Michael Rentz fecit. Michael Jindřich Rentz, dvorní rytec hraběte Šporka (včetně CD s německým textem)

Velká monografie představuje poprvé širší veřejnosti rytce, který přišel na počátku 20. let 18. století z Norimberka do Čech, aby zde vytvořil rozsáhlé ilustrátorské dílo v knihách vydávaných F. A. Šporkem a po boku Matyáše Bernarda Brauna a Petra Brandla se tak přímo v kukském ohnisku zařadil mezi nejlepší umělce českého baroka. Autor sleduje vývoj a proměny Rentzova stylu v jednotlivých cyklech i volných listech, podchycuje tvorbu dalších dvou desetiletí po smrti hraběte, porovnává umělcovy kvality v rámci Čech a konfrontuje jeho ilustrátorskou práci s grafickou produkcí především Německa a Francie. Rentzovu tvorbu dokládá v knize přes 300 reprodukcí, sběratelům grafiky poslouží v druhé části knihy kompletní soupis umělcova díla, obsahující přes 700 položek.

Zapomenutý umělec hraběte Šporka
Vydání monografie barokního rytce Michaela Rentze je zásadním vydavatelským činem.
Mezi desítkami titulů uvedenými na nedávném Světě knihy se novinka z nakladatelství Karolinum jeví jako mimořádný čin. Obsáhlou monografii rytce Michaela Jindřicha Rentze (1698-1758) psal kunsthistorik Jiří Šerých mnoho let, umělcovu obšírnému dílu a dramatickému životu se věnuje už od studií.
"Rentz sice vysoce přečnívá rytceřemeslníky, kteří v Čechách 18. století působili, popularitě ale po dvě a půl století úspěšně odolával," vysvětluje Šerých. "Z Norimberka jej jako čtyřiadvacetiletého mladíka do Čech pozval hrabě Špork, aby jeho milované sídlo Kuks Rentz nejen vybavil vedutami, ale aby se uprostřed Šporkovy bohaté a rozvětvené vydavatelské činnosti čítající přes půl druhou stovku tisků především postaral o výzdobu nejvýznamnějších knih."
Podle Šerých se stěží dá tvrdit, že by hrabě svého rytce nějak pečlivě vybíral. "Jak ale ukázala i volba Rentzových starších kolegů a přátel - sochaře Matyáše Bernarda Brauna či malíře Petra Brandla, měl Špork pro výběr svých umělců mimořádný instinkt. Přitom v Rentzovi k němu nepřicházel ozkoušený tvůrce s ?hotovým? jménem, ale pouhý školenec norimberské kreslířské akademie a zručný tovaryš tamní rytecké firmy Josefa de Montalegre, který se po smrti mistra přemístil do Čech s celou Montalegreho rodinou, aby prokázal, co v něm vlastně je."
V monografii se autor věnuje kromě jiného mohutnému knižnímu celku Křesťanský rok. Ten obsahuje více než padesát tisíc veršů, pracoval na něm na Šporkovu objednávku po tři roky celý tým básníků. "Rentz toto dílo vybavoval s určitými časovými prodlevami po třináct let třemi stovkami rytin, které od prvních nejistot v kresbě i technice překvapivě rychle přerůstaly ke skutečnému mistrovství," říká Jiří Šerých. "Už po prvních třech letech včlenil hrabě Špork do téhle náročné ilustrátorské práce další projekt - Knihu eremitů, jakési kompendium starokřesťanských poustevníků a poustevnic, v němž čekalo na umělce dalších víc jak dvě stě ilustrací," dodává.

Tanec smrti i "svaté obrázky"
Třetí vrcholný cyklus Tanec smrti s dvaapadesáti rytinami vytvářel Rentz ještě několik let po Šporkově smrti. "Nekonečnou cyklickou práci vroubily už za života hraběte i nejrůznější samostatné rytiny či drobná knižní výzdoba, plynoucí u vrtkavé Excelence často z náhlých, někdy až cholerických podnětů, jakým byl třeba jeho známý boj s jezuitskými sousedy v Žirči. Do šporkovského rejstříku se mimoto včleňovala samostatná díla s loveckými náměty, rytiny s nejrůznější náplní symbolickou či alegorickou a prvotřídní veduty Kuksu i menší pohledy z dalších míst na šporkovských panstvích i mimo ně." Michael Rentz o dvacet let přežil svého chlebodárce, což potom mělo vliv i na charakter jeho produkce. Vedle významnějších děl, jakými byly třeba dvě rozměrné desky mariánského sloupu v Poličce, ilustrace knihy pro cech pražských zlatníků, půvabných tiskařských signet nebo rytiny z pražské korunovace Marie Terezie, se Rentzovým osudem staly "svaté obrázky". "Zakázky na tato drobná devoční dílka rytec většinou získával od řádu milosrdných bratří, kteří se usídlili v nadaci kukského špitálu. I když ani tato grafika nikde nepoklesla pod úroveň svého tvůrce, musela se v ní nutně projevit různorodá přání zákazníků, potlačující původní Rentzův osobitý a velkorysý autorský rukopis," připomíná Šerých. "Neustálý boj o tvůrčí existenci, narůstající počet dětí v druhém manželství, koupě zemědělské usedlosti a šenku proměňovaly v umrtvující kukské tišině někdejšího ambiciózního norimberského mladíka v stárnoucího venkovana, který v šedesáti letech, kdy ještě jeho umělecké síly nebyly zdaleka vyčerpány, podlehl v důsledku jedné prohrané bitvy v druhém roce sedmileté války tyfové epidemii."

Napínavé archivní hledání
Autor monografie strávil desítky hodin, dnů a týdnů v archivech, trpělivě porovnával jednotlivé rytiny, stovky "svatých obrázků", hledal stopy již značně vychladlé a objevoval peripetie rytcova pohnutého života. Podrobil důkladnému zkoumání i ediční činnost hraběte Šporka; jeho kniha je objevná už proto, že pomáhá orientovat se v rozsáhlém díle představujícím na tisíc rytin. Zároveň připomíná práce Renzových žáků a také porovnává rytcovu tvorbu se soudobou produkcí dalších evropských grafických center. Je to četba napínavá, texty čtivé a ilustrace výmluvné. Skvěle vypravený pětisetstránkový svazek obsahuje více než tři stovky reprodukcí v excelentní úpravě Zdeňka Zieglera. Jak píše autor, právě ony jsou tím nejpřesvědčivějším argumentem, jímž tento reprezentant naší barokní grafiky nejlépe obhájil své umělecké renomé. Publikace má podrobný katalog a CD s německým překladem.

Marta Švagrová, Lidové noviny, 11. května 2007

Velká monografie představuje poprvé širší veřejnosti rytce Michaela Jindřicha Rentze, který přišel na počátku 20. let 18. století z Norimberka do Čech, aby zde vytvořil rozsáhlé ilustrátorské dílo v knihách vydávaných hrabětem F. A. Šporkem, a po boku Matyáše Bernarda Brauna a Petra Brandla se tak přímo v kukském ohnisku zařadil mezi nejlepší umělce českého baroka. Autor sleduje vývoj a proměny Rentzova stylu v jednotlivých cyklech i volných listech, podchycuje tvorbu dalších dvou desetiletí po smrti hraběte, porovnává umělcovy kvality v rámci Čech a konfrontuje jeho ilustrátorskou práci s grafickou produkcí především Německa a Francie. Rentzovu tvorbu dokládá v knize přes 300 reprodukcí, sběratelům grafiky poslouží v druhé části knihy kompletní soupis umělcova díla, obsahující přes sedmset položek.
(trč), Hospodářské noviny, příloha IN, 5.6.2007

Ve čtyřiadvaceti letech byl pozván z Norimberka do Čech. Hraběti Šporkovi měl vyzdobit vedutami jeho Kuks a přispět rytinami k výzdobě knih, které barokní mecenáš vydával. Michael Rentz se zařadil mezi nejvýznamnější výtvarníky působící v 18. století v Čechách. Kniha přehlíží jeho život a kompletuje dílo. Ze sedmi set položek soupisu je tři sta také reprodukováno.
magazín Hospodářských novin Víkend, 25/07, 22. 6. 2007, str. 27

Výpravná monografie vůbec poprvé představuje veřejnosti barokního rytce Michaela Rentze (1701-1758), který strávil svá nejplodnější léta ve službách hraběte Šporka. Na zám ku v Kuksu pracoval vedle dnes mnohem známějších umělců - sochaře Matyáše B. Brauna a malíře Petra Bran dla. Přední znalec barokního umění Jiří Šerých však touto knihou dokazuje, že Rentz je opomíjen neprávem a směle může stanout bok po boku nejslavnějším představitelům českého baroka. Čtenář v této pětisetstránkové publikaci najde přes tři sta reprodukcí Rentzových rytin, které auto rovi slouží jako rovnocenná složka výkladu.

(sim), deník 24 hodin, 17. 7. 2008, str. 11

Jiří Šerých
Michael Rentz fecit

Čtivou monografií, psanou krásným květnatým jazykem, završil Jiří Šerých svůj vpravdě celoživotní badatelský zájem o dílo rytce Michaela Jindřicha Rentze (1698-1758).1 Tomuto přednímu tvůrci barokní grafiky v Čechách, původem z Norimberka, ale od roku 1722 trvale působícímu ve šporkovském Kuksu, se tak konečně dostává zasloužené pozornosti.2 Prostor, který mu tato objemná kniha zjednává, vynikne nejen ve srovnání se staršími lexiky3 (snad vyjma Dlabače, jenž ještě cítil dozvuky Rentzovy velikosti), ale zvláště s převažujícím přístupem k barokní rytině jako takové. Dosavadní české práce přispívaly k jejímu poznání dílčími sondami a objevnými ikonografickýmirozbory,4 avšak ponechávaly obvykle stranou samotný rytecký rukopis, tedy individuální výrazové charakteristiky, neopominutelné například u analýzy kreseb či malby. Takový přístup vycházel mimo jiné z toho, že až do počátku 19. století se v českých zemích objevuje jen málo umělců, kteří byli skutečnými peintre-graveurs a výrazně překročili roli reprodukčních grafiků, šířících pouze cizí invence. Michael Rentz patří ke vzácným výjimkám. Jeho grafické listy v mnoha ohledech vybočují z dobového průměru, zastiňují mědiryteckou produkci soudobých pražských dílen (A. Birkhardta, F. Goldschmidta, F. J. Fischera) a snesou srovnání s tvorbou německou či francouzskou.
Jiří Šerých ve své práci dobře vystihuje tuto Rentzovu výjimečnost v českém prostředí a dokládá ji krom jiného neobvykle detailním, téměř grafologickým zkoumáním rytecké techniky. Paralelně se zevrubným líčením umělcova života stejně zblízka sleduje proměny grafických tahů v jeho tvorbě, s poukazem na bohatou škálu výrazových prostředků sahající od "reliéfní hmatovosti" až "k nejlehčím světelným třpytům", (s. 205) Zvláště pak vyzdvihuje přínos vrcholného, "sametového" tvůrčího období třicátých až padesátých let 18. století, v němž převládá "měkká, stříbňtě sametová faktura zralosti Rentzova umění". Ta je dle autora v evropské ilustraci tohoto času ojedinělá, mimo jiné právě tím, že "sijejím prostřednictvím dovršoval své osobité cíle inventor spojený s grafickým realizátorem", (s. 207-208)
Důkladná znalost osobitých technických a výrazových fines mědirytu a leptu není v knize ani v nejmenším samoúčelná. Autorovi umožnila nově určit Rentzův podíl na řadě listů a sestavit souhrnný katalog jeho díla, který zaznamenává celkem 754 dohledaných grafik a pět kreseb. Cenný a zároveň odvážný je zde pokus rozlišit umělcovu mistrnou fakturu od rukopisu Johanna Daniela Montalegreho, druhého podílníka rodinné firmy, kterého Rentz jako nevlastního syna vyženil a zaměstnával až do jeho odchodu do Žitavy roku 1726 a krátce poté. Takto bylo rozpoznáno či zpřesněno autorství řady listů dosud anonymních nebo značených dílenskou signaturou Rentz et Montalegre. Patří mezi ně ilustrace ke Šporkovým satirickým a polemickým tiskům, například k traktátu Litis abusus, komickému Žalozpěvu ojednéslepici či k Čarodějnickým písním (kat. č. II/9,11/13-17, 20), a zvláště pak k hlavním edičním počinům kukského mecenáše - ke slavnému Křesťanskému roku (Das Christliche Jahr), na němž Rentzova dílna pracovala v letech 1723-1735, a ke Knize eremitů (Lebensbeschreibung der Heiligen Altväter), s ilustracemi přibližně z let 1725-1732.
Erudovaný rozbor Rentzových tisků odkrývá čtenáři nejen mnoho nových údajů, ale i zajímavých souvislostí. Kupříkladu se ukazuje, že již umělcovy prvotiny, vzniklé v Norimberku pro kompendia slavného teoretika barokní architektury Johanna Jakoba Schüblera, významně předjímají některé podstatné rysy další tvorby - výpravnost architektonické složky kompozic a především úsilí graficky vyjádřit všechny valéry světla a stínu. Vyspělou šrafurou zde rytec zvládá ostré kontrasty i nejjemnější přechody, řeší variace zastíněných ploch i vržených stínů, hledá rozmanité úhly a projekce na povrchy hmot. Rentze zde na další desetiletí ovlivnil dobový zájem o skiagrafii, metodu perspektivního zobrazení různých podob stínu.5 Výtvarnými konvencemi tohoto druhu se před časem zabýval Michael Baxandall v knize Stíny a světlo, v níž zmiňuje mimo jiné příručky Gérarda de Lairesse či Rogera de Piles, které Schübler rovněž znal.
Sledujeme-li výsostně barokní problematiku světla, přivede nás opět k Rentzovu Křesťanskému roku. Monografie mu věnuje, stejně jako cyklu poustevníků a pozdějšímu Tanci smrti, rozsáhlou samostatnou kapitolu. Autor v ní nejprve objasňuje literární přípravu jak veršovaného (kvartového), tak pozdějšího prozaicko-básnického (foliového) vydání, vycházeje z důkladného studia pramenů a ze svého objevu unikátního rukopisu s barevnými zkušebními otisky rytin v Národní knihovně ČR. Ještě detailněji se pak zaměřuje na výtvarnou podobu díla. Po rozlišení vlastních prací Rentzových v nich sleduje několik stylových fází - vývoj směřující od počáteční nejistoty přes kaligrafický drobnopis až k robustní plasticitě, zdůrazněné měkkou světelnou modelací.
Závěrečný oddíl knihy - již zmíněný katalog díla - nedává recenzentům svou důkladností mnoho prostoru k připomínkám a dodatkům. V českých sbírkách se v budoucnu mohou objevit spíše jen další variace početných "svatých obrázků", nyní poprvé souhrnně zaznamenaných a popsaných (kat. č. VII/I-III). Leccos se asi ještě skrývá ve fondech rakouských nebo německých, například z grafické sbírky Rakouské národní knihovny ve Vídni lze doplnit raný Portrét Ulriky Eleonory, královny švédské.11 Katalogový soupis umožňuje nejen rozpoznat takové unikáty, ale zhodnotit i širší dosah Rentzova díla. Jeho ohlas můžeme sledovat v oblasti užitého umění. Dokladem je nový objev učiněný v Bavorsku v soukromé sbírce Wolfganga Steinera. Díky rentzovské monografii (jejíž součástí je německá verze na CD)zde byla identifikována podmalba na skle,12 vzniklá patrně v Čechách po roce 1753 podle titulního listu k Tanci smrti s příznačným názvem Marnost lidského konání (viz kat. č. V/I).
Věřím, že oné marnosti pozemského snažení bude Šerýchova kniha úspěšně vzdorovat. Gruntovní zpracování Rentzova života a tvorby má trvalou hodnotu a pomíjivost mu jistě nehrozí.

Poznámky
1. Autor se tímto tématem zabýval od šedesátých let, kdy mu věnoval svou diplomovou práci (Jiří Šerých, MichaelHeinrich Rentz, rytec hraběte F. A. Šporka, diplomová práce, FF UK, Praha 1963).
2. Nepočítáme-li několik časopiseckých článků (Emil Pacovský ve Veraikonu 1913), pak hlavním zdrojem rozptýlených informací o Rentzově tvorbě zůstávala starší šporkovská literatura (Gustav Eduard Pazaurek, Heinrich Benedikt, Ernst Back), z novějších titulů na prvním místě práce Pavla Preisse, Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokníkultura v Čechách, Praha 1981. Na druhém vydání této knihy (Pavel Preiss, FrantišekAntonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha - Litomyšl 2003) se významně podílel též Jiří Šerých, jak vytušíme z rozšířeného obrazového doprovodu. Za připomenutí dále stojí Šerýchova edice Michael Jindřich Rentz, Tanec smrti, Praha - Litomyšl 1995.
3. Srov. stručné heslo Lotte von Eynern, in: Ulrich Thieme - Felix Becker, Allgemeines Lexikon derbildenden Künstler, Bd. XXVIII, Leipzig 1934, s. 175-176, které vychází pouze ze znalosti předválečných fondů ornamentálních rytin v berlínské Kunstbibliothek, nebo heslo v Tomanově Novém slovníku československých výtvarných umělců, díl II, P/aha 1950, s. 356.
4. Například Jan Royt, Obraz a kult v Čechách, Praha 1999. - Idem (s J. Mlčochem), České nebe (kat. výst.), Národní galerie v Praze - Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze 1993. - ldem, České nebe - Böhmischer Himmel. Andachtsbildchen aus dem Kunstgewerbemuseum Prag (kat. výst.), Wallfahrtsmuseum Neukirchen beim Heiligen Blut 1995. - Vit Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století (kat. výst.), Národní galerie v Praze 2001; a další tituly věnované devoční grafice, knižní ilustraci či barokní malbě a její grafické reprodukci.
5. V Schüblerově spisu je několik Rentzem rytých "skiagrafických" vyobrazení, například tabule č. 10 (kat. č. 1/10) se stíny luceren promítanými na stěnu: "Vorstellung der drey angewieseBranického v Biatystoku, objevené v Muzeu knížat Czartoryských v Krakově (reprodukován je pouze jediný, kat. č. VI/9).
11. Österreichische Nationalbibliothek Wien, Bildarchiv, sign. Pg 5 2/3 Pfalz-Zweibrücken, in Portfolio 95:(7). List je značen vpravo dole "Montalegre et Rentz fc". Další dosud neznámé Rentzovy ilustrace se nachází v grafické sbírce v Herzog-August-Bibliothek Wolfenbüttel, sign. Graph. A1:2173-2174.
12. Za upozornění na nepublikovanou podmalbu vděčím jejímu majiteli a Heleně Brožkové, která mi tuto informaci laskavě zprostředkovala.

Radim Vondráček, časopis Umění/Art č. 1, LVII/2009, str. 94-97

Nicht nurAugsburg und Nürnberg waren im Gegensatz zum mehr dekorativen und ornamentalen Stil in Frankreich wichtige Zentren religionsorientierter barocker Bildproduktion von Druckgraphik, auch Prag, Brünn und Olmütz rücken jetzt nach Grenzöffnungen und somit übergreifenden Forschungsunternehmen sukzessive in den Vordergrund. Als schwerwiegende Barriere bleibt lediglich die Sprachgrenze, besonders von Seiten der deutschsprachigen Wissenschaft. Bei vorliegender Publikation wählte man deshalb eine Medienkombination mittels kostengünstigerer CD-Rom mitvorzüglichem,jedoch grammatikalisch nicht ganz fehlerfreiem deutschen Text und erschließt in Bild und Wort den Gesamtinhalt der tschechischen Künstlermonographie über einen bislang eher leider nur in Fachkreisen bekannten Kupferstecher des 18. Jahrhunderts mit einem breiten und dennoch qualitätvollen Euvre, dessen Blätter weite Verbreitung fanden und daher umso schwieriger zu einem gründlichen Werkverzeichnis zu vereinen waren. Das Ergebnis ist eine nahezu unerschöpfliche Bildquelle seltener Ikonographie des 18. Jahrhunderts, insbesondere in den Sparten Hagiographie und spekulativerTheo-logie unter dem Einfluss des antijesuitischen, aufklärerischen Jansenismus.
Mehr als 40 Jahre arbeitete der Autor Jiří Šerých seit 1962 an der jetzt vorliegenden Monographie, private Sammler und Archivrecherchen einbeziehend, um dem umfassenden Euvre Rentzens gerecht zu werden, welcher in Kuks/Kukus im Dienst des Grafen Franz Anton Sporck (1662-1738) tätig war. Das dichte Ergebnis ist eine geglückte Satisfaktion auf dem Gebiet der Druckgraphik im Bereich tschechischen Kunstschaffens, ein Gebiet, das sowohl im Umfang wie bezüglich der erreichten Qualität immer noch ohne eine gebührende Zusammenschau geblieben ist, denn bislang dominierten bloß Einzelarbeiten. Dieses Manko versucht Šerých dadurch wett zu machen, dass er für das 18. Jahrhundert das Umfeld Rentzens ausleuchtet, indem er sowohl auf dessen Grundlagen und Vorbilder hinweist - z.B. Karel Škréta (1610-1670), Melchior Küsel (1626 - ca. 1683), Bartholomäus Kilian d.J. (1630-1696), Johann Georg Heintsche (ca. 1647-1712),Jan Kryštof Liška(ca. 1650-1712), Jan Petr Molitor (1702-1756), František Palko (1724-1767), Georg Wilhelm Neunhertz (1689-1749) und Wenzel Lorenz Reiner (1689-1743) - als auch seine Schüler umfassend würdigt, nämlich: Antonín Brož, Jíři František Pacák, Řehoř Thény, Dominik Braun, Jeroným Řebec, Johann Balzer d.Ä. (1734-1799), Antonin Brandel, Jan Tobiaš Arnold (1730-1789), Jan Joseph Knirsch und der Sohn Kasimir Stanislav Rentz (1748-1799). Allein diese Namensdichte zeigt bereits den hohen Stellenwert der graphischen Künste in Böhmen und Mähren und wollten wir - ohne dabei auf Vollständigkeit zu achten - noch Rentzens Zeitgenossen allein in Böhmen hinzuzählen, dann bleiben bestimmt noch viele Stechernamen und deren Druckgraphiken unbekannt. Umso gewichtiger ist uns Šerýchs Grundlagenwerk mit seinem detaillierten Werkverzeichnis des Rentz-CEuvres, alleine darunter ca. 600 Stiche für den Grafen F.A. von Sporck.
Wenn der Autor Šerých dabei von einer "flüchtigen Übersicht" spricht, ist ihm bewusst, dass trotz jahrzehntelanger Forschungsarbeit immer noch weitere Funde möglich sein können. Umso wichtiger wäre auch zur Edition in tschechischer Sprache eine Buchausgabe des Lebenswerkes in Deutsch, freilich bedürfte diese neben etwas Straffung und übersichtlicherem Layout eine nochmalige sprachliche Durchgestaltung und Ausmerzung geringfügiger Druckfehler, z.B. apostrophiert der beliebte Lapsus bei der Hochzeit zu Kana in Galiläa anstelle des falschen Territorialbegriffs Kanaan. Die Art und Weise der vorliegenden Rentz'schen Monographie istjedoch ein nahezu unerreichbares Vorbild für weitere Forschungsvorhaben auch über das weite Gebiet der Druckgraphik hinaus und hat in unserer hastig-schnellle-bigen Grundlagenforschung geradezu Seltenheitswert.

Gregor M. Lechner OSB, das münster 4/09, Rezension, str. 312-16