Hora Zlodějka

Kniha pěti pohádek Karla Šiktance, nazvaná podle jedné z nich Hora Zlodějka a kongeniálně doprovázená celostránkovými ilustracemi Františka Skály jr., v žádném ohledu nezapře autora-básníka. Příběhy využívající sémantických i formálních atributů klasické pohádky se nesou na vlně charakteristického Šiktancova básnického jazyka, plného neobyčejných slovních spojení a nápaditých novotvarů. Děj probíhá ve specifickém rytmu, který je jakoby potvrzován občasným rýmem.

Šiktanc nedělá nic složitě: tu písnička, tu kletba, tu zaříkávadlo. Všechno lidové, a přece jeho vlastní, stejně jako všech pět pohádek, které tvoří celek knihy. Autor se nebojí opakování: stejné prostředí (venkov, hrad a podhradí), stejní hrdinové (obyčejní mládenci a děvčata se stejně prachobyčejným mordyjánským slovníkem), stejné zápletky (zakletí a vysvobození). Velké autorské sebevědomí je dobře patrné z nepotřeby ustavičně překvapovat a ohromovat čtenáře; dokládá jej i stejné vlastní jméno, které se objevuje napříč několika příběhy.
[…]
Šiktanc básnit bezesporu umí a umí básnit i v pohádkách. Spolu se svými hrdiny tak opět nalézá odpověď na otázku, kterou položil o půlstoletí dříve v legendární lidické tryzně o heinovských nocích: Lásko, najdu Tě? Ano, nakonec všichni lásku našli, svého štěstí došli a... občasný rým všechno zkrášlí. A poselství? Žánr autorských pohádek, a koneckonců ani lidstvo – Lidicím navzdory – na tom nakonec vlastně nejsou zas tak úplně špatně.
Marie Mokrá (iLiteratura.cz, 14. 7. 2016)