Nesmír

Sbírka Karla Šiktance přináší básnické texty z let 2007–2010. Kniha je ilustrována originální počítačovou grafikou Jana Koblasy. V roce 2011 byla nominována na cenu Magnesia Litera.

„Můj nesmír ještě neví, co je to / být starý. // Ale dozví se. // Klejou. / Někdo vypráví obsah filmu... // ke mně dnes v šeru cesta stříbrná / jako plesnivý chleba. // Naparuje se dým. / A měsíc kane z rour jako vařící cukr. // A každý tvůj smích, odkudkoli, je / prvorozený.“

Letošním laureátem Ceny Jaroslava Seiferta je Karel Šiktanc

Je to skutečná poezie. A co jiného bychom od Karla Šiktance čekali? Má tím být ovšem řečeno, že už při náhodném otevření, po přečtení několika veršů ze sbírky Nesmír je zřejmé, že se tu děje poezie ve svém podstatném rozměru. Žádné „hezké“ obrázky, žádná dojmologie, zkouška použitých slov, žádná náhoda či hokus-pokus. Slovo vedle slova, verš, posun řádku, mezera v přesně vyměřené délce. Pevně usazené, a přece v dramatickém napětí, s nepostradatelným tajemstvím za masivním nánosem metafor i slovních spojení, v nichž je smysl vyabstrahovaný, vypreparovaný od vší přebytečnosti, okrasy, balastu.
Dobré je nechat Šiktancovu poezii pouze zaznít a dobře je, že sbírka vyšla v podzimním čase, neboť číst ji v šerosvitu brzkého podvečera, v holobytu odlistěné přírody či v schickanederovských městských zákoutích, to jen zvyšuje ono dobrodružství, nepokoj, který proudí a probíhá pod zdánlivě zchladlým povrchem.
[…]
Sbírka Nesmír, patnáct básní ve střídmé tmavě modré obálce, není důkazem básníkovy dospělosti či vyspělosti. Obojí už má Karel Šiktanc za sebou. Nesmír není pohledem do hlubin existence či kolaudováním dosud vystavěného. Knížku jako by charakterizovaly právě Koblasovy grafiky, stvořené počítačem, tedy ve své podstatě sestavené z jedniček a nul. Jednoduché, ve výsledku efektní, skvělé. A stejná je tu poezie. Míří do sfér kosmických, do chladných dimenzí, průzračných, v nichž probíhají nejúžasnější dobrodružství, nejjiskřivější emoce. Základ je možná propočítatelný, ovšem stěží přehlédnutelný. Můžeme se domnívat, kolik světů to je, můžeme si je tvořit a vymýšlet, ale vypráví-li o nich někdo tak přesně a uhranutě jako Karel Šiktanc, musíme mu leda naslouchat.
Milena M. Marešová (Český rozhlas, 23. 11. 2010)