str. 84-85

Mžikové křeče v řeči vedené vestoje
Vzít do rukou novou knížku poezie Karla Šiktance s titulem Řeč vestoje je zklamání už při prvním listování: Dvaatřicet stran, sedm černobílých fotografií Pavla Nešlehy a pouhých šest textů letos sedmasedmdesátiletého básníka, kterému souběžně s novými knížkami vycházejí v nakladatelství Karolinum také vybrané spisy.
Bývá zvykem, že fotografický či jiný výtvarný projev, který běží v knize paralelně s texty, buď má funkci popisné ilustrace, anebo stejnou myšlenku vyjadřuje v rovině analogie. Nešleha se však se Šiktancem totálně míjí: Jeho nefigurativní výjevy jsou působivé svojí tichou a tajuplnou monumentálností, naléhavostí, které dominují čas a kámen, jenž v proudu roků a staletí jen pomalu proměňuje svoje rysy. Autorovy fotografie "dýchají" vlhkostí a tělesností, pohlcují, ale zároveň se od dionýského těla dokáží odpoutat a po paprscích slunce, které se vlévají skrz gotické lomené oblouky do opuštěného chrámu, zamířit vzhůru, za metafyzickou zkušeností. V Nešlehově snímcích je přítomný prvek iracionality, zneklidňující skutečnost, že výjevy, které máme před očima, nelze definitivně uchopit, nelze je "přečíst" vcelku - nutí diváka, aby se k nim, do jejich svébytného světa navracel.
A Šiktanc? Po Šarlatu, Zimovišti a loňském soukromém tisku Fidlátka nenabízí bohužel nic nového. Texty se znovu prolamují z nitra do vnějšího světa, jednou jsou popisné, jindy reflexivní, putují mezi vzpomínkou a přítomností, v jazykové rovině střídají obecnou češtinu, hovorové lexikum s knižním, archaizovaným slovem anebo s neologismy. Venkov se tu potkává s městem, vysoké s nízkým. A znovu čtenář cítí písek mezi zuby: Slova a verše podivně skřípou, znějí neladně, nedrží při sobě, ten "strmě sněžný šponovaný vzduch" a "mžikové křeče čistoty", jak píše autor, se rychle vzpříčí v ústech. Šiktancův pragmatismus, rozum a vůle, které mu při psaní vedou ruku, zbavují jeho texty života, vysávají z nich energii, zastavují dech. Výsledkem jsou podivně zaťaté a odtažité básně, chladné a nucené slovní shluky - bezúčelná stylizace kdysi (především v 70. a 80. letech) snad výrazného poety, jehož tvůrčí pramen už dnes zřejmě nadobro vyschl.

Radim Kopáč, Český rozhlas

O VÁŽNÝCH VĚCECH SE VSEDĚ NEMLUVILO
Pokud bychom chtěli nějak pojmenovat spojovací nit posledních básnických knih Karla Šiktance (Šarlat, Zimoviště), pak by to bylo asi hledání středu, ba smíru. Není to hledání uvzdychané a plačtivé, vzpomínkově rozteskněné. Životní dráhou se dospělo kamsi do podzimu a ještě stale zbývá cosi doříct. Přitom Šiktancovu poezii obtěžkává povinnost říct to nejenom jinak než předtím, ale zároveň v závaznosti vůči tomu, co bylo řečeno dříve. Jinak řečeno: Šiktancovou ?podzimní" poezií hýbe napětí mezi stejně k jinak, mezi pořád a teď. Napětí, které je nutno uvést v básnický soulad.
Onu středovost v knížce Řeč vestoje zdůrazňuje i její žánrová a mediální pomeznost: jde o šest středně dlouhých čísel jedné skladby, která lze však venkoncem číst i jako samostatná čísla. Zároveň každý z těchto textů doprovázejí fotografie skalních slojí, samostatných skalních útvarů, jakož i polorozbořených chrámů, jejichž autorem je Pavel Nešleha. Není tak úplně jasné, zda jde o básnický doprovod k fotografiím nebo zda se fotky vybíraly k textům až druhotně. Samotná sbírka tuto otázku nechává - tvořivě - nerozhodnutou. Nicméně jsou to fotografie, které dávají k textům klíč. Kde vede hranice mezi kamenem a chrámem? Co je ještě náhoda a co už řád? Nebo: nejedná se jen o dvě podoby jednoho velkého řádu? Co je celek a co pouhá část? Existuje území, kde se mohou jazyk a obraz setkat? A není nakonec snad poezie ono území mezi?
Jsme tedy konfrontováni hned s třemi pomezími: mezi textem (jazykem) a fotografii (obrazem), mezi skladbou a samostatným textem, mezi náhodou a řádem. - To, co na nás dýchne nejsilněji, je atmosféra. Jsme svědky jakéhosi obřadu, jehož středobodem je kámen. Jde o slavnost o nejasném určení, slavnost lecčím připomínající dávný pohanský rituál. Kámen je tu uctíván, s kamenem se vede řeč, ke kameni se mluví. Tato slavnost nese všechny atributy Šiktancovy metaforiky: obřadný patos, vznešenost, přerývaný rytmus, v němž chvfle drhnoucích zámlk jsou střídány rychlým, jakoby filmovým sledem imaginace až surreálně nespoutané: ?Zvážněly zvuky, / v louce rozpouští se kůň. / řeznickej pes soumraku ukousl si nohu." Rychlé, ba až překotné výčty a za chvíli okamžiky, kdy se obrazy rozlévají do šíře a plynou v majestátní pomalostí Cosi tajemného se tu děje, jakési tajemství se dere ven; něco dlouho skrytého se náhle stává zjevným - to vše v jakémsi milostivém záblesku. Jako by se tohle všechno dělo i mimo dosah člověka. Děje, k nimž se namanul, nejsou jeho, on není jejich administrátorem, nýbrž jen svědkem obřadu, jehož smysl mu stejně povýtce uniká. Kámen se udělal pro sebe a zažívá jakousi slavnost svého velkého sebepotvrzení, do níž nám nic není: ?Je v tom jistá dokonalost. V tom uchvátil, / v té netečnosti, / již nikdo neschystal A nikdo nezavinil." - Časem tohoto obřadu je stmívání. Kámen je ozařován posledními záblesky slunce. Nejde tedy o slavnost zrození kamene, ale spíše o slavnost jeho korunovace.
?Pohanskou" strunu Karla Šiktance již dobře známe. Jejím hlavním triumfem je Český orloj (1974), kde básník dal propuknout přírodním živlům v nejsilnější intenzitě. Hodně - spíše v dikci než v obraznosti - Řeč vestoje připomene dva americké velikány: Walta Whitmana a Robinsona Jefferse. Narozdíl od nich však Šiktanc nikde svou poezii nenechává rozběhnout do hymnické šíře; jeho rytmus je v daleko větší míře přerývaný, plný zámlk a nedopovězeností. Z českých básnických ?pohanů" lze asi vzpomenout Oldřicha Mikuláška - podobná svárlivost, vztahy, střety, méně však je u Šiktance opojného smyslového kochání. A také - další rozdíl -v podloží Mikuláškovy poezie se nachází píseň, v tom Šiktancově je to spíše - modlitba. Oproti Mikuláškovu pohanství okouzleně horizontálnímu je to Šiktancovo v daleko větší míře vertikální; dopíná se přesahu.
Karel Šiktanc představuje v současné české poezii svého druhu ?instituci"; druhou by mohl být Ivan Wernisch. Co lze namítat? Každá jeho knížka je osobitá: jejího autora z ní poznáme už po pár řádcích. Ale přece jenom se nelze ubránit jisté pochybnosti. Jako by tu ne vždy byla v souladu dikce a obraznost. Dikce je napřažená k dalšímu pokračování, ale obraz se ještě nestačil dostavit. Ze by jistá setrvačná rétoričnost? Možná. Je znát, jak Karel Šiktanc usiluje o to, aby jeho gestícký vol-noběh nenabral na přílišné rychlosti, jak ho neustale brzdí, nutí ho zvolit jiné obrátky. Přesto však z knihy občas vykoukne patetická ramenatost, gesto sugerující nějaké mlhavě neurčité cosi: slavnostně tajemné mlhavo. Jako by se vznešeně nadnesený tón nacházel v předstihu před svým tématem. Sugesce nejsou vždy vykoupeny obrazy.
JIŘÍ TRÁVNÍČEK, Literární týdeník Tvar, 2005/17, str. 21